VŠÍMÁME SI

Tři slunce v zahradě ticha. Jablonecká Galerie N vystavuje sklo a obrazy Josefa Divína

Kopcovitá krajina rodného Valašska, které nikdy neopustil, sklářská huť, brusičská a rytecká dílna a malířský stojan, to jsou průzory, kterými se dívá na okolní svět. Josef Divín (1982), absolvent SUPŠS ve Valašském Meziříčí a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Vladimíra Kopeckého, vystavuje v Galerii N své imaginární krajiny. Cesta, zážitek, stav, ticho, bouře, sníh, hudba, sen, teplo… Cožpak jsou tyto příběhy nedokonalé?

Tři slunce v zahradě ticha. Jablonecká Galerie N vystavuje sklo a obrazy Josefa Divína
Tři slunce v zahradě ticha. Jablonecká Galerie N vystavuje sklo a obrazy Josefa Divína

Text: Marie Kohoutová • Foto © Jana Hojstičová

Už první pohled na vystavená díla po vstupu do galerijního prostoru byl ohromující. Bylo lze čekat, že každé dílo z tvorby Josefa Divína bude znamenité a pozoruhodné v mnoha ohledech, přesto mě v tomto případě čekalo nejedno překvapení. Překvapení, která zažije ten, kdo vystoupí z temnoty do světla – a takovou cestou procházejí, viděno z odstupu let, která uplynula od studentských prací Josefa Divína, jeho díla.

Vzpomínám například na jeho studentské projekty Hraniční kameny, Stoky nebo Šest vyhaslých hvězd, jakési vesmírné škvarky, které budily hrůzu svou temnou krásou, silnou koncentrací černé hmoty s rudým pohasínajícím srdcem uvnitř. Do této kategorie patřily i pozdější velkoformátové skleněné obrazy, nádoby, objekty a možná úplně vše z té doby. Už tehdy mě překvapila nejen mimořádná hloubka a propracovanost každého jeho tvůrčího konceptu, ale především jakási temnota, která z nich vyzařovala – černá, antracitová, další odstíny a variace šedé, temně fialové - temnota uvízlá v hlavě. Sám k tomu řekl: „Mám rád tmavé barvy a všechny jejich odstíny. Každý, kdo navštíví můj pokoj a vidí tmavé obrazy, strne. Řekne, že mu přeběhl mráz po zádech, dýchne na něj skepse, strach, melancholie… Nic nepochopil. Škoda.“ Pravdou je, že to nebyla temnota tragická a bezútěšná. Přesto ale zůstávala zapouzdřena sama v sobě, v sevření svého světa. Říkala jsem si – mladý člověk a nikde žádný úlet, nikde žádná jásavost? A to se teď změnilo.

Foto © Marie Kohoutová

Je rozhodně lepší, když tvůrce přes všechny těžkosti, jak se probíjí životem, směřuje k optimismu, protože taková jsou pak jeho díla, než když sestupuje opačným směrem, z ideálů a nadějí mládí do trpkosti poznání a marnosti všeho ve zralém věku, protože taková jsou pak i jeho díla. Na Divínově výstavě Zahrada jsem konečně viděla a našla to, co jsem u tohoto excelentního autora vždy tak trochu postrádala – záři barev, jas a lesk nádhery světa. A tak po letech i moje dušička došla pokoje a naplnění. Temnota je pryč, i když možná zůstala kdesi v záloze, až bude zapotřebí, což je v pořádku, čerň a stín jsou důležité, neboť bez nich by nebylo světla.

Ve své Zahradě Josef Divín vystavuje čtyřiatřicet váz, nádob, objektů (foukané, broušené, barevně podjímané sklo), většinou seskupených do minikompozic po dvou třech kouscích, některé stojí samostatně jako solitéry. Použít pro ně slovo robustní by neodpovídalo jejich ladění a vyznění; jsou masivní, tlustostěnné, mohutné do šířky i do výšky, přesto působí s uvolněnou elegancí, které autor dosahuje ponecháním vůle sklu přirozeně stékat a zformovat se do tvaru kapky, obří v tomto případě. Ale skrze mohutnost prozařuje světlo, tříští barvy a proniká do prostoru.

Foto © Martin Hlubuček

Tvar mnohých z nich dotváří kopna, která se stává jednak samostatným výtvarným a výrazovým prvkem, plochou, s níž autor pracuje odlišně od těla objektu (zbroušená, zkosená, kanelovaná, matovaná, vytažená do výšky, plasticky i barevně jinak strukturovaná), jednak přirozeným tvarovým vyvrcholením, jakkoliv je to prvek k velikosti těla objektu nesouměřitelný. Autor využívá kontrastu transparentní, matované i opakní skloviny. A každá z nich podporuje a zesiluje vyznění v ní zrozených a navždy zakletých barev; je to definitivní – tři meruňková slunce vsazená uvnitř, rozdýchnutá nebesky modrá, spoutaná sklem, která ale v naší mysli letí dál, šťavnatá zelená, pastva pro srnky, je horou, po které šplhají lesy vzhůru, zemitá hrudka a opalizující fialová probouzejí vzpomínky na pravěké vulkány a jejich výbušnost, a konečně i sytá modř, která nás neodvratně stahuje do hlubin. A tak bychom mohli pokračovat.

Samotný smysl sdělení je v souhře tvaru a barev ukryt v labyrintu obrazů ve finální povrchové úpravě. Na povrch nádob autor natavuje stříbrné fólie, které dále opracovává broušením. Skoro se nechce věřit, že je možné docílit tak křehkých obrazů strojovým otáčením brusného kotouče a dalších nástrojů nebo rozfouknutím a tedy popraskáním vtavené fólie. Nejpříhodnější je tyto obrazy připodobnit k tušovým malbám asijských mistrů, kdy vlas štětce bezprostředně přenáší chvění představivosti mysli, která vede ruku malíře, proto jsou malby tolik osobní. Přes vizuální složitost obrazců na těchto nádobách to není bloudění houští čar, která broušením náhodně vznikla. A čím abstraktnější a neuchopitelnější, tím výmluvnější a významově bohatější Divínovy malby brusem jsou; vidíte letící hejna ptáků, plynoucí mraky, hory, které se jim staví do cesty, stébla trav, sněhové pláně, obrazce a odrazy na vodě…

Vystavená díla nemají popisky, názvy mají Divínovy práce spíš výjimečně. Dozvíme se je například z nového katalogu, který Josef Divín věnoval svému učiteli prof. Vladimíru Kopeckému, a i ty jsou spíše obecné, vybízející k rozjímání, bohaté na konotace: Mrak, Opar, Večer, Pinie, Hora, Den, Zahrada, Skrýš, Krajiny, Melancholie, Bouře, Letní krajina a další; nejčastěji však nesou prostý název Nádoba. Autor ponechává divákovi prostor pro vlastní výklad. Týká se i hledání odpovědí na důležité otázky: co určuje a vytváří řád světa i výtvarného díla – dodržování norem, zachovávání proporcí a symetrie, vyvarování se krajností nebo naopak jeho porušování a vzájemný boj extrémů?

Foto © Marie Kohoutová

V jablonecké Galerii N v 1. patře je také vystaveno dvacet šest obrazů tohoto autora, jejichž spojení se sklem i zde připomíná pětice skleněných váz. Tvůrčí mysl zde není vázána fyzickou hmotou ani trojrozměrností materiálu nádoby. Odlehčena od obtíží technologické alchymie vzniku sklářského díla pracuje napřímo. Vidíme obrazy, v nichž se předpoklad o srovnání s tušovou malbou naplňuje. Kombinací kresby a malby jde až k samé hranici abstrakce a zjednodušení, význam nese linka, shluk čar definující plochu a konečně i znak, či spíše náznak. Jen autor může říct, zda tyto obrazy předcházely skleněným objektům jako přípravné studie, nebo byly jimi naopak vyvolány, jsou jejich pokračováním, dořešením a vyslovením toho, co musí být ještě vyřčeno, či dokonce vedou dál k tvorbě budoucí, která jako neurčitá imprese bloudí v hlavě a je jen otázkou času, kdy bude rozpoznána a ve správné chvíli uskutečněna.

Temné struny mladých let jsou v této výstavě, v zářivě barevných a bohatých kreacích skla a útěšném tichu obrazů zapomenuty. Divínova hloubavost jdoucí klikatými cestami nikoli pod povrch věcí, ale vysoko nad ně, objevující podstatu z perspektivy a v souvislostech, ta zůstala, obohacená a tříbená zkušenostmi a zráním autora. A dostáváme se ke klíčové otázce. Co vlastně jsou Divínovy vázy, nádoby a objekty po stránce typologické, o jaký druh umění jde? Tvar, materiály a kombinované techniky zpracování spojené s technologickými experimenty během vzniku díla, zůstávají v oblasti výtvarné, na pozicích sklářského umění a výsostného řemesla. Smysl a vyznění těchto děl však atakují výšiny jiných druhů umění a myšlenkových konceptů – čisté poezie a filosofického prázdna, které teprve dává tvar věcem, a slovům a činům skutečný význam a smysl. Divínovy práce jsou sklářským gesamtkunstwerkem, o který usilovali a jak jej formulovali skladatelé vrcholného romantismu – jako komplexní, totální umění.

Foto © Marie Kohoutová

Jako je zahrada, tento magický fenomén, rámcem, v němž se odehrávají děje lidské i přírodní, Divínovy vázy, obrazy a objekty zasahují obě tyto říše a naplňují prostor zahrady. Jsou barevnými květy této zahrady s podzemním pletivem kořenů i zářivými kameny vyznačujícími cestu, po které jdeme, dotvářejícími její architekturu. Emoce a imprese, které probouzejí, pak jako Debussyho hudba ovládají a naplňují éterický prostor nad ní. Víc už není možné si přát.

Josef Divín: Zahrada. Sklo/kresby
25. 2. - 17. 3. 2022
Galerie N, Jehlářská 14, Jablonec nad Nisou