Jak to vidí

Petr Nový: Generace Next – Nová vlna českého uměleckého skla

Pro generaci narozenou v 70.-80. letech 20. století, je typická otevřenost, píše ve své eseji Petr Nový, hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Pokládá v ní základní definice jedné tvůrčí generace a naviguje napříč scénou, která je čím dál tím více různorodá. Spojuje ji nikoliv jednotný estetický názor, ale jejich mnohost. Experiment se u nich mísí s tradicí a ústí v novou vlnu českého sklářského umění. Text původně vyšel v angličtině za účelem představení jedné z podob současné české sklářské scény pro časopis TL Magazine, zde jej publikujeme v aktualizovaném českém znění.

Petr Nový: Generace Next – Nová vlna českého uměleckého skla
Petr Nový: Generace Next – Nová vlna českého uměleckého skla

Text: Petr Nový • Úvodní foto: Vladimír Kopecký: Kolejnice, autor fotografie: Aleš Kosina

Nově nabytá svoboda po roce 1989, kdy se tehdejší Československo začalo měnit z autoritářského komunistického režimu v demokratický stát, přinesla nejen zásadní společenské a ekonomické změny, ale i mentální revoluci. Z kulturního mainstreamu se na jedno desetiletí stal symbol „staré doby“ a z alternativních přístupů norma; vše se přes noc obrátilo na ruby, z bílé se stala černá a naopak. V českém sklářském umění jsou však 90. léta obdobím výtvarně konzervativním, kterému dominuje tavená plastika.

Důvodů, proč tomu tak bylo, je několik. Přestože škála užívaných sklářských technik byla v Československu velmi široká, pouze tavená plastika nezpochybnitelně patří k významným domácím inovacím, když si – především díky abstraktním dílům Stanislava Libenského (1921-2002) a Jaroslavy Brychtové (*1924-2020) – získala uznání odborníků a zájem sběratelů po celém světě. Libenský byl též dlouholetým vysokoškolským pedagogem na pražské UMPRUM (1963-1987) a vyhledávaným lektorem v zahraničí, zanechal tedy po sobě celou řadu následovníků, kteří se vydali po jeho stopách. Není divu, že po pádu železné opony poptávka po skleněné tavené plastice strmě stoupla. S nárůstem počtu tvůrců a realizovaných děl, a to samozřejmě nikoliv jen v České republice (vznikla v roce 1993 po rozpadu Československa), však přišlo ideové vyprázdnění. Ze symbolu technologické a výtvarné inovace se stala všednost, tvůrčí odvahu nahradila v mnoha případech sázka na jistotu, skutečnou tvorbu imitace a replikace.

Tavená skleněná plastika z dílny Stanislava Libenského a Jaroslavy Brichtové (Foto: Aleš Kosina)

Takzvaná Libenského škola, tedy umělci narození ve 40. až 60. letech, začala svou dominantní pozici postupně ztrácet až v novém tisíciletí, kdy se výrazněji prosadila nejen jiná estetika, ale též studiový nebo umělecký design s ambicí rozrušovat hranice mezi volným a užitkovým uměním. Výraznou a formující pedagogickou osobností se v rámci ateliéru skla na UMPRUM stal Vladimír Kopecký (*1931), jenž zde působil mezi lety 1990-2008.

Kopecký, tvůrce a teoretik takzvaného. ošklivého skla, je symbolem zcela jiné podoby sklářského umění nežli Libenský s Brychtovou – nikoliv formálně klasické, ale v podstatě anarchistické. Jeho studenti též mnohem více, díky novým možnostem kontaktů se zahraničím i svobodnému přístupu k informacím, vnímali a reflektovali světovou sklářskou tvorbu.

Mezi lety 1992-1999 pak na UMPRUM působil též inspirativní ateliér Sklo v architektuře. Vedl jej Marian Karel (*1944) dbající na výtvarnou čistotu, promyšlené detaily, kombinace materiálů a jejich vzájemnou interakci.

Postupně navíc vznikly sklářské ateliéry při dalších vysokých školách v Ústí nad Labem a Zlíně, čímž se zvýšil počet pedagogů s vlastními vizemi a samozřejmě i absolventů. To vše dohromady stvořilo výchozí situaci, v níž se začala o své místo na slunci neodbytně hlásit generace 70. a 80. let – Generace Next.

Vlevo: Hlava vytvořená za pomocí tzv. „inside sculpting“ techniky od Martina Janeckého. Vpravo: Křehké tvary ze skleněné textílie od výtvarnice Zuzany Kubelkové (Foto: Gabriel Urbánek)

Generace Next

Je-li pro tvůrce této generace něco typické, pak je to otevřenost. Spojuje je nikoliv jednotný estetický názor, ale jejich mnohost. Nehledají společně, ale každý zvlášť, přísně individualisticky s nedůvěrou k obecným pravidlům a zvyklostem. Ti narození v 70. letech si navíc nesmírně váží své svobody, protože komunismus zažili na vlastní kůži ve formativní době dospívání. Svoboda tak pro ně není samozřejmostí, ale privilegiem, v které ani nedoufali. Snad i proto je to též generace tvůrčího neklidu – generace hledající a experimentující.

Škála technik a dekorací, jež tito umělci v své tvorbě využívají, je velice široká. Nejčastěji se jedná o hutní postupy, kombinované techniky, fusing a novinky, najdeme však i tradiční tavenou plastiku. S oblibou též se sklem kombinují další materiály – buď aby jeho opticko-estetické vlastnosti zdůraznili nebo naopak potlačili. Běžně užívají celé spektrum studených dekoračních technik (brus, rytina, malování, lept, pískování či lepení).

Modelově lze sklářské umělce této generace rozdělit – z hlediska jejich tvůrčího naturelu – na sochaře, malíře, architekty a vynálezce. Nejpočetnější je skupina sochařů pracujících s tvarem a hledajících pomocí rozličných postupů jeho kreativní možnosti a limity. Sem patří zemitě broušené a lepené objekty Anny Polanské (*1973), pregnantní tavené plastiky a foukané bójky Martina Hlubučka (*1974), geometrické objekty s nečekanými detaily Ondřeje Strnadela (*1979) a dokonale technikou „in bubble sculpting“ na sklářské píšťale provedené realistické portréty Martina Janeckého (*1980).

Zmínku si jistě zaslouží též efektně broušené vázy Libora Doležala (*1977), rozličnými technikami vznikající vizuálně atraktivní díla Bohumila Eliáše ml. (*1980) či hravé tavené plastiky Zuzany Kynčlové (*1985).

Vlevo: Foukané broušené vázy s nataveným stříbrem od Josefa Divína. Vpravo: Instalace Shear výtvarníka Petra Stanického (Foto: Ondřej Galia, Dalibor Novotný)

Důraz na dekor, vnější a vnitřní struktury, povrchové kontrasty, krajiny duše, to jsou atributy vlastní malířům. Emocionálně velmi silné jsou zádumčivé skleněné obrazy Lady Semecké (*1973), pozornost vzbuzují abstraktně dynamicky malované objekty Josefa Divína (*1982) a lyrizující rytiny Pavlíny Čambalové (*1986). Výrazně příběhové jsou skleněné kompozice Song Mi Kim (*1972), provokativní práce Jaroslava Koléška (*1974), imaginativní krajiny ze skládaného skla Kateřiny Krausové (*1978) a zneklidňující surové objekty Ireny Czepcové (*1986).

Specifickou skupinou jsou architekti, kteří vytvářejí vlastní konstrukce, mění prostor k svému obrazu, rafinovaně pracují s hmotou, průhledy, průsvity a odlesky, zjevným a skrytým. Zde mám na mysli jak mnohovrstevnaté intervence do architektury Petra Stanického (*1975), tak formálně dokonalé realizace Michala Motyčky (*1975) či geometrické broušené a lepené objekty Ingrid Račkové (*1975) a Davida Suchopárka (*1973).

Velmi výrazná je v rámci generace 70. a 80. let skupina vynálezců experimentujících jak s materiálem samým, a možnostmi jeho tvarování nebo dekorace, tak s uměleckým výrazem. Skleněné tyčinky stavuje v podobu pozoruhodných geoobjektů Klára Horáčková (*1980), sevřenou formu mají plastiky ze žárovzodorných materiálů a skla Luby Bakičové (*1985), recyklované sklo metamorfuje v provokativní artefakty Michaela Spružinová (*1983), organické amorfní kompozice z tavené skelné textilie vytváří Zuzana Kubelková (*1987). Velmi kreativně se sklem zacházejí též Milan Krajíček (*1977) a Václav Řezáč (*1977). První z nich vyvinul vlastní technologický postup, jehož výsledkem jsou z tradičního broušeného dekoru vycházející jedinečné objekty, druhý převrací na ruby sklářkou abecedu, když broušený povrch rozrušuje žhavým sklem. Zavedeným představám o sklářské tvorbě se zcela vymyká interaktivní projekt Mirrorman Stanislava Müllera (*1971).

Objekt z taveného a broušeného skla od Milana Krajíčka (Foto: Petr Willert)

Nová vlna českého skla

Čeští sklářští umělci narození v 70. až 80. letech, jejichž generaci můžeme bez uzardění nazývat novou vlnou českého skla, dnes běžně vystavují v galeriích a muzeích, jejich díla jsou součástí veřejných i soukromých sbírek a výrazně ovlivňují domácí výtvarnou scénu, když některým se podařilo prosadit i v zahraničí. Lada Semecká, Stanislav Müller a Václav Řezáč působili jako učitelé na Sklářském institutu v Toyamě, Martin Janecký či Pavlína Čambalová patří k vyhledávaným lektorům, Petr Stanický své intervence realizuje v etablovaných institucích. Důležitá je též pedagogická role řady z nich – Stanický vede ateliér skla na zlínské univerzitě, Czepcová působí jako odborná asistentka tamtéž, Horáčková je odbornou asistentkou sklářského ateliéru na UMPRUM, Bakičová řadu let pracovala jako odborná asistentka ateliéru skla v Ústí nad Labem, na sklářských středních školách působí Divín, Krajíček, Kynčlová, Polanská či Strnadel.

Vlevo: Váza Medová s bílou výtvarnice Anny Polanské. Vpravo: Objekty z Evolution Series od Kláry Horáčkové (Foto: Jiří Jiroutek, Tomáš Slavík)

Programově se prezentaci výtvarníků této generace věnuje i pražská Galerie Kuzebauch, založená v roce 2013. Ta ve své dramaturgii klade od počátku důraz na představování rozličných přístupů ke sklářské tvorbě, což je pro představitele nové vlny typické. Dlouhodobě též sleduje jejich umělecký vývoj, aby mohla domácí i zahraniční veřejnosti představovat aktuální tvář českého skla.

Současné české umělecké sklo je široce rozkročené jak technologicky, tak esteticky. Přečkalo svou akademickou fázi a je dnes opět pulzující, plné života, i ve světovém kontextu aktuální. A velkou zásluhu na tom, že se dokázalo povznést nad fascinaci sebou samým, má právě neklidná Generace Next.

PhDr. Petr Nový (*1973), hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou a šéfredaktor časopisu Sklář a keramik, se věnuje historii i současnosti skla a bižuterie. Podílí se též na dramaturgii sklářských výstav Galerie Kuzebauch. Vedle několika stálých expozic připravil desítky výstav v České republice i zahraničí a vydal řadu knih, výstavních katalogů a odborných textů. O českém skle a bižuterii přednášel nejen v mnoha evropských zemích, ale i USA, Kanadě, Japonsku, Korejské republice, Číně či Ruské federaci. Je laureátem Ceny České sklářské společnosti za rok 2015.