Ptáme se

Petr Nový: Interakci návštěvníka s prostorem muzea virtuální prezentace nenahradí

Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou minulý rok odhalilo novou přístavbu, takzvaný Krystal. V nových výstavních prostorech bude sídlit připravovaná největší sbírka vánočních ozdob na světě, zároveň ale slouží i k instalacím dočasných expozic. Hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou a šéfredaktor odborného časopisu Sklář a keramik PhDr. Petr Nový vnímá budovu jako unikátní možnost prezentovat skleněné objekty a projekty vytvořené přímo na míru prostorům. O tom, jak vidí budoucnost muzea i českého sklářského umění, ale i o jeho uskalích, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Petr Nový: Interakci návštěvníka s prostorem muzea virtuální prezentace nenahradí
Petr Nový: Interakci návštěvníka s prostorem muzea virtuální prezentace nenahradí

Připravil: Marek Torčík • Foto: Tomáš Rubín

Jako hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou vytváříte jeho dramaturgii a podílíte se jak na stálých, tak dočasných výstavách. Zároveň máte za sebou i výstavy v soukromých galeriích. Jaký je podle Vás rozdíl mezi těmito institucemi? A jak lze vnímat roli malých galerií, jako je právě Galerie Kuzebauch, oproti roli veřejných institucí?

Možná by vztah mezi jakýmkoliv veřejným muzeem a privátní galerií bylo možné přirovnat k sourozencům. Dědičně je spojuje téma, ale zásadních povahových rozdílů je celá řada. Například ambicí muzea je být objektivní, galerie je subjektivní; muzeum buduje sbírku po generace, galerie nikoliv; muzeum vedle výstav nabízí stálé expozice, galerie nikoliv; muzeum je nekomerční veřejnou službou, klade důraz nejen na atraktivitu, ale i edukaci, smyslem galerie je prezentovat s cílem prodat.

Téměř osm let intenzivní spolupráce s Galerii Kuzebauch pro mě bylo zajímavých v tom, že jsem mohl galeristům Lucii Havlové a Tomášovi Hendrychovi nabízet do programu jména, která mi přišla zajímavá a vhodná, ať již známá více nebo méně. Někdy jsme se shodli, někdy nikoliv, ale ta společná diskuse byla myslím pro nás všechny vždy přínosná. Navíc naše muzeum samozřejmě není specializováno výhradně na ateliérové sklo, to je jen jednou z podob českého sklářství, kterou sledujeme, zatímco Galerie Kuzebauch je zaměřená výhradně autorsky, což umožňuje každoročně odprezentovat větší počet výtvarníků.

Díváte se na budoucnost českých sklářských výtvarníků spíše pesimisticky nebo optimisticky? Hrají u nás podstatnou roli četné sklářské školy? Není jejich místo ohroženo – nebo spíš, nehrozí, že se postupně odkloní od výtvarného rázu a zaměří se plně na průmyslovou výrobu?

Rozhodně si nemyslím, že české autorské sklo zmizí ze světa. Otázkou však je, jak početná bude skupina výtvarníků, kterou tento specifický obor dokáže skutečně uživit. Obávám se, že česká cesta nastolená v 50. letech 20. století a spočívající v tom, že akademicky vzdělaný umělec něco vymyslí a „slízne smetanu“, zatímco sklář-řemeslník dílo anonymně zhotoví, není univerzálním receptem, jak se stát úspěšným. Na druhou stranu je cestou do pekla i povyšování výtečného řemesla na umění, což je u nás trend zejména posledních let.

Kvalitní sklářské školství je samozřejmě alfou a omegou budoucího úspěchu českého uměleckého skla, je ale otázkou, jestli takové dnes zájemcům nabízíme. Bezplatné četné sklářské střední a zejména vysoké školství, nucené z hlediska logiky financování škol dlouhodobě preferovat kvantitu před kvalitou, má totiž i své minusy, zejména v důsledku ztráty exkluzivity tohoto typu vzdělání a z toho vyplývající nutnosti vydávat průměrnost za výtečnost. Důsledky tohoto nastavení jsou zjevné. Přestože probíhá doslova jedna studentská výstava za druhou, rodí se u nás již mnoho let maximálně komety, nikoliv stálice světového věhlasu, jak jsme byli zvyklí. Aktuálně máme jen jednu skutečnou globální star ateliérového skla mladší generace, a to Martina Janeckého. Ten ale, jak je dobře známo, prošel jen polistopadovým středním českým sklářským školstvím a na vrchol se doslova a do písmene vypracoval v zahraničí.

V České republice jsou dnes čtyři vysokoškolské sklářské ateliéry a pět specializovaných středních sklářských škol, nejvíce v historii, přesto na mezinárodní scéně renomé v ateliérovém skle objektivně ztrácíme, což je vidět i v malém zájmu zavedených veřejných i soukromých institucí a galerií o současné české sklářské umění. A pokud ten zájem projeví, osloví nejčastěji zavedené umělce, kteří si jméno udělali již před desítkami let, případně klony Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Nebo třeba vzájemně zaměnitelné „designéry umění“ produkujících to, co trh žádá. Zcela specifickou kapitolou jsou skupinové i individuální zahraniční výstavy vysokoškolských studentů a pedagogů, kde se až příliš často jedná o interními univerzitními granty podpořené prezentace, které by se bez nich jednoduše nekonaly.

Samozřejmě mohou propagaci současného českého skla v zahraničí pomoci výstavy pořádané veřejnými i soukromými muzei a galeriemi, o což se konec konců snaží jak Muzeum skla a bižuterie, často ve spolupráci s Českými centry, tak Galerie Kuzebauch. Ale to je jen kapka v moři. Tyto projekty navíc, stejně jako zmíněné studentské výstavy, nevycházejí vstříc reálné zahraniční poptávce, ale snaží se ji za využití vlastních finančních prostředků, know-how a kontaktů iniciovat. Což je běh na hodně dlouhou trať a s velmi nejistým výsledkem.

Vnímáte kromě jabloneckého muzea ještě další důležité sklářské sbírkotvorné instituce v Čechách? A jakou u nás zastávají roli? Jaké postavení tu mají různé soutěže a symposia jako třeba IGS, Master of Crystal Preciosy, cena Ludwiga Mosera nebo cena Stanislava Libenského?

Samozřejmě vnímám. Fantastickou kolekci českého skla světového významu spravuje Uměleckoprůmyslové museum v Praze, v moderním českém autorském skle vyniká sbírka Východočeského muzea v Pardubicích. Důležité regionální sbírky prezentují sklářská muzea v Novém Boru, Kamenickém Šenově či PASK v Sušici. Existují i zajímavé privátní projekty jako novoborské Novotný Glass Museum nebo Cesty skla v huti František na Sázavě.

Výstavy současného skla se v posledních letech staly módní záležitostí, tudíž se s nimi lze setkat po celé republice v mnoha dalších muzeích a galeriích. Ne vždy se jim však dostává odpovídající kurátorské pozornosti, když výtvarník prostě „přiveze věci“ a sám si je v prostoru vystaví. To nemá s profesionální muzejní nebo galerijní prací nic společného a oboru, i samotným výtvarníkům, to dle mého spíše škodí.

A jakou zastávají specializovaná muzea a galerie roli? Poučeně sbírají a prezentují, tudíž tezaurují a popularizují. Například dílo zařazené ve stálé expozici může jen v případě jabloneckého muzea vidět zhruba čtyřicet tisíc lidí ročně, a to je rozhodně dobrý lék proti anonymitě. K popularizaci sklářství samozřejmě přispívají také rozličná sympozia a soutěže, ať již jsou zaměřena spíše na odbornou nebo laickou veřejnost. Mnohá očekávání v oboru vzbuzuje projekt Libereckého kraje Crystal Valley, který je takovým lakmusovým papírkem toho, může-li veřejný sektor pomoci cílenými projekty udržet a rozvíjet sklářské řemeslo a umění.

Výstava REFLEXE v nové budově Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Foto: Aleš Kosina

Již před nějakou dobou Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou otevřelo nový výstavní prostor, tzv. Krystal. Můžete čtenářům nějak přiblížit koncepci prostoru? V Jablonci mají návštěvníci do počátku září možnost prohlédnout si dvě výstavy související s loňským Trienále, nazvané DESIGNOVÁ 10° a výstavu REFLEXE. Druhá zmiňovaná představuje zajímavý obrat, zkoumá zahraniční výtvarníky tvořící v Česku. Můžete nám výstavy nějak představit?

Přístavba vznikla primárně proto, abychom měli kde trvale prezentovat výběr z největší veřejné kolekce vánočních ozdob na světě. Nechtěli jsme k muzeu přistavět konvenční „křídlo“, ale skutečnou reklamu na sklo jako materiál a jeho možnosti, což se myslím architektu Michalu Hlaváčkovi povedlo splnit na jedničku. Konec konců bylo jeho dílo oceněno titulem Stavba roku. Zatímco expozice ozdob, kterou scénograficky připravil Jakub Berdych Karpelis, bude ukryta v Krystalu, nad ní se klene prosklený galerijní prostor ideální pro prezentaci skleněných artefaktů či projektů vytvořených přímo na míru. Pro muzejní park navíc prof. Marian Karel stvořil skleněnou plastiku TWIST, která vizuálně propojuje Krystal s původní budovou muzea i městem.

Výstavy DESIGNOVÁ 10° a REFLEXE měly původně končit již v dubnu, ale díky pandemii jsme je prodloužili až do září, aby je bylo možné – doufejme – fyzicky navštívit. DESIGNOVÁ 10° mapuje deset let našeho systematického sbírání nejen českého designového skla, bižuterie a šperku. Jedná se o symbolické poděkování všem, s nimiž jsme v uplynulé dekádě spolupracovali a jejich výrobky získali darem nebo nákupem za vstřícnou cenu do muzejní sbírky. Troufnu si říci, že tato kolekce nemá v České republice v kvalitě ani kvantitě konkurenci. Vždyť i zhruba čtvrtina obou stálých expozic muzea je věnována poslední dekádě a průběžně ji doplňujeme novými přírůstky. Na okraj: jen v loňském roce jsme získali darem designové sklo a bižuterii v hodnotě bezmála jednoho milionu korun, do nákupů designu a uměleckých děl jsme vložili zhruba čtvrt milionu korun.

REFLEXE je výstavní projekt připravený přímo pro Krystal. Vybrali jsme si deset zahraničních sklářských výtvarníků, kteří své práce běžně realizují v České republice. Někteří z nich zde žijí, někteří nikoliv. Cílem je ukázat, že české sklářské řemeslo má ve světě výtečný zvuk a specifický magnetismus, o kterém se tu zase tak často nemluví. Výstava je to tedy velmi pestrá a věřím, že inspirativní. Přestože jsme ji připravovali v době restrikcí, povedlo se nám do muzea díky fantastickému přístupu vystavujících dostat vše, co jsme si přáli, z čehož mám i lidsky velkou radost.

Změnil se nějak Váš přístup a přístup muzea k tvorbě programu a výstav s ohledem na současnou situaci? Napadá mě, že sklo, asi podobně jako sochy, je svou formou dost problematicky uchopitelné na monitoru. Vnímáte nějaké nové vyhlídky pořádání výstav ve stále více digitálním světě.

Z delší časové perspektivy vlastně nezměnil. Naše muzeum dlouhodobě preferuje tvorbu výstavních projektů i publikací z vlastního sbírkového fondu. Protože pokud máme jednu z deseti největších veřejných sbírek skla v Evropě a největší celosvětové sbírky bižuterie a vánočních ozdob, není nutné se chlubit cizím peřím. Nemáme tedy naplánované žádné akce významně závislé na externích zápůjčkách a ani se na nic takového nechystáme.

Pandemie však zcela jistě urychlila naši snahu být více vidět online, dávat našim příznivcům najevo, že o ně stojíme. Loni v listopadu jsme proto na našem webu spustili „Virtuální muzeum“, kde si je možné prohlédnout řadu našich publikací. Speciální vstup jsme do něj optimisticky připravili i přímo v expozici skla, když pro nás na míru zhotovil interaktivní objekt kombinující mozaiku a QR kód čerstvý absolvent sklářské školy v Kamenickém Šenově Vilém Smejkal. Aktuálně intenzivně pracujeme zejména na tvorbě videí. Nejde jen o představení výstav, ale také tvůrčí programy naší edukátorky, takové tipy na „domácí dílny“ navázané na muzejní sbírku s kompletním video-návodem. Již řadu let si mohou zájemci z našeho webu užít audio-průvodce stálými expozicemi, postupně budeme zpřístupňovat též vybrané podsbírky, ale zcela jistě není naším cílem suplovat v online prostoru fyzické muzeum. Zážitek z jeho návštěvy je nepřenositelný, interakci návštěvníka s exponátem a prostorem sebelepší virtuální prezentace nenahradí.