Ptáme se

Co si myslí o IGS a českém sklu Sylva Petrová, Milan Hlaveš a Petr Nový?

Severočeské sklárny a dílny na Novoborsku od 1. do 4. října pohltil dvanáctý ročník IGS (International Glass Symposium). Prestižní setkání sklářských výtvarníků a řemeslníků z celého světa nepřineslo jen výstavu, která je do konce února k vidění ve Sklářském muzeu v Novém Boru, ale i řadu otázek. Na pět z nich odpovídají tři přední teoretici a kurátoři, kteří se dlouhodobě věnují českému sklu.

• 
  Co si myslí o IGS a českém sklu Sylva Petrová, Milan Hlaveš a Petr Nový?
  Co si myslí o IGS a českém sklu Sylva Petrová, Milan Hlaveš a Petr Nový?

Mgr. Milan Hlaveš, Ph.D., je vedoucí sbírky skla, keramiky a porcelánu, kurátor sbírky moderního a současného skla a keramiky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, autor řady publikací, kurátor IGS.

PhDr. Petr Nový je hlavní kurátor a vedoucí oddělení kurátorů v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, šéfredaktor odborného časopisu Sklář a keramik.

PhDr. Sylva Petrová je kurátorka, publicistka, znalkyně soudobého uměleckého skla, emeritní profesorka Univerzity v Sunderlandu ve Velké Británii, kde působila do roku 2012. V současnosti žije v Praze ve svobodném povolání.

Když odhlédneme od obecně používaných superlativů, které se vrší kolem českého skla a letošního sympozia, v čem je podle vás IGS skutečně unikátní? 

MILAN HLAVEŠ: Skladbou umělců, kteří přijíždění v počtech jinde nevídaných (je jich přes sedmdesát a k tomu studenti). Unikátnost akce je dána zejména tím, že umělci měli možnost tvořit ve dvanácti sklárnách a dílnách. Sympozium znovu poukázalo na bohatost sklářské scény na Novoborsku. Přátelská atmosféra byla na IGS opět samozřejmostí. Nejen kvůli sklu, ale i díky ní se na IGS pravidelně dostavují i lidé z oboru, kteří nejsou aktivními tvůrčími účastníky. Letos byli například z různých koutů Evropy včetně Španělska a Rumunska, z Číny, Japonska, USA, Austrálie a dalších vzdálených zemí.

PETR NOVÝ:  Zcela jistě je výjimečné vysokou koncentrací českých i zahraničních výtvarných umělců a novoborských sklářů-řemeslníků, kteří pomáhají realizovat jejich představy o skle. IGS je přeci – mimo jiné – také o udržování osobních vztahů a vytváření nových v rámci komunity. A to není určitě málo, protože tak se vytvářejí základy návazné spolupráce na komerční bázi, která přináší zisk oběma stranám.

SYLVA PETROVÁ: IGS v Novém Boru je bezesporu unikátní svou letitou historií zahrnující více než tři desítky let, rozsahem a vloženou energií, kterou je mezi pořadateli, účastníky z domova i ze zahraničí možno fyzicky cítit. Nevím o žádném podobném sympoziu, které se koná tolik let a je tak velké. I letošní bylo těžké obsáhnout celé včetně satelitních akcí.

Samozřejmě i sympozium se mění. V ročnících konaných do poloviny devadesátých let se Nový Bor stal cílem zahraničních lídrů v oboru, kteří cítili profesní nutnost se tu ukázat. Součástí extatické atmosféry sympozia byl „objev“ Západu, že české sklo má obrovské profesionální zázemí  v rukodělném řemesle lidí zaměstnaných v provozech Crystalexu, a také koncepce českých výtvarníků, tvořících aktuální špičku světového vývoje, kterou mnozí neznali.  Místní návštěvníci, soudě podle dlouhých front těch, kteří se přijeli podívat, tenkrát cítili poprvé hrdost na svůj původ.

Dnes sympozium reflektuje méně národních emocí a odráží především strukturální situaci sklářství v oblasti Novoborska vedle změny organizátora. Firemní vedení IGS se změnilo na regionální. To určitě pomohlo ukončit kompetenční spory mezi  firmami, založené na otázce „kdo je tím pravým dědicem“ práva organizovat IGS,  a pomohlo k zapojení důležitých subjektů do této mezinárodní přehlídky. Proto bývají logicky zváni k účasti ti skláři z domova i ze zahraničí, kteří navázali vztahy s novoborskými a dalšími českými sklářskými firmami. To samozřejmě, jak dokládá i letošní ročník IGS, nevylučuje také ikonická jména sklářských výtvarníků, ale je jich o poznání méně.

Kde vidíte slabiny současného pojetí IGS?

MILAN HLAVEŠ: Kritizovat tým nebo dokonce sám sebe? ;-) Dobrá: napříště je třeba mít někoho na plný úvazek, kdo bude dostávat úkoly od užšího přípravného týmu a operativně je řešit. Takto je doslova zdraví a rodinné vztahy ohrožující dělat to na vedlejší úvazek a obětovat tomu minimálně během celého jednoho roku dovolené, víkendy a večery. Na přípravách IGS se sice podílejí doslova stovky lidí, ale největší tíže je na ramenou pouhých čtyř osob. Výstava výsledků se dělá během dvanácti hodin svépomocí a s přáteli. Příště budu trvat na najmutí profesionální výstavářské firmy, ačkoliv si jsem jistý, že na výsledku ani letos nebyla znát hektičnost procesu vzniku výstavy.

Ohlas v médiích byl a jistě ještě bude velmi slušný, ale význam a velikost IGS má potenciál blížící se hudebním nebo filmovým festivalům. Takže, v roce 2018 více prostředků na public relations. A také peníze na zaplacení cestovních nákladů domácích a hlavně zahraničních kurátorů z oboru. Sice jich přijela celá řada, a byly to velmi významné osobnosti, ale pár lidí navíc, kteří by o českém skle po nabytých přímých zkušenostech z IGS dobře psali a mluvili, není nikdy na škodu.

PETR NOVÝ: Extenzivní nemusí být vždy intenzivní a šíře není zárukou bohatosti. Takže dle mého pohledu člověka zvenčí by IGS slušel malinko skromnější formát, co se počtu výtvarníků, účastníků a doprovodných akcí týče. Ale je to opravdu jen poznámka na okraj.

SYLVA PETROVÁ: Jako akademik vidím slabinu ve způsobu komerční prezentace sympozia, konkrétně v  sílícím trendu zvát mediálně známé osobnosti. Nevadí mi známí výtvarníci a designéři, kteří nejsou roduvěrnými skláři. Jejich zapojení chápu jako obohacení současných pohledů na možnosti skla, pro které plédoval již profesor Josef Kaplický a které dává veřejně zaznít i faktu, že čeští skláři dokážou uvést v život jakoukoliv koncepci. Vadí mi však ti, kteří nic nenavrhují, a podepisují práci jiných jen jako mediálně známé jméno (Chantal Poullain).  Tento trend, jakkoliv odpovídající běžné praxi, považuji osobně i marketingově za diskutabilní. Odborníky závan bulváru spíše odradí, a ti, které naopak zaujme, nejsou a nikdy nebudou „cílovou skupinou“, která je pro budoucnost českých sklářů rozhodující.  

Do jaké míry je postavení českých sklářů a skláren dáno současnými platovými podmínkami u nás? Může se tato situace v budoucnu proměnit?

MILAN HLAVEŠ: Platy ve sklářství jsou zhruba na úrovni průměrně mzdy v ČR. To ale neplatí pro dělnické profese. Skláři, brusiči, malíři a další by si zasloužili za náročnou, profesionální a mnohdy značně monotónní práci lepší odměňování. Nastalo by ale riziko zvýšení ceny výrobků, tím ztráty konkurenceschopnosti, a tedy i zaměstnání. Někdy záleží na halířích u ceny jednotlivého výrobku a vše může být ztraceno. Tak co s tím?

PETR NOVÝ:  Naše členství v EU bez používání eura je někdy důvodem k optimismu, jindy nikoliv. Česká republika má velkou výhodu, o kterou se zdejší podnikatelé sami zasloužili (nikoliv stát, ani EU): zůstala zde i po krizi nedávných let unikátní koncentrace všech typů výrob a dekorací skla. Naše země je dnes takovým „handmade glass“ skanzenem, kde si lze za dobrou cenu nechat ve výtečné kvalitě zhotovit prakticky cokoliv. A to, myslím si, významem pro zahraniční klienty převýší i případný růst platů nebo přechod na euro.

SYLVA PETROVÁ: Jak víme, mzdy u nás včetně skláren nejsou nejvyšší v Evropě. Určité množství lidí odešlo například k Riedelovi do Rakouska, k nám zase přišli Arméni a další národnosti. Tato migrace zvláště v dobách krizí byla v historii běžná, podle Hetteše takto odešly v minulosti z českých zemí na desítky tisíc sklářů. Ale z nich se zase mnozí vrátili a obohatili zdejší vývoj novými zkušenostmi. Historie se prostě jen opakuje.  Proto si myslím, že krize českého sklářského průmyslu přišla hlavně s krizí odbytu, na kterou založil zpolitizovaný marketing někdejšího Skloexportu, špatně probíhající privatizace a hospodaření podniků,  neschopnost změn výrobního sortimentu, a to vše dorazila krize sklářského průmyslu v Evropě posílená čínskou a tureckou výrobou s extrémně nízkými cenami. Přece jen u nás není akceptovatelné, aby lidé pracovali za 1 USD denní mzdy, jak se to „daří“ v Číně. Naštěstí se zdá, že je již vidět světlo na konci tunelu.

Na co a proč se dívat na výstavě IGS v Novém Boru?

MILAN HLAVEŠ: Ukazuje část toho, co skláři v severních Čechách mistrně ovládají a co mohou nabídnout sklářské podniky. A že je na Novoborsku zaměstnáno na deset tisíc lidé v přibližně sto dvaceti firmách. Podoba výsledků je ovšem vždy při takových akcích limitována krátkým časem vzniku. Při vší úctě ke vzniklým předmětům a jejich tvůrcům: podstatná je reklama regionu, sklářství, sklářského školství a hlavně radost ze společné práce, ze setkávání lidí doslova z celého světa. Přesto na IGS vzniklo množství pozoruhodných děl. Subjektivní výběr? Alibisticky se vyhnu domácím účastníkům a jmenuji několik zahraničních: minimalistické objekty Dánky Tory Urup, temnotou i vtipem sršící obraz Zimmer Frei Jeffa Zimmera, Američana z Edinburgu, emaily malované skleněné plíce Riikky Latvy-Somppi z Finska, zemité figury Isabel de Obaldia z Panamy, skleněné origami Japonce Tetse Ohnariho, jemňounké terče s autoportréty Korejky Yeun-Kyung Kim, profesorky univerzity ve Štrasburku, masky Američana Paula Marioniho, divoké vázy Fredrika Nielsena ze Švédska, působivá instalace skleněných kokonů a kamenů Slovinky Tanji Pak…

PETR NOVÝ: Za pozornost jistě stojí pestrost výsledných děl i ta skutečnost, že řada výtvarníků přijala výzvu šéfkurátora IGS Milana Hlaveše a pokusila se využít pro svou práci techniky, s nimiž se v některých případech setkali poprvé v životě.

SYLVA PETROVÁ: Popravdě se neodvažuji kompetentně odpovědět. Prohlídka výstavy výsledků IGS 2015 se změnila v tlačenici, a tak nebylo možno vidět všechno pořádně. Viděla jsem trochu 1. patro, kde mě potěšila připomínka díla Miluše Roubíčkové, která nedávno zemřela. Nemám srovnání s celkem, a tak nebudu mluvit o pracích, které jsem hodnotila při jejich zahlédnutí vysoko, ale možná bych nespravedlivě opomenula jiné, které jsem minula, když mi hrozilo ušlapání. Spíš se mohu vyjádřit k doprovodným akcím, které jsem si prohlédla v klidu.  Doporučila bych návštěvu výstavy novoborské střední a vyšší sklářské školy v místním Informačním středisku, kde jsou mimo jiné prezentovány vynikající nápojové soupravy. Také fakt, že se podařilo vrátit přímo do Boru výsledky minulých IGS v Muzeu Ajeto, je velkým vítězstvím majitelů, kteří o to dlouhodobě usilovali. Potěšilo mě, že jsou zde k vidění i některá díla, která se stala pro sympozium symptomatickými. Určitě stojí za návštěvu výstava autorských prací Song Mi Kim v kamenickošenovském muzeu. 

Jaké je postavení českého autorského ateliérového skla ve světě?

MILAN HLAVEŠ: Nadále dobré. Éterem stále zní jména slavných umělců zakladatelské generace, z nichž mnozí stále tvoří: Roubíček, Žertová, Vachtová, Kopecký, Cigler… K nim úspěšní absolventi Libenského ateliéru z VŠUP, které jmenovat nemohu, zaplnil bych celý prostor věnovaný této anketě. A střední a nastupující generace? Díky skvělému školení excelentní výtvarníci, mnozí s mezinárodním respektem. Konkurence je ale obrovská. Zatímco u nás je v uměleckém skle aktivních zhruba sto padesát umělců, po všech koutech světa jich jsou tisíce a globalizace výsledků je patrná již mnoho let. Shrnu-li to, někteří naši výtvarníci již v době vzniku díla vědí, kdo ho kupuje, jiní tvoří pouze pro vnitřní umělecké nutkání a pro čirou radost.

PETR NOVÝ: Stále respektované, ale nikoliv s takovým zvukem, jak tomu bylo třeba ještě na počátku 90. let. Ale to souvisí obecně i s dravým nástupem „autorského designu“ do veřejného prostoru, který odsunul „sklářské umění“ z hlediska zájmu veřejnosti tak trochu na druhou kolej.

SYLVA PETROVÁ: Poslední otázka je vhodná pro analýzu celé knihy, kterou bych ráda vydala příští rok. Pokud se to vůbec dá krátce shrnout, můžeme říci, že pozice českého autorského (ateliérového) skla na mezinárodní scéně je stále a právem velice dobrá. I když to mladá generace má často těžší, než to měly ty předchozí. Čelí horším ekonomickým podmínkám, především vysokým vstupním nákladům, dostává se do konkurence, která je tvrdá. Sběratelů a galérií následkem krize a terorismu ubylo, ale mladí pořád umějí zúročit dlouhé sklářské vzdělávání, možnosti cestovat, a za podmínky systematické práce se pak dokážou prosadit.

8. 10. 2015 připravila: Anna Špuláková Beránková, Tereza Lišková, úvodní foto: Igor Zacharov, Preciosa Lighting, ilustrační foto: Tomáš Princ, foto Milana Hlaveše: Johan Polanecký, foto Petra Nového: archiv Révélations Paris, foto Sylvy Petrové: Michal Šeba, ZIBA