Ptáme se

Sklář Martin Janecký: Nechodím objímat stromy, pracuju

Martin Janecký, světově proslulý sochař a sklář v jednom, posunul techniku hutního tvarování až ke sklářskému sochařství. Nyní převádí své umění i v rodné zemi. V září přijel do sklářské dílny v Železném Brodě a před očima nadšeného publika vytvořil skleněnou lebku a býka. Od poloviny listopadu jsou jeho skleněné sochy zvířat a lidí k vidění na výstavě v Novém Boru. „Dělám věci, které mě fascinují,“ říká s úsměvem Janecký. Nechte se unést taky.

Sklář Martin Janecký: Nechodím objímat stromy, pracuju
Sklář Martin Janecký: Nechodím objímat stromy, pracuju
Mistrovská práce před zraky publika v Železném Brodě.
Mistrovská práce před zraky publika v Železném Brodě.
Práce s hořákem.
Práce s hořákem.
Býk rodící se pod rukama.
Býk rodící se pod rukama.
Téměř hotovo.
Téměř hotovo.
Po vychladnutí.
Po vychladnutí.
Skleněná plastika z výstavy v Novém Boru. (zdroj: Sklářské muzeum Nový Bor)
Skleněná plastika z výstavy v Novém Boru. (zdroj: Sklářské muzeum Nový Bor)

► switch to english version

Co během roku děláte?
Sklo. Přes zimu jsem většinou pracoval na svých věcech zavřený na Aljašce a přes léto jsem hodně učil a jezdil po světě. Když pracuju na svých věcech, musím být zavřený. Ne že bych neměl rád lidi, ale mám rád, když člověk může všechno kazit, aniž by se na něj někdo koukal. Na druhou stranu jsem asi před deseti roky začal hodně učit, a to je úplný protipól.

Balancujete mezi dvěma polohami.
Záleží na nastavení mojí hlavy. Když dělám pro lidi a učím, tak se nevztekám, jako když dělám svoje věci. Jsem tam pro ně. Snažím se učit co nejvíce lidí a nějak tím svůj obor podpořit. Spíš než abych byl jen někde zavřený a dělal si na svém písečku a nikomu to neukazoval.

Lidé, kteří vám koukají pod ruce a pak nadšeně tleskají, vám tedy nevadí?
Občas mám té izolace už dost. Navíc nejsem úplně nejvíc sebevědomý člověk na světě. Je dobré, když vyrazím mezi lidi, vidím na lidech zájem. A vždycky jich přijde hodně, na třídy se hlásí třeba sto lidí, já z nich vyberu třeba devět. Tak je to super. Ale nesmí toho být moc. Letos toho bylo až až.

Jak někomu předáváte svůj vychytaný přístup a dovednosti, které jste získal za ta léta, co na tom pracujete?
Třídy trvají týden, čtrnáct dní, ale mohou to být i dva měsíce. Forma je vždycky podobná, já dělám od rána do tří a pak dělají oni, třeba do půlnoci. Lidé, kteří se do třídy hlásí, musí mít tří-, čtyřletou zkušenost se sklem. Což neznamená, že před třemi roky jednou foukali sklo. Musejí se tomu skutečně věnovat. A pak to jde – vlastně je učím tu techniku. Neučím to, co dělám já. Ale chci, aby pracovali s hořákem a s různými nástroji a pak to nějak převedli do své práce. Vlastně jim pomáhám dělat jejich věci. Je na nich, jestli dělají obličeje, nebo zvířata.

Do výchovy vašich klonů to má tedy hodně daleko. Co člověk a dílo, to originál.
Ono se to ani nedá moc kopírovat. Sochařina, to je jako – jako když člověk píše. Nikdo nepíše úplně stejně. Když se to ze začátku fakt lidi učí, tak se to snaží dělat úplně mechanicky jako já, což je naprosto v pořádku. Ale když se tomu věnují víc a víc, tak na to potom přicházejí a objevuje se víc jejich rukopis.

Od koho jste na začátku odkoukával tu mechanickou část práce vy?
Moc lidí jsem takhle předtím dělat neviděl. Existuje, ale teď už nepracuje, americký sklář William Morris, který s touto technikou přišel. Vlez do bubliny, začal tam něco tahat. Byl pro mě hodně důležitou figurou, pracoval jsem pro něj asi rok předtím, než šel do důchodu. Už toho měl dost, toho uměleckého světa, tedy spíš toho obchodního. Strašně moc jsem se tam naučil.

To bylo v době, kdy jste odešel do Ameriky. Ale předtím jste přece měl nějaké zkušenosti z Čech?
To bylo asi před sedmi, osmi roky. Sklo foukám od třinácti let, takže už jednadvacet let. Prošel jsem vším možným, fabrikami a veškerými druhy foukání skla.

A to svoje jste si už, jak vidno, našel.
Od malinka, od těch třinácti, jsem si o přestávkách modeloval. Dělal jsem prsatý figurky, jako každý malý dítě, který fouká sklo. (smích)
Postupně jsem foukal sklo do forem ve fabrikách, jako práci. Ve volných chvílích o přestávkách jsem se s něčím matlal. Asi před deseti roky se to úplně obrátilo. Dělám si to svoje a jen čas od času, když je to zajímavý, nejenom finančně, ale chce se mi dělat nějaký kokotiny, pro někoho pracuju. (smích)

Co tedy většinu času děláte? Můžete přiblížit svůj způsob práce?
V Americe tomu říkají „inside sculpting“, že si jako jdeš dovnitř, do bubliny. Tady to ještě moc velký název nemá. Ale je to ten styl, se kterým pracuju. Od někoho jsem převzal základní techniku, kterou jsme posunuli strašně daleko. Technika je to fakt náročná a musí se hlídat hodně věcí, tloušťka věci, teploty, asistent musí být hodně zručný. Snažím se dělat realistický věci. Dělám to, co mě baví, to je prostě to moje.

Říkáte, že jste posunuli původní techniku. Znamená to, že se v tomto směru pořád něco děje, že vás sklo i dnes dokáže překvapit?
Učím se pořád, snažím se porozumět materiálu. Každý den. I když vypadám, že vím, co dělám, tak jako většinou ne… Když jezdím po těch školách, tak dělám věci, které bych normálně nedělal. Musím znovu vymyslet celý proces a mít nějak načrtnuté v hlavě, jak to ve výsledku bude. Je to dost složitý. Kdybych dělal věci, které už fakt umím, bylo by to jednodušší. Ale když už mám čas na nějaké peci nebo ve škole, tak to využiju a učím se.

Vaše společná práce s asistentem působí jako dokonale synchronizovaný koncert pohybů.
Tak už to umíme, no.

Martin Janecký a Marek Effmert na Letní sklářské dílně 2014 v Železném Brodě.

Máte v hlavě předem nahraný obraz té věci? Nedovedu si představit, jak se z té beztvaré hmoty vyloupne tak přesný tvar.
Vždycky mám tu věc jako v mlze. Vím, jak to vypadá, a přesně vím, jak se k tomu dobrat. Samozřejmě jsou mezi tím nějaký problémy, ale s tím se člověk vždycky nějak porovná.

Souhra s pecí, asistentem, sklem a různými nástroji je docela strategická záležitost.

Přesně tak. Když jsem začal dělat hlavy a obličeje, tak jsem měl systém pěti věcí, podle kterých jsem se řídil, které jsem se naučil dobře, a mezi ně jsem skládal další, další a další. Ze dvou hodin je to šest hodin práce. Začal jsem hodně jednoduše, soustředil jsem se hlavně na proporce.
Je to podobné jako s jazzovými muzikanty, kteří se naučí z hlavy složitou písničku, ale ve výsledku mají nějaký systém, počítají doby a mezitím si hrajou, něco tam prostě házej. Tak u mě je to docela podobný, akorát že já na nic hrát neumím. (smích)

Ovlivňuje technika práce nějakým způsobem výběr tvarů a motivy, které si vybíráte?
Já se tímhle tím moc nezaobírám. Věnuji se figurativní tvorbě. Dělám věci, které mě fascinují – nejen řemeslností –, snažím se jim dát výraz, aby to nebyla jen nějaká palice, aby byly v pohybu...

Když už je věc hotová, zajímá vás ještě nějak, nebo se s ní snadno loučíte?
Udělám za rok třicet, čtyřicet věcí. Tak tři, které se mi nějakým způsobem povedly víc, si nechám. Zbytek musí pryč. Nemůžu se na to koukat, baví mě to týden, a pak už to musí z baráku.

Kolik věcí během práce popraská?
Mám docela štígro, moc mi jich nepraská. Hodně to záleží i na mých asistentech. Vědí, co dělají. Já si tam hraju a oni mi to hlídají, aby to nebouchlo... V Novém Boru to teda bouchlo, je to jiný studio, sklo, jinčí vybavení. Člověk se s tím musí naučit bejt.

Vozíte si něco do dílen s sebou?
Kufr, ve kterém mám můj vercajk. Taky jsem si nechal poslat z galerie asi deset věcí na listopadovou výstavu Novém Boru, jsou tam věci, které mám rád.

Dokážete říct, jaký máte vztah ke sklu?
Sklo. Miluju to a nenávidím to, úplně stejně.

V jeden čas?
Mění se to hrozně rychle – ale nic mezi tím.

Proměňují se vaše pocity i během práce?
Na dílnách a ve školách se snažím být za klidného strejdu. Když pracuju sám, jsem dost vášnivý i vzteklý. Ale zase dokážu vyjádřit i obrovskou radost, když se mi něco podaří uplácat.

Martin Janecký a Marek Effmert na Letní sklářské dílně v Železném Brodě na podzim roku 2014.
Očima Tomáše Prince, s odborným komentářem skláře Martina Hlubučka.

Uplácat? Je fakt, že se toho skla skoro dotýkáte rukama. V čem sklo na začátku držíte?
To, do čeho se to válí, jsou složené mokré noviny.

Noviny?
Vůbec to nepálí.

Cítíte sílu skla přímo v ruce?
Když chce člověk cítit, jak se sklo skutečně hýbe, dostane se tomu nejblíže právě díky novinám. Neexistují žádné rukavice, který by fungovaly líp. Mokré noviny se používají všude na světě. Jenom v Česku moc ne. Mezi sklem a papírem vzniká pára, díky tomu se noviny ke sklu nepřilepí. Když už voda dochází a noviny vysychají, začíná se to lepit.

Co to sklo vyžaduje od člověka, který s ním pracuje?
Aby u toho člověk vydržel a nezbláznil se z toho, musí být psychicky a fyzicky zdatný. Nejhorší je, když je línej. Člověk občas narazí na figurky, co by sklo fakt dělat neměly. Je třeba pracovat, pracovat, pracovat, pracovat. Nějaké vytváření pohádek okolo tu moc nefunguje. Mám rád, když lidi vědí, co dělají, od začátku do konce. Když to má celé nějaký důvod. Samotná performance nestačí. Řemeslná stránka je hodně důležitá.

Vám se daří performance úspěšně spojovat s mistrovským řemeslem.
Jsem řemeslem odchovaný. Věnuji se tomu a nestydím se za to, že dělám rukama. Na věci přicházím tím, že pořád pracuju. Když jsem zavřený na Aljašce, tak pořád dělám. A tak se to nějak nabaluje. Nechodím do lesa objímat stromy, abych na něco přišel. To by mi nefungovalo. Přírodou se v tomhle smyslu opravdu, jako mnoho jiných, neinspiruju. Mám téma, podle toho se nějak řídím. Pak to nechávám bejt, ono se to vždycky nějak vyvrbí.

Je sklo dobrý partner?
U skla není nic zadarmo. Pálí to, člověk se toho nesmí dotknout.

Máte nějaký oblíbený typ skla?
Skla se rozlišují na dlouhá a krátká. Krátká se používají často ve fabrikách. Ve světě se hodně používají i skla dlouhá, sklo je měkčí, méně praská, dělá se s ním líp. Když přijdu do nějakého studia, tak se snažím nekňourat. Spíš to chci vyzkoušet a být adaptibilní při práci.

Skleněné objekty Martina Janeckého jsou k vidění v prestižních muzeích i soukromých sbírkách po celém světě.

V Železném Brodě jste na podzim v dílně vytvořil skleněnou lebku a býka. To asi nebyla první lebka vašeho života, že?
Už jsem jich tak deset, patnáct udělal. Lebky mě v poslední době baví. Je to dobrý trénink. Chtěl bych je dotáhnout, aby měly lehkost a křehkost. Což je u toho skla, speciálně u lebky, těžký. Sklo chce pořád bejt kulatý, když se ohřeje, detaily se ztrácí.

Dá se pořád zdokonalovat?
No, jasně. Zdokonalovat se to dá do smrti.

Ta lebka... (smích)
Fakt se na tom dá pracovat až do smrti. Každý centimetr čtvereční chce svoje. Chci, aby to vypadalo jak má, co nejrealističtěji. Aby to připomínalo to, co to má připomínat. Obličeje, které dělám, už začínají vypadat lidsky. Ze začátku v nich byla větší zkratka, byly dost stylizované. Teď už se to pomalinku začíná dařit, ale celé to bude trvat ještě dlouho. Dělat něco realistického, to je blázinec.

Martin Janecký, 15. 11. - 1. 3. 2015, Nový Bor

17. 11. 2014 připravili Tereza Lišková a Tomáš Princ (foto a video), komentář k videu Martin Hlubuček, foto hotové lebky a býka: Gabriel Urbánek z UPM