Téma týdne

Nová hmota a plástve tisíců barev Zdeňka Lhotského

Vitrucell – technologie nebo umění? Oba tyto světy propojuje nová skleněná hmota s mnoha aplikacemi. Chcete vylepšit interiér nebo exteriér svého bydlení tisíci barvami s akcentem originálního vzoru uvnitř skla? Jste designér nebo výtvarník a hledáte pro své umělecké nápady jedinečný materiál s podivuhodnou duší? Pak zvolte vitrucell – sklo s oktogonální strukturou dosaženou nikoli kresbou nebo mechanickými zásahy, ale čistě fyzikálními a chemickými procesy při výrobě. Vývoj této technologie, jediné na světě, ve Studiu tavené skleněné plastiky Zdeňka Lhotského trval dvacet let.

Nová hmota a plástve tisíců barev Zdeňka Lhotského
Nová hmota a plástve tisíců barev Zdeňka Lhotského
Vitrucell (zdroj: archiv Zdeňka Lhotského)
Vitrucell (zdroj: archiv Zdeňka Lhotského)
Vitrucell (zdroj: archiv Zdeňka Lhotského)
Vitrucell (zdroj: archiv Zdeňka Lhotského)
Vitrucell (zdroj: archiv Zdeňka Lhotského)
Vitrucell (zdroj: archiv Zdeňka Lhotského)
Vitrucell (zdroj: archiv Zdeňka Lhotského)
Vitrucell (zdroj: archiv Zdeňka Lhotského)
Mísa (foto: Marie Kohoutová)
Mísa (foto: Marie Kohoutová)
Z galerie (foto: Marie Kohoutová)
Z galerie (foto: Marie Kohoutová)

► switch to english version

Vitrucell je zatím poslední autorskou technologií sklářského výtvarníka, designéra, technologa a podnikatele Zdeňka Lhotského. Transparentní sklovina, technickými parametry zřejmě nejpodobnější sklu float, dává vyniknout struktuře, jakou má včelí plástev. Technická specifikace uvádí, že maximální váha jednoho kusu skla, který lze utavit, je tři sta kilogramů o maximální velikosti skleněného panelu 130 x 270 cm a minimální tloušťce 2 cm. Zpočátku on a jeho tým uměli vyrobit jen dvě barvy - modrou a bílou, dnes má Studio Lhotský v nabídce na tisíc barev. Právě dosažení tak bohatého barevného rejstříku je velkou alchymií. U každé barvy probíhají jiné fyzikální a chemické procesy za použití jiných výrobních technik.

Vitrucell je jediná a jedinečná technologie, nikdo další ve světě ho nedokáže vyrobit. Vitrucell je chráněná značka, ale nikoli výrobní patent. Přesto se Zdeněk Lhotský zcizení duševního vlastnictví neobává, protože výroba je postavena na určitém typu skla za použití asi padesáti technologických postupů a nápodoba vitrucellu je možná jen do určité míry. Přestože se především u zahraničních výtvarníků zvyšuje zájem o tuto podivuhodnou skleněnou hmotu a mnozí z nich by se dokonce chtěli stát exkluzivními partnery, vývoj vitrucellu se nezastavil, autorský tým Zdeňka Lhotského se vyhýbá opakování.

Vitrucell (foto: archiv Z. Lhotského)

Podle Zdeňka Lhotského je to vcelku poddajný materiál, dobře se s ním pracuje a při tavení se chová standardně. Není to tedy „záludné sklo“ s nepředvídatelnými reakcemi. Ošemetnost uplatnění vitrucellu spočívá v něčem jiném. Jeho oktogonální vzor uvnitř skloviny, organizovaný od jemných, sotva postřehnutelných pravidelných dutinek pláství po výrazné dynamické struktury explozivních barev, je výrazným prvkem do té míry, že vyžaduje od výtvarníka-architekta-designéra velkou dávku pozornosti a sebekázně. Proto je vhodné aplikovat vitrucell spíše na interiérové stěny, méně na plastiku nebo volné umění a ještě komplikovanější by bylo tvarování hmoty vitrucellu v oblasti designu, protože výraznější tvar a vzor uvnitř skloviny, který na sebe přirozeně strhuje pozornost, by se rušily navzájem.

A proto také, když se podíváte na autorskou expozici Zdeňka Lhotského v jeho galerii na Chlístově, která je ukázkou toho, co vitrucell umí, vidíte, že on sám používá na všechny „vzorky“ jeden univerzální tvar mísy, schopný unést nesčetné množství barev, jejich valérů a kombinací. Vzájemná souhra je vizuálně a emocionálně tak účinná, že máte pocit, že se v jednom tvaru násobeném mnohostí odehrává velké drama. Hledáním jiných tvarů se v tomto případě nezabývá. Masivní, jednoduchá, nekomplikovaná mísa slouží jen jako tělo, které obléká pokaždé do jiné barvy. Je to taková módní přehlídka „mis“ – fascinující tím víc, čím déle se díváte.

Jinou kapitolou tvorby Zdeňka Lhotského jsou například v galerii též vystavené závěsné vitráže, vynikající střídmostí a elegantní monochromní geometrií, nebo užitá tvorba: „Nemám osobně rád to, čemu se obecně říká sklářská studiová tvorba. To neznamená, že bych odmítal volnou tvorbu ve skle obecně, podle mě má velký smysl třeba v architektuře. Design, nebo chcete-li užitá nebo užitná tvorba, má svou obrovskou logiku a historické opodstatnění, ale především podle mě design = inovace a to platí absolutně. Bohužel, česká kotlina je trochu levicově načpělá a všechno v kultuře, kam design také řadím, co je trochu cítit penězi, je zločin. To je u designu absurdní a vlastně u celé kultury. Design je obchod a v mnoha případech vedou k formotvorným zásahům do designové tvorby ty nejtvrdší ekonomické vlivy. Osobně absolutně věřím neviditelné ruce trhu víc, než všelijakým odborným studiím teoretiků.“

U málokoho se idea svobody umělecké tvorby, svobody myšlenek a svobody práce a dalších aktivit spojuje v tak komplexní a originální podobě jako u Zdeňka Lhotského, který například je:
- umělec (to slovo ve spojení se sebou nemá moc rád),
- designér (to mu celkem vyhovuje),
- sklářský technolog, vynálezce a autor nových materiálů (to miluje) a
- podnikatel (to ho trápí, ale motivuje a uspokojuje).

Pohled na mísy Vitrucell v galerii Zdeňka Lhotského na Chlístově. (foto: Marie Kohoutová)

Podnikání se všeobecně považuje za činnost, kde hrají rozhodující roli ekonomické schopnosti podnikatele. Ne tak u Zdeňka Lhotského. Technokrat by podle něj tuhle práci dělat nemohl, neboť jednání se zákazníkem je delikátní záležitost a vyžaduje spoustu jemné obratnosti. Sám úspěšně podniká už dvě desetiletí. Motorem toho všeho je jeho sklářské studio na Pelechově, kde zaměstnává dvanáct lidí a kde je pro tavení velkých kusů skla připraveno třináct pecí.

Vyhovuje mu bojovat s realitou natvrdo: „My podnikatelé jsme takoví neandrtálci – nás neohrozí nic. Po těch letech už víme, že bývá rok lepší, pak si načechráme peří a opravíme střechu, a že bývá rok horší, pak jsme jen na holém platu. Proto říkám, že nejlepší pochvalou naší práce je bankovní převod. Ale vždycky je to zábavné, člověk nikdy neví, kde se co vyvrbí. Jsem sice trochu unaven, ale spokojen. Dělám, co chci a jsem svobodný.“

Není lehké rozhodnout, zda začal podnikat proto, aby mohl realizovat vlastní designérské a umělecké nápady, nebo jestli začal nejprve podnikat a jeho vlastní tvorba přirozeně vyplynula z každodenní praxe a dokázala si uchovat svou autenticitu a životaschopnost. V každém případě oba tyto póly spojuje to, co ho baví asi nejvíce - vlastní vývoj nových hmot na tavení. Vyrobit tvar a hmotu odpovídající nové technologii je těžká chemie, fyzika i sofistikované řemeslo. Představuje to desetiletí práce a značné náklady, protože, jak říká, „neexperimentuje s cizími penězi.“

Vypadá to, že Zděňku Lhotskému přibude další profese a to pedagogická. „Vždycky jsem toužil učit a také ostatní chtěli, abych já je učil. Navíc sklo se podle mě všude učí nedokonale, nesystematicky, tak to chci zkusit.“ A protože je to muž činu, pro potřeby budoucí sklářské školy zakoupil a zrestauroval budovu přímo v centru Železného Brodu. Zahájení výuky plánuje už letos na přelomu září a října. Šest až osm rezidenčních studentů bude formou denního studia vyučovat tavenou plastiku, rytí skla a možná tvarování skleněných figurek. Měsíční náklady pro jednoho studenta se budou pohybovat nejméně kolem jednoho tisíce tří set euro. Pedagogický sbor bude fungovat na lektorské bázi formou oslovených a pozvaných sklářských výtvarníků.