Ptáme se

Heleny Dařbujánové: Existuje ženský design?

Helena Dařbujánová mluví příjemným hlasem. Často svá slova prokládá smíchem, pro jadrnější výrazy nechodí daleko. Má hlad, ale čokoládový koláč sní až na konci rozhovoru. V kabelce má červenou rtěnku, kterou nakonec nepoužije ani na focení, jako by to právě tak stačilo. Když má designér a architekt, co říct, tak to prostě udělá a funguje to. Na konci dubna otevřela Helena Dařbujánová vlastní designový obchod kousek od Strossmayerova náměstí v Praze. Je v něm ptačí klec bez ptáčka.

Heleny Dařbujánové: Existuje ženský design?
Heleny Dařbujánové: Existuje ženský design?
Expozice Heleny Dařbujánové na únorovém veletrhu Ambiente ve Frankfurtu.
Expozice Heleny Dařbujánové na únorovém veletrhu Ambiente ve Frankfurtu.
Francesco Pepa v dámském budoáru Lola (zdroj: fb page - Helena Dařbujánová)
Francesco Pepa v dámském budoáru Lola (zdroj: fb page - Helena Dařbujánová)
Makronky jsou potažené anglickým sametem od Designers Guild. (zdroj: fb page - Helena Dařbujánová)
Makronky jsou potažené anglickým sametem od Designers Guild. (zdroj: fb page - Helena Dařbujánová)
Postel Mácha na Designbloku 2012. (zdroj: fb page - Helena Dařbujánová)
Postel Mácha na Designbloku 2012. (zdroj: fb page - Helena Dařbujánová)

Vzhledem k práci, která za vámi stojí, bychom mohly mluvit o ženském designu… Jen ten pojem je sám o sobě nějak ošklivý. Děláte ženský design?
Nechtěla jsem se stát vlajkovou lodí žen, ženských emocí a ženského pohledu na svět. Jen jsem chtěla dělat věci po svém, neměla jsem ani ambice uspět v českém designu. Normálně jsem byla a jsem architekt. Na začátku jsem si jen něco potřebovala navrhnout do interiéru. Když jsem to dala vyrobit, tak to najednou lidi chtěli vyrábět dál, jiní to chtěli kupovat. A najednou začali říkat, že je to celý strašně ženský. Naštěstí to netrvalo zas tak dlouho. Nechci být žádný manifest.

Ale vaše práce stále k tomu ženskému aspektu nějak odkazuje, ne?
Chlapy mám možná nějak přečtený, přesto nevím, jaké jsou jejich niterné pocity, co opravdu chtějí. To si mohu jenom domýšlet. Dámský budoár jsem nazvala dámský jakoby s úsměvem. Byla to první věc, kterou jsem jako designérka dělala sama za sebe. Proto jsem budoár s nadsázkou nazvala dámský. Když jsem to konzultovala s kamarádkami, dost jsme se nad tím nasmály.

A reakce ostatních byly podobné?
Ženy začaly najednou jakoby tát, začaly se usmívat, sledovat to. A dělají to dodnes. Mám kolem sebe ženy, které se ke mně nakupily. Říkám jim mý ženy. Mám z nich radost a říkám si, co se to děje. Celé to funguje asi díky tomu, že jsem zhmotnila svoje pocity, emoce, něco ze sebe.

Klec Když ptáčka lapají (foto: Bet Orten)

Máte i něco pro muže?
Připravuji pro ně gauč. Jmenuje se Ot(w)oman, za vším hledej ženu. Dělala jsem ho dohromady se synem. Říkám, že můj nábytek je pro ženy od jednoho do sta let a pro muže s emocemi.

Proč?
Ženy jsou hodně emotivní. Někteří chlapy jdou a nechtějí ty věci ani vidět, jiní se zastaví a začnou komunikovat. Když je člověk ochotný si přiznat, že má emoce, že je zranitelný, tak pak s tím může komunikovat. Když ne, tak ne.

To je dobré vymezení, v takové situaci je zbytečné používat pojmy jako ženský design.
Asi jsem prostě ženská. Nechci vystupovat jako feministka, ti muži k tomu patří. Při práci nemyslím na konečné uživatele. Neřeším, jestli to někdo bude, nebo nebude chtít koupit. Dělám to sobě a těm holkám, co znám, pro radost. Tak je to holt ženský. Je to v podstatě dobrá zpráva pro mého manžela, že doma nemá chlapa.

Co třeba mužský element během samotné výroby nábytku? Řada vašich věcí vzniká řemeslně, řemeslníci jsou často právě muži.
To je pravda. To jim na to začnu říkat. Ne, stvořila to mužská ruka.

Lidé mají často problém najít dobrého řemeslníka. Už jste si vytvořila skupinu lidí, kteří umí věci vyrobit, tak jak vy potřebujete?
Hledala jsem lidi, kteří to zvládnou a kteří mi nebudou přinášet stres. V architektuře mám stresu až nad hlavu. Design vznikl jako můj koníček. Nechci, aby mě stresoval. Díky tomu, že léta dělám architekturu, mám výhodu, že spolupracuji s řadou různých řemeslníků a znám jejich práci i cenu. Ale není jich, že by si člověk mohl vybírat. Při výběru se musím dívat i na to, aby to bylo na konci ekonomicky únosné. Aby si tu věc ještě někdo koupil.

Hraje cena velkou roli?
Dnes se sleduje hlavně cena, ne kvalita. Jde o to, mít to, co nejrychleji, co nejefektivněji, prodat a vydělat. Výrobci někdy nemají motivaci učit se nové věci. Své první věci jsem prodala Polstrinu. Začali je vyrábět. Ale nepřesvědčila jsem je, aby dali zezadu červené šrouby, používali hliníkové nebo pozinkované. Nakonec jsem založila vlastní značku a k mé spokojenosti spolupracujeme na jiné bázi.

Takže dneska máte nábytek s červenými šrouby?
Jasně, že ano.

Máte materiály, se kterými se vám dobře pracuje?
U mě to celé začalo Alucompactem od Fundermaxu. Od počátku mě ten materiál fascinoval. Je vynikající, vypadá subtilně, ale strašně moc vydrží. Znala jsem ho jako architekt. A chtěla jsem ho použít na nábytek, dřív než to použije někdo jiný. Teď ho mám všude možně.

Jak šlo jeho zpracování?
Bylo dost pracné najít někoho, kdo by byl schopný s ním pracovat. Nejdříve mi to dělali v Rakousku, odkud ho odebírám. Spolupráce s Fundermaxem je ale trochu komplikovaná– co se týká termínů i opracování. Docela mě to překvapilo. Dámský budoár má ohýbané boky z Compactu. Zatím jsem od nich nedostala desky v takovém stavu, aby se daly rovnou použít. Buď bylo něco nakřivo, nebo byly servané hrany, desky měly jiné rozměry. Pak přicházejí na řadu zlaté český ruce.

Co udělají?
Manžel architekt přes noc s truhlářem brousí desky nebo sráží hrany. Dneska už jsem v klidu. Vím, že se to nějak vyřeší, že to ti chlapi jako nějak zařídí. Tento materiál nikdo jiný nevyrábí, takže spolupracujeme dál, jen mám v zásobě několik zoufalých emailů v angličtině, které jim občas posílám. Nakonec se vždycky nějak domluvíme.

To je zvláštní. Je to pro ně přeci dobrá reklama, když vyrábíte z jejich materiálu.
Dokonce si ode mě budoáry objednali, mají je ve svém sídle. Ale ani materiál, který poslali samy sobě, nebyl bez vady.

Ještě nějaký jiný materiál vás láká?
Teď se chystám na Corian.

To je v designerské obci docela oblíbený materiál.
Mám takový nápad, uvidíme, jestli se to povede. Celé to beru jako výzkum, co jde a nejde. Co můžu s čím zkombinovat, s kým se dá spolupracovat a s kým ne. Jestli se dá vůbec obchodovat se srdcem a ne s kalkulačkou na hrudníku.

Naše doba si experiment asi žádá?
Baví mě hledat, kde je hranice mezi zoufalstvím a krásou, mezi uměním a kýčem, mezi kýčem a designem. Ta hranice je hrozně úzká. V designu mi jde jakoby o houby, můžu experimentovat. Maximálně se mi může stát, že šlápnu vedle a spadnu, kam nechci.

A namelete si případně sama.
Dneska už mi nemá kdo říkat, „Heleno, neblbni, to bude průser, tomu se budou všichni smát.“

Co pro vás jako architekta znamená slovo design?
V podstatě nic. To je to poslední, nad čím bych přemýšlela. Nedávno jsme se s jedním kamarádem bavili na téma design a byznys a já jsem nechtěně řekla dyznys. Designem se dá nazvat všechno. Kdo to ví, co je to design?

A co je to dyznys?
To je taková těžká sranda. Označuji tím své podnikání v oblasti designu. Pro mě není design to, jestli jsou správně poskládané materiály, správně pospojováno a ekologicky vyrobeno. To by mě asi mělo zajímat, ale přesto mě to jako Helenu úplně nezajímá.

Co vás předně zajímá?
Na počátku mi design přinesl hlavně velikou radost. To, co jsem si nedovolila ani snít, ani o tom přemýšlet, se najednou stalo realitou. To, že jsem vymyslela gauč, který někdo chce vyrábět a kupovat, mi přijde neuvěřitelné.

Pořád žijete v radostném snu?
Postupně jsem se od toho trochu oprostila. Hrozně mě teď baví, když někdo něco ode mě uvidí, nasadí úsměv, nějak to začne vibrovat. Říkám si, že to nebyla marná práce, někoho to oslovilo. Říkám tomu návrat poezie do života skrz design.

Chybí nám?
Řada věcí kolem nás je dnes vyhrocená, nabubřelá. Člověk nemá moc čas na emoce ani na myšlenku. Uvědomila jsem si, jak jsme všichni napojení na své telefony a počítače, když jsem měla jet na hory. Uvažovala jsem, jestli tam mám vůbec jet, když tam není signál. Tři dny nebudu u počítače, jestli se něco pokazí… V zajetí techniky se něco jakoby vytrácí.

Možná právě emoce, což je asi jedna z věcí, která do lidského života patří. Je škoda se jich vzdávat.
Pokud v sobě ještě nějaké vyškrábnu, tak je promítnu do svého designu. V podstatě tím sdělím něco, co mám v sobě, co by se mi chtělo zvolat. Nebo tak nějak tajně pošeptat. A když to někoho osloví, tak to je zázrak.