Ptáme se

Ondřej Strnadel: Inspirace pochází z běžného reálného života

Mísy a nádoby českého skláře Ondřeje Strnadela mohou na první pohled působit, jako by přilétly z kosmu, přitom ale stojí nohama pevně na zemi. Stejně jako jejich autor, který se ve svém rodišti ve Valašském Meziříčí sklářskému řemeslu vyučil hned po základní škole. Řemeslo zdědil po otci a dnes ho předává dál jako pedagog na střední sklářské škole. Na jaře roku 2014 jeho dílo představila pražská Galerie Kuzebach výstavou Ta realita.

Ondřej Strnadel: Inspirace pochází z běžného reálného života
Ondřej Strnadel: Inspirace pochází z běžného reálného života
V oku sklářského mistra.
V oku sklářského mistra.
Nádoba – foukané a broušené sklo, 2010, 20 x 10 cm
Nádoba – foukané a broušené sklo, 2010, 20 x 10 cm
Egg – foukané a hutně tvarované sklo, 2010, 50 x 8 cm
Egg – foukané a hutně tvarované sklo, 2010, 50 x 8 cm
Nádoba - foukané a broušené sklo, 2010, 25 x 14 cm
Nádoba - foukané a broušené sklo, 2010, 25 x 14 cm

Kde začala cesta za skleněným autorským objektem, který dnes můžeme vidět v galerii?
Prošel jsem klasickým učebním oborem, což mi dává možnost si věci realizovat sám. Už v té době jsem zjistil, že kromě toho, že mám svou práci rád, tak i rád zasahuji do toho, co ze skla vzniká. Po vyučení jsem si dodělal maturitu. V době, kdy se začaly zavírat sklárny, se ještě podařilo bývalé paní ředitelce Olze Hofmannové postavit při škole huť, do které mě přijala jako dílenského mistra. Ve školních podmínkách se mi oproti práci ve fabrice více otevřely možnosti. Získal jsem větší volnost a rozlet, naskytla se i možnost dál studovat.

Takže jste spojil jedno s druhým a pokračoval ve studiu ve Zlíně na Fakultě multimediální komunikace?
Přišlo mi, že už nepotřebuji studovat sklo. A šel jsem do ateliéru průmyslového designu. Přijde mi, že u nás v republice středoškolské vzdělání nabízí větší možnosti než studium skla na vysokých školách, které mnohdy nemají tak vyspělé dílny.

V čem je pro vás zásadní rozdíl mezi řemeslně vytvořeným objektem a průmyslovou výrobou?
Když je to moje srdeční záležitost, tak je to asi jedno. Proces vzniku je stejně zodpovědný v obou případech. Pokud něco řeším, tak vesměs vzniká prototyp, který si sám vyrobím. I když dnes umíme udělat vizualizaci, která je často k nerozeznání od fotografie, tak se stejně některé nesrovnalosti, na které je třeba reagovat, odhalí, až když věc vznikne a je opravdu trojrozměrná.

Kontakt s reálnou hmotou je pro vás nezastupitelný i na poli průmyslového designu?
Je a měl by být vždycky důležitý pro každého, kdo něco navrhuje. Zkušenost s materiálem je důležitá. Je třeba odhadnout, kolik si ho naberu na věc určité velikosti. Je rozdíl, jestli foukám skleničku, která má mít tenkou stěnu nebo jestli to naopak bude váza, která je celá silnostěnná. Musím mít připravené nářadí i utavené sklo. Když se fouká něco tenkostěnného, je lepší, když má sklo vyšší teplotu. Naopak, když se nabírá něco silnostěnného, je pec „utáhlá“ a sklovina je chladnější, aby se jí dalo nabrat více najednou.

Co je pro práci se sklem ještě charakteristické?
Na huti není člověk nikdy sám, vždycky potřebuje pomocníka, někoho, kdo drží formu, někoho, kdo u větších věcí zezadu přitáčí píšťalu. Někdo to musí odnést do chladící pece. Všechno se od sebe odvíjí a nikdo nesmí nic zkazit. Okamžik chyby je nevratný. Všechno se pak může zahodit a udělat znovu. A sklo si umí také mnohdy prosadit tu svou, pak i něco zdánlivě jednoduchého může skláře nebo výtvarníka potrápit natolik, že si říká, proč radši nedělá grafický design. Ale funguje to i naopak, když se to povede a zrealizuje se něco netradičního, je to euforie.

I vy věci kazíte?
To je na denním pořádku. Stačí, aby se člověk trochu zdržel, a šel výrobek později prohřát. Nebo se prostě nějak netrefí, hned je to někde jinde. Chybami se člověk učí. Když si člověk něco vysní, nakreslí a připraví, tak je to stejně pak na peci jiné. Sklo si ve finále mnohdy řekne tu svou.

Vaše představy většinou sedí s realitou pece?
Víceméně se dá říct, že to funguje.

Objekty tvarujete i skrze vlastní dech. Jak to probíhá?
U dechu je důležitá intenzita. Když se vyfukuje něco jemného, tenkostěnného, není třeba moc velký fuk. Ale jsou věci, kdy je třeba vyfouknout nějaký tvar, který má dezén, strukturu, tam je třeba, aby sklo šlo teplejší do formy a přidat trochu dechu, více to prohřát.

Myslíte si, že je ve vašich věcech, třeba jen metaforicky, cítit síla lidského dechu?
Říkám, že by to nemělo být na sílu, tak asi ne. Věci by neměly být řešeny pod nějakým tlakem. Dívám se, co to potřebuje. Když něco navrhnu, tak věc vzoruji a prostě si to řekne svoje. Začnu pracovat na nějaké věci, často má uzavřený tvar. Čekám na druhý den, než se to vychladí a odstraním kopnu – nabídne se mi náhled do jejího tvaru a ukáže se, kudy se ubírat dál. Jestli sklo přidat, nebo ubrat. Zda foukat více, foukat méně.

Prostě se podíváte dovnitř a pokračujete dál.
U těch opakních záležitostí to tak je. Vím, co tam chci mít, a musím se nechat překvapit, jestli to tam na druhý den naleznu. I když to třeba někdy nedopadne úplně podle toho, jak si to člověk vysní, tak to nemusí vždy na škodu.

Ve vaší tvorbě se opakuje motiv mísy, co vás na ní zajímá?
Její tvar nabízí hodně možností. Otázkou je, zda má mísa být spíše objektem nebo nádobou užitou. Od toho se pak odvíjí, zda je užitým designem nebo je už „naplněná“ nějakým příběhem, se kterým jsem se setkal v životě.

Na výstavě máte mísy naplněné?
Ano, jsou tam tvary, které ve svých útrobách nějakou náplň ukrývají. Vyvolávají iluzi, že ji lze odejmout, ale není tomu tak, náplň je jejich součástí.

To zní skoro jako zenová hříčka.
Inspirace pochází z běžného reálného života, hrnec, ve kterém se vaří vejce, plechovka s rozlitou barvou. Petr Nový docela výstižně nazval výstavu Ta realita. Sklem se snažím zachytit reálné věci, se kterými se setkám, které mě osloví.

Podle čeho si je vybíráte?
Někdy to jde ruku v ruce. Když vidím nějaký okamžik, který bych chtěl zachytit, tak se ve stejném okamžiku rozvíjí myšlenkové pochody týkající se technického provedení. Přijde to tak, jako když člověk zmáčkne spoušť fotoaparátu, kde už se to v nějakém programu přetvoří — a je to tam.

Jaký máte vztah ke sklu ve srovnání s jinými materiály?
Nemůžu říct, že bych neměl rád dřevo, kov nebo jiné materiály, ale sklo je číslo jedna. Nedostal jsem se k němu jako návrhář, ale od počátku jsem ho vnímal jako materiál, se kterým pracuji jako řemeslník.

Kdybych byla z Marsu, co byste mi řekl o skle, aby mi to pomohlo ho pochopit?
Těžko říct, asi by bylo nejlepší si na sklo sáhnout, přímo v procesu. Tam se projevuje. Něco chce, říká, co vyžaduje. Vidět to na vlastní oči je nenahraditelné.

Jak se objekt mění po vychladnutí?
Barva mnohdy naběhne, až když věc zchladne. Když je žhavá, mnohdy působí úplně jiným odstínem. Výrobek má i přebytečnou část — kopnu, která je po vychlazení odstraněna. Teprve potom může věc žít svým životem a otevře se. Do některých, například silně zabarvených předmětů, vstupuje světlo a něco v nich změní. Tvarově je věc daná a světlo si s tím objektem pohraje.