Pod rukama

Sklářská výtvarnice Vladimíra Klumpar: Sklo mi umožnilo krásný kočovný život

„Sklo má tajemství. Člověk to zkouší, poznává něco nového a postupně se učí. Nikdy si ale nemůže být jistý, že to dobře zná – ani sklo, ani novou kulturu,“ říká Vladimíra Klumpar, sklářská výtvarnice, která se svými plastikami neváhala kočovat napříč světadíly. Narodila se ve východních Čechách, ale významnou část svého života prožila v zahraničí.

Sklářská výtvarnice Vladimíra Klumpar: Sklo mi umožnilo krásný kočovný život
Sklářská výtvarnice Vladimíra Klumpar: Sklo mi umožnilo krásný kočovný život

Text: Kateřina Ducháč, Tereza Lišková • Foto a video: Tomáš Princ

„Vyrostla jsem v Potštejně. Jako dítě jsem se potulovala podél řeky, měla jsem svůj svět a mikrokosmos rodiny, který se do mých patnácti let odehrával jen v rozmezí několika kilometrů,“ vzpomíná Klumpar na své dětství. Později přesídlila do Železného Brodu, kde absolvovala střední sklářskou školu. Po škole jeden rok pracovala jako vzorkařka bižuterie pro koncern Železnobrodské sklo. „Byl to můj jediný pracovní úvazek v životě,“ rekapituluje s úsměvem. Další rok se dostala na UMPRUM, kde studovala v ateliéru Stanislava Libenského. Výraznějším vzorem jí ale v určitém smyslu byla Jaroslava Brychtová. „Byla pro mě vzorem silné ženské. On nás učil v Praze, kreslil a maloval návrhy na jejich práce do architektury, zatímco ona byla v Brodě ve sklárnách, modelovala, jednala s lidmi ve fabrice, což byl jinak mužský svět. Opravdu jsem ji obdivovala.“

V roce 1985 odešla Klumpar za svým tehdejším mužem Michaelem Pavlíkem do USA. „Byl tehdy jedním z těch, kdo v Americe v 70. letech začínali hnutí uměleckého skla. Měla jsem výhodu, že Michael už v té době měl v Delhi ve státě New York výborně zařízenou malou huť a brusírnu. Znal se se všemi skláři a galeriemi, které vystavovaly sklo. Problém byl v tom, že v Čechách jsme měli možnost poměrně levně realizovat plastiky ve sklárnách. Tady jsem si najednou musela se vším poradit sama, takže začátky byly těžké. Postupně jsem se hodně naučila,“ vzpomíná výtvarnice na změnu prostředí. Po nějaké době rodina přesídlila do Massachusetts. „Koupili jsme si tam dům s velkou stodolou, ve které jsme vybudovali ateliéry, skvělou brusírnu, postavili jsme pece na tavení skla.“ Cesta Vladimíry Klumpar v Severní Americe neskončila, další část života strávila v Mexiku a Portugalsku, kam se dodnes vrací. V současné době své pracovní zázemí našla opět na severu Čech, v Železném Brodě, kde má vlastní dílnu a studio. „Čím víc podobných dílen a studií tu bude, tím je větší šance, že se tavená plastika uchová i pro další generace,“ věří Klumpar v budoucnost oboru.

Výstava Vibrace, která představuje dílo Vladimíry Klumpar, je k vidění v pražské Galerii Kuzebauch do 8. listopadu 2019 (foto: Jaroslav Kvíz)

Aby sklo nechybělo, ani nepřebývalo
Obvykle začíná kresbou. Pak přicházejí menší modely z papíru nebo jiného materiálu a potom model v životní velikosti. „Někdy je z hlíny, jindy modeluji přímo ze sádry. Podle modelu se musí udělat forma, která se odlévá ze směsi sklářského písku a speciální sádry. Na velké modely se používá na zpevnění formy armatura, dráty a pletivo. Než se dá forma do pece, musím ji dobře vysušit. Někdy to trvá týdny. Potom se forma vyloží sklovinou a spustí se dlouhý proces tavení a chlazení, řízený počítačem,“ popisuje část procesu.

Po utavení následuje rozbití formy a zpracování utaveného odlitku. „Plastika putuje do brusírny, kde se na ní pracuje několik týdnů až měsíců – dokud není dokončena podle mé představy.“ Díky tomu, že si v USA musela své plastiky obstarat od začátku až do konce sama, umí pracovat s bruskami a dodnes si některé detaily brousí sama. Klumpar dodává, že tavená plastika je v zásadě týmová práce. „Do jednotlivých etap: od provedení formy, kvality skloviny, po nastavení tavicí a chladicí křivky nebo broušení, je zapojeno množství lidí.“ Každý krok s sebou nese i riziko prasknutí či poškození materiálu. „Někdy plastika praskne a mohu začít znovu,“ říká s tím, že jeden objekt si žádá zhruba půl roku práce, obvykle pracuje na více kusech najednou. Pokud připravuji výstavu, věnuji jí zhruba dva roky. „Každá plastika je výzva, stejně jako každá nová země, kde jsem žila,“ uzavírá Vladimíra Klumpar své vyprávění o skle.