Pod rukama

Rytečka skla Pavlína Čambalová zkouší, co jí materiál řekne a nástroj povolí

Na hlavní třídě v Železném Brodě je nejedna výloha smutně zpustlá. Snadno si tak povšimnete lehce mimozemsky působících křišťálových objektů, které zdobí výlohu ateliéru jedné z našich nejlepších ryteček skla Pavlíny Čambalové.

Rytečka skla Pavlína Čambalová zkouší, co jí materiál řekne a nástroj povolí
Rytečka skla Pavlína Čambalová zkouší, co jí materiál řekne a nástroj povolí

Text: Barbora Tydlitátová • Foto a video: Tomáš Princ

Její útulná dílna je kromě ryteckých strojů vybavena i řadou pečlivě vybraných kusů bazarového nábytku, křesílky a několika ikonickými lampami Stanislava Jindry. „Tento ateliér jsem vytvořila, aby to byl takový kreativní obývák; někteří lidé sem přijdou, a vůbec je nenapadne, že je to vlastně dílna. Třeba když rozlejou čaj, jsou z toho nesví, a já říkám: Ale ne, vždyť jsme v dílně, to je v pohodě!“ vypráví Pavlína Čambalová. Pohodovou atmosféru, která v člověku honícím se za úkoly všedního dne vzbuzuje až neklidné pnutí, barvitě dokreslují volně létající andulky a zebřičky, které hnízdí nejen v kleci, ale i na skříních, kam nakladly vajíčka. Hnízda si stavějí ze stonků květin, které Pavlíně postupně ubývají z váz. Občas jí dokonce přistanou na hlavě a na stavbu si propůjčí i vlas.

Jako malá sbírala drahé kameny. Bavilo ji kreslit, takže středoškolský obor Broušení a rytí drahých kamenů na turnovské šperkařské škole byl přirozenou volbou. Pokračovala na VOŠ sklářské v Novém Boru, odkud si velmi považuje zkušeností, kterých nabyla pod vedením rytce skla Jiřího Tesaře. „Rytí je technika, která hodně vyžaduje zpracovávání myšlenek do struktur. Používáme řeč ryteckých koleček k tomu, abychom vyjádřili své myšlenky a nápady. To je mi blízké, protože je to dost podobné kreslení a malování.“

Po škole následovala osmiletá praxe u vídeňského tradičního výrobce křišťálového skla Lobmeyr. I když Čambalová již přes dva roky žije a tvoří v Česku, spolupráce s firmou Lobmeyr nadále trvá. Kromě toho pracuje i na vlastních projektech, kde uplatňuje celou řadu ryteckých technik. V americkém Corningu pracovala technikou grálu, kdy je motiv rytý zastudena znovu na huti přebrán vrstvou horké skloviny.

Ovládá klasickou techniku intaglia i pozitivní rytinu, někdy volí i sochařský přístup, kdy ze střepu „vytesá“ ryteckými kolečky třeba nažku javoru. Podle Pavlíny Čambalové se člověk rytcem musí tak trochu narodit. Je k tomu potřeba veliká trpělivost i jistá pokora. „Snažím se odhalovat rovnováhu mezi pokorou a nepokorou, pokora je pro mě tradiční perfektní řemeslo, kde člověk precizně zpracovává všechny detaily, ta manuální zručnost. A nepokora? To vezmu kolečko a něco s ním zničím. Materiál jím pořádně oďoubu a uvidím, co mi to řekne, co mi materiál a nástroj povolí. A když se tyto dva přístupy dají dohromady, tak teprve může vznikat něco, co má duši.“

Jít špatnou cestou

„Baví mě i dělat věci, které se z tradičního úhlu pohledu dělat vůbec nemají, prostě jsou špatně. To mám ráda. Je to něco, co techniku zase posouvá dál,“ říká za bouřlivého smíchu. A popisuje, jak před čtyřmi lety pracovala s rytými destičkami se zatíranými barvivy následně prosvětlenými UV zářením. Takto experimentovala v projektu „I call it home“, kde zkoumala, jak dochází k tomu, že se někde začneme „cítit doma“.

Jejím dalším námětem jsou vedle něžných přírodních motivů i figury, které zobrazuje jaksi bezpohlavně a kterým říká „duše“. „Někdy nás to totiž ruší, jestli je to muž, nebo žena. A jindy si řekneme: A proč jsem tam zrovna ryla chlapa? Kdyby tam byla žena, co se vznáší, někdo zas řekne Ahááá, tak tam je nějaká ženská!“ Nejnovějším autorčiným počinem jsou šperky z drobných, sochařsky rytých přírodnin ukrytých ve skleněných hnízdečkách.

Jelikož zpracování skla zahrnuje celou řadu profesí, většina sklářských výtvarníků úzce spolupracuje s řemeslníky. Ačkoliv je Pavlína Čambalová ve svém ryteckém oboru velmi dobrou řemeslnicí, i pro ni je někdy nutná spolupráce s dalšími skláři, především „huťáky“, kteří jí na huti vytvoří surovinu pro rytí. Nejčastěji spolupracuje se Zdeňkem Kuncem z Nového Boru, který již dobře ví, že pro rytí je třeba bezchybné sklo, kde není ani bublinka.

Kořeny a žáci

Kromě trvalé spolupráce s firmou Lobmeyr a zapálení do vlastních výtvarných projektů se Čambalová věnuje i lektorování. V létě tráví několik týdnů v americkém Corning Museum of Glass, ale kurzy vedla třeba i v Japonsku, ve sklářském a uměleckém centru Bildwerk Frauenau v Německu.

„Baví mě američtí studenti. U nás jsme zvyklí, že lidi dlouho pozorují, hodně se vyptávají, jak se co dělá, za nějakou dobu to možná zkusí, a hned jak škrábnou do skla, tak se zaleknou a řeknou si: Dělám to správně? Kdežto Američani si škrábnou a hned mají umění, hned k tomu mají koncept. Celou dobu se u práce radují, a i když pro nás by to už bylo dávno zkažené, oni mají tu svou živou radost z celého tvořivého procesu. To je pro mě hodně povzbuzující. Možná bychom se občas měli naučit takový přístup, nebýt k sobě tolik kritičtí, jak občas býváme, ale opravdu mít radost z toho, co děláme.“

Kurzy pořádá ale i v Česku, pokračuje totiž v tradici Školy Jiřího Harcuby (dříve Škola Dominika Biemanna). Během těchto kurzů se snoubí zkušenost profesionálních rytců a nepolíbenost úplných začátečníků. Obě skupiny se od sebe mají navzájem učit. Začátečníci přicházejí nezatíženi technologií, historií a kontextem rytého skla. Oproti tomu profesionálové mají nenahraditelnou řemeslnou zkušenost.

„Začátečník přijde a udělá něco, nad čím by profesionál hloubal. Čerstvost myšlení profesionálům často chybí, a začátečník zase nemá zkušenost, jak to pomocí koleček do skla zobrazit,“ vypráví Čambalová. Ráda sdílí i svůj „kreativní obývák“, ať už se studenty sklářských škol, kteří sem mohou docházet třeba odpoledne, nebo s příležitostnými stážisty.

Pavlína Čambalová je výtvarnicí a skvělou rytečkou v jedné osobě. Dlouhodobě se snaží otevírat rytí skla nové cesty a lidi kolem sebe vede k tomu, aby se této techniky nebáli. Svědčí o tom i výbuchy tvořivosti, ke kterým dochází při jejích kurzech. Rytí skla je nádherná technika, příbuzná třeba broušení drahých kamenů nebo rytí kamejí a gem. Její kořeny sahají až do starověku. Podobně jako i další sklářské obory by si rytí skla zasloužilo více příznivců a žáků. Je obdivuhodné, jak volnou a hravou formou pomáhá Pavlína Čambalová svému umu vzkvétat. Neusíná na vavřínech, pracuje s pokorou k historii a tradici.