Téma

Sarkofág pro dánskou královnu hlídají sloni a jezevčíci

Jednoho – jenom podle kalendáře jarního – dne jsem se krčila pod deštníkem u hlavního portálu mohutné katedrály v Roskilde nedaleko Kodaně. Nejdůležitější pohřební kostel dánských králů a královen je neprodyšně uzavřen. Zklamaní turisté odcházejí a já se v ledovém větru, co mi obrací paraple, marně snažím komusi dovolat, abych se dostala dovnitř a dorazila na sjednanou schůzku. Oslovuje mě kolemjdoucí dobře naladěný mladý řemeslník s dotazem, zda potřebuji dovnitř. V podpaží drží velkou krabici od cukráře – znamení, že se bude slavit něco, co se podařilo.

Sarkofág pro dánskou královnu hlídají sloni a jezevčíci
Sarkofág pro dánskou královnu hlídají sloni a jezevčíci

Text: Pavla Rossini • Foto: Pavel Štingl

Vstupujeme do budovy z červeného režného zdiva, která byla ve 12. století postavená v románsko-gotickém slohu. Procházíme kolem řady náhrobků a zamíříme do kaple sv. Birgitty, jejíž stěny pokrývají středověké fresky a kde by jednou měly spočinout ostatky královského páru: Markéty II. s chotěm. Právě tady byl právě úspěšně sestaven šestnáctitunový kolos – sarkofág, jehož významnou součást tvoří skleněná část. Ta sem doputovala z Pelechova u Železného Brodu, kde ji ve své dílně na tavené sklo realizoval Zdeněk Lhotský, výtvarník, technolog a podnikatel.

Autorem celého díla je sochař Bjørn Nørgaard, který jako mladý provokoval krvavými happeningy, například rituálním zabitím koně. Avšak léty se z kontroverzního výtvarníka stal dvorní dodavatel uměleckých děl i skribent píšící pochvalně například o sochařských pokusech prince Henrika. Náhrobek si u něj objednal Její Majestát již před patnácti lety s tím, že by královna – sama výtvarně činná – do procesu tvorby „v dialogu s autorem“ i sama zasahovala. Jak je pro tvorbu Nørgaarda dosti typické, vzniklo komplexní dílo kombinující různé materiály. Sochař v postmodernistickém mixu postihuje obrazy, symboly a mýty s referencemi nejen ke královské monarchii, nýbrž s konotacemi blízkými kolektivnímu povědomí Dánů.

Šest metrů dlouhý sokl je z francouzského vápence se třemi pilíři z faerského čediče, grónského mramoru a bornholmské žuly, jež nesou stříbrné hlavy slonů, zvířat, která tvoří součást nejvyššího dánského královského rytířského řádu. Na nich spočívá více než čtyřtunová skleněná schránka z taveného skla. Sarkofág završuje figurativní bronzová partie zastudena zlacená plátkovým zlatem. Story telling s přehršlí alegorických příběhů ilustrujících padesátiletou společnou životní cestu regentského páru včetně oblíbených jezevčíků ležících u nohou panovnice. „Volba skla jako dominantního materiálu díla je záměrná,“ říká Bjørn Nørgaard a pokračuje, „sklo symbolizuje, že královna je demokratická panovnice a náš společenský systém transparentní. Právě tímto fascinujícím sdělením chceme zanechat stopu v historii“.

Od chvíle, kdy byl projekt prostřednictvím modelu představen, dánská veřejnost se zvědavostí sleduje, jak bude naloženo s třiceti miliony dánských korun (přibližně 105 milionů českých korun), které parlament pro tento účel schválil. Jde přece o peníze daňových poplatníků. Královna Markéta je silná kuřačka, a tak sarkofág brzy získal přívlastek „exkluzivní kuřácké kupé“ nebo „futrál na doutník“.

Instalované dílo

Tavenice, jakou svět ještě neviděl

Zdeněk Lhotský byl po několika předchozích peripetiích vyzván ke spolupráci v roce 2010. Zakázka je to bezesporu velmi lákavá, avšak nesmírně náročná nejen technicky, ale i rozsahem. Přesahuje předchozí, tehdy již více než patnáctileté zkušenosti pelechovské dílny a v mnoha aspektech se vymyká ostatním dosavadním evropským i zámořským realizacím tavené skleněné plastiky.

Vyváží prestižní reference vůbec riziko, které Lhotský ponese? Projekt tohoto rozsahu představuje nejméně pět let práce. Na jeho realizaci se bude podílet dvanáct zaměstnanců. Zároveň je třeba kalkulovat s časovou rezervou, to pro případ, že by během výroby došlo k čemukoliv nepředvídanému. Při manipulaci s utavenými segmenty, z nichž každý váží přibližně 700 kg, může snadno dojít k poškození jejich hran. Odštípnutí malého kousku materiálu by znamenalo znehodnocení díla, jehož cena se pohybuje v miliónech.

Zdeněk Lhotský podepisuje smlouvu roku 2012 a po roce mu Bjørn Nørgaard předává sádrový pozitiv s modelovanými figurami regentského páru. Zhotovování forem z formovací hmoty může začít. Lijí se postupně a jejich sušení probíhá po dva měsíce jak v dílně, tak nezvykle přímo v pecích. Jejich vysoká váha totiž znemožňuje zvedání a dosušování pod stropem, tedy na místě s odpadním teplem. Teprve pak se do forem může nakládat surové sklo.

Před vlastním tavením Zdeněk Lhotský vybírá výsek části díla, který mu připadá z hlediska následného chlazení nejrizikovější, a provádí zkušební tavbu stodvacetikilogramového kusu, na němž pomocí polarizačního přístroje specialisté naměří vnitřní pnutí. Na základě získaných dat a celkového tvaru, respektive jeho výšky, což je jeden z nejdůležitějších parametrů pro výpočet chlazení, pak Lhotský se dvěma kolegy provádí korekci chladicí křivky, která je pro úspěšný výsledek procesu rozhodující.

Vlastní tavení probíhá ve dvou pecích renovovaných za účelem projektu a jako pojistka pro případ výpadku elektrického proudu je do dílny instalován záložní zdroj-agregát, který je schopen „utáhnout“ příkon celého provozu. Pak nastává tříměsíční čekání, kdy se neví, co se v peci děje, a nesmíte se tam podívat. Menší zádrhele způsobené lidským faktorem při regulaci řídícího systému a jeho technické závady jsou překonány a konečně se začíná brousit a leštit. Nakonec jsou jednotlivé části zkušebně sestaveny a před převzetím díla vzniká několik soudně-znaleckých posudků.

Zdeněk Lhotský v dánské katedrále

Až na věky v katedrále

Vraťme se do katedrály v Roskilde, kde opadla značná nervozita mezi tvůrci i řemeslníky. Osazení proběhlo bez obtíží či sebemenšího poškození díla. Skleněná část byla pomocí kladkového systému spuštěna na kamenné sloupy a umístěna pouze na podložky z měkkého olověného plechu, zatímco bronzová alegorie spočinula na koženém podkladu. Netradiční je i spojení jednotlivých segmentů: „nasucho“ a bez lepení. Diskrétně je kryjí cizelérsky mistrně provedené tenké pásky ze stříbra, souznějící se stříbrnými hlavami slonů. Vždyť nikdo nemůže dnes přesně odhadnout, jak se za století budou chovat silikonová lepidla.

I já se několik minut mohu dívat na probíhající závěrečné práce a pak mě bez milosti z katedrály vykazují. Ve spěchu si všímám, jak se v šesti dutých dílech skleněné masy v negativu zjevuje obraz postav regentky s chotěm. Je to reference k prázdnému Božímu hrobu s upomínkou, že život smrtí nekončí?

V souladu s tradicí je známo, že ostatky panovnického páru budou jednou uloženy v podzemní kryptě, na kterou se tyčí netradiční řešení velmi odlišné od ostatních náhrobků čtyřiceti dánských panovníků. Ale princ Henrik krátce před svou smrtí počátkem února 2018 ohlásí, že si nepřeje být pochován vedle své choti v roskildské katedrále. Chce, aby byl jeho popel rozsypán nad mořem. Mnozí s mírně škodolibou zvědavostí sledují, zda jeho výhrady nějak ovlivní vzhled sarkofágu. Nikoliv. Poslední slovo má královna a její francouzský choť se i po smrti musí smířit s tím, že hraje druhé housle. Část jeho popela se skutečně dostane do moře, druhá polovina se prozatím nachází v soukromé části zámeckého areálu Fredensborg.

Instalace

V květnu 2018 je celé dílo je zdárně instalované. Královský dvůr však zakazuje přístup do katedrály, nesmí se zde fotografovat ani filmovat a na toto rozhodnutí se nepřetržitě dohlíží. Potrvá ještě skoro tři týdny, než bude svolána tisková konference. Dvorský maršálek oproti původnímu záměru vyhlašuje, že náhrobek zůstane až do úmrtí panovnice zahalen. V katedrále se očím zvědavců vystaví pouze malý model. To už veřejnost pozapomene, že katedrála byla více než dva týdny z „neznámého“ důvodu nepřístupná. Vše je tedy připraveno. Jednoho dne panovnice Markéta II. vkročí do historie prostřednictvím futuristicky pojaté časové kapsle, kde ji bude hlídat šest slonů a párek jezevčíků.

Zdeněk Lhotský si na Pelechově připisuje další významnou referenci a jeho dílna bude nadále na klíč zajišťovat realizace pro ikony světového sklářského umění z Česka, USA, Velké Británie, Německa, Nizozemska či Švédska. Vedle toho bude mít více času, aby se věnoval tvorbě vlastních autorských děl z taveného skla, interiérovým realizacím z tabulových segmentů i vývoji dalších technik na tavení skla, mezi něž patří například jím již patentovaný vitrucell.