Všímáme si

Pazdráti? Nenechte se mýlit – výstava Izotopy je esencí elegance

Vše začíná a končí u malé dírky. Tohle směšné tvrzení s různými asociacemi, platnými pro život stejně jako pro umění, uvede návštěvníka výstavy IZOTOPY v pražské Galerii Kuzebauch (25. 7. – 11. 9. 2018) do světa, který ho nadchne, avšak nic mu neulehčí.

Pazdráti? Nenechte se mýlit – výstava Izotopy je esencí elegance
Pazdráti? Nenechte se mýlit – výstava Izotopy je esencí elegance

Vystavená díla by klidně mohla existovat sama pro sebe a jen kvůli své kráse, přirozeně ale vznikala v určitých souvislostech a ty stále drží ve své skleněné paměti; nenápadná síla, kterou vyzařují, každého dřív či později, jak obchází výstavou, nutí k jejich hledání. Skleněné vázy se rodí pomocí dechu z dírky na konci sklářské píšťaly obtěžkané sklovinou a jsou to ruce, které toto žhavé mimino opečují a vtisknou mu konečnou podobu. Malá dírka v každém ze závěsných šperků vystavené kolekce ROTTENSCHMUCK je průzorem do světa neviditelných procesů s viditelným výsledkem a dalekosáhlými následky. Kolekce váz a šperků připravily pro tuto výstavu autorky „dvě v jednom“, Barbora Tydlitátová a Natálie Bozděchová. Říkají si pazdráti.

Český výkladový slovník slovo „pazdrát,“ když pomineme chříčské pivo Pazdrát, český 11° spodně kvašený světlý ležák výrazné hořkosti, charakterizuje jako „nezdvořáka, nevychovance a vůbec neslušného člověka“. Čertví proč si tyto mladé výtvarnice zvolily pro svou internetovou identitu toto lehce brutální a zároveň směšné slovo, možná proto, aby křehkost a eleganci svých děl vypovídajících o jemné tvůrčí mysli odkázaly do patřičných mezí a vrátily je do reálného světa, což je výjimečný příklad zdravého odstupu a náhledu na místo umění v něm.

A ještě další výklad, který mě napadl, byl kořen slova „drát,“ ale řekla jsem si – je to moc na ráně, tak to asi nebude, nicméně je to skutečně tak. Barbora to uvedla na správnou míru: „Pazdráte nás často oslovuje už od studií jeden z našich dobrých učitelů a přátel, starý to cynik... Dále je v něm obsaženo slovo drát – jedna ze základních stavebních jednotek šperku. A zároveň ho symbolicky používáme jako lomítko mezi námi dvěma, na vizitkách, na webu, v mailu a podobně, jako rovinu dělící na dvě půlky.“

„Autorky jsou podobny izotopům – variacím jednoho chemického prvku. Jsou zdánlivě stejné, ale přesto se v něčem liší,“ napsal k výstavě v Galerii Kuzebauch kurátor Petr Nový. (foto: Tomáš Rubín)

Motto, nebo také tvůrčí principy, z nichž vycházejí i jejich metody práce, přiznali pazdráti, spíše přiznaly pazdrátky, na svém profilu na Instagramu: „– zvědavost – hra – connexion – experiment – materiál – pokus – omyl – form – work–komunikace – prostor – obě – vztah – space – světlo – místo – fun – řád – neřád –“. Sami to vidíte – směs hesel, zvolání, klíčových momentů procesu vzniku díla, emocí a volně asociovaných pocitů, vypsaných místy bez diakritiky s míchanicí českých a anglických slov... Pro nezasvěcence staršího typu to je někdy ne úplně srozumitelné, ale mladí to tak dneska mají, což není na škodu. Obě výtvarnice se nezdržují a nezabývají tím, zda tomu někdo rozumí nebo chápe takto popsaný proces vzniku budoucího díla – mají svou vizi a rozhoduje jedině výsledek. A ten je víc než dobrý.

Výstava IZOTOPY představuje dva obory, v nichž autorky realizují své tvůrčí záměry – sklo a šperky. První pohled návštěvníka se stočí k vázám, které se v prostoru přirozeně prosadí „velikostí, barevností a množstvím“, ale výjimečná důležitost malé dírky, popsaná v prvním odstavci, velí začít v případě tohoto textu kolekcí šperků ROTTENSCHMUCK, neboť především v nich se odehrává mnoho dějů, které vyústí ve zrod něčeho nového.

Je to sedm plochých disků z čirého skla – a uvnitř je NĚCO. Dírečka uprostřed, která diskům dává optické těžiště a přirozeně vede oko do svého středu, umožňuje omrknout CO. Vzhledem k tomu, co se odehrává uvnitř, jako první člověka napadne, že to jsou do sebe zatavené Petriho misky – malá plochá pokusná laboratoř –, ale „disky“ jsou ve skutečnosti foukané roztáčené baňky vyrobené na huti sklářskou píšťalou, proto ta dírka (podobně jako u lahví).

Pohled do Galerie Kuzebauch. Výstava je prodejní, ceník k nahlédnutí v galerii (foto: Tomáš Rubín)

pazdráti celou věc popisují následovně: „Štáva – 14 dní – rešeršíme pro nový projekt.“ A pokračují: „#plíseň #hniloba #puch #príliš #hojnost #rottenschmuck #guesswhat #workingprocess #workinprogress #jewellery #newproject #overabundance #nečum #hádej.“

„Nečum—hádej!“, povzbuzují autorky. Takže nečumím a vidím, že sada Sedmi začíná jakýmsi vláknem, v druhém pokračuje semeny (dýně), ve třetím plátkem citronu, pak dvěma většími plody (kdoule), řezem čehosi (hádám, že by dortu?) a v posledních dvou končí tmavými chuchvalci, jejich rozpadem a expanzí do prostoru disku, tedy šperku. Vlákna, semena, citron, kdoule i chuchvalce jsou plísně, kultivované v roztoku šťávy, což zabralo určitý čas a vyžadovalo odolnost mysli a výtvarnou představivost, jak z organického procesu proměn jedlých surovin a jejich pozvolné degradace vykřesat šperky s přesahem do sociálního života společnosti. Neviditelnou ručičkou člověku sahá do svědomí a ptá se – jak ty zacházíš s jídlem?

Součástí každého šperku je na zdi namalovaný talíř se lžící, lžičkou, vidličkou nebo kompletním příborem podle velikosti porce a toho, co zrovna divák konzumuje – jestli vlákna, kousky plísně nebo větší kusy ke krájení nožem. Šperky s „jídlem“ pasují do středu talíře jsouce zavěšeny, přivázány, ale i podvázány pletencem drátků s kovovými úchyty, které každý ohromný „přívěsek“ člení podle vlastního geometrického plánu. Sociálně výtvarný projekt Barbory Tydlitátové a Natálie Bozděchové pozdvihuje plíseň na formotvorný princip a na perspektivní matérii s výtvarným potenciálem. Klade mnoho citlivých otázek, a to výsostně estetickým způsobem, což mě přivádí k opatrné myšlence, že záměrná drsnost slova pazdráti může být vedle legrace a umělecké autostylizace především ochranným zbarvením před vnějším světem, protože skutečný pazdrát je obhroublý, bez empatie a bez zájmu o své okolí.

Barbora Tydlitátová a Natálie Bozděchová, ROTTENSCHMUCK (2018), hutně tvarované sklo, měď, potraviny (foto: Zdeněk Šebesta)

Barbora Tydlitátová a Natálie Bozděchová jsou absolventky oboru návrhářství skla a šperku Technické univerzity v Liberci v ateliéru Ludmily Šikolové, v oboru designu skla mluví za vše, že jejich učiteli byli vynikající osobnosti sklářského výtvarnictví Oldřich Plíva, Jakub Berdych starší a Martin Hlubuček (ateliér Hutní tvarování skla, SUPŠS Železný Brod). Vedle školení těmito mistry je základem a prvopočátkem jejich tvůrčího plánu vrozená DNA minimalismu tak čirého, že už to víc nejde. Kolekce jejich dosud vytvořených šperků jsou neuvěřitelně výrazově a tvarově úsporné, zhotovené z tradičních šperkařských materiálů (ocel, zlato, měď, bronz, dřevo, textil ...) spolu s maximálním využitím všech příležitostí a možností, jaké poskytují ty nové (silikáty, magnet a mnoho dalších). Každý jejich šperk i objekt je vytvořen pro konkrétního člověka tak, aby vyjadřoval jeho osobnost.

Druhou část výstavy tvoří kolekce hutně tvarovaného skla. Soubor KAZARI Natálie Bozděchové z podjímaného skla je vytvořen v pastelových barvách zelenkavé, opálové a jemně růžové s dovnitř vkomponovaným česaným dekorem. Česání má různě silnou stopu s různou hustotou linií a směřuje zevnitř ven od klasického „pavího pera“ po výraznou a divočejší diagonálu. Kolekce odkazuje na prastarou dekorační techniku používanou už ve starověkém Egyptě. Záměrem bylo přenést „historický segment/otisk historie“ do moderního tvaru.

Natálie Bozděchová, KAZARI (2018), podjímané hutní sklo, dekorované a tvarované z volné ruky (foto: Zdeněk Šebesta)

Autorkou dalších kolekcí hutního skla tvarovaného z volné ruky je Barbora Tydlitátová. První, nazvaná ZEVNITŘ, generuje elegantní tvar opakující se v jednadvaceti kouscích. Má zajímavou architekturu, která těží z výrazného kontrastu dvou hlavních prvků – oblosti těla vázy a kratinkého hrdla, které baňku korunuje, spoluvytváří a opticky zdůrazňuje její protáhlost, která by bez něj vlastně nebyla bůhvíjak dlouhá. A je to právě tenhle krček, malinko prohnutý a jemně povytažený nad úroveň baňky jako našpulená tlamička pijavice, který dává světlounkým a nevinně se tvářícím vázám vzrušující sexy drajv. V kolekci jsou i vázy bez hrdla, od lehce uzavřeného po naplno otevřené, volně tvarované a za tepla zaoblené ústí, s rovným dnem nebo s dovnitř vázy zasahující vzduchovou kapkou, ale ty bez ohledu na svou vlastní eleganci a hodnotu prostou multiplikací podporují účel, smysl a nezbytnost zmíněného krčku – skutečné koruny celé kolekce.

Autorka, věrna stylu pazdrátů, popisuje vznik kolekce takto: „#fromwithin #útroby #napovrchu #sklo #suroviny #nerostné #čoud #pach #světlo #smrad #holourukou #handshaped #ledek #kysličník #síran #borax #silica #spotřeba #roste #suroviny #ne.“

Barbora Tydlitátová, ZEVNITŘ (2017), hutní sklo tvarované z volné ruky (foto: Lenka Glisníková)

Důležitým elementem dotvářejícím vyznění této jedinečné soupravy je povrchová úprava pláště všech jednadvacet váz a váziček – jsou matované, krakelované, leptané a na různých místech v různě silných vrstvách obalované (některé jen náznakem, jiné výrazněji) v sypkém materiálu, který je součástí sklářského kmene k utavení skloviny (odtud tedy název ZEVNITŘ – co by mělo být uvnitř, je na povrchu). Rozžhavená baňka si dekor vytvoří a do sebe zataví sama; dokud sklovina zcela nevychladne, obě složky na sebe reagují a vytváření dekoru je tak stále v procesu, přičemž jeho konečnou podobu nelze předem úplně přesně odhadnout, což je myšlenkový, technologický a výtvarný experiment, který přinesl jedinečný výsledek.

ZEVNITŘ a POVRCHNÍ v podání výtvarnice Barbory Tydlitátové (foto: Tomáš Rubín)

Barbora Tydlitátová má na této výstavě ještě další dva soubory váz z podjímaného hutně tvarovaného skla. Jsou nazvané „POVRCHNÍ,“ sobě si podobné, přesto jiné; na první pohled odlišené barvou a pojednáním tvaru dna, které je v modré variantě široké a ploché, v černé variantě je zaoblení spodní části vázy uzavřené a dotažené do malé plošky, přesto dostačující k zajištění stability. Slovo varianta není úplně přesné, nejsou to variace téhož, jsou to dvě zcela autonomní kolekce, přesto vyrůstající ze stejného základu – z estetiky a tvarosloví, které vycizelovalo a lidstvu zanechalo umění islámského světa – výsostně elegantní tvar těla vázy a z ní vyrůstající vysoké úzké hrdo. Zřejmě to nebyl záměrný odkaz, autorka dospěla k těmto tvarům autentickou tvůrčí prací, přesto nám tahle myšlenka při pozorování zmíněné kolekce sama vskočí do hlavy jako vzpomínka na daleké a jiné světy lidské civilizace.

Barbora Tydlitátová, POVRCHNÍ (2018), podjímané hutně tvarované sklo (foto: Zdeněk Šebesta)

Autenticitu tvůrčí autonomie autorky dokládají dvě vázy z černé kolekce, které se dokonalé symetrii estetiky islámského umění vymykají – symetrie je narušena, plášť váz je na jedné straně vypouklejší a nepatrně povytažený vzhůru. Když se díváte z podhledu, vidíte tvar lidského srdce. Lepší zakončení hledání souvislostí všech artefaktů výstavy IZOTOPY nenajdete.

Text: Marie Kohoutová, úvodní portrét: Tomáš Rubín