Ptáme se

Martin Hlubuček: Zajímá mě příběh tvarů

Martin Hlubuček propojuje sklářské řemeslné dovednosti s volným sochařským uměním. Loňský rok zakončil úspěšnými výstavami v Paříži a Jablonci nad Nisou. Letos jeho Bójky spolu s díly dalších pěti sklářů představí galerie Kuzebauch na výstavě Slow! Glass! ve Frankfurtu. Výtvarník a učitel hodnotí svůj poslední experiment s foukaným sklem, odkrývá zdroje inspirace a o materiálu mluví s pokorou a zkoumavým zájmem.

Martin Hlubuček: Zajímá mě příběh tvarů
Martin Hlubuček: Zajímá mě příběh tvarů

► switch to english version

V mládí jste kromě skla studoval i sochařství, pracoval jste se dřevem i pískovcem, na stáži ve Slovinsku jste studoval Plečnika. Ale stejně jste se ke sklu vrátil.
Pocházím ze Železného Brodu. Rodiče pracovali se sklem, bylo všude okolo a moc se nepřipouštěla varianta, že bych dělal něco jiného. Vystudoval jsem sklo na střední i vysoké škole. Důležité a výjimečné pro mě bylo zmíněné studium sochařství u profesora Gabriela. Byl velmi progresivní. Dneska už je to normální, ale kolem roku 1999 se ve školním ateliéru teprve začínalo experimentovat s různými materiály, zatímco on už pracoval s polyesterovými pryskyřicemi, s plexisklem a podobně. Tehdy jsem si ani nemyslel, že se budu ke sklu vracet.

Ale stalo se.
Nabídli mi, abych šel po vysoké škole učit zpět do Železného Brodu na střední, kde jsem absolvoval. To byla výzva, ta škola platila za prestižní a já jsem nevěděl co, tak jsem tam nastoupil. Víte, jaké jsou začátky po studiu. Drsné. V sochařině jsem se naučil dělat modely a skrze tavenou plastiku jsem se, i z nedostatku jiného materiálu, ke sklu vrátil.

Cítíte, že byste ještě někam uhnul?
Já právě vůbec nevím. Nechci, aby to znělo nějak rouhačsky, ale překvapuje mě, že u toho pořád ještě jsem. Na zpracování je tavená plastika náročná. Časově, finančně, technologicky. Je to hodně drahý koníček a věcí ode mě vznikne málo, dvě, tři do roka.

Kdybyste uvažoval o jiném materiálu, byl by levnější, méně náročný na čas?
To nevím. Nedávno jsem podnikl takový experiment, ze kterého se pořád ještě vzpamatovávám, ale to jsme pořád ve skle. Vloni jsem zkusil vyfoukat něco na huti. Vznikl docela velký soubor váz. Hrozně mě zaskočilo, ani nevím, jestli příjemně, jak rychlá ta realizace byla. Myslím si, že je to až trochu nebezpečné. Když děláte tavenou plastiku, nosíte to dlouho v hlavě. Musíte se rozhodnout, který tvar je správný, a tomu se pak podřídí tři, čtyři, pět měsíců práce. Kdežto u foukaného skla necháte udělat formu a za hodinu, za dvě je to hotové. Tvar si můžete okamžitě ověřit, má to určitou přitažlivost, ale pořád se trochu bráním, abych se nenechal strhnout.

Bójky (Buoys, 2014) vyfouknuté na huti viděli sběratelé v Clara Scremini Gallery na přelomu roku.

Foukané Bójky jste vytvořil v pastelových jemných tónech a pak druhou sadu velmi tmavých, téměř černých. Jak hodnotíte tenhle barevný experiment. Máte k jedné z nich blíž?
Bójky jsem od začátku vnímal v mléčných modrozelených barvách, chtěl jsem, aby připomínaly vodu v kanálech v Benátkách, aby barva korespondovala s tvarem. Dostal jsem vzorník skel, se kterými je možné pracovat. Výrobce tvrdil, že tyhle barvy nikdo nechce, že jsou takový vyblitý. Ale já jsem to od začátku vnímal právě v této barevnosti a byl s výsledkem dost spokojený. Černá, to je jiný příběh. Mám ji ve skle rád, je nejsochařštější. Dokonale vykreslí tvar, nerozptylují mě u ní žádné optické efekty. Pár lidí mi vyčetlo, že je to jako z kamene nebo z plastu, ale mně to právě tak vyhovuje. Během jara by měla vzniknout další skupina asi sedmi tvarů. Snažím se jim pevně přiřadit barvy, pravděpodobně dojde na čiré a světlé transparenty. Ale mohou z toho vylézt nesmysly, to právě člověk nikdy neví.

Nevede tento postup práce k designu v tom pravém slova smyslu?
Lidi pořád vedou diskuzi o tom, jestli moje tvorba je design, nebo není. Všechny moje nádoby jsou v kategorii užitkového předmětu, já sám je ale jako užitkový předmět nevnímám. U Bójek jsme některé formy otočili a foukli obráceně, takže nemají díru, seshora je vlastně dno. Takhle je vystavíme, říkal jsem si, aby každý pochopil, že mě zajímá tvar, a ne užitkovost. No ale nakonec jsme stejně vystavili vázy. Pořád se to ve mně nějak pere.

I vázy jste ale poslal do světa v omezeném množství, instaloval jste je do jakýchsi hnízd.
Při mé práci vznikne vždycky jeden originál. I když Bójky trochu zavánějí inflací. Relativně snadno jich může vzniknout hodně. Snem designérů je mít svou skleničku ve všech restauracích, dostat ji mezi lidi. Já naopak nemám odpověď na to, proč by moje věc měla být vyrobena ve stotisícové sérii. Oblast umění a jedinečnosti je pro mě přitažlivější. Mých objektů vzniklo za jedenáct let jednačtyřicet. Myslím, že to stačí. Zamořit svět Hlubučkem nemá žádný smysl.

„Černá, to je jiný příběh. Dokonale vykreslí tvar." Kolekce tmavých Bójek se 13. - 17. února 2015 představí i na výstavě Slow! Glass! na veletrhu Ambiente.

Vraťme se ještě k černému sklu. Foukané Bójky nejsou jediné černé objekty, které jste vytvořil.
První černá tavená plastika vznikla náhodou. Mělo to být rubínové sklo, které je barvené zlatem. Nevěděl jsem v té době, že jde o sklo mimořádně citlivé na teploty, takže výsledkem bylo černé „přepálené“ sklo. Výsledek po broušení mě úplně ohromil. Další už jsme tavili z černého skla záměrně. Tak jsem si říkal – bude snad černá nějaký můj celoživotní program? Nakonec se ukazuje, že asi ne. Jednou za čas, tak ve vlnách asi po dvou letech, mi to nedá a nějaká černá věc vzniká. Samozřejmě je absurdní dělat černé věci ze skla, když jdou udělat z čehokoliv jiného. Jako by u nich zdánlivě chyběla hodnota průsvitnosti.

To skoro zní tak, že tvar je pro vás důležitější než…
Než to sklo, no to je taky trochu rouhačské. Myslím, že nadřazenost tvaru je důsledkem sochařiny.

Pořád říkáte my, o kom je ještě řeč?
My znamená já a brusič Lukáš Košťál. Ve všech katalozích a všude, kde to jde, mu děkuju. Já objekt namodeluju, vyrobím formu, naložím pec, utavím jej ze skla. Ale broušení je řemeslo, které jsem nestudoval. Před jedenácti lety jsem si našel tehdy začínajícího brusiče, a nikdy jsem už nebrousil s nikým jiným. Lukáš je precizní, ale hlavně už chápe způsoby mého uvažování. U nás není téměř nikdo, snad až na Gizelu Šabókovou, kdo by tuhle technologii dělal od A do Z. Každý v této profesi závisí minimálně na jednom dalším člověku. Někteří jenom kreslí nebo modelují v 3D softwaru a potom návrh zadají do výroby. To je pro mě nepřijatelné. Snažím se s objektem strávit co nejvíce času.

Mohli bychom tedy řemeslníky označit i jako spolutvůrce díla?
Ano. My se k řemeslníkům tady v Čechách chováme macešsky. V některých zemích podepisují díla oba. Tady je nepředstavitelné, aby se vám huťák (sklářskou hantýrkou pracovník na huti, pozn. redakce) podepsal na vyfouknutou vázu. Řemeslníci jsou oproti výtvarníkům v pozadí a je to dost nespravedlivé.

Martin Janecký tam přidává jméno toho, s kým pracuje.
Ano. On je zvyklý ze Států. Tam vědí, že bez řemeslníků by nebylo nic.

Umíte si představit, že byste se ještě naučil brousit?
Nějaká sklářská řemesla umím, deset let jsem dělal u kahanu, zabrousit vázu tak, aby stála rovně, také dokážu. Ale broušení skleněné plastiky je specifická sochařina. V mém věku už tomu nedávám žádnou šanci.

O své tvorbě jste řekl: „Redukuji dávno existující, jdu k původní podstatě tvaru.“ Přichází inspirace z historie, nebo zpracováváte archetypy vycházející z kolektivní zkušenosti, ze sebe?
Zatím nemám přesnou odpověď. Během cest a v muzejních sbírkách starověkých kultur narážím na nejrůznější tvary a nádoby. Některé z nich jsem měl již navržené nebo naskicované. Zatímco designéra by zklamalo, že taková věc už existuje, mě to ohromně uspokojuje.

„Jednoho dne, až zmizí dutina úplně, to bude možná signál, že už je to socha."
(Na snímcích Bouteille, tavená plastika, 33, 5 x 20 x 22, 5 cm, 2012)

Můžete uvést příklad?
Když jedu na druhý konec Evropy a tam prvek vidím v úplně jiném kontextu, třeba jako část dva tisíce let staré kamenné křtitelnice, je to pro mě potvrzením, že jdu dobrou cestou. Opačně to samozřejmě nefunguje – jít do muzea, okopírovat mísu a pak ji udělat.

Kde se tedy bere inspirace?
Není to práce s kružítkem a pravítkem. Zajímá mě příběh tvarů. Když mě zaujme detail římsy na řecké architektuře, pracuji s měřítkem. Zkouším, jestli bude fungovat, když ho zmenším a použiju třeba jako okraj mísy. Možná není normální dělat pořád nádoby, ale já sbírám tvary a podněty, kreslím si je, pak je nechám rok, dva uležet. Po čase se k nim vracím a zjišťuju, jestli pořád fungují, zda jsou přitažlivé.

Co si máme představit pod tím, že fungují?
Nějaké tvary jsou obecně platné. Někdo tomu říká právě archetyp. Takové tvary nás uspokojují, jsou nám povědomé, vzbuzují klidné až intimní pocity. Podle některých studií má smysl takové tvary oživovat a vracet, aby se udržela kontinuita. To je velké téma.

Už jste řekl, že svoje nádoby nevidíte jako užitkové. Musí mít nádoba nutně obsah? Kdybyste ty své měl něčím naplnit, co by to bylo?
Nevadí mi, když si do nich někdo doma dá ořechy nebo květiny, ale nepředpokládám to a někdy na to koukám s překvapením, jako blázen. (smích) Při práci přemýšlím o každém milimetru, celkových proporcích, o kvalitě povrchu. Když do objektu někdo dá puget, je kompozice najednou nepodstatná. Ale někdo mi nedávno navrhl, že bychom se mohli spojit s někým, kdo by dokázal najít vhodnou přírodninu a aranžoval ji společně s mými nádobami. Třeba kvůli výstavě by to možná stálo za úvahu.

Připadá vám, že když někdo objekt naplní, nepochopil váš záměr?
Ne. Pohnutky, které lidi vedou ke koupi, jsou naprosto rozdílné. Setkáte se s úplným snobem, který si nádobu koupí a neví ani proč. Jsou ale i lidé, kteří mi porozumí. Loni si v Paříži jeden pán koupil dvě černé věci. Odehrálo se to během vernisáže, které tam dělají trochu jinak než u nás. Nikdo nezahajuje proslovem, ani nehraje žádná muzika. Vernisáž začíná v pět a otevřeno je až do půlnoci. Autor musí se všemi mluvit a trpělivě vysvětlovat své dílo. Tenhle člověk stál téměř v pozoru u dvou černých mís, hypnotizovaný, a pak řekl, že jednu chce koupit, že se mezi nimi nemůže rozhodnout, a co bych mu doporučil. Tak jsem mu poradil, ať si koupí obě. On se smál, taky to pochopil jako humor, ale pak to fakt udělal. Později jsem se dozvěděl, že je to známý filantrop a sběratel skla. Mám z toho radost, protože vím, že se na tyto objekty večer co večer dívá někdo, kdo jim rozumí.

Jak jste sám řekl, nádobu určuje možnost do ní něco vložit. Přestože to tak nevnímáte, jsou vaše objekty duté.
Zjistil jsem, že poměr dutiny k celku se pořád zmenšuje. Pravděpodobně užitkovost vytlačuju. Profesor Gabriel vždycky říkal, že jediný smysl má volné umění, zhmotněné ideje. Konvice a talíř má jasný smysl – užitkovost, ale uměním sdělujete myšlenku, která je vyšší. Něco na tom asi je.

Můžete to rozvést?
Tím, že jsem studoval střední i vysokou školu, kde jsem dělal design, ve mně možná předměty zakořenily. Nikdy jsem si nepřipadal dost vyzrálý na to, abych dělal volné umění. I když vyrobím hodně těžkou vázu, z hlediska funkčnosti třeba téměř nepoužitelnou, pořád je tam funkce zachovaná. Přitom ale dopředu nepředpokládám, že ji někdo bude používat, možná je to trochu schizofrenní. Jednoho dne, až zmizí dutina úplně, to bude možná signál, že už je to socha.

Vyřadíte někdy věc hned po vytavení, a pak litujete, že jste ji nedokončil?
Bezprostředně po tavbě jsem třeba zklamaný, nechávám to radši uzrát. Koukám se na to a čekám tak měsíc, dva, i půl roku. Rozhoduju se, jestli stojí za to dát do toho dalších sto padesát hodin práce. Jeden objekt jsme vybrousili dokonce až čtyři roky po utavení – a byl nakonec dobrý. U jiných věcí jsem spěchal s broušením, jako kdybych si byl jistý, že jsou přesně podle mé představy. A s těmi mám dodneška problém.

Prodaly se některé z nich?
Ano, ale ani nevím, jestli je to dobře. Nemám je moc rád. Neznamená to, že nejsou důležité. Když nevznikají špatné věci, tak si neujasníte, co je dobré. Pořád mě překvapuje, že to, co vypadá jako naprostá jistota, je nakonec plytké, a naopak. Dost se jich také nepovede technologicky. Hřbitov, jak říkám místu, kam takové věci ukládám, je velký. Tavená plastika je nejnevyzpytatelnější sklářská technologie, jaká existuje.

Jsou kusy, které byste býval raději neprodal a nechal si je pro potěšení doma?
Takhle nelze uvažovat. Doufám, že jsou v dobrých rukou, dělají někomu radost. Mně koupě pomohla, protože jsem mohl realizovat další věc. Kdybych si dneska mohl ukázat prstem, vím o takových třech, které bych chtěl mít.

Které?
Třeba mísu Vaticano. Vznikla experimentem ze skla, jehož složení neznáme, takže tu techniku už nezopakuju. Dneska bych už neprodal ani Bouteille.

Vaticano (tavené sklo ve formě, broušené a leštěné, 44 x 20 x 16 cm, 2010) i Bouteille byly k vidění na výstavě Ingredince v galerii Kuzebauch na podzim roku 2013.

Kromě vlastní tvorby učíte již čtrnáct let na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Jak vidíte vzdělávání budoucích sklářů?
Systém odborného vzdělávání je v Česku hodně výjimečný. Ve světě obvykle aplikují praktické vzdělávání až na vyšším stupni, zatímco tady se děti intenzivně učí řemeslu už od čtrnácti. Je tu pořád ještě zakořeněný renesanční způsob vzdělávání, při kterém je třeba začít velmi brzo a co nejdříve cvičit ruce, získávat zkušenosti s kresbou. Na západních fakultách dostanou studenty v devatenácti a těm už to jde pomalu a ztuha. Skoro každý týden u nás provázím zástupce jiných škol. Většinou jsou z vysokoškolských institucí a pořád slyším to samé – jak je možné, že tohle dělají tak mladí lidé v takové kvalitě.

Vnímáte v našem středoškolském systému vzdělávání nějaké problémy?
Je tu extrémně hodně škol, čtyři sta osmdesát oborů zaměřených na umělecké řemeslo. Když jste se za mých časů chtěli naučit dělat porcelán, šli jste do Karlových Varů, když sklo, tak do Železného Brodu. Bylo to jasně rozdělené a koncentrovali se tam nejlepší žáci i učitelé. Po revoluci se rozvolnil trh, začaly se otvírat nové školy a pak došlo k té tragédii v roce 2000, kdy se republika rozpadla na čtrnáct krajů. Každý kraj začal budovat školství po svém. Ale počet talentovaných dětí se nemění a teď se o ně všechny ty školy tahají. Já jsem dělal zkoušky těsně před revolucí a vybrali nás třicet ze sto šedesáti, zatímco teď se hlásí dvacet, a vy chcete vzít třicet? Náš stát nemá pro odborné vzdělávání žádnou silnou vizi. Existují pouze jakési pofiderní rozvojové strategie, které se neustále mění a kterými se ve výsledku vlastně nikdo neřídí. Je to škoda.

Slyšíme to i z jiných zdrojů – průměrní žáci odhánějí nejlepší učitele, ale za průměrnými učiteli nepřijdou nejlepší žáci, řetězí se to. Granát v Turnově prý hledá brusiče drahých kamenů a nemohou najít ani jednoho.
Jedna generace chybí, to už víme. Sklářský průmysl se trošku oklepal z krize. Firmy opět získávají docela slušné zakázky, a najednou to nemá kdo dělat. Představte si, že zákazníci chtějí vaše zboží, a nemá ho kdo vyrobit. Výrobci jezdí na školy a skoro klečí před studenty, aby k nim šli pracovat. My řveme už pět, osm let, že budou chybět lidi. Mnohé velké firmy se tvářily, že technology nepotřebují, ale teď jim začíná docházet, že jejich zaměstnanci jdou za dva roky do důchodu. Tak jim říkáme – když dneska začnete toho člověka školit, tak se k vám dostane za osm let, protože ještě musí na vysokou.

Navíc, když předáme zkušenosti zlomku studentů, třeba to nebudou ti nejlepší, aby je přenesli dál.
Svatá pravda. Všeobecně se říká, že když jeden z ročníku zůstane aktivní v oboru, je to společenský úspěch. To se ale teď mnoho let nedělo.

Proč jich tolik odpadne?
Zvolit si profesi ve čtrnácti letech je obtížné. Je spousta možností a děti jsou dost nevyzrálé. Já ale věřím, že v nich umělecké řemeslo rozvine humanitní a estetický cit. Není na tom nic špatného, když se během studia nebo po něm rozhodnou pro něco jiného. Předchozí ředitel říkával, že je jedno, co náš absolvent bude dělat. I když si založí hospodu, máme alespoň jistotu, že bude vkusně vybavená. Naši studenti mají blízko k dějinám umění, někteří jdou například mezi památkáře. Je tedy dost relativní, kam až sahá dopad školy. Přínos každopádně vždy zůstane ve společnosti.