Téma

Řemesla, 1. díl: Proč v Evropě mizejí umělecká řemesla a jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna?

V posledním století se tradiční řemesla stala obětí ekonomického vývoje. Industrializace a globalizace vedly ke snižování poptávky po ručně vyrobených výrobcích a řemeslné komunity byly postupně vytlačeny na okraj společnosti. Jaké existují šance na znovuobjevení tohoto zapomenutého kulturního dědictví a jakou roli v tom hrají současné trendy ve společnosti?

Řemesla, 1. díl: Proč v Evropě mizejí umělecká řemesla a jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna?
Řemesla, 1. díl: Proč v Evropě mizejí umělecká řemesla a jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna?

Autorka textu a fotografií: Renata Dračková

Kam se poděla řemeslná zručnost?

Od středověku se řemeslníci sdružovali v řemeslných komunitách neboli řemeslnických ceších. Právě tam se předávaly tacitní znalosti z mistra na učně. Britský historik ekonomie a práce Sidney Pollard popisuje řemeslné cechy jako centra inovací - kvůli vzdělávání, předávání znalostí a nehmotného dědictví a v neposlední řadě kvůli rozvíjejícím se specifikacím řemesel a diverzifikaci výrobního procesu, k čemuž přispíval každý mistr či učeň. Řemeslné komunity také respektovaly sezónnost přírody – v různém období byly totiž dostupné různé materiály pro výrobu produktů. Životní cyklus výrobků byl uzavřený, protože byly vyráběny ručně na zakázku a vydržely díky opravám po celé generace. Vztah mezi nabídkou a poptávkou byl vyvážený.

Udržitelný vzorec výroby a spotřeby se začal měnit v 19. století v průběhu průmyslové revoluce, kterou kritizovali hlavní zastánci hnutí uměleckých řemesel Arts and Crafts – britský spisovatel, filosof a umělecký kritik John Ruskin a britský textilní výtvarník a spisovatel William Morris. Ti shledávali průmyslovou výrobu nikoli jako pokrok, ale jako pokles v kvalitě designu a dekorace. K tomuto pokroku se vyjadřovali kriticky. „Je to společenská křivda mířená vůči spotřebiteli, protože výroba, ačkoli se zvyšuje co do množství, snižuje se co do kvality, a tím se odpovídajícím způsobem snižuje skutečná užitečnost zboží. Jinými slovy, kupní hodnota strojů a dělby práce se neshoduje s jejich společenskou hodnotou, která je skutečnou ekonomií," hlásali tehdy Ruskin s Morrisem. Ruskin připodobnil dělbu práce v továrnách k práci námezdní a popisoval ji těmito slovy: „Není to práce, která se dělí, ale lidé – rozděleni na pouhé segmenty a drobky života."

Počátek 20. století přinesl teorii, kterou v knize Principy vědeckého řízení shrnul americký strojní inženýr Frederick Winslow Taylor.

První mezinárodní kongres managementu, Praha, červenec 21-24, 1924. (2022).

Taylorismus

Hlavní ambicí Taylorova vědeckého řízení bylo změnit způsob, jakým se v továrnách pracuje. Věřil, že prostřednictvím komplexního a racionálního přístupu v rámci všech procesů a funkcí v továrně může dosáhnout zvýšení ekonomické efektivity a produktivity práce. Nahlédl do každého detailu výrobního procesu - od výběru pracovníků a jejich zaškolení až po volbu nástrojů a strojů do továrny. Snažil se najít ty nejefektivnější a nejrychlejší prostředky ke zvýšení efektivity a produktivity.

Dalším krokem bylo rozdělit práci na konkrétní oddělení a dále na jednotlivé úkoly tak, aby byl každý pracovník specializovaný pouze na jednu specifickou činnost. Následovalo měření času potřebného pro tyto úkoly. Taylor se snažil přesně určit, kolik času by mělo trvat dokončení každého kroku ve výrobním procesu. Tím chtěl minimalizovat zbytečné zdržení a zlepšit produktivitu.

Vlivem takové fragmentace práce se pracovníci nemuseli nijak podílet na její organizaci, zároveň se s ní nepřestali ztotožňovat. Jejich znalosti a dovednosti byly ale systémem využívány jen částečně. Z pracovního procesu se vytrácela kreativita, schopnost inovace a přenos know-how mezi pracovníky. Práce se stala monotónní a každý pracovník se soustředil pouze na svůj dílčí úkol, aniž ho viděl v celkovém kontextu.

Na základě tohoto systému narostla produkce. Takový obrovský nárůst Taylor ve své knize popisuje následovně: „V roce 1840 byla bavlněná košile pro dělníka luxusem, nyní nosí bavlněné zboží každý muž, žena i dítě v každé dělnické rodině jako naprostou nezbytnost."

Jak sám Taylor nahlížel na samotný nárůst produktivity, popisuje taktéž úryvek z jeho knihy: „Právě díky tomuto nárůstu produktivity si dnešní pracující lidé, při všem tom stěžování si na svou bídu a strašné zacházení, žijí téměř tak dobře jako králové před 250 lety. Mají lepší jídlo, lepší oblečení a celkově více pohodlí, než měli králové před 250 lety. A to jen díky jediné věci, zvýšení produkce,“ popisuje Taylor vizi, která utvářela ducha doby, ve kterém se utvářely metody průmyslové výroby několika dalších dekád.

Fordismus

Dalším z hybatelů systému práce i průmyslu samotného je americký podnikatel a zakladatel automobilky Henry Ford. V roce 1913 zřídil svou první výrobní linku a v roce 1922 už polovinu aut v Americe tvořil Ford Model T. Výdobytkem doby se stala neskutečně nízká cena, která činila jen 300 dolarů.

Ford uvedl systém dělby práce k dokonalosti. Vytvořil jej tak, aby mohl každého pracovníka nahradit jiným.To znamená, že rozdílnou zručnost a individuální dovednosti pracovníků v továrnách ihned srovnal na stejnou úroveň. Intenzita výroby redukovala funkci jednotlivých pracovníků ještě více. Dovednosti, znalosti, kvalifikaci a kontrolu výroby Ford přenesl do oddělení plánování, kde se odehrávala veškerá důležitá rozhodnutí. Kulturu v továrnách sjednotil a vlivem osmihodinové pracovní doby se nepřímo (ale i přesto zásadním způsobem) podílel na jednotném životním stylu pracovníků po práci.

Období systému Fordistické dělby práce, tedy masivního navyšování objemu prodeje a masivního snižování cen výrobků trvalo nejintenzivněji od brettonwoodské dohody po druhé světové válce. Ameriku zdecimovaly válečné výdaje, což řešila mimo jiné i propagací masivní výroby a konzumací levných výrobků, čímž si pomohla rozdmýchat svoji narušenou ekonomiku. Takové řešení se samozřejmě zalíbilo i dalším státům. Téměř třicet let byl konzumní způsob života propagován v západní společnosti všemi možnými směry. Od struktury tradiční domácnosti až po přípravu jídla či systém bydlení.

Není divu, že od 70. let 20. století narušila strukturální uspořádání společnosti a dělbu práce takzvaná antihnutí, jako byli ekologové, nebo bojovníci za práva žen. Reagovali na obrovské ničení životního prostředí, nebo na nerovnocennost postavení žen a mužů ve společnosti, která byla převážně patriarchální.

Rovnováha mezi režimem regulace (kdy jednotlivci ve společnosti sledují společný cíl) a režimem akumulace (zvyšování produktivity, mezd atd.) začala narážet na několik překážek, které vedly k úpadku fordismu. Nevyčerpatelná výroba se nesetkávala s kupní silou a masově vyráběné, identické a levné zboží nebylo dostatečně konkurenceschopné. Období Fordismu skončilo olejovou krizi v roce 1973.

Flexibilní výroba

Olejová krize vyvolala v západních zemích ekonomickou stagnaci, což vedlo k novému rozdělení finančního kapitálu a investičních postupů přes hranice. Postfordistickou výrobu kapitalisté reorganizovali na flexibilní síť, nazývanou také flexibilní produkce. Konečný výrobek se tak skládá z dílů dodávaných z celého světa a není závislý na umístění surovin, zdrojů pracovní síly, továren, infrastruktury a bydlení. Kromě toho výrobci či firmy považují za výhodné prodávat různé výrobky různým skupinám spotřebitelů, aby uspokojily rozmary trhu.

Nadvýroba a přesycení trhu jsou pro kapitalistický způsob života nekonečnou hrozbou, která způsobuje periodické krize. Britský geograf a sociální teoretik David Harvey popisuje svou teorií prostorové úpravy (neboli spatial fix) to, jak se kapitalisté snaží určitým způsobem přetvářet ekonomickou geografii (nebo krajinu) kapitalismu. To znamená, že aby předešli krizím v důsledku přesycenosti trhu, musejí neustále hledat způsoby, jak generovat další kapitál. Harvey tento jev popisuje následovně: „To vede k jednomu z ústředních rozporů kapitálu: ten si musí vybudovat pevný prostor (nebo "krajinu") nezbytnou pro své vlastní fungování v určitém okamžiku své historie, aby později musel tento prostor zničit (a znehodnotit velkou část kapitálu do něj investovaného), aby uvolnil místo pro relokaci této "krajiny” (vytvoření nových prostorů a území pro novou akumulaci) v pozdějším okamžiku své historie."

E-Commerce

Poslední globální finanční krize v roce 2020, ke které významně přispěla pandemie COVID-19, masivně nastartovala digitální transformaci trhu ve formě e-commerce. Jedno kliknutí nám umožňuje nakupovat naprosto cokoliv, odkudkoliv, extrémně levně a rychle, splňující naše specifické individuální preference 24/7. E-commerce snižuje náklady na dopravu a balení, ale také generuje obrovské množství dat o spotřebitelích, která denně dobrovolně sdílíme na sociálních sítích, při registracích během online nákupů a podobně. Roste složitost logistiky, zvyšuje se konkurence mezi výrobci a prohlubuje se nedostatek fyzické interakce mezi spotřebitelem a produkty.

Z kulturního hlediska vede dominance globálních značek na trhu ke kulturní homogenizaci (menší podniky nemají šanci konkurovat velkým značkám - všimněte si, jak se dnešní lidé oblékají a jaké značky na ulicicíh vídáte najčastěji), kulturní apropriaci (kulturní hmotné a nehmotné dědictví je nedostatečně institucionalizované a v digitálním světě je s ním zacházeno ledabyle) a kulturní hybridizaci (kvůli masivnímu uploadu dat je kulturní bohatství smícháno do neurčité šedé hmoty, u které neznáme její původ a cestu proměny od původní inspirace k finálnímu vzhledu). Finální zisk z prodeje tohoto hybridního produktu neputuje v mnoha případech k původnímu řemeslníkovi, který stále ještě tradiční výrobu ovládá.

Mimo kulturní dimenze je e-commerce spojovaný s vykořisťováním sociálním, protože snaha o nízkonákladovou výrobu vede k přesunu výroby do ještě levnějších geografických lokací, což vede k dalšímu snižování pracovních podmínek a nekalým pracovním praktikám.

Shrnutí a vize do budoucna

Francouzský filozof Henri Lefebvre tvrdí, že ekonomický kapitál vytváří abstraktní prostor, který ovládá planetu. Rozdíl mezi kapitalismem a společností spočívá však v tom, že tento abstraktní prostor vytváří a přetváří společnost. Ekonomický kapitál je vytvořen uměle, zatímco ten sociální je živý organismus bez jakéhokoliv systému, logiky či strategie.

Britský geograf a politický ekonom Andrew Herod připomíná, že společnost je také aktivním činitelem při změně ekonomické geografie krajiny, o které píše David Harvey. Ovlivňuje tvorbu rodinných struktur, zdravotní péče, urbanistického plánování atd. Společnost má moc nepředvídatelných a nekontrolovatelných změn, které kapitalismus nemůže ovlivnit a pojmout. Lidé mohou vytvářet vlastní ekonomickou geografii krajiny, která má zásadní vliv na kumulaci kapitálu a tím změnu umístění nabídky a poptávky.

Herod reaguje na teorii prostorové úpravy nebo relokaci kapitálu tím, že na tento přesun může mít zásadní vliv právě společnost, nebo také její ekonomická geografie krajiny. „Stejně jako je produkce určitých prostorových úprav (neboli spatial fixes) nedílnou součástí schopnosti kapitálu reprodukovat sám sebe, je schopnost pracujících lidí produkovat určité prostorové úpravy (spatial fixes) v určitém geografickém měřítku v určitých historických okamžicích nedílnou součástí jejich každodenní a generační sebereprodukce," píše Herod ve své knize z roku 1997.

Ekonomické geografky Julie Graham a Katherine Gibson nebo komentátor Paul Mason se zaměřují na diverzifikace ekonomické výkonnosti prostřednictvím alternativ. Domnívají se, že rozmanité přístupy či požadavky společnosti vůči ekonomické výkonnosti mohou decentralizovat její současné rigidní kapitalistické struktury.

To znamená, že ochrana osobních údajů a podpora společnosti v její rozmanitosti, kterou reprezentují různá sociální niche hnutí, nebo více institucionalizovaná hnutí jako LGBTQ, Black Lives Matter, Women's Rights, World Disability Union, vegani, vegetariáni či zastánci férových podmínek a transparentnosti výroby oděvů I Made Your Clothes, může mít za následek vytváření nových světů s rozmanitými požadavky na prostředí, ve kterém žijeme a tím i zásadní vliv na ekonomickou geografii kapitálu, a tudíž na tvorbu nabídky a poptávky.

Nově rostoucí poptávka nyní dokáže ocenit například českou zeleninu a ovoce od místních farmářů, fairtrade ingredience v kosmetice, nebo eticky vyrobené oděvy. Tento trend vede k rostoucímu zájmu o přidanou hodnotu spojenou s lokálním původem a ruční výrobou produktů. Zvýšení zájmu o tradiční řemeslnou výrobu může být podpořeno také investicemi mířenými přímo do kulturního sektoru (pokud je v něm zahrnuta tradiční řemeslná výroba). Kulturní sektor má totiž obrovskou výhodu v tom, že je schopný přivést obrovské množství ekonomického, sociálního (a někdy i přírodního) kapitálu na místa, kam by jiná odvětví takové množství kapitálu nepřilákala.

Tento ekonomický potenciál kulturního sektoru shrnuje a připomíná také zpráva s názvem Cutting Edge | The Creative Economy: Moving in From the Sidelines, kterou vydalo v roce 2021 UNESCO v závislosti na dvouleté zkušenosti s pandemií Covid-19. Během pandemie se totiž ukázalo, jak je přítomnost kultury v našem každodenním životě nezbytná, přičemž upozorňuje také na důležitost kreativní ekonomiky neboli kreativního sektoru pro ekonomický rozvoj. „Hodnota globálního trhu s kreativním zbožím se více než zdvojnásobila z 208 miliard USD v roce 2002 na 509 miliard USD v roce 2015. Patří k nejrychleji rostoucím odvětvím světové ekonomiky, vytváří téměř 30 milionů pracovních míst po celém světě a zaměstnává více lidí ve věku 15-29 let než kterékoli jiné odvětví.”

Co je ale důležité připomenout? Investice do kulturního sektoru nemohou udržitelně proudit bez dostatečné institucionalizace, certifikace či ochrany intelektuálního vlastnictví výrobců na všech úrovních (kulturní, sociální a environmentální). Bez této institucionální ochrany totiž není možné tradiční výrobní procesy rozeznat od těch neudržitelných a nelze tak umožnit spotřebiteli jednoznačně rozeznat rozdíl, aby mohl podpořit ty „správné” tradiční řemeslníky.

Další nástroje umožňující udržitelnost tradiční řemeslné výroby je podle reportu OECD obsažena v několika následujících krocích:

- Poskytnutí informací, poradenství, koučování a mentoringu
- Vzdělávání v oblasti podnikání
- Expanze na mezinárodní trh
- Vytváření komunit a navazování spolupráce
- Účast v rámci akceleračních či inovativních programů

Bez správného zacházení s kulturním dědictvím není možné dosáhnout úplné udržitelnosti, jelikož je to hlavní stavební kámen při budování vitální, odolné a soudržné společnosti, která je základem pro udržitelný ekonomický rozvoj. Kulturní dimenze je také zahrnuta v konceptu Designu udržitelné tranzice (Design of Sustainable transition), jenž vyvinula profesoka a ředitelka Školy designu na Carnegie Mellon University v Pensylvánii, která se zaměřuje na navrhování řešení usnadňujících systémovou změnu směrem k udržitelnější a odolnější budoucnosti.

Tradiční řemesla a techniky, hmotné i nehmotné kulturní dědictví, jsou po tisíce let jedním z nejdůležitějších prvků definujících konkrétní kultury v určitých oblastech světa, a pokud budou podporovány správným směrem, budou moci definovat kulturní bohatství i dalším generacím.