Ptáme se

Šárka Zahálková: Aktivismus není o křiklounství, ale vědomém dialogu

Šárka Zahálková je aktivistka a její srdce tepe pro Pardubice. Přes kulturní management, animaci se dostala k divadlu a k umění ve veřejném prostoru. Je spoluzakladatelkou spolku Offcity, aktuálně vede kunsthalle Gampa, Galerii města Pardubic a od podzimu začíná na pražské AVU doktorské studium na pomezí teorie a praxe umění ve veřejném prostoru. Povídaly jsme si o pocitové mapě Pardubic, výstavním projektu Resilience i pájení.

Šárka Zahálková: Aktivismus není o křiklounství, ale vědomém dialogu
Šárka Zahálková: Aktivismus není o křiklounství, ale vědomém dialogu

Připravila: Kateřina Přidalová • Koláž: Barbora Tögel • Foto z programu galerie: Marie Sieberová

Když se podívám na vaše aktivity minulé a současné, vidím jedno zastřešující téma – veřejný prostor, emoce a vztah k místu. Působíte na mě jako rodačka z Pardubic, která bojuje za kvalitu zdejšího veřejného prostoru, ale nepocházíte odtud. Řekněte mi, co vás na Pardubicích uchvátilo?
Narodila jsem se v Ústí nad Labem, ale vyrůstala jsem v Praze. Do Pardubic jsem se dostala spíš náhodou kvůli bývalému příteli. I když náš vztah nevyšel, potkala jsem se zde s lidmi, se kterými jsme začali projekt Offcity. Ač mám spoustu blízkých přátel v Praze, energie v Pardubicích mi přišla v něčem unikátní.

Takže jste zůstala kvůli lidem.
Ano. Nikdy jsem se necítila jako „pragocentrik“ a byla jsem spíš otevřená cestování, poznávání a přesidlování. Na začátku jsem se v Pardubicích cítila trochu sama. Ale velmi záhy jsem objevila Divadlo 29, které pro mě bylo důležitou Mekkou pro setkávání s určitou sortou lidí. Našla jsem tam první kontakty s kulturním a uměleckým podhoubím v Pardubicích. Často platí, že v menším městě, pokud jsou podmínky dobře nastaveny (ať už z hlediska kulturní politiky, energie lidí nebo genia loci), se různé kulturní aktivity dělají mnohem líp. Člověk pak rád vynakládá sílu na to, aby se na takovém místě žilo ještě lépe. Oproti Praze, kde se takové věci více rozmělní, je to v malém měřítku udržitelnější.

Jste zakládající členkou mezioborového spolku Offcity, který se zformoval v roce 2009 kvůli kultivaci veřejného prostoru Pardubic. Impulzem byla záchrana Automatických mlýnů od Josefa Gočára, které tehdy byly jako památka ohroženy?
Ne, to ne. Já jsem v té době pracovala na výstavě Krištofa Kintery, která byla ve Východočeské galerii v Pardubicích. Kintera byl v té době už docela známá osobnost, ale ne taková hvězda jako teď. Chtěli jsme tehdy v rámci výstavy realizovat dočasnou instalaci ve veřejném prostoru a kvůli tomu bylo nutné vyjmout malou část historické dlažby.

Stálo to dost úsilí, ale vedení města to na poslední chvíli zatrhlo s tím, že se na historickém náměstí taková věc prostě nemůže stát. Velmi krátce poté na stejném náměstí probíhala jakási předvolební agitka. V tomto případě nikdo neřešil, že se kvůli stavbě pódia vyndaly historické kostky, které se po akci samozřejmě zas vrátily zpět. To byl pro mě silný motiv, že něco není v pořádku.

Jak se rekrutovali další členové spolku?
Ostatní kamarádi z dnešního Offcity měli zase jiné puzení. Dohromady nás spojoval zájem o veřejný prostor. Jsme taková mezioborová volně fungující skupina architektů, umělců i teoretiků. Jedním z nás je i psycholog a hudebník. Každý do toho vnáší něco důležitého ze svého oboru.

Šárka Zahálková jako programová ředitelka a manažerka galerie GAMPA a galeriní program v krajině

Jednou z vašich aktivit byla pocitová mapa Pardubic. Lidé sdíleli své vzpomínky ke konkrétním místům ve městě. Tehdy mi to přišlo jako skvělý způsob, jak přitáhnout širokou veřejnost k zájmu o veřejný prostor, protože o emoce a osobní vzpomínky se lidé rádi podělí. Jaký je osud pocitové mapy?
Pocitová mapa v zásadě stále probíhá. Prvotní sběry informací se dělaly přes různé subjekty. Zapojili jsme tehdy i ZUŠku, vybrané osobnosti a pamětníky a tázali jsme se na jejich příběhy. Pak jsme začali pracovat trochu akupunkturně s určitými místy. Organizovali jsme třeba festival a sérii aktivit, které se vztahovaly k pardubickému vlakovému nádraží. Pracovali jsme též s lokalitou v Ohrazenicích, což je kolonie čtyřiapadesáti dřevěných finských domků.

Místo má svůj specifický kolorit a atmosféru. Starousedlíci a novousedlíci se ale spolu příliš nebavili a původní obyvatelé byli smutní, že ti noví nemají k domkům takový vztah, pročež docházelo sem tam i k poměrně necitlivým přestavbám. Všechny naše aktivity směřují k tomu, abychom neformální cestou posilovali vztah lidí k místu. Mimo tuto naši činnost jsme se dlouho motali i okolo zmíněných Automatických mlýnů.

Myslíte platformu Mlýny městu? O co tehdy šlo?
Naše aktivity měli spíše advokační charakter. Jejich tehdejší majitel, mlynárenská společnost GoodMills, chtěla objekt po ukončení provozu prodat. Nabídli areál k prodeji městu, ale jedna ani druhá strana spolu neuměly příliš komunikovat. Město si navíc zcela neuvědomovalo, co pro něj tohle místo může do budoucna znamenat. Snažili jsme se proto vedení města i veřejnosti vysvětlit, jaký mají Mlýny pro město potenciál.

Město si neuvědomovalo památkovou hodnotu?
Tu si uvědomovali, ale objekt vnímali spíše jako přítěž a nevěděli si s ním rady. My jsme se snažili poukazovat na jeho městotvorné funkce. V té době se na městě také řešila budoucí kulturní strategie a řada organizací byla doslova hladová po prostorech, kde mohly realizovat svoje aktivity. Nakonec vznikla studie, na které spolupracovali lidé z Odborů městského architekta, kultury a rozvoje a strategie. Schvalovací proces týkající se odkupu pak ale ovlivnilo předvolební období a změna politického klimatu a město od odkupu odstoupilo. Do hry pak naštěstí vstoupil soukromý investor architekt Lukáš Smetana a objekt s celým areálem koupil.

Jak se situace vyvíjí dnes?
Smetana není jediným hráčem. V procesu je proměna historické Gočárovy mlýnice na krajskou galerii, do které investuje kraj. V jedné z částí areálu vznikne novostavba od architekta Šépky, jejímž investorem je pro změnu město. Je dobře, že i nyní před rekonstrukcí areál žije, neuzavřel se a konají se tu i nadále různé aktivity: komerčnější, ale stále i ty nezávislého a neformálního charakteru.

O osud mlýnů tedy nyní strach nemáte.
Ne, myslím si, že si to žije svým vlastním životem. V bývalé mlýnské administrativní budově máme s Offcity navíc svůj rezidenční ateliér, který poskytujeme hostujícím umělcům, architektům, tvůrcům a myslitelům jako krátkodobé zázemí pro tvorbu.

Vyvíjí se to tedy dobrým směrem. Myslíte si, že k tomu pomohlo i úsilí Offcity? Že se vám podařilo na vaši stranu získat veřejnost a probudit debatu?
Důležité je, že se o Mlýnech začalo veřejně mluvit, ale to samozřejmě není jen díky Offcity. Do hry vstoupili různí osvícení i neosvícení politici a investoři, kteří pozitivním i negativním způsobem debatu rozpoutali. Byla to dobrá souhra okolností. Velmi cenné je také to, že na úřadu města jsou na odboru kultury, na odboru městského architekta a na odboru rozvoje a strategie kvalitní lidé. Neziskový sektor zpravidla vnímají jako partnery, což je správné.

Letos v červenci, během zahájení výstavy Prázdno x naplnění

V roce 2016 vydala Michaela Hečková knihu O městech a lidech, která mapuje občanské aktivity napříč českými regiony. Vy jste tam zmíněna za spolek Offcity. Uvádíte, že byste si přála, kdyby do budoucna už spolky a občanské aktivity na podporu veřejného prostoru nemusely existovat. Že by to byla známka toho, že města jsou takzvaně v pořádku, a nemuselo by se to řešit tlakem zespodu, od občanů. Offcity dnes, po deseti letech stále existuje.
Offcity je taková srdeční záležitost. I když už nejsme v kontextu Mlýnů klíčovým hráčem, tak si uvědomujeme, že naše role hlídacího psa je důležitá. Hlídací pes však zákonitě nemusí být agresivní.

Jako pes kamarád.
Přesně tak. Offcity samozřejmě není nekonečná věc. Zrovna teď přišla situace, kdy se v Pardubicích programově a jinak starám o kunsthalle Gampu. I když se to hodně tematicky prolíná s Offcity, Gampa mi zabírá fůru času, a je zkrátka s Offcity kolektivem čas na určitou společnou sebereflexi. Nechci dělat jedno na úkor druhého.

Zmínila jste rezidence pro umělce. Jak to funguje?
Loni se nám podařilo získat menší prostor v areálu Automatických mlýnů, takže máme nově skutečné zázemí. Na rezidence zveme lidi z různých oborů, jejichž práce a tvorba se vztahuje k veřejnému prostoru. Může to být sociologicky, psychologicky nebo jinak zaměřené. Nemáme žádné oborové limity. Našim hostům poskytneme podporu a zázemí.

Vedle celoročních rezidencí máme i formát letní, který realizujeme prostřednictvím mezinárodního open callu. Do něj nám přicházejí přihlášky z celého světa. Scházejí se nám skvělé záměry. Jedním z našich letošních rezidentů je například žena, která se věnuje ornitologii a bioakustice. Mapuje akustiku města z pohledu zvuků ptactva. Několikrát do roka do Pardubic přijede a nahrává jejich zpěvy.

Pardubice jsou specifické, co se týče pestrosti ptactva? Nebo jde zkrátka o to, že vzniká nový typ mapy? Co bude výstupem?
Ne, vlastně nejsou specifické, ale sledování často méně viditelných a zdánlivě obyčejných vrstev města nás prostě baví a otevírá nové možnosti vnímání městského prostoru. S ornitoložkou plánujeme vycházku, přednášku a zvažujeme i vznik zvukového průvodce po městě.

GAMPA organizuje řadu doprovodných programů pro širokou škálu návštěvníků

Zmínila jste, že působíte jako programová ředitelka a manažerka galerie Gampa. Ta vznikla v roce 2012 jako kunsthalle. Vy jste se s vašimi kolegy o vznik tohoto prostoru zasadila?
Ne, to šlo mimo nás. Vzniklo to z potřeby lokální umělecké scény střední generace. Kunsthalle fungovala až do loňského roku pod Kulturním centrem Pardubice a program byl zaměřený právě spíše na zmiňovanou generaci. S koncem roku 2017 došlo k zániku zmiňovaného Kulturního centra Pardubice a restrukturalizaci jeho složek. S tím souviselo i výběrové řízení, kam jsem se přihlásila a byla vybrána. Mým cílem rozhodně nebylo bourat předchozí kvalitní program, ale spíše na něj navázat. Nastoupila jsem sice už v roce 2018, ale ten byl spíše ve znamení příprav na letošek, plánů a experimentování s tím, jak to chceme dělat.

Program Resilience pro rok 2019 je orientován na pojetí umění jako nástroje změny. Soustřeďujete se na trvalou udržitelnost a různá aktuální globální i lokální témata. Jaké formáty v komunikaci s veřejností využíváte?
Jedna z prvních věcí, kterou jsem po nástupu chtěla, bylo, aby se galerie více otevřela lidem a veřejnému prostoru a abychom našli srozumitelný formát, který osloví různé skupiny lidí. Pardubice nejsou Praha, musíme s tím adekvátně pracovat. Zvlášť, když chcete ukázat, že současné umění není jen nějaká dekorace. Nějaké věci je třeba neustále opakovat.

Téma trvalé udržitelnosti, které jste nazvali Resilience, je v souvislosti s klimatickou změnou hodně aktuální.
Rozhodnutí, že se věnujeme udržitelnosti z různých aspektů, nepřišlo letos v lednu, ale v březnu 2018 a na základě toho máme program, který nyní realizujeme. Když jsme to tehdy vymýšleli, nenapadlo nás, že to bude letos tak aktuální. Ukazuje se, že je smysluplné se bavit o ekologických a společenských otázkách i v regionu. A není to jen o výstavách, přednáškách, ale i o praktických věcech.

Jak konkrétně?
Veřejnost se snažíme oslovovat různými cestami, nad dramaturgií programů trávíme dost času. Cítíme však, že určitá pravidelnost je vzhledem k budování dlouhodobého vztahu s komunitou důležitá. Veřejnost si na aktivity pak lépe zvyká. Jednou z takových pravidelných programů jsou například rodinné středy. Jde o dílny otevřené celým rodinám, včetně seniorů, nejen maminkám s dětmi. Cílem není jen společná zábava, tvoření, ale i vzájemná diskuse třeba i nad palčivějšími tématy.

Z výstavního projektu Prázdno x naplnění. Výstava probíhá v Galerie města Pardubic do 13. řína 2019

Nyní se v Gampě koná už třetí letošní výstava, na které jste se kurátorsky podílela. Výstava Prázdno x naplnění je vlastně pokračováním vašeho zájmu o veřejný prostor z hlediska emocí. Uvádíte, že prázdno není jen o místech ve fyzickém slova smyslu, o objektech, ale může to být i vztah k místu. Cílem výstavy je upozornit na to, kdy a jak zažíváme pocity prázdnoty ve městě. Proto vzniklo hodně instalací na různých, mnohdy problematických opuštěných místech Pardubic. V rámci výstavy maloval umělec Martin Vongrej na ulici čáru – kružnici, spojující areál bývalé továrny Prokopka s Gampou. Kružnici se nakonec kvůli stížnostem nepodařilo dokončit. Proč?
Kolem tohoto konkrétního projektu vznikla tak trošku prapodivná hysterie. Ale i když Vongrej čáru nemohl dokončit, shodli jsme se na tom, že jeho projekt byl z podstaty úspěšný. Rozvířil diskusi, a to bylo důležité. Pro výstavu vznikla celá řada věcí, přímo na míru míst. Veškeré přípravy byly především o kontinuálním dialogu s umělci a neustálém přemýšlení o tom, jak věci uchopit a komunikovat. Osvědčilo se nám, že pokud se podaří takový dialog vést, věci lépe fungují.

Martin Vongrej je postkonceptualista a jeho práce má často filozofická východiska. Prázdno je subjektivní emoce. Někdo si řekne: tady nic není. Jiný člověk ale může stejné místo vnímat jako prostor plný, velmi obsažný. Když jsme hovořili o abstraktnějších rovinách, jak se vztahovat k tématu prázdnoty a naplnění, došli jsme k motivu kruhu. Otázkou bylo, jak jej fyzicky zhmotnit. Vongrej se rozhodl propojit linií kruhu dvě místa. Galerii, která je vnímána jako prázdná a zároveň naplněná, jsme chtěli propojit s uzavřeným a opuštěným areálem Prokopky, bývalé továrny mlýnských strojů. Pak jsme složitě projednávali na různých úřadech, jak to provést.

Malování bílé kružnice v pojetí Martina Vongreje

To měla být dočasná čára.
Ano, ale potřebovali jsme najít cestu, jak to legálně zrealizovat. To se podařilo, nastavila se „pravidla hry“ a ta jsme se snažili následovat. Hysterie ale vznikla především na sociálních sítích, nikoli v tom skutečném – fyzickém prostoru. Kolize nastala kvůli parkovišti, kde někomu začala čára vadit. Ačkoli je parkoviště veřejný prostor, najednou bylo jasné, že určitá část lidí si ho nárokuje jako prostor soukromý. Otevřely se psychologické aspekty toho, co je veřejné a co soukromé, a ta naše čára to do určité míry narušila.

Jaký obvod měla kružnice mít a kolik se jí podařilo namalovat?
Kružnice měla obvod zhruba šest kilometrů a podařila se asi polovička. Šlo to velmi pomalu a lidi hodně přicházeli, ptali se a mnoho lidí to pozitivně kvitovalo. Lidé se pozastavovali a někteří dokonce pochopili, že malujeme kruh, což bylo v tom měřítku zvláštní. Spor s parkovištěm jsme se snažili ve vlídné formě urovnat, ale nepodařilo se. Chtěli jsme linii vymazat jen na parkovišti, ale nakonec jsme ji museli smýt všude.

Proč jste zvolili bílou barvu, která je právě lehce zaměnitelná s dopravním značením?
Barvy jsme řešili od začátku. Nechtěli jsme použít jakékoli. Z diskusí s úřady nakonec vyplynulo, že barva rozhodující není, protože se v dopravním značení používá spoustu barev. Navíc naše čára se měla postupně smývat.

Připomíná mi to pohádku Tři veteráni, kdy rostoucí princeznin nos putuje jako taková čára z místa na místo, někomu vadí, jiní ho oslavují.
Ano. Po těch stížnostech se to celé zablokovalo, vznikl iracionální strach, který nešlo rozumově zlomit.

To je zajímavé, že zrovna čára na ulici, zdánlivě neškodná věc, vyvolala takovou reakci.
Myslím si, že to odmítli lidi, kteří na ulici vůbec nebyli. Strhlo se to na sociálních sítích. Neviděli to a vytvářeli si vlastně jen domněnky. Vongrej se na ulici setkával spíše s pozitivními reakcemi. Na inkriminovaném parkovišti dokonce jeden pán přišel a nabídl se, že přeparkuje auto, aby mohla čára pokračovat.

Bílý kruh se neuzavřel

Takže nebýt sociálních sítí, měli byste naplněný kruh. Ostatní umělecká díla ve veřejném prostoru byla přijata bez problémů?
Ano. Naším cílem bylo upozornit nejen na areál bývalé Prokopky. Další věci jsme instalovali v místech městské divočiny v bývalém vojenském areálu. Celkově to ale vyžadovalo hodně citlivé vyjednávání s úřady. Řada kolegů, kteří pořádají festivaly umění ve veřejném prostoru, řeší podobné problémy. Jakmile nejde o klasické hmotné věci, které se někam přivezou a odvezou, tak to bývá pro úředníky problém.

Třeba světelná instalace Noční cesta Richarda Loskota, která vede při pravém břehu řeky Chrudimky, je vidět jen v noci.
Třeba, ale i daleko triviálnější věci a neinvazivní projekty mohou být pro ně nepochopitelné, protože nespadají do kolonek a vyžaduje to delší čas ve vyjednávání. Celé je to o komunikaci, která se nesmí zablokovat.

Dočetla jsem se, že jste zaujata bastlením. Pájkou jste si vyrobila vlastní syntezátor.
Je to pro mě uklidňující aktivita. Vyžaduje to koncentraci. Když si dáte dohromady objekt, který pak funguje jako hudební nástroj, je to naplňující.

Popisovala jste to, že se na dílnách ocitáte ve společnosti dětí, které vedle vás pájí. V rámci galerie jste podobnou dílnu dělali také?
V předchozí výstavě Ředění soust, která se věnovala tématu soustředění, jsme měli pájecí dílnu. Bylo to fajn, potkaly se tam děti s dospělými a všichni společně tvořili. Není dobré děti podceňovat.

Za deset let, co funguje Offcity, proměnilo se nějak vnímání lidí ve vztahu k veřejnému prostoru?
Je skvělé, že se občanská společnost zapojuje do veřejného dialogu. Pořád je ale důležité učit se kultivované diskusi, která ne vždy zcela funguje. Veřejný dialog není o křiklounství, ale vědomé komunikaci. Zastávám názor, že mnoho věcí se dá vyřešit kultivovaně. Revolucionářský ráz má taky někdy smysl, ale na něj já osobně nemám úplně buňky. Pro mě je ideálem otevřená diskuse na nehierarchické bázi, plná vzájemného porozumění.

Neuvažovala jste, že byste vstoupila do politiky?
Párkrát mi to bylo nabídnuto. Do budoucna to neodmítám, ale v tuhle chvíli na to myslím ještě nemám. Měla bych mít větší znalosti a zkušenosti. Zároveň se cítím dobře v oblasti nezávislé scény, kde, pokud je potřeba, mohu být oním hlídacím psem.