Všímáme si

Moře skla – dokud nás smrt nerozdělí

Sklo bývalo ceněným pokladem nebo nouzovým platidlem. Dnes jeho cena klesla tak nízko, že se lehce stává odpadem, a tak se dostává do koloběhu přírody, která s ním po letech broušení a omývání vykouzlí na břehu moře hotové divy. Sklo si ale příroda umí vyrobit i sama bez přičinění člověka. Najdeme ho třeba hluboko pod hladinou moře jako doživotní skleněná vězení pro zamilované páry krevet.

Moře skla – dokud nás smrt nerozdělí
Moře skla – dokud nás smrt nerozdělí

Na břehu moře kousek od kalifornského městečka Fort Bragg se na pláži nacházela skládka, kterou začátkem 20. století založili místní obyvatelé. Z útesu přímo na pláž vyhazovali použité spotřebiče a různé druhy odpadků včetně skleněných lahví. Trvalo to desítky let, kdy skládku omývaly vlny, až pláž vyčistily. Hromady skleněných střepů obrousily do drobných barevných kamínků. Vznikl barevný poklad, kterému odolá málokterý návštěvník pláže. Nejlepší kousky najdou hledači plážových pokladů hodinu až dvě před odlivem a podobně pak i po přílivu.

Obzvlášť úspěšné je hledání při prvním odlivu po bouři. Rozbouřené moře odhalí své dno s čerstvě naplavenými poklady, které ale za pár hodin zase pohltí vlny a mořské dno. Skleněné kamínky na pláži vynikají na první pohled, když jsou mokré, více se lesknou. Když oschnou, jsou matnější než ostatní kameny (Zdroj foto: umadblog)

Zajímavým, leč vzácným sběratelským skleněným artiklem, který se objevuje na plážích u Aljašky, Washingtonu nebo Tchaj-wanu, jsou skleněné koule. Tyto většinou modrozelené duté koule z recyklovaného skla sloužily dříve rybářům jako bójky k uchycení sítí na moři. Oplétaly se lanem, aby se zvýšila jejich odolnost a sítě se měly za co chytit. Tyto rybářské plováky přišly z Norska, záznamy o jejich používání sahají do roku 1840, a největší oblibě se jim dostalo v Japonsku. Většina plováků je opatřena značkou, která se na kouli razila ještě za horka na píšťale. Značka příslušela budoucímu vlastníkovi bójky. Každý tak mohl poznat, kdo na jakém území v moři loví. Občas se bójky rozbily nebo provazy povolily a skleněné koule se vydaly na plavbu. Chyceny mořskými proudy brázdí oceány a občas je bouře vyžene z moře a vyplaví na pláž. Pokud se vám podaří nalézt na pláži takový skleněný poklad a budete chtít vědět, komu bójka patřila, podívejte se do knihy Glass Ball od Waltera Piche, která obsahuje i přehled identifikačních značek, tedy jmen vlastníků.

Značka na tomto skleněném plováku patří Asahi Glass Company (Foto: S-media-cache)

Přírodními skleněnými poklady lákají i dna oceánů. V několikasetmetrové hloubce můžeme najít skleněné Venušiny koše (Euplectella), tak zvané křemitky. Tenký válcovitý skeleton této houby tvoří křemičité jehlice (skléry), které drží pohromadě velmi jemná vlákna z křemičitých tkání. Tato vlákna jsou pružná a dokážou zachytit i přenášet světlo lépe než optická vlákna používaná v telekomunikacích. Schránka tak poskytuje bezpečný domov pro budoucí párek krevet, který se v ní rozhodne uhnízdit a strávit celý život. Krevetky proplují jako malé larvy skleněnou sítí do křemitky, ta jim uvnitř poskytuje ochranu a potravu, ony ji na oplátku čistí. Jakmile maličko povyrostou, jsou v křemitce uvězněny na celý život. Jejich potomci jsou ale malí, a tak mohou vyplout ven a hledat svoji budoucí polovičku i křemitku. V Japonsku jsou křemitky s vysušeným párem krevet oblíbeným svatebním darem s heslem „Dokud nás smrt nerozdělí“.