Ptáme se

Anna Strnadová: Lázně probudíme pouze tehdy, když o ně lidé budou mít zájem

Studuje Art management na vysoké škole ekonomické. Kromě toho se Anna Strnadová (22) rozhodla začátkem léta s partou kamarádů založit spolek ArtproProstor, který usiluje o znovuoživení a záchranu secesních městských lázní od architekta Roberta Hemmricha v Jablonci nad Nisou. Stavba už přes 20 let chátrá, město na její rekonstrukci nemá peníze. Marně skončila i snaha objekt prodat soukromému investorovi. V letech 1908–1909 unikátní památka nesla název „Jubilejní lázně císaře Františka Josefa I.“ V 70. letech 20. století pak prošla necitlivou rekonstrukcí. Teď díky nadšení několika studentů a přátel dostává znovu příležitost, svoji velkou šanci na čas probuzení.

ArtproProstor v akci. Parta mladých nadšenců, kteří chtějí probudit lázně k životu. Foto: Tomáš Droppa

ArtproProstor v akci. Parta mladých nadšenců, kteří chtějí probudit lázně k životu. Foto: Tomáš Droppa
ArtproProstor v akci. Parta mladých nadšenců, kteří chtějí probudit lázně k životu. Foto: Tomáš Droppa

Kdy vznikla myšlenka založit spolek ArtproProstor? Je tu jen kvůli městským lázním v Jablonci n.N.?

Už před dvěma lety, kdy jsem se kvůli studiím přesunula do Prahy. Měla jsem touhu pracovat s velkým prostorem. A snila o obrovské hale. Tou dobou začalo být oživování starých industriálních objektů hodně populární. Nejprve jsem nápad chtěla realizovat v hlavním městě, ale když nemáte kontakty a neznáte tak dobře prostředí i souvislosti, dojde vám, že je to velmi složité. Proto jsem se později s partou kamarádů zaměřila na objekt městských lázní v Jablonci. Všichni o něm řadu let mluví. A jakékoliv informace o té stavbě mezi místními velmi rezonují. A tak jsme postupně začali zjišťovat, v jakém stavu objekt je a zda existuje možnost v něm nějakou formou tvořit. Spolek ArtproProstor ale nevznikl jen kvůli lázním. S tou partou lidí už nějakou dobu úzce spolupracujeme. Vlastně se to tak nějak sešlo dohromady. Založení spolku i možnost získat lázně k pronájmu. Pro jednání s vlastníkem lázní - městem, je navíc nepochybně silnějším partnerem spolek, tedy skupina lidí, subjekt, než jedna studentka.

Anna Strnadová: Pokusit se vzkřísit tohle místo je lepší, než další roky marně sledovat, jak dál chátrá.

Lázně jsou dlouhodobě na prodej, město za ně požaduje cca 7,5 milionu. Několikrát se objekt měl dostat do soukromých rukou. Naposledy se objevili investoři z Velké Británie se záměrem, že by zde vybudovali náhravací studio. Ze všech návrhů ale nakonec vždycky sešlo. Čistě hypoteticky: Má takový objekt vůbec skončit v rukách soukromého investora? Nemělo by si město tak cennou stavbu ponechat a hledat dál příležitost, jak ji zachránit a znovu oživit?

V tuhle chvíli vidím jako lepší variantu, že by lázně patřily soukromé osobě. I s veškerými možnými riziky, která takové vlastnictví přináší. Projekt skutečného oživení takového prostoru musí být dynamický. A to ve spolupráci s městem není úplně možné. Když úřad o něco žádáme, trvá to dva tři měsíce, protože tak je samospráva nastavená. Na druhé straně, hodně by záleželo na výběru prívátního vlastníka-investora. Protože prodejem by nepochybně došlo ke ztrátě veřejné kontroly nad celým objektem i jeho budoucností.

Vizualizace ukazuje, jak chtějí členové spolku v první fázi proměnit hlavní prostor zničených lázní.

Autor: Jakub Chuchlík z architektonické dílny IUCH

Město ale může být atraktivnějším, důvěryhodnějším a stabilnějším partnerem pro instituce, prostřednictvím nichž lze na podobné stavby čerpat nemalé dotace z evropských fondů. Soukromník může kdykoliv investice zastavit nebo přijít s komerčním podnikatelským záměrem, který bude velmi vzdálený využití prostoru tak, jak ho vnímá právě váš spolek?

Chápu, jenže zároveň si myslím, že by se ve vedení města a zastupitelstva musel najít alespoň jeden silný, ideálně už známý politik, který se rozhodne, že osud té stavby bude opravdu řešit. Že si celý ten problém vezme „za vlastní“. Nikoliv v tom smyslu, že začne vymýšlet, jak prostor využít...Ale v rovině, že začne vážně a intenzivně jednat a spolupracovat s neziskovkou, v tomto případě s námi, pomůže s kooperací mezi všemi dotčenými subjekty a úřady, ale také intenzivně vstoupí do jednání a hledání možných dotací, partnerů a investorů. Dokud někdo nepovede veškerá vyjednávání komplexně a s nějakou jasnou vizí, šance na úspěch je mizivá. Ať už s penězi z EU nebo bez nich. Ve finále totiž hrozí, že i když se nějaké dotace povede získat, vznikne z lázní unilý, fádní objekt, jako je muzeum či galerie. A to je málo. Podívejte se do sousedního Liberce, kde před časem podobnou stavbu starých lázní rekonstruovali. Je to fajn, ale já vlastně dodnes nevím, co si o tom prostoru myslet. Mně je zkrátka blížší myšlenka, že takové místo bude živější. Že to se stane jakýmsi tvůrčím centrem. A když do něho návštěvník vstoupí, narazí nejen na to, co je v programu, ale třeba na i dílny, workshopy, ale i umělce, kteří tam tvoří ve svých ateliérech. Že zkrátka půjde o multižánrový prostor pro setkávání s tvůrčím potenciálem. Bez dlouhého přešlapování, domlouvání, sepisování složitých smluv a dalších překážek. A nemyslím si, že je to utopie.

Bývalý bazén, v němž se učila plavat více než polovina obyvatel města, se promění v hlediště s pódiem.

Ať už bude osud jabloneckých lázní jakýkoliv, teď ho máte vy od magistrátu v pronájmu na půl roku. Co všechno jste během prázdnin udělali, chcete veřejnosti představit 19. září v rámci akce Probuďme lázně k životu, na niž jste spustili i kampaň na crowdfundingovém portálu HitHit.cz. Pojďme na okamžik do říše fantazie, že během léta přijde investor a řekne: Dobrá, když mi do týdne představíte pro mě přijatelný projekt, jak s lázněmi zacházet do budoucna a k jakým účelům je efektivně využívat, koupím je a investuji do nich potřebné miliony. Měli byste mu co nabídnout?

Nedokážu na tuhle otázku nyní odpovědět. Pro nás je ten půlrok takovou zatěžkávací zkouškou. A kdyby teď přišel takový investor, asi mu řeknu ne. Protože chci počkat, až za sebou budeme mít nejen zahajovací akci, ale i několik dalších, které chystáme. Nemáme zkušenosti, není za námi deset úspěšných projektů. Pro nás je tohle startovací období, během něhož zjistíme, jak spousta věcí funguje nebo může fungovat.

Místo dovolené u vody si letos studenti a dobrovolníci v Jablonci n.N. vybrali trochu jiný druh zábavy.

Víte, kam tím mířím? Zajímalo mě, jestli má vůbec smysl tu energii vynakládat. Zda místní lidé o vybudování takového centra stojí? Podpora ve virtuálním světě, například na sociálních sítích nebo během internetových kampaní je fajn, ale realita bývá často jiná.

Je to tak, ale rádi bychom byli v tomto projektu dostatečně vytrvalí. A ani nepočítáme s tím, že uděláme dvě tři akce a veřejnost zakřičí: „WOW! Běžíme tam a budeme to maximálně podporovat.“ Někdy to probuzení trvá měsíce, i roky. Zároveň si ale uvědomuji, že nás limituje čas, tedy 6 měsíců, které máme k dispozici. A přiznávám, že organizačně by bylo výhodnější mít tu jistotu alespoň na rok. Přesto má smysl do toho projektu investovat energii i čas. Odezva lidí je pozitivní. Najednou jsou schopni poslat peníze, přijít sami od sebe uklízet. Zajímají se, diskutují, píšou nám spoustu podnětů a dotazů. Chtějí vědět, s čím nám můžou pomoct. Dneska mi třeba napsal kamarád, že sice nemůže dorazit na uklízecí dny, ale že nám pošle soudek piva jako pozornost pro všechny, co tam bez nároku na cokoliv chodí pracovat. Jasně, může to působit jako maličkost, ale my jsme s něčím takovým naprosto nepočítali. I proto věřím, že to má smysl. Když nic jiného, rozvířili jsme veřejnou debatu a spoustu lidí přiměli k trochu jinému úhlu pohledu a přemýšlení nad tímhle prostorem.

Projekt Probuďme lázně k životu vyvolal velkou odezvu u místních obyvatel.

V návrzích, jak by se dal objekt využít, je řada nápadů. Od přestavby na nové sídlo knihovny nebo pobočku libereckého Severočeského muzea, přes vytvoření důstojného a reprezentativního sídla Svazu výrobců skla a bižuterie, až po pivovar. Která z variant by vám byla nejbližší?

Asi žádná. Ten prostor musí být určitě multigenerační. Nejsme v Praze, kde je mnohem silnější základna mladých lidí. Takže určitě je na místě, aby celý koncept do budoucna našel ideální cestu a rovnováhu v tom, jak reagovat na všechny generace v našem malém městě. Kdybych se nyní snažila popisovat, jak přesně má taková koncepce vypadat, budu si vymýšlet. Jsme na začátku, určitě víme pouze to, že by celý prostor měl mít jasný směr. A že smyslem není, aby lázně měly vyloženě komerční charakter. Je to obrovský objekt, našla by tam místo a zázemí řada projektů. My ale nejprve chceme zjistit, o jaké z nich by veřejnost měla zájem.

Co když za půl roku váš malý sen skončí a město vám pronájem neprodlouží? Jaký je další plán?

To teď neumím odhadnout. Hodně záleží na tom, jestli se nám prostor povede opravdu probudit. Pro nás je ten projekt důležitý. Stavíme ho ale především na tom, že lázně musejí žít. V okamžiku, kdy sem lidé nebudou chodit, bude to pro nás těžké, ale i s takovou variantou musíme počítat. Jak ale v takovém případě budeme postupovat dál, nyní opravdu netuším.

Foto: Tomáš Droppa (úvodní) a Tomáš Tesař

Projekt můžete podpořit ZDE.