Jak to vidí

Tereza Lišková: Ženský kruh architektek by měl překročit vlastní stín

Mělo mi to dojít už při vstupu do sálu. Od paní sekuriťačky jsem asi z provozních důvodů dostala lístek do šatny s proradným číslem 88. Jedna osmička na nezměrné množství pozitivní energie z Nizozemí, druhá byla asi za „českou“ debatu o architektuře, která nemá konce ani nadhledu? Usadila jsem se na pěnovou destičku v barvě čerstvé broskve. Večer zasvěcený ženám architektkám měl začít.

Tereza Lišková: Ženský kruh architektek by měl překročit vlastní stín
Tereza Lišková: Ženský kruh architektek by měl překročit vlastní stín

Na pozvání občanského sdružení KRUH promluvila ve čtvrtek 14. května v pražském Veletržním paláci Francine Houben, kreativní ředitelka architektonického studia Mecanoo. Nizozemská autorka několika zásadních realizací veřejných budov převezme na konci listopadu prestižní nizozemské ocenění Prins Bernhard Cultuurfonds. Za přínos v oblasti kultury a životního prostředí jí ho udělí samotná královna Máxima. V potemnělém sále paláce, ve Studiu Hrdinů, se Francine Houben dostalo skládací židle z IKEA, minerálky z kelímku na jedno použití a podivné sladkobolné slovní míchanice po konci přednášky.

Sdružení KRUH, které akci pořádalo, se věnuje osvětě v architektuře od roku 2001. Nelze než s díky kvitovat organizaci letošního přednáškového cyklu Architektky plného zvučných jmen a inspirace. První i druhé setkání bezesporu přineslo návštěvníkům, kterých byl v obou případech plný sál, dávku kýžených informací i prostor pro rozvíjení imaginace překračující tradiční český obzor. Zvláště přeshraniční výhled je třeba v našich podmínkách ocenit. Jak jinak než potleskem a uznáním, vstup se totiž neplatí.

I když jsem seděla v sále, který byl pro tuto chvíli zasvěcen architektuře, chvílemi v něm chyběl smysl pro prostor, detail, stabilitu celku a cit pro volbu materiálu. I plastové kelímky a židle mluví. A jaké významy teprve hledat v matérii a formě pronesených slov?

Nestálá formální kvalita prezentací během prvního setkání se snad dala přičítat porodním bolestem nového cyklu. Ale druhý večer, na kterém promluvila jedna z předních osobností světové architektury, už mohl i ve jménu naší společnosti, všech žen a staveb dopadnout lépe. Úplně by k tomu stačilo, kdyby prostě skončil přednáškou, po které by mohli návštěvníci využít jedinečné příležitosti a položit Francine Houben nějakou otázku.

Francine Houben, Markéta Cajthamlová a Ida Čapounová v pražském Studiu Hrdinů.

Večer měla uzavřít diskuse s osobnostmi české architektonické scény o kvalitě praxe v lokálním kontextu. K tomu ale nedošlo. Slovo si vzala architektka a teoretička Maria Topolčanská, která večerem do této chvíle profesionálně provázela. Na pódium si přizvala architektky Markétu Cajthamlovou a Idu Čapounovou a začala rozvíjet vydatné myšlenkové konstrukce. Otázky uváděla hutnými úvahami. Publikum, skryté v temném hledišti, se začalo postupně vytrácet.

Markéta Cajthamlová se na osvětleném pódiu na úvod mohla pochlubit zahradním domkem pro návštěvy a stále nerealizovaným vítězným návrhem českého velvyslanectví v Canbeře. Ida Čapounová ukázala depresivní fotografie českého veřejného prostoru a vtipnou úpravu autobusové zastávky. Podotýkám, že Francine Houben o hodinu dříve představila úspěšné realizace veřejných budov: knihovnu města Birmingham, nádražní halu v Delftu… a rozsáhlý komplex National Kaohsiung Center for the Arts na Tchaj-wanu.

Setkání architektek a řeč jejich těl.

Zastávka autobusu versus centrum umění s několika koncertními sály na Tchaj-wanu. Příkladná ukázka toho, jak může nevhodně zvolený kontext a podivná kombinace potopit zbytek večera. „O čem se teď budeme bavit?“ Z bahnitého českého rybníčku, jehož vody měla rozvířit jedna z vlajkových lodí světové architektury, se už zúčastněným nepodařilo vynořit. Pod urputným vedením Marie Topolčanské se architektky brodily marastem české společnosti a politické scény – klacky pod nohama a temno nad obzorem. Co si z tohoto setkání Francine Houben odnesla, netuším. Doufám, že aspoň denní dávku minerálů.

Houben při přednášce několikrát zopakovala, že u veřejných staveb je zásadní, aby lidé získali pocit, že stavba je postavená právě pro ně, aby se v ní cítili dobře a mohli ji vnímat všemi smysly. Přeneseno do kontextu tematického večera o architektuře určeného právě pro veřejnost se podařilo jen částečně. Debatu se nepodařilo nasměrovat k pozvaným architektkám ani posluchačům. Působila spíše jako one woman show moderátorky, která se nám snažila něco sdělit. Škoda, byla to dobrá příležitost, kdy nastražit uši, otevřít oči, vyložit na stůl otázky a hledat na ně odpovědi ve světovém kontextu. Snad se to podaří příště. Cyklus Architektky od sdružení KRUH naváže další přednáškou ve čtvrtek 4. června.

Tereza Lišková, šéfredaktorka Material Times, je také členkou skupiny CANCEL, která se hlásí k principům OpenSource, DIY, DIWO. Mrkev vaří od svých dvaceti čtyř let. Magisterské studium nových médií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze uzavřela v roce 2013. Vedle novomediálních pokusů ve veřejném a kuchyňském prostoru se věnuje malbě v otevřené krajině.