Jak to vidí

Jan Petrš: Proč (budoucí) architekti v noci nespí?

Architekti? Jací doopravdy jsou? Jsou líní, nebo naopak pracovití? Dovedou si naplánovat čas a udělat si čas i na své přátele a rodinu? Mají je jejich blízcí rádi nebo jen musí poslouchat jejich neustálé stěžování na to, jak zase nespali? Lze s nimi reálně komunikovat či dokonce žít? Kudy se ubírají jejich životy před odevzdávkou diplomových a ateliérových prací na vysokých školách?

Architekti a humory konců (ilustrace: Barbora Togel)

Architekti a humory konců (ilustrace: Barbora Togel)
Architekti a humory konců (ilustrace: Barbora Togel)

Ještě před pár dny jsme mohli při cestě z noční tramvaje potkávat v areálu dejvických vysokých škol ČVUT mžourající studenty architektury se třemi notebooky na hřbetu a kafem v ruce. Fakulta architektury je totiž týden před odevzdávkou závěrečných prací otevřená nonstop. A tak je tam k vidění neuvěřitelná plejáda mladých lidí.

Jindy upravené mladé architektky se náhle mění na neučesané ženy přespávající na podlaze ve spacáku. A mladí architekti marně shánějí placatku rumu v okolních nonstopáčích, jelikož jim jejich 3D program napsal zprávu, že se jejich dílo vyrendruje za dvacet pět hodin, přitom odevzdávka je za hodin pět. Ostatním pak nedoporučuji během pondělního rána, kdy vše vrcholí, navštěvovat ani ta nejzapadlejší pražská copy centra, všude se pod rukama tiskařů s krůpějemi potu na tváři na poslední chvíli tisknou studentské práce.

Mladý architekt je zvláštní persona i ve dny všední. Navrhuje objekty, které mají nabídnout nadstandardní obývání, ale sám přitom žije v prostředí odpovídající vězeňským celám či garsonkách s pěti spolubydlícími. Nemluvě o velkém počtu studentů přežívajících na nevyhovujících strahovských kolejích s lednicí naplněnou pouze špagetami, kečupem a dvacetiprocentním eidamem. Je pak otázkou zda tito lidé dokážou navrhnout opravdu vyhovující objekty pro život. O stavbách, které navrhují, by si často mohli nechat jen zdát.

Věčným tématem architektů je nestíhání. Okolí si po právu pokládá otázku, proč si architekti lépe nenaplánují svůj čas, aby nemuseli pracovat po nocích. Architektura je ovšem obor nikdy nekončícího procesu. Vždy je co vylepšovat a architektovo dílo není nikdy stoprocentně uzavřené a dokončené. Šéfové, vedoucí školních ateliérů i architekti samotní neustále mění a vylepšují své nápady a dělníkům architektury následně nezbývá často nic jiného, než celý projekt upravit a přepracovat.

Několikrát jsem se pokoušel vývoj projektu zastavit v předstihu, ale je to téměř nemožné, neboť je vždy něco k vylepšení či upřesnění. Dalo by se říct, že kvalita projektu je závislá na silách, které jsou architekti schopni vyvinout týden před odevzdávkou. I já jsem inkriminovanou dobu při práci na vlastním diplomovém projektu prožil poměrně intenzivně.

I přes nadějné začátky jsem jako vždy dospěl do závěrečných týdnů šílenství, stále nemaje finální tvar budovy nemluvě o elektronickém modelu potřebném pro 3D tisk. Naopak plánů, jak vše vylepšit, plnou hlavu. Jelikož se zabývám experimentální architekturu závislou na počítačích, moc mi nepřidalo ani zhroucení toho mého zhruba tři týdny před termínem odevzdání.

Naštěstí mezi studentstvem se vždy nějaký počítač najde – časy se hold mění… Dny běží a čtrnáct dní před odevzdávkou už se začínám tak trošku hroutit i já. Začnu praktikovat práci po kavárnách, jelikož doma pořád jen usínám a navštěvuji lednici, což se podepisuje na mé „atletické“ figuře. Práce po kavárnách je prima, jste mezi lidmi a nic moc vás neruší, pokud tedy u vedlejšího stolu nesedí partička mladých Španělek.

Týden před koncem už téměř nespím a snažím se zaměstnávat všechny své přátele, kteří mají alespoň trošku času. Vše nasvědčuje tomu, že projekt odevzdám. Ale chyba lávky pět dní před odevzdáním vše přehodnocuji a volím kapitulaci. Přeci jen je diplom vizitkou do budoucna a nechci odevzdat projekt, který nesplňuje to, co jsem si předurčil o půl roku dříve. Dávám přednost kvalitě před datem promoce.

Vše ze mě náhle spadlo, v rozhodnutí jsem se utvrdil, vymyslel pár chytrých argumentů pro okolí a myslel si, že bude klid. Ovšem další chyba lávky, zpráva o mé rezignaci se rychle rozšířila a náhle jsem byl já tím nástrojem pomoci ostatním. V jednom momentě na mně tak trochu závisely čtyři diplomky, což vzhledem k tomu, že jsem nezvládl ani tu svou, asi nebyla dobrá volba. Snažím se pomoci ostatním, jedu opět nocovky a nervy pracují, programy se hroutí a kafe dochází. Nakonec naštěstí kolegové vše zvládli i beze mě a zbývá jim pouze své práce obhájit. A já můžu konečně v poklidu půl roku putovat po pražských kavárnách a vnímat okolní svět.

Jan Petrš je studentem architektury v ateliéru Miloše Floriána na ČVUT v Praze. Ve své diplomové práci se zabývá kinetickou architekturou vytvářenou pomocí multiagentních systémů. Je členem skupiny Archistroj, která se věnuje především urbanistickým konceptům.