Všímáme si

Zachytit náhodu v čase – Václav Řezáč vystavuje v Galerii Kuzebauch

Když Petr Nový, kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, ve své definici takzvané Generace Next mluví o různorodosti jako o jedné z mála společných vlastností bývalých žáků profesora Vladimíra Kopeckého, mezi těmi nejzajímavějšími zmiňuje i výtvarníka a designéra Václava Řezáče. Ten od 15.4 vystavuje v pražské Galerii Kuzebauch jedinečná díla spojující dvě různé techniky: hutní zpracování skla s tavením do formy. Výstava s názvem Všechno a nic zároveň dokazuje, že sklo je stále materiál schopný vyvíjet se a přenastavovat ony předem dané tradice a struktury.

Zachytit náhodu v čase – Václav Řezáč vystavuje v Galerii Kuzebauch
Zachytit náhodu v čase – Václav Řezáč vystavuje v Galerii Kuzebauch

Text: Marek Torčík • Úvodní foto: Pinda, 2019, Tavené sklo do formy, za studena opracované a hutně lité sklo, Fotil Ondřej Kocourek

Kromě oné různorodosti přístupů ovšem Řezáč a jeho současníci disponují i dalším důležitým rysem: jejich tvorba přímo čiší protiklady a snahou o jejich spojení. A právě Václav Řezáč je jedním z těch, kteří ono spojení dotahují k dokonalosti – využívá dvou naprosto odlišných a zdánlivě nepropojitelných technických postupů, jejichž spojením vznikají dechberoucí, dramatická díla.

„Používám náhodnost, abych sám sebe ukáznil,“ napsal kdysi americký skladatel a umělec John Cage. Chtěl tím poukázat na skutečnost, že uvědomování si nahodilých procesů znamená dosáhnout hlubšího pochopení světa kolem nás. Náhodnost a uspořádanost se pro něj navzájem nevylučují. Jsou to právě kontrasty nahodilosti a přesnosti, živelné nespoutanosti a precizní struktury, z jejichž dynamiky těží i díla Václava Řezáče. Náhoda, překvapivost i neotřelé, až sochařské přístupy. To jsou přídavná jména, kterými můžeme Řezáčovu tvorbu skloňovat a přesto nezachytíme nikdy víc, než pouhé dojmy, pocity. Jeho díla jsou totiž vším a zároveň ničím – tak, jak stojí v názvu Řezáčovi aktuální výstavy v pražské Galerii Kuzebauch, která potrvá od 15.4. do 11.6.2021. Jsou to tvary oscilující mezi pevnými a tekutými stavy ve snaze zhmotnit to nehmotné.

Podzimní obloha, 2019 (vlevo) a Sloupy, 2017 (vpravo), Tavené sklo do formy, za studena opracované a hutně lité sklo. Foto: Ondřej Kocourek

Byla to přitom náhoda, díky které se Václav Řezáč ke sklářskému umění dostal. Jako mladý toužil studovat sochařinu, osud ho však zavedl na sklářskou školu v Železném Brodě, kde vystudoval obor hutního skla. Tam také narazil na Ronyho Plesla, který mu v mnohém otevřel oči a ukázal mu, co vše je se sklem možné dělat.

Na pražské UMPRUM se pak pod vedením Vladimíra Kopeckého naučil vnímat širší souvislosti, mít neustále otevřené oči a vidět skrz zavedené řády. V aktuálním rozhovoru pro magazín Czech Design Řezáč přiznává, že studium u profesora Kopeckého byl „téměř řeholnický řád, protože do tvorby jste musel zapojit celé tělo i duši.“ Následně dodává: „Prověřování zaběhlých a stereotypně přebíraných hodnot, zpochybňování smyslu umění a kde se v člověku bere tvůrčí touha vůbec, mě provází celý život.“

Podobnou náhodou, jakou se dostal ke sklu, přišel Řezáč i ke zkušenosti s učením na japonském Toyama Institute of Glass Art (TIGA). Na pozici učitele se totiž rozhodl přihlásit jen pár dní před uzávěrkou na popud výtvarnice Anny Polanské. Pobyt v Japonsku mezi roky 2016 a 2019 patří k důležitým formativním letem jeho tvorby. Podle vlastních slov se v Japonsku výtvarník naučil na materiál nahlížet jinak – dávat větší důraz na jeho sochařské vlastnosti a zároveň pracovat s opačnými póly jak technické stránky díla, tak té estetické. Ony binární opozice, typické pro tradiční japonskou kulturu, mezi sebou totiž vždy komunikují, nikdy nejsou pouhými oddělenými jednotkami. Řezáč se naučil zkrotit nespoutanost hutního skla, ovládnout píšťalu a zároveň poskytnout tavenému sklu volnost výrazu, jakou dokáže jen málokdo.

Je to právě náhodnost, překvapivost, která hraje v autorově tvorbě podstatnou roli. Skloubení dvou naprosto odlišných, protichůdných technik, při kterých je potřeba jednak absolutní kontrola a zároveň schopnost improvizace, má za následek konečnou harmonii. Odlišnosti nesplývají, ale dávají průchod jedna druhé – neotřelé sochařské přístupy i tradičním sklářské techniky tak vytváří zvláštně poetický výraz.

Bez názvu, 2021, Tavené sklo do formy, za studena opracované a hutně lité sklo. Foto: Ondřej Kocourek

Z korpusu českých sklářských tradic a zvyklostí Řezáč přesto neustále čerpá – jakoby navíc však do jeho děl vstupuje i jiný, nový pohled. Možná je to právě samotná podstata sklářského procesu. Sklo je totiž materiál proměn, náhodných mutací i kalkulovaných procesů. Je to materiál opozic – je žhavé i studené, živoucí i pevné. Řezáč nespojuje jen dvě různé techniky, ale právě dvě protichůdné povahy skla jako materiálu – jeho díla si totiž zachovávají stále něco z jeho nespoutané, živelné povahy, v čase už navždy zaznamenávají rozžhavenou matérii, již umělec kontrastuje s pevnou a stoickou hmotou taveného skla.

Jak ovšem sám Řezáč podotýká, pro samotná díla jsou důležité i další aspekty: barva má stejnou, ne-li větší váhu než tvar. Důraz je kladen na zakotvení díla v prostoru; spíše než na hmotu je pozornost kladena na hmotnost skla, tedy to, jak v prostoru působí a jaký má vliv na diváka. Dílo samotné si možná s náhodností pohrává, to však rozhodně neznamená, že by náhodné bylo, je něčím víc – hmatatelným svědectvím o procesech, které jinak zůstávají skryté. Je to právě ono prchavé všechno a nic z názvu aktuální Řezáčovi aktuální výstavy, co jeho díla zachytávají.

Výstava Všechno a nic v Galerii Kuzebauch proběhne od 15.4. do 11.6. Na online fromu výstavy si můžete prohlédnou na webu Artsy, případně na stránkách galerie. Shlédnout také můžete i rozhovor s Václavem Řezáčem.