Všímáme si

Vstup do nové dimenze. Galerie Kuzebauch vystavuje skleněné objekty Milana Krajíčka

Fluidum je domnělá, neviditelná, běžnými metodami nezjistitelná látka tekuté povahy, která je nositelem fyzikálních vlastností. To znamená, že ji nevidíme, ale domníváme se, že existuje, protože projevuje svou existenci určitými vlastnostmi. Fluidum může také znamenat esprit, tedy blíže nepopsatelné kouzlo osobnosti nebo místa, k nimž lze směle přidat ještě kouzlo uměleckého díla. Tohle vše bezezbytku splňují skleněné objekty Milana Krajíčka. V Galerii Kuzebauch je výstava s názvem Fluidum k vidění do 15. ledna 2020.

Vstup do nové dimenze. Galerie Kuzebauch vystavuje skleněné objekty Milana Krajíčka
Vstup do nové dimenze. Galerie Kuzebauch vystavuje skleněné objekty Milana Krajíčka

Text: Marie Kohoutová • Foto: Ondřej Kocourek

Název výstavy byl zvolen příhodně, protože to, co zde vidíme, je skutečné „fluidum“. Komorní prostor galerie zaplnilo dvanáct Krajíčkových prací z let 2013–2019, které odkazují k tekuté podstatě skla. Tekuté znamená beztvaré, látka přejímá tvar nádoby, v tomto případě sklářské formy, tekutost je zde zastavena chladnutím skloviny, ale jen na omezenou dobu. Dno nádoby vykazuje známky krystalizace hmoty, ale pohyb a pnutí uvnitř trvale zastavit nelze, nabývají vlády, stěna je narušena, látka se vylévá ven a expanduje do prostoru.

Další variantou je tekutost „bez formy,“ kdy se „tvar“ fluida zjeví jen na chvíli v prudkém gejzíru. Tvar je živelný, určený množstvím tenkých pramínků, které v prstenci tryskají vzhůru, v rozletu jsou postupně omezeny protikladnou silou zemské přitažlivosti a zároveň odstředivosti. Roztřepené okraje pramínků a už už se formující kapky vytvářejí nesčetné proměny a obrazce a jako sněhové vločky nejsou nikdy stejné, mimochodem sněhové vločky a krystalky ledu tyto Krajíčkovy kreace svou strukturou velmi připomínají. Je neobyčejně těžké vizuálně i technicky vyřešit tvar tekutého fluida bez formy, bez stálosti, bez pevné matérie. To dokáže jedině autorova vůle a jeho uměleckořemeslné mistrovství.

Krajíčkovy objekty zastavují pohyb v tisícině vteřiny, která kdyby pokračovala, tvar bude neodvolatelně jiný, neopakovatelný. Jsou vizualizací mnoha protichůdných fyzikálních dějů probíhajících současně a komplikovaných technických úkolů, které autor musel vyřešit, a viditelnou uměleckou odpovědí na výše uvedenou definici fluida jako „domnělé, neviditelné“ substance. „Inspiroval jsem se tradičním českým broušeným skleněným dekorem mé rodné Vysočiny zvaným „trojhránek,“ říká autor, „který jsem změnil na negativ. Jako základ práce jsem použil hmotu odstraněnou řezačkou skla. Symbolicky řečeno – to, co obvykle nenávratně mizí, se zde stává základem pro zrození něčeho nového.“

Další vlastností, která vedle samotného pohybu fluida působí na diváka velmi emocionálně, jsou zvolené barvy a jejich kombinace – temně antracitová s pableskujícími tóny fialové, trávově zelená s tmavou kostřičkou uprostřed listu, zlatavě medová s kapkou přistávací plochy pro včely nebo ledově modrá s pohasínajícím ohněm oranžové, byť jádro ještě rudě žhne.

Vyzařují teplo nebo chlad, strohý odstup i přilnavou sladkost medu, zesilují účinek valící se hmoty i prostupnost a křehkost pramínků skloviny, čertví jak pospojované dohromady. Tekutost, tvar a barva sklářských objektů Milana Krajíčka vystihují a kompletují další definici fluida jako espritu, nepojmenovatelného a nevyjádřitelného kouzla, které netvoří jen jedna kvalita, ale vše dohromady; slov není třeba.

„Milan Krajíček přišel s pozoruhodnou originální koncepcí. Nádoby a objekty, zhotovené vlastní inovativní technologií tavené skleněné plastiky, rozvíjející tvarosloví broušeného skla z oblasti Vysočiny, v sobě šťastně spojily experiment řemeslný a výtvarný. S každým dílem Krajíček zachází dál a dál v hledání možností skla a své imaginace. Sklo je v jeho pojetí fluidum, vskutku alchymistická esence, z níž vytváří díla na pomezí pevného a tekutého stavu. Nebojí se dekonstrukce tvaru, hry s hmotou a jejím okolím, prolínání vnitřního a vnějšího prostoru. Jeho objekty přinášejí do současného českého sklářského umění specifický tón, který v něm nezní často – splynutí inovativní technologie se svébytnou výtvarnou vizí,“ přibližuje dílo Milana Krajíčka kurátor výstavy Petr Nový.

Existuje mnoho dalších definic, jimiž člověčí pozorovatelský talent vykresluje své zkušenosti z vnějšího i vnitřního světa a dělí se o něj se zákony fyziky, někdy dokonce přímo popisované charakteristickými vlastnostmi skla. René Roubíček kdysi řekl: „Vždy mám představu, co by to sklo mohlo udělat, když s ním budu zacházet takhle a takhle. Připravuji mu příležitost, aby se tvářilo co nejvíce po svém. Materiál je spoluautor a já jsem až na konci.“ V případě Milana Krajíčka je ale těžké rozhodnout, zda byl ve své koncepci objektů zkoumajících fluiditu skla na začátku nebo na konci. Zřejmě platí oboje, nezdá se to býti nemožné.

Text jsme převzali s laskavým dovolením autorky i časopisu Veleslavín 39, kde byl zveřejněn ve vydání 12/2019.