Ptáme se

Rádi utíkáme do vlastních světů: František Jungvirt a Barbora Kotěšovcová o kolekci Fashion Glass

V létě minulého roku přetvořilo kreativní duo sklářského výtvarníka Františka Jungvirta a módní návrhářky Barbory Kotěšovcové, studentů pražské UMPRUM, výstavní prostory Galerie Kuzebauch v bezmála mimozemskou scenérii. Zatemněnou místnost vyplnilo UV světlo a tajemné, ambientové zvuky – podkres ke kolekci objektů vesmírných tvarů. Jungvirt a Kotěšovcová se pro svou kolekci nazvanou Fashion Glass inspirovali především v pózách slavných modelek z 50. a 80. let 20. století. O průběhu jejich společné tvorby se dočtete v následujícím rozhovoru.

Rádi utíkáme do vlastních světů: František Jungvirt a Barbora Kotěšovcová o kolekci Fashion Glass
Rádi utíkáme do vlastních světů: František Jungvirt a Barbora Kotěšovcová o kolekci Fashion Glass

Připravil: Marek Torčík • Foto: Katarína Hudačinová

Kurátor výstavy Petr Nový v průvodním textu zmiňuje, že při kombinaci skla s jinými materiály většinou jeden z materiálů ustupuje tomu druhému. U vás se to ale nedá tak docela říct. Pracovali jste už od samého začátku na návrzích spolu? A jak taková spolupráce probíhala?

Důležité pro nás bylo vymanit se z našich pracovních stereotypů a vyzkoušet novou spolupráci. Celý rok jsme společně na výstavě Fashion Glass pracovali. František řešil i textilní část a já sklářskou a naopak. Od začátku jsme vše konzultovali společně a vstupovali do svých myšlenek a návrhů. Vznikla tak pětice objektů, kde šlo o využití různých materiálů a jejich vzájemnou komunikaci. Abychom uvedli nějaké příklady, tak třeba: reflexní koženka a opakní sklo, umělá kožešina a křišťálově průzračné sklo. Také jsme recyklovali Bářiny modely, což byly z pohledu materiálu barevné potahy. Pracovali jsme hodně s lesklými povrchy, které jsou vlastnostmi blízké sklu. Bylo to velmi zajímavé. Sklo například s koženkou tak souznělo, že nebylo rozpoznatelné, co je co. To nás hodně bavilo. Hráli jsme si s materiály a někdy jejich cesty souzněly, jindy na sebe svým způsobem útočily.

Vnímáte nějaké rozdíly v tvorbě či v materiálu, které šlo jen s těží sloučit? Nebo naopak: objevili jste při práci na projektu něco nového?

Tím, že jsme na počátku naší spolupráce nejvíce času věnovali právě rešerši a zkouškám různých textilních materií a skel, při samotném tvoření objektů už jsme měli jasnou vizi jejich kombinací. Pracovali jsme s jejich strukturou, barvou a vlastnostmi. Samozřejmě jsme při rešerších a technických zkouškách často přicházeli na silné, ale i slabé kombinace; na možná i nemožná spojení z různých úhlů pohledu. Bylo pro nás důležité dosáhnout silného prolnutí ze všech stran, sklo jsme nechtěli jednoduše oblékat nebo naopak. Šlo nám o vytvoření „dýchajícího“ uměleckého díla.

Podle společných skic, jsme vytvořili i 3D hliněné modely. Celou dobu jsme s mistry konzultovali technické možnosti. Větší problém tak při samotné výrobě nenastal. Snad jen u toho černého objektu, jsme se při vytváření modelu rozhodli upravit jeho formu. Ten nám totiž přišel až moc konkrétní. Zachovali jsme geometrickou hru tvarů, kterou jsme však více rozehráli zmenšením textilních částí, skleněnou formu jsme také podobným způsobem přepracovali. Vznikl tak mnohem zajímavější, kompaktnější a elegantnější objekt, se kterým jsme spokojeni.

Co se týče nových poznatků, tak si oba myslíme, že celý projekt od začátku do konce pro nás představuje něco nového, včetně takto dlouhodobé intenzivní spolupráce s někým, kdo studuje jiný obor. Zjistili jsme, že komunikace ve spolupráci funguje jiným způsobem než, když člověk pracuje sám. Je důležité o všem mluvit ať už je to kritika pozitivní nebo negativní a je důležité diskutovat. To nás velmi obohatilo.

Na kolekci FashionGlass je zajímavé pevné provázání konceptu, zručnosti a celkové scénografie. Z čeho ten nápad vůbec pochází? Napadá mě, že se vlastně jedná o koncept svým efektem dost podobný velkým módním přehlídkám…

Prvním impulzem pro nás a zároveň podstatou estetiky objektů, bylo kombinování barev a lesklých povrchů, které jsou často důležitým prvkem módních show. Dále jsme se zamýšleli nad materiály a samotnými obory, které studujeme. Zajímaly nás vzájemné souvislosti, ale například i způsoby prezentování děl a modelů.

S módními přehlídkami souvisí i samotné objekty – inspirovali jste se totiž u slavných modelek. Korespondují nějak tvary, materiály a celková povaha objektů s jejich jmény?

Každý objekt má svůj název, který odkazuje ke jménům slavných modelek. Tak například Černý objekt se jmenuje Cindy po slavné Cindy Crawford. Jména jsme rozřazovali dle vlastního pocitu a také podle toho, co nám daný objekt připomínal v souvislosti s charakterem dané modelky.

Například oranžový objekt, Veruschka, má název po modelce z 50. let, známé svou ikonickou fotografií, kde vypadá jako pavouk či chobotnice s chapadly. Máme rádi nadsázku, ale musí být smysluplná. Zároveň rádi utíkáme do vlastních světů a chceme je ukázat dalším lidem.

Na jednu stranu jde v souboru děl cítit velká odvaha experimentovat, volnost. Ať už v rovině tvaru, barevnosti nebo celkové koncepci. Na stranu druhou jste ale museli vycházet z nějakých tradic. Určili jste si předem pravidla, která jste nechtěli překročit?

Výchozím bodem pro nás bylo využití recyklačních technik skla a již hotového oděvu či textilie. To jsme se snažili od začátku do procesu zahrnout – například využití starých ubrusů či autopotahů, nebo barevných střepů ze skla. Pracovali jsme záměrně s „vadami ve skle“, bublinkami, strukturami. Takové výrobky se u běžné produkce vyhazují. Materiálům jsme chtěli vdechnout nový život. I přesto, že se jednalo o druhotné užití materiálů, neubírali jsme na jejich hodnotě, ba naopak. Design často něco takového neumožňuje, v této „artové“ poloze jsme si to mohli dovolit. Jelikož se oba věnujeme komerčnějším věcem a vedle toho uměleckým objektům (oděvu), byla tato úvaha nad recyklací a druhým použitím něčeho, co jsme již vytvořili velmi přínosná, obzvláště v dnešní době. Dalším z pravidel, která jsme si určili, bylo pracovat s různými typy textilií a technických zpracování z obou oborů. Volili jsme taková, aby společně tvořily jeden celek a díla tak vzájemně mezi sebou komunikovala. Jelikož naší tvorbou prostupuje vztah k řemeslu, z procesu jsme jej nevynechali. Bylo pro nás důležité mít díla zajímavá a dotažená i po této stránce, i sebevětší experiment by měl mít úhlednou řemeslnou formu. Jelikož zejména při práci na huti – u sklářské pece, ale i v textilu, šlo o jakési momenty náhody, bylo opravdu nutné, abychom u výroby byli vždy oba společně. To jsme dodržovali. Náhodou jsme se částečně při práci nechávali vést, důležitý byl moment dokončení, kdy bylo potřeba si říci, že objekt je hotov a nic dalšího na něm už neupravovat. Z těchto společných okamžiků jsme si toho nejvíce odnesli, naučili se porozumět oboru a metodám toho druhého. Výsledkem jsou objekty blízké jakýmsi vesmírným entitám. Díky kombinacím materiálů a myšlenek ta díla ožila.

Chystáte do budoucna nějakou další spolupráci?

Spolupracovalo se nám velmi dobře. Za celý rok společné práce nedošlo k zásadním střetům, což považujeme za úspěšné. Oba jsme se shodli na tom, že naše umělecké cesty dost souzní. Když někdo přišel s novou myšlenkou a chtěl dílo něčím obohatit, nebo posunout, dokázali jsme se domluvit. I když to byl protinázor toho druhého. Určitě to pro nás oba bylo inspirující. Dozvěděl jsem se hodně informací z Bářina oboru a ona zase z mého. Uvažujeme nad dalšími společnými projekty, které by měly vycházet z podobného konceptu. Chtěli bychom se více zaměřit na instalaci, ale i využití dalších technik a materiálů. V této spolupráci pro nás bylo nejdůležitější, aby všechny aspekty vycházely z nás obou. Díla považujeme za rovnocennou práci. Jsme rádi, že se v objektech mísí naše názory a cítění.