Ptáme se

Sochař Petr Kavan odjel do Indie a objevil kouzlo černé žuly. „Mohlo se to náhodou stát někomu jinému, ale nestalo,“ říká

Petr Kavan začínal se dřevem. Vyřezával marionety, později i větší sochy. V roce 1996 mu v Indii učaroval zvuk sekání do kamene. V jihoindickém městečku Mamallapuram pak s přestávkami strávil následujících deset let a jako jediný Evropan tam tehdy vedl vlastní kamenickou dílnu.

Sochař Petr Kavan odjel do Indie a objevil kouzlo černé žuly. „Mohlo se to náhodou stát někomu jinému, ale nestalo,“ říká
Sochař Petr Kavan odjel do Indie a objevil kouzlo černé žuly. „Mohlo se to náhodou stát někomu jinému, ale nestalo,“ říká
Na zahradě v Malé Lhotě si Petr Kavan vytvořil labyrint, ve kterém chodí a přemýšlí. Předlohou je slavné bludiště v hlavní lodi katedrály v Chartres ve Francii (foto: Aleš Ducháč)
Na zahradě v Malé Lhotě si Petr Kavan vytvořil labyrint, ve kterém chodí a přemýšlí. Předlohou je slavné bludiště v hlavní lodi katedrály v Chartres ve Francii (foto: Aleš Ducháč)
Hommage a Saint Exupéry, 1998, černá žula a bronz (foto: archiv Petra Kavana)
Hommage a Saint Exupéry, 1998, černá žula a bronz (foto: archiv Petra Kavana)
Velké Tao, 2003, 150 x 50 x 25 cm, černá žula (foto: Ondřej Polák)
Velké Tao, 2003, 150 x 50 x 25 cm, černá žula (foto: Ondřej Polák)
Šiva a Párvatí v tradičním zobrazení a v pojetí Petra Kavana. Šiva je jedním z nejmocnějších bohů v indickém panteonu, jeho žena Parvátí je bohyní lásky a oddanosti (foto: archiv Petra Kavana)
Šiva a Párvatí v tradičním zobrazení a v pojetí Petra Kavana. Šiva je jedním z nejmocnějších bohů v indickém panteonu, jeho žena Parvátí je bohyní lásky a oddanosti (foto: archiv Petra Kavana)

Sochař Petr Kavan na náhody nevěří, i když by se dalo říct, že zrovna intuice hraje v jeho životě velkou roli. Ve své tvorbě kombinuje prvky různých kultur a civilizací. Hinduističtí bohové se setkávají s biblickými postavami a časté je i střídání příběhů západního a východního světa. Rozhovor vznikal na statku v Malé Lhotě v Českém ráji, kde Kavan nyní žije a tvoří, obklopen svými sochami. Některé z nich jsou do 13. září 2019 k vidění na výstavě Krátká návštěva, kterou uspořádala pražská Galerie Kuzebauch.

Připravila: Kateřina Ducháč • Úvodní foto a další portréty: Jana Wallace Svobodová

Svou sochařskou tvorbu jste začal dřevěnými loutkami. Dokonce jste zakládal i divadelní soubor Pedluke Padluke, který hrál tradiční loutkové hry s dřevěnými marionetami.
Vždycky jsem chtěl dělat ze dřeva velké sochy, loutky ale přišly dříve. V začátcích zkrátka nebylo, kde je dělat, tak jsem vyřezával loutky, ty jsem mohl dělat i v obýváku. Přes ně jsem se také dostal k loutkovému divadlu.

A postupně jste došel k velkým sochám.
Ty jsem začal dělat až po přestěhování na venkov, na Malou Lhotu. Když jsem se pak v roce 1996 dostal do Indie a začal pracovat s kamenem, tak jsem se zpočátku snažil některá témata, co už jsem měl předtím vyzkoušená ve dřevě, převést do kamene.

Jaký materiál fungoval líp?
Pokaždé to bylo jiné, vlastně ani nešlo udělat kopie, každý materiál je specifický. Zjednodušením tvarů a vyleštěním kamene získaly sochy jakousi eleganci a ušlechtilost. Moje dřevěné sochy měly tradiční pojetí, snažil jsem se jim dát expresivní výraz.

U kamenných hlav jsem ale skončil tím, že jsem jim už ani nedělal obličej. Místo toho jsem černý kámen vyleštil tak, že se v něm mohla odrážet tvář diváka. Člověk tak může zahlédnout sebe nebo pohled zaměřit skrz a ztratit se ve zdánlivě nekonečné hloubce vyleštěné plochy černé žuly. Vnější tvar je sice konkrétní a určující, ale v té vyleštěné temné hmotě je možné nalézt cokoliv.

Hlava ženy, 2004, černá́ žula (foto: Ondřej Polák)

Jak jste se poprvé dostal do Indie?
Jeden z mých synů ve dvaceti letech odjel do Francie, kde skončil u hnutí Hare Krišna. Navštívili jsme ho a mě to zaujalo, řekl jsem si, že se musím podívat k prameni. I přesto, že jsem se před tím o Indii a její kulturu a náboženství moc nezajímal, koupil jsem si letenku a odletěl tam. Po dvou měsících cestování po Indii jsem dorazil do městečka Mamallapuram, kde jsou desítky kamenických dílen. To, co jsem tam viděl, mě doslova ohromilo.

Místo toho, abych podle původního plánu pokračoval do Bombaje, jsem zůstal tři týdny v jedné místní dílně. Zkoušel jsem rýpat do měkkého kamene, který jsem mohl opracovávat podobně jako dřevo. Vytvořil jsem asi pět menších sošek, které jsem sbalil do batohu, a odletěl zpátky na Malou Lhotu. Ještě v Indii jsem se rozhodl, že se vrátím, ale místo měkkého kamene budu sochy sekat z místní tvrdé černé žuly.

Takže to celé byla vlastně trochu náhoda?
Přemýšlel jsem o tom a došel k názoru, že člověk není nikde náhodou. Kolem každého se odehrává spousta věcí, on se taky nějak chová a nějak jedná. Uvnitř každého z nás se neustále něco děje, i když si mnohé ani neuvědomujeme, a to všechno nás určitým směrem posouvá.

Na druhou stranu by se také dalo říct, že náhoda je vlastně všechno, třeba i to, že se člověk narodí. Ale je samotný život náhoda? Když se například rozhodnu, že se vydám na poušť, tak určitě ne proto, abych tam „náhodou“ našel jezero plné ryb. Třeba tenhle statek, kde teď žijeme. Objeli jsme půl České republiky a hledali místo, které by nám vyhovovalo, a shoda mnoha okolností nás nakonec přivedla až sem. Mohlo se to náhodou stát někomu jinému, ale nestalo.

V čem je černá žula specifická?
Na rozdíl od jiné žuly nemá žádná velká zrna a tím se podobá mramoru, jenom je mnohem tvrdší. Práce s ní je náročná, všechno se musí vyťukávat. To se dělá špičáky, a čím drobnější detaily, tím menší špičák a ostřejší hrot. Nedá se do ní rýpat. Člověk musí být hodně zručný a pečlivý, aby třeba něco neulítlo, ale dá se s ní pracovat do nejmenšího detailu.

Jak vznikaly vaše sochy z tohoto materiálu?
Všechny jsou z jednoho kusu kamene. Kameník ho postupně opracovává špičáky a po dokončení základního tvaru roztlouká jeho povrch, který se pak obrušuje a leští. Kámen leštěním tmavne, až je úplně černý. Na broušení a leštění se používají úplně stejné diamantové kotouče jako na broušení skla. Vysokého lesku se dosáhne broušením pod vodou. Dnes se už ale tradiční postupy mění. Co by dříve trvalo ručně několik dnů, udělá se s rozbrušovačkou o hodně rychleji.

Je černá žula typický kámen pro oblast, ve které jste pobýval?
Ano. Kromě jižní Indie se stejný kámen vyskytuje už jen v Jihoafrické republice a Zimbabwe. Asi proto, že Indický poloostrov se kdysi odtrhl od Afriky. Je škoda, že se tak vzácným materiálem nešetří. V Indii jsem dokonce viděl, jak se drtí na štěrk a používá při stavbě silnic. Za nějakou dobu budou zdroje v místních lomech vyčerpány.

V Indii jste zůstal celkem deset let. Celou tu dobu jste ale zároveň žil tady, v Čechách.
Deset let jsem lítal tam a zpět, celkem dvaadvacetkrát. Pobýval jsem tam vždycky tři měsíce nebo půl roku, turistické vízum mi umožňovalo být v Indii maximálně šest měsíců v roce. Čistého času jsem tam strávil asi pět a půl roku. Pokaždé, když jsem do Indie přiletěl a začali jsme pracovat na nových věcech, musel jsem zároveň zadat i výrobu beden, v kterých se pak hotové sochy přepravovaly lodí do Evropy a potom kamiony do Česka.

Jaký měla práce ve vaší indické dílně rytmus?
S kameníky jsem byl v dílně každý den, všechny soboty a někdy i v neděli, a tak jsem toho měl pokaždé po půl roce dost.

Sochal jste spolu s kameníky?
Ano. Kreslil jsem návrhy, dohlížel jsem na práci v dílně… ale přitom jsem i sám pracoval na nějaké soše. Někdy se divím, že jsem to přežil. Pro mě jako pro cizince to byla práce obzvlášť náročná, hlavně když teplota vystoupala na čtyřicet stupňů nebo když přišlo období monzunových lijáků.

Jak fungovala vaše dílna v Indii, když jste byl v Čechách?
To bylo problematické, protože ideální je, když můžete být u vznikajícího díla od začátku až do konce. Ale zároveň jsem nechtěl dílnu během své nepřítomnosti zavřít a kameníky na několik měsíců propustit. Zaměstnal jsem je tedy tak, že jsem jim zadal jednodušší práce, které mohli dělat bez mého dohledu. Nakreslil jsem jim rovnou na kameny třeba obrysy mís a misek a oni je nahrubo vysekali.

Po určité době jsem zaměstnával jenom tři kluky, kteří se u mě v dílně vyučili a díky tomu už pak trochu věděli, co po nich chci. Moje tvarosloví totiž bylo jiné než to, na co byli zvyklí v jiných dílnách. Když si pak nebyli jistí jak dál, tak věděli, že radši nemají dělat nic. Jinak by se tam snažili propašovat něco zakrouceného, zdobivého, co by se líbilo jim.

U soch kombinujete černý kámen s bronzem. To je také inspirace z Indie?
V Mamallapuramu byly asi tři nebo čtyři bronzařské dílny, které se tam uchytily mezi těmi kamenickými, a tam jsem mohl odlévat malé bronzy. Bronz jsem k sochám přidával, abych dokreslil příběh, například u Sysifa. Kámen a na něm balvan, to mohla být zajímavá socha, kde svou roli hraje balanc. Když se k tomu ale přidá bronzový běžící panáček, tak se začne odehrávat příběh.

Sysifa všichni znázorňují při tom, jak urputně tlačí balvan do kopce. V mém podání Sysifos už balvan dopravil nahoru a teď musí před kamenem valícím se dolů z kopce prchat. Je to zobrazení té obrácené strany všeho úsilí, energie a vynalézavosti, s jakou lidé budují svou civilizaci, se všemi jejími technickými a vědeckými vynálezy a vymoženostmi, které se ale velmi snadno mohou obrátit proti nim samotným.

Sisyfos, 2000, černá žula a bronz, 105 x 57 x 24 cm (foto: Martin Polák)

Co je pro vás inspirací? Jedno vaše dílo nese název Hommage a Saint-Exupéry, tedy Pocta Exupérymu.
Tehdy jsem udělal velikou půlkulatou mísu, a říkal jsem si, že by byla škoda, aby zůstala prázdná. Tak jsem nad ní přemýšlel, a nakonec jsem z bronzu udělal malé letadélko a k němu osamělou postavu: stojí na dně té veliké mísy, spolu ztraceni. Přitom jsem myslel na Saint-Exupéryho, který zmizel beze stopy při jednom svém letu za 2. světové války. Neuvěřitelné bylo, že krátce potom vyšla zpráva, že nějaký rybář vylovil z mořského dna ve Středozemním moři Exupéryho hodinky. Takže tam někde v písku je pohřbeno letadlo i s jeho pozůstatky.

Jiný váš cyklus nese název Manhattan.
Pracoval jsem na něm v letech 1999 a 2000. Jeho součástí jsou dvě věže „Dvojčat“. Dělal jsem je v Indii a potom je převezl do Prahy, kde byly v roce 2001 vystaveny v karlínském paláci Corso. Byl jsem tady na Lhotě, když mi někdo zavolal a řekl: „Petře, spadly mrakodrapy“. „Jak to? To do nich někdo strčil, nebo co?“ „Ne, pusť si televizi.“ Zapnul jsem televizi a zrovna v tu chvíli další letadlo nalétávalo do druhé věže…

Když se mě pak lidi ptali, proč jsem zrovna v Indii sekal mrakodrapy ze žuly, tak mě napadlo, že jsem byl blíž místu, kde se ty teroristické atentáty připravovaly, a byla v tom možná jakási předtucha. Je tohle náhoda? Anebo je všechno propojené se vším a člověku se někdy podaří do těchto sítí proniknout, aniž by to sám tušil?

Váš Manhattan ale nejsou jen sochy budov, na vrcholu každého mrakodrapu je ještě nějaká soška.
Jsou to bronzové sošky indických bohů a umístil jsem je tam, protože mrakodrapy jsou svým způsobem také chrámy. Nejsou sice zasvěcené žádnému božstvu, ale obsahem jejich náboženství je také víra. Víra v moc peněz a kapitálu. Já jsem tam ty bohy dal, aby, obrazně řečeno, dohlíželi na to, co se v útrobách těchto chrámů děje...

Na Empire State Building stojí opičí král Hanuman, na Žehličku (Flat Iron Building, pozn. red.) jsem umístil tančícího boha Šivu. A protože mi střecha připomínala plochu kluziště, přidělal jsem mu malé brusličky. V dílně v Indii to vůbec nechápali, protože brusle nikdy neviděli a nevěděli, k čemu slouží. Musel jsem jim vysvětlit, že my tu máme zimu a že zamrzají rybníky a na nich pak bruslíme. K Manhattanu jsem přidal i Transamerica Pyramid ze San Franciska, protože se mi líbil její sošný tvar, a na její vrchol jsem zase umístil egyptskou sfingu.

Manhattan, 2000, černá žula a bronz (foto: Martin Polák)

A pro Dvojčata jste vymyslel jakou symboliku?
U sochy Dvojčat jsem na mosazný drát natažený mezi věžemi zavěsil postavu člověka, na kterého seshora útočí dva tygři. Když jsem pak viděl lidi, kteří se ze zoufalství vrhali z oken hořících mrakodrapů, běhal mi mráz po zádech.

Inspiroval jsem se zenovým příběhem o muži, kterého pronásledoval tygr. Dostane se až k propasti a nezbývá mu nic jiného než skočit dolů. Při pádu se v poslední chvíli zachytne za liánu, kterou ale začnou okusovat dvě myšky, černá a bílá. Jeho situace je beznadějná, a najednou na dosah ruky uvidí krásnou červenou jahodu. Sáhne po ní, utrhne ji a sní, a je to ta nejsladší jahoda v jeho životě...

Když vaše sochy vznikaly v indické dílně, nepobuřovalo je například toto zjednodušování nebo komické zobrazení jejich božstev?
Naštěstí nikdy. Naopak jim to přišlo zajímavé. Oni znají svoje božstva dokonale a své tradiční bohy jsou schopni vytesat téměř poslepu, ale znají také jejich negativní vlastnosti.

Takže jste některé své sochy naopak nechával na nich?
To zase nešlo. Jsou sice velice zruční řemeslníci, mají to naučeno i poslepu, ale vlastně to je někdy spíš problém. Umějí dělat výborné kopie, jenže když začnou improvizovat, je to hodně špatný. Věděl jsem, že když jim něco zadám a bylo by sto různých možností, které bych s menšími výhradami mohl přijmout, tak oni udělají tu stoprvní, kterou rozhodně přijmout nemůžu.

Když jsem však vytvořil velmi zjednodušenou verzi dvojice bohů Šivy a Parvátí (byly to opravdu úplně základní jednoduché geometrické tvary a s jejich klasickým zobrazením to nemělo nic společného), okamžitě své bohy poznali: „Jasně, to je Šiva a Parvátí.“ (viz fotogalerie na začátku článku, pozn. red.) Myslím si, že Indové mají vyvinutou schopnost abstraktního myšlení, která vychází z jejich vztahu k transcendenci. Možná i proto jsou tak úspěšní v IT a podobných oborech.

Kolik je v jedné dílně kameníků?
Záleží na tom, jak je schopný majitel. Ve větších třeba třicet až padesát. Dílna je ale musí všechny uživit, takže u početnějších dílen musí mít i veliké zakázky. Například ze zahraničí, kdy si třeba indická komunita žijící v Anglii objedná celý hinduistický chrám. To se pak vysekají jednotlivé díly, očíslují se a pak se pošlou lodí do Anglie. Kamenné sochy si často objednávají také velké hotely a státní instituce.

Pro koho je většina zakázek?
Nějaké jsou pro zahraniční zákazníky, jak už jsem zmiňoval, ale většina soch zůstává v Indii. Sochy objednávají například tamní chrámy, které jsou hrozně bohaté. Chodí do nich statisíce lidí, kteří přinášejí peníze. Lidé chrámu často odkazují peníze nebo majetek, když umírají.

Zapadl jste mezi místní?
Byl jsem jediný Evropan, který tam měl vlastní dílnu, takže o mně všichni věděli a mělo to i určité výhody. Jako cizinec jsem se snažil kameníkům pomáhat a platit jim o trochu víc, ale zase jsem nemohl platit o moc víc, protože by to nedělalo dobrotu ve srovnání s ostatními.

Kameníci v tamních dílnách asi nemají úplně lehký život.
Pracuje se od devíti hodin ráno, čtyři hodiny, pak je hodinová pauza na oběd a potom další čtyři hodiny, den za dnem. Mají úžasnou trpělivost, pokoru a disciplínu a vědí, že si nemohou dovolit se flákat. Kameník vyseká úžasnou věc, ale jakmile to dodělá, hned to odloží a začne opracovávat další kámen. Pro ně je to zkrátka způsob obživy, žádné „teď se mi podařilo umělecké dílo“.

Při zpracování kamene se také hrozně práší, tak se kameníci nedožívají vysokého věku, starého kameníka jsem v dílnách moc často neviděl. Když je někomu padesát, už to je kmet. Na druhou stranu už za mě se tam nějaké věci měnily, začaly se využívat nové technologie, které mohou práci ulehčit. Za třináct let, co jsem tam nebyl, se to mohlo změnit ještě víc.

Jaké bylo jejich postavení ve vztahu k zaměstnavateli?
Když kameník pracuje v dané dílně delší čas, tak mu majitel průběžně dává zálohy – půjčky. Pokud mají v rodině svatbu nebo nemoc, tak mu půjčí a pomůže. Někteří jsou potom zadlužení tak, že už z té dílny nemohou odejít.

Jak probíhá výcvik kameníka, mají mladí možnost volby?
Malí kluci nastupovali do práce ve dvanácti. Skončí pátou třídu a rodina už nemá peníze, aby jim dále kupovala školní uniformu a učební pomůcky. V dílně si za jeden den mohou vydělat tolik, aby se pro rodinu dalo koupit kilo rýže. Nejdřív nosí čaj, uklízejí a začínají ťukat do kamene, a tak se pomalu učí řemeslu. Dvakrát za den, dopoledne a odpoledne mají kameníci právo na čaj. Sedí na své stoličce u kamene, který opracovávají, a pijí čaj, který jim tihle kluci donesou z čajovny.

Sochy Petra Kavana jsou nyní k vidění na pražském Břevnově v rámci výstavy Krátká návštěva (foto: Gabriel Urbánek)

Na vaší tvorbě je znát inspirace filozofií i náboženstvím, vaše sochy jsou založené na symbolech.
Každý člověk si nějak prožívá vlastní existenci. Někoho ani nenapadne uvažovat o tom, jak vznikl vesmír, zda je nekonečný, nebo proč jsme tady my. Člověk tyhle myšlenky buď opustí, anebo si najde čas, aby se jimi zabýval a hledal nějaké odpovědi. Čte knížky, přemýšlí, mluví o tom a pak se přikloní k tomu, co je mu nejbližší. Já ve filozofii i v náboženství hledám něco, s čím bych mohl souhlasit a přijmout to za své.

Co je tedy z filozofie a náboženství nejblíž vám?
Mně se líbí zenový buddhismus, který jde až na kost. Ničím si nepomáhá, neoblbuje, nepřikrášluje. Snaží se věci vidět tak, jak jsou. Zatímco třeba hinduismus podává člověku pomocnou ruku, všichni bohové mají nějakou roli, poslání a věřícímu člověku můžou život nějak usnadnit. Zatímco v zenové filozofii je na to každý sám, tam žádní bohové nejsou.

V roce 2000 jsem měl ve Strahovském klášteře výstavu, která se jmenovala „Otázky = odpovědi“. Když totiž i geniálním myslitelům a vědcům položíte ty nejzákladnější otázky týkající se lidského života a smrti, tak vám na ně asi neodpovědí. Zen se o to ani nepokouší. Většina lidí se ale naopak raději a často uchyluje k báchorkám a mýtům a tam hledají odpovědi a oporu.

Vaše sochy znázorňují nějaké tyto mýty?
Všechny ty příběhy se snaží v sochařské formě o vyjádření problémů člověka, se kterými se po věky potýká. Hledání, usilování, touhy, naděje. Ať už je to Sysifos a jeho úděl, nebo Argonauti, co se vypraví za zlatým rounem, nebo figury zakleté v Kolech osudu, a samozřejmě Bhíšma. Ale to už se dostáváme daleko a je velmi těžké tyhle věci přesně definovat a vyjádřit. Myslím, že ve finále je na to stejně každý člověk sám.

Když už se ale někdo přikloní k nějakému pozitivnímu názoru, tak by se podle toho měl i chovat. Udělat něco zásadního. Měl by přijít nějaký čin, například změna životního stylu.

Dřevěný Bhíšma a sochy z černé žuly v Galerii Kuzebauch (foto: Gabriel Urbánek)

Z výstavy v Galerii Kuzebauch. Průnik, 2004, černá žula, 63 x 31 x 25 cm (foto: Gabriel Urbánek)

Nepřemýšlel jste tehdy, že byste v Indii zůstal?
Chvíli ano, ale řekl jsem si, že to nemá cenu. Stejně jako jsem nikdy neuvažoval o emigraci, protože jsem věděl, že nevyřešené problémy a otázky půjdou stejně se mnou. A necítil jsem, že bych si tím nějak pomohl, možná materiálně. S Indií to bylo podobné. Některé věci by v Indii byly určitě jednodušší, třeba že tam není zima. Bílý člověk tam navíc má pořád dobré postavení.

Jaký byl tedy konečný impulz vrátit se zpět do Čech?
Najednou jsem cítil, že se čas navršil a že už mě tam nic nedrží. Ke konci už to nebylo tak spontánní a vnitřně už to pro mě nebylo nezbytně nutné.

V tvorbě jsem pořád hledal zjednodušenou formu člověka a jeho místo ve vesmíru. Došel jsem až k abstraktní siluetě, k torzu a k tomu jsem přidal černý leštěný disk s dírou ve středu. Tmavá hmota a uprostřed světlo. Opak černé díry ve vesmíru, která je obklopena světlem rotující spirály. Tam jsem skončil a měl jsem pocit, že dál už to nejde, že by se to už jenom opakovalo. A čekat na Velký třesk se mi nechtělo.

Přemýšlel jste o tom, že byste pokračoval s černou žulou i na Malé Lhotě?
Chvíli ano, ale nedávalo mi smysl tahat tuny neopracovaného kamene přes půl světa. Pro mě bylo zajímavé dělat sochy tam, za daných podmínek.

Kolik tedy váží například jedna socha, třeba jedno Dvojče z Manhattanu?
Každá věž je sestavena ze tří částí, které do sebe zapadají, a každý díl má zhruba šedesát kilo. Takže jedna věž má necelých dvě stě kilo.

Dílnu tady na Lhotě přeci jen nakonec máte. Jenom ne kamenickou, ale vrátil jste se zpátky ke dřevu.
Chvíli jsem měl pauzu a teď jsem se vrátil k tomu, co jsem vlastně ani moc dělat nechtěl, dřevěným marionetám. Také jsem udělal ve dřevě několik kopií svých kamenných soch. Zdá se, že se tak naplňuje vžitá představa o lidských životech, které se údajně odvíjejí v kruzích... jenom nevím, v kterém bodě toho mého kruhu se právě nacházím.