Obrazem

Prchavá i věčná expozice z UMPRUM uspěla v Miláně

Letošní prezentace Vysoké školy uměleckoprůmyslové (UMPRUM) byla vybrána mezi čtyřicítku nejinspirativnějších instalací milánského Design Weeku, který se v dubnu konal v rámci mezinárodního veletrhu Salone Internazionale del Mobile. Čím si výstava s magickým názvem EPHEMERAL_ETERNAL zasloužila pozornost odborné poroty Milano Design Award, která vybírala ze čtyř set padesáti představených expozic?

Prchavá i věčná expozice z UMPRUM uspěla v Miláně
Prchavá i věčná expozice z UMPRUM uspěla v Miláně

„Je to pro školu velký úspěch uplatnit se v tak silné mezinárodní konkurenci. Ocitli jsme se ve vybrané společnosti značek jako Cartier, Cassina, Panasonic, Wallpaper, Foscarini, Audi, Samsung, mezi významnými školami jako Central Saint Martins v Londýně nebo Aalto University v Helsinkách,“ uvádí profesor Jiří Pelcl, autor architektonického řešení expozice.

Napětí obsažené v názvu výstavy odkazuje k časové polaritě. „Významový kontrapunkt mezi různými přístupy k času je tématem výstavy: pomíjivý nebo věčný, prchavý nebo stálý, rychlý nebo pomalý, momentální nebo udržitelný. V obecné rovině tak milánská výstava sleduje otázku časovosti věcí a obrazů,“ říká k hlavní myšlence výstavy její kurátorka Lada Hubatová-Vacková, docentka teorie a dějin umění na UMPRUM. Pojetím tak výstava volně navazuje na zájem kurátorky o téma časovosti, jak ukázala kniha „Tam a zpátky. Současný design, architektura a urbanismus“ a nedávná výstava, kterou společně s Cyrilem Říhou a Pavlou Pauknerovou připravila. Autoři si zde kladou otázku, co to znamená být sou–čas–ný.

Na příkladech několika prací studentů UMPRUM se snažili ukázat, jak se aktuální vztahuje k minulosti, budoucnosti, trvání a dočasnosti. „Ryzí současnost je nepolapitelná, prchavá a bez pomocné opory v souřadnicích času mezi minulostí a budoucností se její obraz okamžitě rozostřuje. Identitu a rámce naší současnosti tedy podepíráme pohledy zpátky a tam, tam i zpátky, abychom porozuměli onomu ,právě teď‘,“ vysvětluje Hubatová-Vacková.

Pro milánskou prezentaci UMPRUM si kurátorka zvolila netradičně pouze tři výrazné a reprezentativní projekty studentů a absolventů pražské školy, které spojovalo téma pomíjivého a věčného. „Naše UMPRUM expozice byla od počátku a záměrně koncipována alternativně vůči obvyklému typu veletržních expozic. Nechtěli jsme představit průřezově designérskou produkci naší školy, ale chtěli jsme tak – spíše než ve veletržním žánru – v galerijním pojetí prezentovat školu formou tematizované, kurátorsky komponované expozice,“ uvádí Hubatová-Vacková.

Ondřej Přibyl, absolvent ateliéru fotografie, představil sérii daguerrotypií. Autora okouzlila prastará, řemeslně náročná technika fotografického záznamu, která je pozoruhodná nepředvídatelností, unikátností a nemultiplikovatelností obrazu. Alchymie trvalého daguerrotypického záznamu měla vytvářet kontrast s dnešním digitálním světem, rychlými instantními záznamy a postprodukčními efekty. Takto pořízené obrazy mají neopakovatelný šarm patiny, která vyplývá z nedokonalé techniky záznamu.

Dnes však podobnou estetiku lze velmi rychle a jednoduše napodobit digitální cestou. Proto více než výjevy, které se volně vázaly k tématu výstavy (děti, rostliny, krajina a pražská spalovna), zaujala právě autenticita a fyzická přítomnost samotného média. Obrodu dnes již přežité technologie můžeme vnímat jako snahu zvrátit, alespoň na chvíli, pomíjivost a nehmatatelnost jedniček a nul prostřednictvím ryze hmatatelného analogového fotografického záznamu.

Na „slow“ principy tvorby fotografických obrazů navazuje konceptuálně pojatý projekt Lenky Vackové, studentky ateliéru designu oděvu a obuvi s názvem Fast or Last, který se kriticky vyjadřuje k fenoménu fast fashion, sweatshopům a konzumerismu. Autorka se po dobu konání výstavy nechala potetovat značkami módních firem. Namísto inkoustu používala svoji vlastní krev. „Použití krve autorka také zvolila jako projev nesouhlasu vůči faktu, že za naši marnivost někdo jiný doslova platí vlastní krví,“ doplňuje kurátorka.

Značky – rány na jejím těle se pak postupně zahojí a zmizí stejně, jako pominou módní trendy a nahradí je jiné. Vacková ve své performanci dramatizuje Lipovetského říši pomíjivosti. Mizanscéna byla pojednána jako salon s výkladní skříní, jehož logo L&V parafrázovalo známou značku konfekčních oděvů.

Dějovou linku mělo také poslední z představených děl. Absolventka ateliéru keramiky a porcelánu Vendula Radostová představila video zaznamenávající momenty rozkladu a destrukce v projektu nazvaném Entropie výrobků manufaktury Royal Dux. Nevypálené figurky tradičního výrobce porcelánových předmětů ponořila do akvária s vodou a postupně je nechala rozpadat.

Rokokový salonní výjev sedícího muže a ženy se postupně ztrácí v kaolinové mlze za zvuků Arvo Pärta. Před zraky diváků se tak odehrává nostalgické drama, které kromě tematizace tradičního materiálu může být i fascinujícím vyprávěním, které s minimem prostředků představuje mizející svět, nevyhnutelnou tíživost dějin.

Výstavu doprovázely staré sádrové plastiky, které se na UMPRUM používají jako modely. Byly součástí instalace a zároveň hlavním motivem vizuální identity výstavy a doprovodného katalogu. Přítomnost těchto artefaktů institucionálně ukotvila tři současná díla studentů UMPRUM. Ideové odlišnosti autorů a jejich přístupů se tak díky plastikám, odkazujícím na trvalé estetické hodnoty, řemeslnost a tradici této významné vzdělávací instituce, propojily v jeden celek.

Výstava UMPRUM v Miláně se nesnažila okázale zaujmout, byla spíše komorní a důstojnou reprezentací školy, ať už mluvíme o netradičním formátu prezentace v kurátorském pojetí Lady Hubatové-Vackové, architektonickém řešení Jiřího Pelcla nebo o vizuální identitě v pojetí Anežky Hrubé Ciglerové.

Autoři se citlivým a otevřeným způsobem vyjádřili k současným tématům konzumerismu, nadprodukce a zastarávání věcí bez zbytečného moralizovaní a patosu, jak je dnes v alternativních kruzích obvyklé. Výstava tak nehrála jednu notu, ale několik náladových melodií. Nabídla kritický rámec pro vnímání různých úrovní časovosti věcí a obrazů. V kontextu milánského veletrhu, což je v zásadě komerční akce, okouzlila svou nejednoznačností a spekulativností. Co je věčné a co pomíjivé? Je čas relativní stejně jako hodnota věcí, obrazů, materiálů a přístupů?

Výlety tam a zpátky a naopak jsou pro vystižení současnosti klíčové, jak říká autorka výše. Ať už jde o symbolické výlety časem, jak ukázala výstava, nebo přeneseně o výlet do Milána a zpět. Právě teď už zde výstava není. V tom ale může být její kouzlo. Záleží jen na nás, nakolik necháme doznít nebo vyznít otázky, které nastolila.

Text: Kateřina Přidalová, foto: Ondřej Přibyl, Karolína Ketmanová, Kristýna Trpáková