Pod rukama

Ondřej Janů: Na rozdíl od digitální fotky tady není cesty zpět

Při práci ho baví hledání hranic, které podle svých slov může posouvat do nekonečna. Zkoumá, kam až může při použití konkrétních materiálů zajít. Jaké jsou jejich přednosti, ale i rizika. Původně se fotograf Ondřej Janů inspiroval tvorbou proslulé francouzské modelky a fotografky Sarah Moon. Brzy však při zpracování obrazu pomocí mokrého kolodiového procesu našel vlastní styl práce, který rozvíjí. Například tím, že fotografie snímané velkoformátovou kamerou na materiály jako sklo nebo plech mění v koláže a grafiky.

Ondřej Janů: Na rozdíl od digitální fotky tady není cesty zpět
Ondřej Janů: Na rozdíl od digitální fotky tady není cesty zpět

Text: Tomáš Tesař • Foto a video: Tomáš Princ, archiv Ondřej Janů

Při hledání vlastního tvůrčího procesu vyzkoušel i jiné techniky. Například gumotisk, platino-paladiový tisk, olejotisk. Ani jeden z nich ale neměl tak silný výraz, jako právě takzvaný wet plate – kolodiový proces. Téměř sto šedesát pět let starou fotografickou techniku – mokrý kolodiový proces – si Janů vybral na jedné z dílen u Václava Smolíka. „Měl jsem hned jasno v tom, že toto je proces, u kterého zůstanu, “ vzpomíná na okamžik, kdy se rozhodl, jakým směrem se vydá v autorské tvorbě. Postupy při zpracování obrazu starým procesem vypadají působivě. Naučit se je na mistrovské úrovni si ovšem žádá pokoru, trpělivost a řadu znalostí.

„Když sledujete někoho, kdo už má postupy naučené a zažité, vypadá to jednoduše. Podobně jsem to vnímal i já na prvním workshopu. Nasnímáte obraz, polijete desku kapalinou, necháte zcitlivět a pak vyvoláte,“ popisuje Ondřej Janů a dodává, že brzy zjistil, že tento způsob práce skýtá mnohá úskalí. Zpracování mokrým kolodiovým procesem používal jako první na světě Frederick Scott Archer už v roce 1851. Znalci a fotografové, kteří kouzlu této staré techniky propadli, často říkají, že se jde o nejdokonalejší fotografický záznam. Že zkrátka od doby, kdy byl tento postup objeven a v praxi „vypilován“, kvalita záznamu obrazu ve fotografii od klasické až po současnou digitální spíše upadá.

Fakt, že během zpracování fotografií může vznikat mnoho nedokonalostí a chyb (podexpozice či přeexpozice v částech obrazu, škrábance, stopy po chemikáliích, zašpinění, nerovnoměrnost fotografické vrstvy, nečistoty, mechanické narušení povrchu) většinou autoři a obdivovatelé této techniky hodnotí pozitivně. Na snímcích vzniklých kolodiovým procesem prakticky nenajdete zrno, které je charakteristické třeba pro období černobílé fotografie v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, kdy se výrobcům nedařilo vyrábět kinofilmy v takové kvalitě jako dnes.

Ačkoliv může práce s kolodiovým procesem působit romanticky, pořád je třeba myslet na fakt, že se při něm pracuje s chemickými látkami. Kolodium, éter, líh, různé soli, pryskyřice, olej, vývojka a ustalovač pro přerušení i dokončení procesu vyvolávání, tvoří jen část z řady látek, které jako autor při práci používá. Zároveň je třeba myslet na to, že obraz musí vzniknout za několik minut. Od přípravy, provedení expozice fotoaparátem, až po výsledné vyvolání snímku. Desku je třeba udržet stále vlhkou, jakmile uschne, je konec. Ideální podmínky pro zpracování jsou podle znalců při teplotě osmnáct stupňů Celsia, kdy se o pár minut prodlužuje doba jak pro expozici, tak celý proces. Pokud se tedy fotograf rozhodne pracovat s touto technikou mimo ateliér, musí vozit fotokomoru a veškeré vybavení s sebou.

„Z hlediska tvůrčího procesu je pro mě výhodou, že můžu pracovat s velkým formátem a že jako podkladové médium používám sklo a plech. Nejde mi jen o fotografii jako takovou. Spíš možnosti, jak můžu obraz následně dál zpracovávat. Třeba sklo můžu podmalovat, podkládat dalšími materiály, rozbíjet. Plech zase stříhat, “ vypráví Ondřej Janů.

Janů klade důraz na originalitu a pocit z vybraných a používaných materiálů. Když pracuje s plechem, může měnit finální podobu díla každou rýhou, škrábancem, deformací. Posouvá tím vzhled, tonalitu, strukturu. Podobných výsledků by při použití fotopapíru a digitálním zpracováním obrazu neměl šanci docílit.

Když s fotografií začínal, zajímala ho hlavně móda a portrét. Postupně si ale uvědomil, že ho ani jeden z těchto žánrů nebaví a nenaplňuje. A že možnosti kolodiového procesu, který si zvolil, mají mnohem větší rozměr. Proto se začal více zajímat o moderní umění. V jeho práci je rozpoznatelná inspirace kubismem, expresionismem, fauvismem. Blízká je mu i technika drippingu, kterou proslul třeba Jackson Pollock, jeden z největších amerických malířů 20. století.

„V poslední době mě hodně zajímá rozklad obrazu. Vytvářím vlastně spíš koláže a grafiky. Ve finále je samotná fotografie potlačena, zůstávají jen některé detaily,“ říká Janů. U autoportrétu rád kombinuje fotografický obraz s podkresy v některých jeho částech a detailech. Důležitá je pro něj barevnost i souhra barev a tvarů. Dominantní jsou v jeho obrazech detaily. Ústa, oči, uši, části obličejů, které vrství na sebe. Fotografický portrét mu stále častěji slouží spíše jako šablona, podle níž později finální dílo dotváří. Přesto je fotografie na samotném začátku procesu nedílnou součástí celé tvůrčí mozaiky.

„Někdy ve chvíli, kdy snímek vyvolávám, pociťuji strach a napětí. Největší emoce vnímám v okamžiku, kdy se rozhoduje, zda to tam je, nebo není – při první a druhé expozici. U dalších expozic už má jasno a jsem klidnější. Na rozdíl od zpracování fotografie na počítači tady není cesty zpět. Když jsem v komoře a mám nafoceno, mívám někdy krásný, jindy naopak příšerný pocit. Dá se udělat mnoho chyb, vždy se ale těším, jak to dopadne,“ prozrazuje Ondřej Janů.

Nikdy nestudoval uměleckou školu. Inspiraci hledá především v detailech uměleckých směrů a stylů. Zakládá si na tom, že každý jeho obraz, byť se jedná třeba o kopii původního snímku, je v konečné fázi originálním dílem, například díky tomu, že pokaždé pracuje s jiným vrstvením. Zatímco dříve vnímal reakce okolí na svou tvorbu intenzivněji a až příliš přemýšlel nad vjemy zvenku, dnes se soustředí především sám na sebe. „Nejlépe se cítím, když fotografuji, co chci já sám. Nikoliv to, čím bych se zavděčil okolí.“