Všímáme si

Odpovědi na otázku krize: Design Emergency Paoli Antonelli a Alice Rawsthorn

Projekt Design Emergency začal jako série živě vysílaných instagramových videí v reakci na koronavirovou pandemii. Paola Antonelli a Alice Rawsthorne, americko-britská dvojice kurátorek a kulturních kritiček však dokázala vzbudit neobvyklý zájem – jejich projekt je totiž varovným znamením, snaží se ukazovat na často opomíjenou možnost designu utvářet skutečnou a radikální změnu ve všech vrstvách společnosti.

Odpovědi na otázku krize: Design Emergency Paoli Antonelli a Alice Rawsthorn
Odpovědi na otázku krize: Design Emergency Paoli Antonelli a Alice Rawsthorn

Text: Emma Kausc • Úvodní foto: Design Emergency; Bespoke typography; Studio Frith

Když ve své nejnovější knize Design as an Attitude (Design jako postoj, 2018) kulturní kritička Alice Rawsthorn odkazuje na maďarského avantgardního fotografa, teoretika a profesora Bauhausu Lászlóa Moholy-Nagy, odkazuje tak především na různé souvislosti s jeho přístupem k designu jako způsobu zkoumání aspektů každodenního života. Moholy-Nagy celoživotně usiloval o vysvobození designu z omezení spojených s jeho profesionální rolí v Průmyslové revoluci – tedy designu provázanému s industriální výrobou – a snil o posunu k designu podobnému improvizačním médiím zakořeněným v instinktu, vynalézavosti a důvtipu. Koncept designu jako přístupu, který je zároveň narativní kostrou nové knihy Rawsthorn, původně vzešel z jím vyznávaných hodnot konstruktivismu; ty s sebou poté přinesl i do Bauhausu v roce 1923.

Rawsthorn vyslovuje své hlavní stanovisko již v samém úvodu knihy, když píše, že se design v rukou lidí vždy chopil role aktéra změny interpretující posun jakéhokoliv typu – politického, ekonomického, technologického, ekologického i jiného. Svůj kontextuální přístup k designu předkládala dlouhou dobu čtenářům globální edice New York Times nejen ve svém pravidelném sloupku, ale například i v knize Zdravím, světe: Jak design vstupuje do života (Hello World: Where Design Meets Life) z roku 2014.

Přístup Rawsthorn sdílí, nejen v českém kontextu dobře známá, kurátorka designu z newyorského MoMA Paola Antonelli, pro kterou jsou jedněmi z hlavních aktérů proměny také muzea, jak říká v rozhovoru pro magazín PIN–UP. V pojetí těchto dvou žen design sám o sobě nic nezmůže, potřebuje ke svému životu člověka.

Mutantní materiály v soudobém designu: Schopnost měnit se

Česká veřejnost se s Antonelli mohla seznámit už v roce 1997, tedy jen dva roky poté, co se její kurátorský debut s názvem Mutant Materials (Mutantní materiály) představil v MoMA. Výstava, která se konala ve Veletržním paláci Národní Galerie, si kladla za cíl zmapovat směr jedné tendence: přelomový moment ve způsobech používání materiálů. Vystavené objekty-materiály se vymykaly tradičnímu schématu; návštěvníci dostali možnost prožitku nejen skrze v umění převládající zrak ale také hmat. Stoly byly dostatečně nízko, to aby na ně dosáhly i děti. Jak sama Antonelli v rozhovoru pro AIA California říká: „Intelekt nikdy nestačí. Musíte zapojit i ostatní smysly. Hmat se běžně považuje za zakázané ovoce, takže když ho lidem poskytnete, učiníte jejich prožitek kompletním, ale také jim dáte novou, předem nepoznanou svobodu.“

Pohled na výstavu Mutant Materials (1995) v new yorském MoMA. Foto: IN1713.4A. Photograph by Mali Olatunji

Katalog české reprízy koordinovala Radomíra Sedláková a přeložil Lubomír Sedlák. Česká verze katalogu je aktuálně zdarma dostupná na webových stránkách MoMA. Už v úvodu Antonelli nastiňuje výzvu designérů jejíž myšlenka je centrální i samotné výstavě; jak definovat nové, mnohostranné projevy materiálů. Ony mutantní schopnosti totiž odkazují nejen na funkci a strukturu, ale také na nové formy a experimentálnější přístupy. Kategorizace se v katalogu přesouvá od kapitoly Plastů k Vláknům a Kompozitům, kde, jak píše Antonelli, ideál lehkosti a odolnosti dobře zosobňuje například osvětlovací těleso Takešiho Ishigura. Vyspělé keramice předpovídá stejný dopad na materiální kulturu jaký získal železobeton ve stavebnictví; v kapitole Pryž a Pěny – doba termo-plastová vysvětluje, jak mohou mít právě termo-plastové polymery vlastnosti přírodních pryží. U skla je zdůrazňovaný jeho potenciál jako inteligentního nosiče informací, zmiňují se i množství jeho druhů – mutací například speciální protipožární skla, ale také fascinace designérů matérií samotnou. Skloňovat se v tomto kontextu dají i tradiční technologie a jejich aktualizace pro potřeby současného způsobu vyjadřování. Výstava hledala místo i pro již klasicky opomíjené dřevo, historicky postrádající roli hlasitého katalyzátoru změny. I v jeho případě může přechod za přirozené limity, mutace, vyústit v nové projevy, nové kompozity. Pokrývají celou škálu, od dřevotřísky po maderón, materiál vyrobený z jemně mletých mandlových skořápek nebo pryskyřic. Jako posledním se katalog výstavy věnuje kovům, kde Antonelli poukazuje například na titan, který, ač se to na první pohled nemusí zdát, je elastický a lehký. V již zmíněném rozhovoru pro AIA California kurátorka v sebereflexi své první výstavy dodává, v čem jí i po tolika letech přijde přelomová. Podle jejích vlastních slov se zlom odehrál hlavně ve vztahu designéra a materiálu: najednou nebylo potřeba vracet se zpět do laboratoře, designér mohl materiálem sám manipulovat, sám do něj zasahovat. Tahle tendence od té doby jen roste.

Design Emergency

Obě ženy se nachází v popředí světové designové scény, pojí je rovněž i zmíněný nesamozřejmý, kontextuální přístup stejně jako zájem o rozšiřování definice designu: Antonelli i Rawsthorn ho chápou jako již zmíněný Moholy-Nagy, není pro ně ničím od světa izolovaným, naopak. Přístup je je k tomu přetavit společný dialog a náhled na hmatatelnější podobu: investigativní platformu mapující odpovědi na koronavirovou krizi. Třiceti minutový formát živých instagramových videí zve do existujícího dialogu designéry vedoucí globální odpověď na krizi. Patří mezi ně Es Devlin, umělkyně a stage designérka, se kterou se v rozhovoru Rawsthorn dotýká post-pandemické budoucnosti festivalů, her a jiných příkladů sdílené, kolektivní zkušenosti. Jiným z hlasů zviditelněných platformou je i Alissa Eckhart, digitální ilustrátorka stojící za vizualizací koronaviru jak ho známe z médií. Dala mu zapamatovatelnou identitu vytvářející vizuální zkratku pro jinak abstraktní pojem – nicméně s velmi reálnými následky.

Jeden z Instagramových živých vstupů: Alice Rawsthorn a Paola Antonelli a jejich projekt zabývající se kritickou reflexí designu v době koronavirové pandemie

Stejně jako se po epidemii SARS v jihovýchodní Asii zvedla v regionu vlna designových i technologických inovací ve zdravotnictví, klade si Design Emergency – v jistém ohledu případová studie současné pandemie – otázku, jak pandemie ovlivní naší, západní část světa. Jak ostatně Antonelli a Rawsthorn podotýkají, nevytvořila se v tomhle ohledu na Západě nová metodologie; místo toho přichází reorientace. Architekti a designéři si všímají designových, fatálních nedostatků osobních ochranných prostředků, které mají vliv na jejich uživatele, dochází proto k experimentům s 3D tiskárnami a dalšími metodami cílícími na větší pohodlnost a ochranu.

V době globálních a jiných krizí, kdy se rozpojují existující příběhy a paradigmata, ztělesňuje design pozitivní, na první pohled ne úplně viditelnou zprávu. Design Emergency je potom nástrojem, jak příběh vyprávět.

Obě ženy zodpovědné za platformu si uvědomují také posun, k jakému globální krize přispěly: design, nástroj, berou do ruky nevytrénovaní nadšenci disponující jiným prismatem. Jako například Marco Ranieri, anesteziolog ze severu Itálie, který inovativně vyřešil nedostatek lůžek na jednotce intenzivní péče. Jím vyvinutý ventilační okruh umožňuje použít jeden respirátor k dodávání kyslíku dvěma pacientům namísto jednoho. Dochází tak k demokratizaci, Design Emergency ji mapuje v reálném čase. Na rozdíl od jiných odpovědí na otázku možností kreativní sféry řešit společenské problémy má ta designová otevřený konec, a pokud spolupráce dokáže zatlačit na to správné místo, mohou Rawsthorn s Antonelli uhasit více než jeden stav nouze. Jakékoliv nouze jsou totiž spletitým systémem, tvoří jeden velký dominový efekt. Design v pojetí Antonelli a Rawsthorn je slovesem; imperativem ke konání a přístupu, jak ho před více než sto lety popsal László Moholy-Nagy.