CZ / ENG

Téma

Je bílé tričko věčné?

Jak psát o výstavě, kterou jsem nenavštívila? V případě expozice Kusy: Je móda moderní? (Items: Is Fashion Modern?), která se právě nyní ,odehrává‘ v newyorské MoMA, to jde – s knihou v ruce. Velkolepá výstava je významným počinem pro muzeum i oblast módy. 

Je bílé tričko věčné?

„Historie designu nemůže být úplná bez módy,“ uvádí Paola Antonelli, vedoucí kurátorka zmíněné výstavy, která se do 28. ledna 2018 koná v Muzeu moderního umění v New Yorku. Když se podíváme do expozice, ať fyzicky nebo virtuálně, je pojatá celkem tradičně – artefakty na piedestalu, jak je v bílé krychli zvykem. Nečekejme ale žádné velké vyprávění, chronologický přehled ikonických kusů a jejich autorů, žádný kánon módního designu.

Návštěvníci výstavy stejně jako čtenáři knihy se mohou s tématem seznámit prostřednictvím více než stovky mikropříběhů jednotlivých kusů, které globálně měnily svět módy od počátku dvacátého století až doteď – od bílého trička, džín Levi's 501, ,malých černých‘, capri kalhot, Gore-texové a flísové bundy, bikin, burkin přes rudou rtěnku, walkman, tetování až po legendární tenisky Converse, Air Force 1 od Nike, hodinky Swatch nebo spínací špendlík a krém na opalování.

Nechybí ani národně specifické a náboženské kusy jako třeba skotský kilt, indické sárí, židovská kipa, muslimský hidžáb. Paola Antonelli a její tým představují tematickou výstavu, která by nám měla pomoci pochopit dobový kontext, v kterém věci vznikají, s jakými významy a kde jsou používány. Tento velkorysý projekt MoMA zvažuje módu jako významný fenomén, který má kouzlo každodennosti stejně jako luxusu, své hvězdy stejně jako anonymní tvůrce, a především své uživatele.

Bílé tričko (foto:Shutterstock/SFIO CRACHO, MoMA)

První džíny Levi Strauss & Co. (1890) (foto: Levi Strauss & Co. Archives, San Francisco, MoMA)

Klasické žabky (1962) (zdroj foto: MoMA)

Kšiltovka (1996), originální kus, který si objednal režisér Spike Lee, aby ho mohl nosit na zápasy newyorského basketbalového klubu Yankee (zdroj foto: MoMA)

Vezměme si třeba příběh klasického bílého trička. Pokud pomineme tělo, co se skrývá za tímto kusem oblečení?
Jde o zásadní produkt dvacátého století, unikátní krejčovské a psychologické bílé plátno, uvádí se v textu. Je to klasický a unisexový kus, který se objevuje napříč kulturami, třídami, styly, identitami, a je nedílnou součástí snad každé šatní skříně. Původ bílého trička jako spodního prádla sahá až do raného středověku a jako podvlékací se objevuje také v armádě. Svůj další význam mu přisuzuje rebelující mládež nebo Marlon Brando ve filmu Tramvaj do stanice touha.

V druhé polovině dvacátého století se stává nedílnou součástí módního průmyslu. Na bílé tričko se jako na bílé plátno otiskují rukopisy jednotlivých značek – od haute couture až po konfekci. Bílé tričko zároveň poukazuje na negativní důsledky masové produkce a takzvané fast fashion (rychlá móda), která za sebou zanechává znepokojivé ekologické, sociální a ekonomické stopy. Není proto divu, že se pro své univerzální vlastnosti stalo bílé tričko jedním z hlavních motivů vizuálního stylu výstavy.

Móda je podobně jako jiné formy designu součástí komplexního systému, který zahrnuje politiku, ekonomiku, styl, technologii, kulturu a společnost. Výstavě a publikaci předcházel několikaletý výzkum, konaly se konference, diskusní panely a zahraniční cesty, a cílem projektu bylo také doplnit muzejní sbírku módy. Na začátku byl seznam oděvů a doplňků, které změnily svět módy. Počet se nakonec ustálil na 111 kusech.

Kurátoři jsou si vědomi, že některé věci chybí, a vyzývají návštěvníky k doplnění. Pro výstavu si vymezili tři okruhy – archetyp, stereotyp a prototyp –, do nichž jednotlivé položky řadili. Mnoho věcí má své historické předobrazy (například bikiny v mozaikách antického Říma), ale ne všechny se stávají stereotypními a ve společnosti ukotvenými jako třeba perlový náhrdelník, plátěné kalhoty nebo rolák. K vidění jsou obvykle jak původní kusy, tak jejich současné interpretace. Jako prototypy jsou označeny položky, které jsou výzvou pro budoucnost. Až na výjimky většina vznikla pro potřebu výstavy a poukazuje na nové materiálové, technologické a udržitelné způsoby módní produkce.

Kinematické šaty (2014) od amerického design studia Nervous System. Tyto nylonové šaty jsou vytištěny pomocí 3D tisku a jsou jako jeden z mála kusů ve sbírce MoMA (zdroj foto: MoMA)

Nalevo je klasické francouzské námořnické tričko (1960), vpravo jeho interpretace s názvem Bret.on (2017), která vznikla speciálně pro výstavu (foto: Petra Gupta Valentová)

Výstavu kromě popisků k exponátům doprovází komentář, který příběhy jednotlivých kusů zasazuje do obecnějšího rámce módního průmyslu. Kurátoři si všímají pojmů s módou spojených jako styl, krása a její proměnlivé kulturní vzorce, tělo a způsob, jakým subjekt vstupuje do veřejného prostoru. Jak a proč se zakrývá nebo naopak odhaluje, co tato cudná nebo naopak rebelující gesta znamenají, s čím se prostřednictvím oblečení identifikujeme a jak oblečení formuje náš sociální status a gender. Důležité jsou i otázky uniformity, luxusu, řemeslné kvality, tradičních a nových materiálů a technologií. Pro návštěvníky muzea je připraven bohatý doprovodný program, který podrobněji doplňuje to, co se na výstavu nebo do knihy nevešlo.

Otázky, které texty naznačují v expozici, jsou dále rozvinuty v obsáhlé publikaci, jež funguje sama za sebe. Na rozdíl od výstavy jsou zde jednotlivé kusy řazeny abecedně a doprovozeny řadou souvisejících fotografií. Kvůli knize vznikly také fotografické eseje, ve kterých pět fotografů interpretuje téma svým osobitým způsobem. „Katalog je fantasticky udělaný a jednotlivé exponáty jsou vybrány citlivě a historicky dobře zařazeny a dokumentovány. Na výstavě je permanentně hodně lidí, a tak nakonec volím možnost sedět v klidu u krbu a pročítat si katalog,“ komentuje projekt umělkyně Petra Gupta Valentová, studentka doktorského programu na pražské VŠUP v Ateliéru textilní tvorby.

Ukázka řešení knihy Items: Is Fashion Modern? (foto: Zdeněk Přidal)

Přístup k módě v podání MoMA není v muzejním kontextu běžný. Obvykle převládá klasický a předvídatelný uměleckohistorický přístup. Pokud pomineme monografické výstavy módních návrhářů a zájem galerií o exkluzivní tvorbu haute couture, móda a s ní související populární průmysl nepatří mezi oblíbená témata sbírek a výstav designu. Všudypřítomnost módy, její ambivalentnost, „vysoké“ a „nízké“ projevy, komerčnost, zábava, frivolita a fakt, že se týká všech, jsou pro kurátory možným důvodem, proč tuto oblast designu muzejní odborníci opomíjejí. Dokonce i v instituci, jakou je MoMA, která se od svého založení designu věnuje, je módní design ve sbírkách zastoupen velmi řídce. Pro prvního ředitele muzea Philipa Johnsona, který zde působil od roku 1932, byla důvodem nezájmu právě efemérnost módy – rychlé střídání stylů a sezonních trendů –, která se podle něj vzpírala nadčasovým ideálům modernismu. Ty se mnohem lépe promítaly do stabilnějších forem jako produktový design nebo architektura. Oděvy zkrátka do modernistického kánonu MoMA nepatřily.

Doposud jedinou výstavou v MoMA, jež se tématu věnovala, je Is Clothes Modern? z roku 1944, na kterou současný projekt v názvu odkazuje. V zásadě šlo o výstavu, v níž kurátor Bernard Rudofsky zkoumal vztah jedince k oblékání. Jeho cílem bylo upozornit na design oděvů jako na uměleckou činnost. Pokud Rudofsky ve své výstavě mluví o jednotlivých oděvech a kultuře v souvislosti s uměním, Antonelli mluví o módním průmyslu a módu vnímá v kontextu designu. Svým kurátorským přístupem orientovaným na téma namísto na tvůrce a jejich díla navazuje na on-line projekt Design a násilí, kterou před lety pro MoMA připravila s cílem poukázat na negativní moc designu ve společnosti.

Dalo by se říci, že hlavním klíčovým slovem, které ukazuje, jak se s kusy oblečení a doplňků v módním průmyslu zachází, je apropriace, proces typický pro celou vizuální kulturu. Přivlastňování a přisuzování nových významů věcem pomocí začleňování do nových souvislostí tvoří jádro módního průmyslu. Ze sportu přišlo mnoho kultovních kusů, které ovlivnily současnou takzvanou street módu, jako třeba boty Adidas Superstar, Air Force One od Nike, kšiltovka a tenisky Converse. Dalším příkladem jsou z armády přisvojená námořnická trika, kukly, letecké sluneční brýle a další. Jisté je, že módní marketing vždy dokáže vycítit tu pravou příležitost bez ohledu na to, zda jde o apropriaci věcí ze sportu, armády nebo jiných oblastí.

Podle informací z médií a komentářů na sociálních sítích má výstava velký ohlas. V módě v zásadě neexistují laikové, ale jen samí odborníci. Šaty jsou totiž něco, bez čeho se člověk neobejde ani doma ani venku. A je jedno, zda svůj styl někdo vědomě řeší, nebo naopak rezignovaně volí pohodlí a nosí, co se namane. Vždy jde o legitimní postoj, který do tématu móda patří. Alespoň tak to vidí newyorská výstava. Není překvapivé, že je populární, úspěšná a navštěvovaná.

„Výstavu v MoMA jsem uvítala a viděla ji víckrát než jednou. Pro mě je ITEMS komplexní výstavou s velmi kvalitním průřezem ikonických kusů z různých kategorií odívaní. Těší mě, že se dotýká témat, která mě zajímají, jako je například kulturní apropriace, řemeslo a udržitelná móda. Oceňuji také, že výstava přispívá i k aktuálně silným politickým tématům, jako je protirasistické hnutí Black Lives Matter nebo burkini a otázka cudnosti, která se nyní v módě hodně řeší,“ komentuje svoje dojmy Petra Gupta Valentová. Sdílím podobný pocit, i když mi určitě leccos uniklo i přesto, že spoustu informací mám díky skvělé komunikaci s MoMA dostupné. Stejně bych to chtěla vidět na vlastní oči právě pro ten kontext, pro ten multikulti New York, jehož ulice dotvářejí to, na co se výstava ptá. Je tedy móda moderní?

Zkusím odpovědět z Prahy. Otázka je záludná a dvojsmyslná. Móda je moderní ve smyslu současná, aktuální a trendy. Zároveň je také moderní ve smyslu modernismu, hnutí první poloviny 20. století, a tedy nadčasová. Výstava totiž ukazuje, že efemera spojovaná s módou a trendy, ona říše pomíjivosti, o které mluví Gilles Lipovetsky, má své pevné body, stabilní a nadčasové kusy, které nezestárnou. Jen budou průmyslem nadále znova a znova využívané a přivlastňované aktuálními trendy a postupně se k nim budou přidávat další ikonické kusy, které musí nejdříve čas prověřit. Proto první ředitel MoMA Philip Johnson nemohl vnímat módu jinak než jako efeméru, protože mu chyběl dostatečný časový odstup, který máme nyní my.

Text: Kateřina Přidalová, úvodní foto: © 2017 The Museum of Modern Art, Martin Seck

31. 12. 2017

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek



Související články

Módní teoretička Jana Máchalová: Trh je přesycen a móda nudí

Koželužka Jessie Brown: K vyčinění kůže stačí rozmačkaný mozek

Patří do budoucnosti textilního průmyslu bio džíny na splátky? Odpověď hledejte v Berlíně

Módní teoretička Jana Máchalová: Trh je přesycen a móda nudí Koželužka Jessie Brown: K vyčinění kůže stačí rozmačkaný mozek Patří do budoucnosti textilního průmyslu bio džíny na splátky? Odpověď hledejte v Berlíně

O nás Kontakt Inzerce matériO Prague Prodej


© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.