Všímáme si

OD SKLIZNĚ KE KONZUMACI A ZPÁTKY

Loňský ročník festivalu Dutch Design Week, zaštítěný slovním spojením Real Unreal, se tématicky zaměřil na zpochybňování narativů a rozpouštění hranic mezi realitou a fikcí prostřednictvím designu. Během deseti dnů zprostředkovávali kolektivy i jednotlivci v rámci svých instalací výsledky výzkumů široké škály témat, od úbytku biodiverzity až po kulturní přivlastňování. Napříč rozdílnými přístupy rezonovaly festivalem snahy o přehodnocení lidského vztahu k půdě. Designéři a kurátoři přitom pracovali se zvláštní samozřejmostí, že způsob jakým ,,sklízíme” je do určité míry definován tím, jak ,,konzumujeme” – a že si tyto dva akty mají co říci.

OD SKLIZNĚ KE KONZUMACI A ZPÁTKY
OD SKLIZNĚ KE KONZUMACI A ZPÁTKY

Autorka: Lilia Gutiérrez • Foto: Maikel Samuels, Zdroj: ateliernl.com

Hlína jako zprostředkovatel

Někdy je vody příliš mnoho, jindy příliš málo. Změna klimatu vyžaduje nové přístupy k vodnímu hospodářství, které je i pro Nizozemsko důležitým tématem. Od té doby, co hladina Rýnu a Mázy před třiceti lety dosáhla okraje hráze, se debaty o vodních opatřeních v Holandsku začaly ubírat novým směrem – už se nejedná jen o zpevnění hrází, ale o to, věnovat řekám více přirozeného prostoru. Příkladem je projekt Meandering Maas, realizovaný podél řeky Mázy z Ravensteinu do Lith. Během realizace projektu se má vytěžit nejméně čtyři miliony krychlových metrů hlíny, přičemž část z nich bude použita na zpevnění hráze a zbytek bude prodán do cihelen. Pomocí jílu, který se těží pro rozšíření řeky a zpevnění hrází, ukazuje Ateliér NL, jak mohou zdánlivě invazivní bezpečnostní opatření jít ruku v ruce s biodiverzitou a pozorností věnovanou bohaté historii oblasti.

Projekt Meandring Maas. Foto: Ruud Balk, zdroj: ateliernl.com

Nadine Sterk a Lonny van Ryswyck, zakladatelé Ateliéru NL, představili během Dutch Design Week výsledky hledání nového využití pro část jílu vytěženého při rozšiřování řeky. Hlínu použili mimo jiné k výrobě nádobí a ve spolupráci s restaurací Vanderland poté v rámci doprovodného programu podávali tématické pokrmy. Hlína byla zároveň využita jako jednotící prvek celé expozice. Její hromada byla ústředním bodem výstavy, zkoumající roli řeky v životech různých jedinců – místního obyvatele, turisty, dodavatele stavby, projektanta a správce hrází, čápa i samotné řeky. Ateliér NL skrze jíl oslavuje zemské bohatství a místní suroviny. „Zásahy do krajiny, jako jsou ty v projektu Meanderende Maas, přispívají k bohatším ekosystémům a novým ekonomickým příležitostem,“ píše studio, „Vrcholným symbolem holandského designu je bezpochyby náš invenční přístup k hospodaření s vodou. Již více než dva tisíce let je hospodaření s vodou s poldry, čerpacími stanicemi, hrázemi a kanály klíčovou součástí naší kultury”, dodává.

Svědomí je v půdě

Expozice Tools of Rekindling se zaměřila na akt sklizně, nově definovaný nejen jako metoda těžby, ale i jako forma aktivismu, která přetváří náš vztah k místnímu prostředí. Pozici hlíny jako předmět výzkumu využíval i zde vystavený projekt Under Scorched Earth designérek Emmie Massias a Eleny Genesio. Designérky zkoumaly vlastnosti divoké hlíny napříč Sicílií, aby porozuměly historii územní dynamiky – napětí mezi suchem, turistickým ruchem a vlastnictvím půdy v daném regionu. Výstava vyzývala k představení si budoucnosti, ve které náš vztah k půdě nebude definován exploatací, tedy vykořisťováním a hospodářským využitím, ale podporou regenerativních materiálových cyklů. Massias a Genesio, které jsou zároveň i iniciátorkami výstavy, zdůraznily etická dilemata těžby přírodních zdrojů a měnící se hodnoty surovin v globalizovaných ekonomikách.

Projekt Under Scorched Earth. Foto: Gigi Totaro, zdroj: emmiemassias.com

S procesem sklizně pracuje i projekt holandské designérky Marte Mei. Mei vytváří keramickou glazuru z popela rostlin, které byly vysazeny v amsterdamském parku De Ceuvel, aby z půdy extrahovaly těžké kovy v procesu známém pod názvem fytoextrakce. Rostliny posléze nemohou být kompostovány, protože by to znamenalo návrat toxických látek zpět do půdy. Některé rostliny během růstu absorbovaly tolik toxinů, že testování ukázalo nevhodnost glazur pro styk s potravinami. Glazuru designérka proto použila k vytvoření kolekce keramických zahradnických nástrojů pro údržbu parku, ze kterého se narodily. Tento projekt byl součástí výstavy (W)aardewerk pořádanou Crafts Council Nederland.

Zahradnické náčiní designérky Marte Mei. Foto: Marte Mei, zdroj: martemei.com

Spekulace konzumací

„Přehodnocení našeho vztahu k jídlu by mělo být zakořeněno v hlubším uvědomění propletených živých systémů, na kterých závisí potravinová produkce,” píše Katinka Versendaal, výzkumná designérka a spoluzakladatelka projektu The ___ knows everything. Právě v souladu s touto myšlenkou byl založen tento spekulativní gastronomický projekt, online platforma a komunita kulinářských kreativců, kulturních odborníků, akademických i uměleckých výzkumníků, kteří společně využívají potraviny jako nástroj k zamyšlení nad současnou krizí. Metody spekulativní gastronomie jsou tak využívány k výzkumům znečištění a toxicity a masového vymírání nehumánních druhů prostřednictvím aktu jedení.

Zdroj: the-knowseverything.org

S dosazeným slovem fish (pozn. redakce: celý název akce zní The fish knows everything) připravili designéři pro Dutch Design Week regenerační menu. Čtyři tématické chody ze čtyř různých invazních a ohrožených druhů ryb, aby prozkoumali, jak diskutovat o jejich odpovědné konzumaci. Program akce byl doplněn promítáním filmů, workshopem a exkurzemi. V kontextu projektů platformy The ___ knows everything se stravování stává výzkumnou metodou, která může odhalit dopad potravinové produkce v lokálním i globálním kontextu. Mohlo by se jídlo stát transformačním nástrojem pro přizpůsobení se současné ekologické krizi?

Konzervace a komodifikace

Konzumní kultura hraje velkou roli i v projektu českého designéra Adama Kvačka – Paradox of Isoëtes: Future of Almost Lost Species vystaveného v prostorách Microlab Hall. Designér propojuje zdánlivě nesourodé oblasti paleobotaniky a designu v pokusu o záchranu ohrožené vodní rostliny šídlatky. Projekt si klade za cíl prozkoumat odcizení lidstva přírodě. Nabízí spekulativní scénář blízké budoucnosti v kontextu současného alarmujícího úbytku přírodních druhů, které je důsledkem lidského počínání. Kvaček přitom s absurdní myšlenkou, že jediným způsobem, jak zachránit téměř vyhynulé druhy, je udělat je užitečnými pro člověka. Středem jeho zájmu je proces komodifikace, pojem, který představuje eventuální propojení obou oblastí. Z rostliny vytváří komoditu – jednorázové příbory jako symbol konzumní společnosti.

Foto: Šimona Němečková, zdroj: adamkvacek.cz

Opačný přístup zvolil ve svém výzkumu Maíz vizuální designér Cristobal Ascencio Ramos, jeden z vystavujících na výstavě Decentralized Futures, která vznikla z iniciativy Baltan Laboratories. Vystavená díla osmi mezinárodních umělců a designérů využívala decentralizované technologie pro řešení dnešních ekologických, politických a socioekonomických výzev.

V instalaci Ramose se setkáváme se sbírkou 3D modelů odrůd kukuřice, které jsou touto metodou dokumentovány a konzervovány do digitálního archivu. Pěstování kukuřice má pro Mexiko silnou ekonomickou i kulturní hodnotu. Existuje více jak šedesát odrůd této populární plodiny a každá z nich má své specifické vlastnosti. Zatímco rozmanitost odrůd je na lokální úrovni díky úsilí farmářů a původních obyvatel částečně udržována, tyto snahy stojí v opozici nátlaku agrobyznysu, který ve své snaze o ekonomický obrat na globální úrovni zasahuje do biologické rozmanitosti tradičních plodin a původních odrůd.

Do procesu vytváření detailních modelů umělec zapojil odborníky z průmyslu, zemědělství i kulturního dědictví. V tomto kolektivním výzkumu byly fotogrammetrické techniky použity k vytvoření trvalého vizuálního archivu přírodního dědictví, který bude dál uložen distribuovaným a bezpečným způsobem díky blockchainu.

Jak se design vrací zpátky na zem

Na pozadí zmíněných projektů, využívajících design jako prostředek reflexe společnosti a materiální kultury, se odehrává diskuze o našem vztahu k prostředí. Představa romantizované přírody jako pozadí scénáře či neutrálního rámce, kde se odehrává lidská činnost, ale v antropocénu postrádá na aktuálnosti a musí být nahrazena širší a komplexnější reflexí. V rámci potenciálního zpochybnění našich materiálních návyků, se vztah designu k půdě přitom může jevit poměrně vágně. A v konečném důsledku jde – spíše než o debaty o původu, komoditě nebo novosti – o to, čeho je hmota součástí.

Nizozemská debata o designu je od té naší téměř diametrálně odlišná. Zatímco na festivalu v Eindhovenu je designérský výzkum standardem, kterému spíše schází jasná východiska, tuzemský přístup si se svým tradičním, humanistickým zaměřením na uživatelskou zkušenost a ekonomický obrat naopak jako kdyby vystačí bez hlubší reflexe. Onen „design zaměřený na člověka“ je ve skutečnosti stále aspirací, kterou mnoho designu ještě ani nesplňuje. A přesto, pokud realita antropocénu něco objasnila, pak to, že lidské zájmy musí být zmírněny v zájmu zbytku živého světa. Už se nejedná jen o nabízení alternativ, ale nabourávání současného statu quo. Stačí k dalšímu kroku vědomá existence těchto polarizovaných tendencí, nebo se jedná o nový prostor pro spolupráci?