Obrazem

Maďaři mají pozoruhodný systém upcyklace věcí. Vládě nevoní

V ulicích větších maďarských měst se jednou za rok objeví obrovské haldy rozbitých nebo zastaralých věcí. Odpad nashromážděný před domy pak zdarma odvezou městské služby. V Maďarsku se tento fenomén jmenuje lomtalanítás – doslova „zbavení se věcí“. K pátrání po tomto fenoménu se vydáváme na okraj Budapešti, kde dokumentujeme, co se obyvatelé čtvrti Újpest rozhodli vyhodit tento rok.

Maďaři mají pozoruhodný systém upcyklace věcí. Vládě nevoní
Maďaři mají pozoruhodný systém upcyklace věcí. Vládě nevoní

V Budapešti trvá lomtalanítás zhruba deset dní, v každém obvodě je pro něj vyhrazen jiný den. Nechtěné věci se zpravidla začínají před domy shromažďovat den před oficiálním odvozem. Než se rozjedou dodávky a odvezou je jako odpad, prozkoumají je hipsteři, umělci, majitelé ruin pubs hledající originální kousky a také ti, kteří se živí prodejem všemožných nalezených věcí.

Vystupujeme z autobusu na sídlišti v Újpestě a začínáme pátrat po místech, která jsou teď na řadě. Mám velké očekávání. V minulém roce jsem během této akce na Budínském hradě (i tam se bydlí) našla dvě zánovní židle, hezký noční stolek lehce pokreslený křídami a obrovský nástěnný kalendář s krajinami z 90. let. Na sídlišti je všude klid, děti se hrají na hřišti, po trávě běhají psi a na okruhu běžci. Před jedním blokem vidíme několik podezřelých pytlů, ale je v nich jen substrát, který někdo nechal na chodníku, když skončil se zahrádkařením.

Přejdeme silnici a tramvajové koleje, už to tady vypadá trochu jako na vesnici se stoletými malými domky. A najdeme první stopy, kopec složený ze staré vany a zbytky levného nábytku z 80. let. Na příštím rohu to začíná doopravdy, chodník je pokrytý. Mezi hory nábytku si sedají dva muži a žena. Mohou to být „profesionálové“, asi hlídají cennější kousky, které si vybrali, a čekají. Než přijede jejich kolega s autem, nikdo se nesmí jejich věcí dotknout.

Nás, dvě holky, asi nevnímají jako konkurenci, a nechávají nás, abychom se prohrabovaly ponožkami (všechny liché) a skoro novými tričky z „háemka“. Na zemí leží plechové dózy s nápisy v azbuce. Muž má dobrou náladu, pochválí mi růžové brýle a říká, že on by taky takové chtěl; mezitím v jednom šuplíku najdu dopisy a rodinné fotky a schovám je.

Podstatnou složkou další hory je nábytek z dřevotřísky (základem celého lomtalanításu je nábytek z dřevotřísky). Na policích leží hry, lyžáky a vanička, z šuplíků vytahujeme oděvy, knihy a ručně napsané poznámky o základech použití Windows 98.

Vedle nás stojící matka diskutuje s dcerou, jestli si s sebou mají vzít Člověče, nezlob se! Zdá se mi, že tu jsou jen na odpolední procházce. Paní s kudrnatými vlasy je připravená, má jen prázdnou igelitovou tašku. Zajímají ji hlavně oděvy a hračky. Hlasitě lamentuje: „Mít tolik hadrů, jak měli ti lidé tady, to není možné…, a kde proboha vzali místo, aby všechny ty věci schovávali tak dlouho.“ Nevíme. Skončí s tím, že i ona má hodně hadrů.

Jak se přesunujeme dál, na scéně se objeví další profesionálové. Dvě paní jdou stejným směrem jako my a obě táhnou kostry kočárků velmi sofistikovaně naložené hadry, které mají poskládané v sáčcích a taškách. Jsou cílevědomé, jistě jim záleží na to, co najdou a za kolik to prodají. Mezi haldami chodí pomalu a potichu, přebírají je a se zkušeným pohledem vybírají nejhezčí kusy. Vypadá to jako divná choreografie. Sem a tam pobíhají dětí, které pomáhají rodičům, a zakřičí, když v haldách najdou něco zajímavého.

Na chvíli mám pocit, že bychom s nimi neměly soutěžit, možná se jim to nebude líbit. Stejně si nás nevšímají, jen prohrabují vyhozené věci. Jsme u stejné haldy. Ve starém kufru najdu pletený svetr americké značky ve velikosti pro moji sestru. Květované retro šaty z polyesteru nechám na místě.

Leží tu i větší kartonová krabice, je pokrytá fialovou dekou, pekelně smrdí a krouží nad ní mouchy. Na chlapeckém kole vedle starého hi-fi je snad dvacetiletá vrstva prachu. Vedle stojí auto s otevřeným kufrem, kufr je plný elektroniky, nikdo to nehlídá. Vezmu si podivný půllitr, který za čtvrt hodin nechám na rohu, je to opravdu ošklivý a těžký.

Před hromadou nábytku stojí kluk a hlídá své věci: starobylé, dobře vypadající dřevěné skříně a komodu. Nervózně kouká do dálky a něco si mumlá. Asi se bojí dalšího kluka, který hlídá podobnou kolekci asi o padesát metrů dál. Na další dřevotřískové polici leží další rodinné fotografie a korespondence, kolem rozházený život jedné babičky. Včetně zástěrek, zavařenin, léků a třicetiletého rumu Stroh.

Mimochodem, my všichni jsme to tady dělali ilegálně. Od roku 2013 platí v Maďarsku nový zákon týkající lomtalanítás: když obyvatel dá nějaký odpad na ulici v období organizovaného sběru, tak se odložené věci automaticky stanou majetkem městských služeb. V tomto smyslu krademe. Když nás někdo chytne s něčím, co bude mít hodnotu nad 50 000 forintů (asi 4 500 korun), mohli bychom se prý dostat i do vězení.

Tento zákon ladí s další skupinou zákonů vznikajících pod vládou Viktora Orbána. Jsou namířené proti sociálně slabším, například zakazují být bezdomovcem nebo pomáhat uprchlíkům. Ti, kteří živí se sbíráním a prodáváním odpadu ale mají řešení: přesvědčí obyvatelé, aby podepsali smlouvu o tom, že jim legálně darovali všechny vyhozené věci ležících před jejími domy.

Text: Anna Laura Kolláth, Foto: Marie Leličová