Ptáme se

Udržitelnost není něco navíc, v Česku si to uvědomují některé obce i firmy. Vláda téma odsunula

„To, že se máme zatím velmi dobře a na konkrétních příkladech nevnímáme, že nám docházejí zdroje, je jednou z bariér k prosazení cirkulární ekonomiky v Česku,“ říká Soňa Jonášová z Institutu cirkulární ekonomiky (INCIEN). Povídaly jsme si s ní o odpadcích, designu, partnerství, ale také o politice.

Udržitelnost není něco navíc, v Česku si to uvědomují některé obce i firmy. Vláda téma odsunula
Udržitelnost není něco navíc, v Česku si to uvědomují některé obce i firmy. Vláda téma odsunula

Konzumní způsob života nelze zastavit, ale je možné minimalizovat jeho dopady. O to se snaží cirkulární ekonomika (CE), která jde ruku v ruce s trvale udržitelným rozvojem. Na rozdíl od stávajících lineárních ekonomických procesů založených na principu vytěžit – vyrobit – vyhodit, cirkulární ekonomika zdůrazňuje mnohonásobné použití produktů a služeb a odpad vnímá jako zdroj. Co vás vedlo k založení Institutu cirkulární ekonomiky?
Studovala jsem v Brně zemědělství a vždy mi připadalo samozřejmé zajímat se o to, jaký dopad má naše aktivita na životní prostředí. Navíc jsem odmala naučená, že zdroje nejsou zadarmo. Později jsem přišla do kontaktu se zemědělskou produkcí a zjistila, jak ohromnou spotřebu zdrojů máme, a objevila alternativu v trvale udržitelném rozvoji. Pak jsem odjela studovat do Nizozemska, které je v oblasti trvalé udržitelnosti a cirkulární ekonomiky na špičce. Začala jsem se o to téma zajímat a v roce 2014, když se v Bruselu na konferenci Green Week setkali světoví lídři z nezisku, byznysu a veřejné sféry. Jednali o cirkulární ekonomice jako jediné cestě k naplnění cíle udržitelného rozvoje. V tu dobu nebyla v České republice o tomto přístupu ani zmínka. Tak jsem si řekla, že s tím musím něco udělat, a tentýž rok jsem založila institut.

V jaké fázi je v tomto směru Česká republika nyní?
Stále čekáme na zavedení vyšších skládkovacích poplatků. To je zásadní bariéra, protože máme jedny z nejlevnějších v Evropě. Skládky mají nejvíc negativních dopadů na životní prostředí a nízký poplatek nyní na trhu brání recyklaci. EU říká, že pokud nezdražíme skládkování, žádná jiná technologie zpracování odpadu nebude konkurenceschopná. Dokud se bude vyplácet vozit odpad na skládky, nikdy se plně nerozvine recyklační průmysl.

V březnu Hospodářské noviny uvedly, že ministerstvo životního prostředí zdražení skládkování plánuje. Ozývají se ale i protihlasy, že to pro změnu nahraje byznysu spaloven. V důsledku by pak skládkovací poplatek nemusel mít předpokládaný vliv na efektivnější třídění odpadu.
Na první pohled to vypadá, že změna nahrává spalovnám. Ve skutečnosti je to o recyklaci. Štve mě, že se na veřejnost dostala nejasná zpráva o tom, že při dražších skládkách se vystaví ohromné množství spaloven. Podle balíčku oběhového hospodářství, který v dubnu schválila EU, je zřejmé, že cílem je primárně zvýšení recyklace. Nyní komunální odpady v ČR z poloviny skládkujeme, zhruba 12 % energeticky využíváme ve spalovnách a zbytek se recykluje.

Pravdou však je, že se velká část vytříděného nezpracovaného materiálu vrací na skládky. Takže podle mého odhadu končí na skládkách až 60 % komunálních odpadů. A to nemluvíme o průmyslovém a živnostenském. Ideální poměr nakládání s odpadem je podle EU 10 % pro skládkování, 25 % odpadu pro energetické využití ve spalovnách, kde může dopad nahradit uhlí a jiné primární zdroje, a 65 % pro recyklaci. Množství spaloven se tedy musí vejít do tohoto limitu. Takže obava z toho, že se na každém rohu postaví spalovna, je zbytečná.

Říkáte, že skládkování je špatné. Nechvalnou pověst mají u nás také spalovny. Popište mi krátce, jaké důsledky mají tyto přístupy k zpracování odpadu.
Nerada používám označení spalovna. V obecném povědomí je u nás spalovna spojená s tím, že se při spalování odpadů do ovzduší dostávají škodlivé dioxiny a vznikne odpad, který se stejně musí někam dát. Dnes se už nestaví prosté „spalovny“, ale sofistikovaná zařízení na energetické využívání odpadů, které má kvalitní systém dočišťování spalin splňující veškeré legislativní požadavky s nejpřísnějšími limity pro emise do ovzduší. Takže to, co normálně často hoří na skládkách a jde přímo do ovzduší, se ve spalovnách filtruje.

Odpad ze spaloven se ve světě navíc zcela běžně používá jako zdroj do stavebnictví. Nikdo na něj nekouká jako na odpad. Proto se s českými energetiky snažíme nalézat řešení, propojujeme je se stavebními firmami a vznikají projekty, jak využít škváru jako kvalitní stavební materiál například při stavbě silnic. Není důvod to dávat na skládku, když mi to nahradí primární surovinu. Navíc zkušenosti ukazují, že odpadu po spálení je jen asi 20 až 25 % oproti původní hmotnosti.

Problém však je v tom, že v ČR stále máme dostatek primárních zdrojů. Můžete si zajet do lomu a dovézt štěrk, zatímco v Nizozemsku, kde se perou o každý centimetr půdy, je to nepředstavitelné. Nebo třeba pitná voda. Sucho přišlo před dvěma lety a až teprve tehdy jsme začali řešit, že bychom měli omezit její spotřebu. To, že se máme zatím velmi dobře a nevnímáme na konkrétních příkladech, že nám zdroje docházejí, je další bariérou k prosazení cirkulární ekonomiky u nás.

Malešická spalovna, přesněji Zařízení na energetické využití odpadu Malešice (foto: Tomáš Rubín)

Cirkulární ekonomika stojí na dlouhodobých vizích, které daleko přesahují hranice volebního období a krátkodobého plánování v byznysu.
Přesně tak. Je součástí trvale udržitelného rozvoje, což je pro mnoho lidí těžko uchopitelný koncept. Problém je v tom, že nadnárodní korporace jedou na rychlý zisk. Naše vláda v demisi nám bohužel nedávno jasně dala najevo, co pro ně téma znamená, když Odbor pro udržitelný rozvoj převedla na ministerstvo životního prostředí (MŽP). Neuvědomují si, že by se to mělo rozvíjet na meziresortní půdě, je to mezioborové téma – ekologické, ekonomické a sociální. Je to oblast nezbytně nutná pro nás všechny, zahrnující péči o seniory, boj proti chudobě a mnoho dalších společenských problémů. To nemůže vyřešit agenda životního prostředí. Vidím to jako krok zpátky s ohledem na to, jak téma trvalé udržitelnosti rezonuje ve světě.

V souvislosti s touto změnou jste psala Andreji Babišovi nesouhlasný dopis. Jakou máte odezvu?
Věděla jsem, že rozhodnutí vlády nepůjde změnit, ale poslala jsem to proto, aby se na to nezapomnělo. Reakce na dopis spadla na MŽP, což mě nepřekvapuje. Reflektuje to, jaký postoj má k tématu pan premiér. Zároveň je to pochopitelné s ohledem na jeho historii a to, jak nechvalným způsobem jeho firmy hospodaří na zemědělských půdách, které mají ve většině případů v pronájmu. Problém naší vlády je však již dlouhodobě také v tom, že postrádá kontinuitu v tom, co dělá. Navíc poslední dobou naše politika funguje dost významně na populistických tématech.

Na Novinkách.cz nedávno vyšla zpráva, že MŽP nechce zavést systém vratných PET lahví. Mimo jiné také proto, že by to ekonomicky příliš zatížilo podniky a podnikatele. Přitom třeba v Německu to úspěšně funguje a výrazně to zjednodušuje recyklaci. Jak se vyrovnáváte s tímto názorem?
Byla to další zbytečně mediálně negativní zpráva. Přitom MŽP ví, že jsme v první fázi studie, kde mapujeme, kolik PETu se produkuje, jak se s ním nakládá, jak se využívá a kde končí. Potřebujeme zjistit, jak to nyní funguje, abychom to mohli zlepšit. Následovat budou propočty ekonomických dopadů a analýza vlivu na životní prostředí. Vznesli jsme proti zprávě na Novinkách.cz námitku a MŽP nakonec den na to zareagovalo na svém webu zprávou, že počkají na výsledky studie.

Kdo studii zpracovává a jak to probíhá?
V pracovní skupině je kromě nás Vysoká škola chemickotechnologická (VŠCHT) a Karlovarské minerální vody, a. s., které nás oslovili, protože je téma zajímalo. Dnes se do oběhu vrací 60 až 70 % PET lahví. To vypadá sice dobře, ale v zahraničí se vratných lahví vysbírá přes 90 %. Není důvod se spokojit se 60 %, i když to může znamenat zvýšené finanční nároky pro spuštění celého zefektivněného systému. Naším cílem není primárně prosadit zálohu, ale nastavit fungující systém. Na konci dubna jsme s generálním ředitelem Karlovarských minerálních vod navštívili pana ministra a jeho kolegy a shodli jsme se na společných cílech. Je tedy třeba počkat na výsledky, o které se můžeme opřít.

Kromě recyklace je trend i použití PETu omezovat. Například britská královna zakázala ve svých sídlech podávat nápoje v plastových kelímcích a brčka na jedno použití.
Ano, to s tím souvisí. I naše MŽP má kampaň Dost bylo plastu, na které spolupracujeme. Jde o pozitivní motivaci k omezování plastů určenou pro supermarkety, restaurace a další služby rychlého občerstvení. Hledáme v zahraničí alternativy plastů a snažíme se, aby se prosadily i nás. Prevence vzniku odpadů je stále na prvním místě.

Pojďme se podívat na dobré příklady z praxe. Jak probíhá vaše spolupráce s obcemi?
Aby se odpad stal zdrojem, musí být dobře roztříděný. Proto jsme se šli podívat, jak obce třídí. Když nevíte, jak na to, podíváte se do popelnice. Začali jsme dělat analýzy odpadu, ukazovat, že to jde jinak, motivovat obyvatele a dělat osvětu. V obcích nestačí jen zpráva v místním zpravodaji, musíte se s lidmi setkat, vysvětlit jim, proč je dobré třídit, a ideálně jim při osvětě o třídění bioodpadů rozdat i kompostéry. Na pár pilotních projektech například v obcích Prostřední Bečva, Jaroměřice, Kateřinice či Trojanovice jsme zjistili, že se právě díky kompostování šetří desítky tun odpadu, který by šel jinak na skládky. V Prostřední Bečvě například stouplo po roce třídění o desítky procent a za rok obec ušetřila 300 000 Kč na odpadech. Náklady tvořily asi půlku finální úspory, a navíc odteď každý další rok už budou jen šetřit.

Máme také od ledna projekt Obce na cestě k méně odpadu, kde s obcemi realizujeme koncept fungující v Prostřední Bečvě, a navíc postupně zpřístupňujeme potřebné know-how, kde by se starostové mohli inspirovat a mohlo by to fungovat i bez nás.

V roce 2015 jste dělali odpadový audit pro Prahu 7, sešli jste se ve spalovně v Malešicích, abyste zjistili, co z odpadu lze ještě vytřídit a recyklovat. Co se od té doby změnilo? Jak si stojí tato městská část dnes?
Tehdy byl problém v tom, že lidé chtěli třídit, ale nevěděli, kam dávat bioodpad, chyběly jim kompostéry a stěžovali si na kontejnery na třídění odpadu – buď byly daleko, nebo zabíraly prostor pro parkování. Například na pilotním projektu kompostování ve vnitroblocích se ukázalo, že lidé kompostují dobře a rádi, protože mají kontejnery na tříděné odpady blíže. Podle vyjádření Pražských služeb tento systém zvýšil bonitu odpadu o 20 až 30 %, protože lidé ve vnitrobloku tam házejí jen to, co tam patří.

Pak jsme také dělali revizi nápojových kartonů a rozmístili více kontejnerů ve spolupráci s firmou Tetra Pak. Nyní se zamýšlíme nad vznikem Reuse centra v Holešovické tržnici, chceme uspořádat malé SWAPy a výměnu oblečení a další menší projekty. Praha 7 má na tyto aktivity velmi dobrou zpětnou vazbu od občanů, a proto se připojují i další místní organizace a komunity.

Analýza odpadků, který popeláři svezli z městské části Praha 7 (foto: Tomáš Tesař, 2015, více)

Spolupracujete také s firmami. Zmínila jste Karlovarské minerální vody. Psala jste také o spolupráci s firmou Zentiva. Vojtěch Kotecký, expert na ekologickou politiku, si myslí, že recyklace by měla být až tím posledním řešením, neboť jde více o optimalizaci výrobních procesů. Zabývali jste se v Zentivě také těmito primárními aspekty výroby?
V Zentivě jsou většinou výrobní procesy dost optimalizované, ale i přesto se snažíme najít body, kde může být odpad zdrojem – ať už interně či v dalších navazujících segmentech. Řešili jsme blistry, do kterých se balí jednotlivé léky. Jde o kombinovaný materiál z hliníku a plastu, který je problematické vytřídit a recyklovat. Blistry musí mít kulaté okraje, aby se o ně zákazníci nepořezali. Ořezy z blistrů tvoří v Zentivě ročně tuny odpadu, kterému se bohužel nevyhnete. Vozily se do daleké spalovny. V návaznosti na naše cirkulární aktivity navázala Zentiva spolupráci s firmou Envisolutions, která našla odběratele blistrů a ty se nyní vozí k recyklaci. Při výrobě léků vzniká také velké množství destilované vody a my nyní hledáme cesty, jak ji využít.

Je nám jasné, že recyklace je až to poslední, ale na druhou stranu, od té doby, co jsme dohodli projekty se Zentivou, lidé začali uvažovat jinak. Původně to byla aktivita CSR (Corporate Social Responsibility, Společenská odpovědnost firem, pozn. red.) oddělení. Záleží nám na však na tom, aby spolu oddělení ve firmě komunikovala, a proto jsme se bavili se všemi a dělali jim přednášky o třídění. Je úplně nezbytné, aby každý zaměstnanec cítil, že jejich firma dělá něco navíc. Nyní je v Zentivě mezi jednotlivými úseky vzájemná spolupráce a věci se vymýšlejí společně. My to sice koordinujeme, ale v zásadě jsou to jejich projekty, které si žijí vlastním životem bez nás. Pokud se to ve firmě takto zakoření, není pak vůbec nutné mít CSR oddělení či poradce pro cirkulární ekonomiku.

Neuvažovali jste, že by se blistry vyráběly z úplně jiného, jednolitého materiálu?
U farmaceutických výrobků jsou kladeny vysoké požadavky na to, aby v obalu léčiv nedocházelo k degradaci účinných látek. K ekodesignu jsme se zatím nedostali. Spíše řešíme, co jde realizovat hned.

Vzorkování odpadu v Malešicích (foto: Tomáš Tesař, 2015)

V médiích je cirkulární ekonomika často spojována právě s odpadem a recyklací. Nicméně je to horké téma i pro design výrobků a ovlivňování procesů před samotnou výrobou. Americká společnost IDEO nedávno vydala manuál Circular Design Guide, kde tyto nové způsoby uvažování popisuje.
Změna výroby je nejtěžší věc. My jdeme od konce a věříme, že se postupně na začátek dostaneme. Nemůžeme přijít do firem a říkat, že dělají všechno špatně. Když postupujeme od nakládání s odpadem, jde to mnohem lépe. Například s Karlovarskými minerálními vodami jsme na začátku jednali o tom, jak co nejvíc odpadu vrátit zpět do oběhu. Zároveň jsme je upozorňovali i na to, že je nemine otázka ekodesignu a optimalizace výroby PETek.

Diskuse se po čase velmi otevřely, důvěřují nám a nevnímají nás jako zelenou neziskovku, kterou nezajímá jejich výrobní proces. Ekodesign zvažují, ale nejde to hned. Naše strategie je založená na tom, že si nejdříve chceme vybudovat partnerství. Pokud je zavedení cirkulárních principů jen nápadem CSR oddělení a nikdo další ve firmě za tím nestojí, nemá to smysl. Až teprve tehdy, když se na tom ve firmě shodnou, můžeme to s nimi rozvíjet.

Co říkáte na to, že hlavní cenu v kategorii produktový design soutěže Czech Grand Design vyhrála plastová lahev na minerálku?
Nepřekvapuje mě to. Je to známka toho, že je u nás udržitelnost něco navíc a nemáme to v jádru zažité. Je to zrcadlo toho, jací designéři vycházejí z našich škol. Když byste se podívala na podobné soutěže v Nizozemsku, jsou úplně jinde. Prosazují nové materiály, postupy a design výrobků stojí na ekologických aspektech.

Jaká je nejčastější negativní kritika na cirkulární ekonomiku?
Hlavní kritika se týká toho, že není možné věci donekonečna recyklovat. To my víme, ale chceme alespoň optimalizovat, co jde. Některé materiály sice nejsou vůbec vhodné k recyklaci, ale můžeme pro ně nastavit cyklus, aby byly co nejdéle využívány.

Další námitkou proti je, že si přechod na cirkulární ekonomiku vyžaduje mnoho legislativních změn, a to bude trvat moc dlouho. Nicméně mnoho osvícených lidí, ať z vesnic nebo z firem, se shodne na tom, že to dává smysl ekologicky a environmentálně. Je ale hodně těžké změnit většinové myšlení. Považuje se to za utopii.

Jako protiargument se také uvádí velká finanční zátěž pro firmy. Pak také obava, že prosazování udržitelných cílů zvýší daně, protože pro firmy a stát je to nákladná transformace, což v důsledku zdraží výrobky a služby a doplatí na to spotřebitel.
Proto se snažíme, aby tyto věci nebyly nutně regulovány legislativně. Dobrou cestou je ale také zdaňování negativních externalit, takže by primární suroviny měly být zdaněny více než ty druhotné, recykláty. Pro zákazníka by to znamenalo, že to, co je neekologické, je dražší. Je to změna systému a potrvá to dlouho.

Sklad odpadního dřeva v Modřanech (ilustrační foto: Tomáš Rubín)

Nyní se pojem udržitelnosti slušně marketingově využívá a ekovýrobky jsou naopak dražší. Například limitované edice tenisek Nike z plastového odpadu z oceánů nebo suroviny bez obalu jsou mnohdy dražší. Kde je podle vás hranice marketingových kampaní a skutečné změny?
Jde o regulaci a daňové zatížení. Problém je v tom, že primární suroviny nejsou oceněny reálnou cenou, ale podle toho, jak se pohybuje jejich cena na světových trzích. Vše je orientované na růst HDP, a když se stane nějaká přírodní katastrofa, paradoxně náhle vzroste HDP, protože se do procesu dostane víc služeb, musíte budovat, stavět, použít víc materiálu, a kola kapitalismu se začnou roztáčet. Problém je, že se společnost hodnotí růstem HDP.

Dříve byly určité věci normální jako třeba bezobalové produkty, dnes se je to přidaná hodnota, za kterou se připlácí. Těším se na dobu, kdy půjdu do klasického supermarketu a budu si moc vybrat, zda si koupím mouku v obalu nebo bez. Ve zmiňovaném Nizozemsku se k tomu již přibližují. Řetězec supermarketů Ekoplaza letos začal testovat fungování „plastic-free“ nákupní uličky.
Ano, přesně tak. Aby v supermarketech vznikly bezobalové koutky bylo jedno z doporučení kampaně Dost bylo plastu. Je třeba to dostat do mainstreamu a nedělat z toho alternativu. Pevně věřím, že se to stane. Zatím to vypadá, že CE je alternativa, která si teprve hledá místo, ale podle našich zkušeností z firem a obcí se toho neděje málo. Máme za sebou hodně projektů a výsledky jsou skvělé. Jen se o tom dostatečně nepíše.

Proto také v Praze zakládáme Cirkulární hub, kde dáme firmám příležitosti představit nejlepší české cirkulární byznys modely a zajímavé projekty v praxi, protože byznys musí být lídrem změny. Musí to ale dávat smysl a mít podporu i zelených neziskovek. Proto mi připadá špatně, když některé neziskovky místo aby s firmami vyjednávaly dopředu, jak výrobky a procesy inovovat, protestují a agresivně útočí. České neziskovky musí být mnohem diplomatičtější a například fungovat samostatněji, bez grantů, jinak se nikam neposuneme.

Jak hodnotíte legislativní regulace a pozitivní motivace shora versus aktivity zespodu?
Je to nezbytné na všech úrovních. Když jsem zakládala INCIEN, nechtěla jsem původně řešit politické souvislosti. Představovala jsem si, že koncept cirkulární ekonomiky je tak zajímavý a smysluplný, že to půjde zespodu. Šetří finance a zdroje, ukazuje firmám, jak něco dělat jinak, a dává lidem práci.

S MŽP jsme otevřeli diskusi o změně legislativy díky tomu, že jsme byli velmi aktivní v praxi. Naším cílem bylo na malých pilotních projektech ukázat, že to jde a dává to smysl. Příklady dobré praxe jsou motivující. V Nizozemsku funguje například koncept Green Deal. Pokud chcete vyzkoušet něco nového, co zatím není v legislativě, dostanete povolenku, abyste si to v praxi vyzkoušeli. Pokud to bude úspěšné, zanese se to do legislativy. Je to opačný koncept, než máme my, kdy legislativa mnohdy předbíhá to, co se děje v praxi, a pak je to nedomyšlené. V Česku se totiž „pilotuje“ na sto procentech vzorku. A to je špatný postup.

Připravila: Kateřina Přidalová, Úvodní foto: Tomáš Rubín