Ptáme se

To, co říkám jako aktivistka a jako politička, je vnímáno jinak

Jak jde dohromady oplétání stromů, prázdné domy a komunitní zahradničení s působením v komunální politice? A je lepší být občanskou aktivistkou, nebo městskou zastupitelkou? Povídaly jsme si s Hanou Matoušovou, ženou různých, zdánlivě protichůdných zájmů. Blíží se volby a ona bude podruhé kandidovat do Zastupitelstva Městské části Praha 8. „Věřím, že to má smysl,“ říká po čtyřech letech.

To, co říkám jako aktivistka a jako politička, je vnímáno jinak
To, co říkám jako aktivistka a jako politička, je vnímáno jinak

Hana Matoušová vystudovala VŠE a MATFYZ a živí se jako datová analytička. Jednou z prvních věcí, kterou o ní na internetu najdete, je oplétání stromů. Jsme obě z Karlína, tak jsme se příznačně sešly v Karlínských kasárnách. Rozhovor jsme tedy začaly u vlny ze starých svetrů a přes občanský aktivismus se dostaly až k politice.

Založila jste komunitní spolek Úlet ovčí babičky, oplétáte stromy, lavičky a další mobiliář ve veřejném prostoru. Co vás k tomu vedlo?
Byla jsem jednou ze zakládajících členek. Na jedné DIY akci jsem se seznámila s kolegyněmi. Viděly jsme tuto streetartovou aktivitu na internetu, zaujalo nás to a první akci jsme udělaly v parku Stromovka v Praze. Líbí se mi ten výsledek. Když jdu po jiném městě a vidím tam opletené stromy, mám z toho radost. A podobnou drobnou pouliční radost chceme zprostředkovat i tady v Praze. Pro mě to má i hodnotu v tom, že se sejdeme, háčkování mě baví a ještě si u toho popovídáme.

Vystoupili jste v pořadu Folklorika na ČT. Jak přistupujete k mediální prezentaci vašich aktivit?
Každá z nás to vnímá jinak. Mně osobně nevadí se k oplétání veřejně přihlásit, souhlasila jsem tedy i s natáčením na kameru. Šlo o pořad Cesty vlny a koncept paní režisérky se mi líbil. Jiné naše členky ale mediální výstupy se zobrazeným obličejem odmítají.

To jste dost schizofrenní skupinka.
Shodneme se na věci, kterou děláme, ale ne na tom, jak to mediálně publikovat. Těch mediálních výstupů zase tolik nemáme, takže to nemusíme řešit moc často. Každá máme zkrátka jiný přístup. Pro jednu je to zkrášlení veřejného prostoru, pro druhou underground a guerilla. Pro mě je to taková trochu prdlá aktivita, která mě těší. Když jsme ale spolu venku a oplétáme, tak nemáme problém.

Jak dlouho už háčkujete a čemu se věnujete nejčastěji?
Šest let a působíme hlavně v Praze. Děláme nejčastěji stromy. Opletly jsme i lavičku, schody, zeď na náplavce nebo plot na Vyšehradě.

V ČR jste byli první?
Ne. První věcí, o které já vím, byla v Praze opletená koule na budově Nové scény Národního divadla. Pak jsme zaznamenaly opletené sokly na jednom pražském mostě v centru a my jsme na to navázaly.

Háčkování máte pro zábavu jako formu zkrášlování veřejného prostoru. Nyní působíte na radnici Městské části Prahy 8 (P8) a veřejným prostorem se zabýváte z jiné pozice. Dříve jste byla aktivní občankou v různých uskupeních. Co vás vedlo k tomu, že jste v roce 2014 kandidovala v komunálních volbách?
Po prohraných volbách v roce 2010 jsem vyslyšela výzvu ke vstupu do strany od tehdejšího předsedy strany Ondřeje Lišky a stala se členkou Strany zelených. V té době jsem už řešila různé lokální kauzy a začala jsem působit v občanském sdružení 8jinak, kde se kvůli netransparentní miliardové zakázce na výstavbu nové radnice Centrum Palmovka sdružili místní lidé žijící v Libni. Postavili jsme se tenkrát proti smlouvě, kterou Městská část Praha 8 podepsala za zvláštních okolností. Po šesti letech Úřad pro hospodářskou soutěž uznal chyby v soutěži, ale na platnost smlouvy to samozřejmě nemělo žádný vliv. Objekt je stále nedostavěný a odhalují se další spory. Je to právně komplikovaný případ.

V rámci 8jinak jsme se soustředili i na další témata související s Prahou 8. Společně s organizací Automat jsme se například věnovali problematickému projektu dostavby Městského okruhu přes Libeň. Ale nebylo to úspěšné, protože projekt se sune dál směrem k realizaci. Nicméně krátce po tom, kdy jsem vstoupila do Zelených, jsem z 8jinak odešla.

Na jaké další problémy jste tehdy na Praze 8 narazila?
Moje další téma bylo hazard. V té době jsem žila na Palmovce, kde bylo na malém prostoru hodně heren, a chtěla jsem s tím něco udělat. Pořádala jsem veřejné debaty na toto téma a začala spolupracovat s občanským sdružením Občané proti hazardu. V roce 2014 jsem pak společně s dalšími lidmi zorganizovala petiční akci 8 bez hazardu, kterou jsme na Praze 8 vyvolali místní referendum. Referendum se pak konalo společně s volbami do zastupitelstva, kde už jsem kandidovala. Nebylo úspěšné, ale dostalo téma hazardu na Praze 8 do popředí, což později pomohlo v Praze významně hazard regulovat. V té době jsem také už několik let dělala osobní asistenci seniorům a lidem na vozíku, a znala jsem tedy jejich každodenní zkušenost s bariérami v Praze, což mě přivedlo to k tématu veřejného prostoru v Praze. Vstup do politiky byl už jen logickým vyústěním těchto mých zkušeností a aktivit.

Zpět do roku 2018. V červnu se v Karlíně u Florence otevřel Bar/ák, komunitně kulturní centrum, které jste jako radní podporovala. Jak se to podařilo?
Byl to opuštěný zchátralý dům, který stojí naproti domu, kde nyní bydlím. Koukala jsem se na něj z okna a přemýšlela, jak je možné, že dům v centru hned vedle metra je prázdný. Zjistila jsem, že je v majetku magistrátu a ten s ním nic nedělá. Pro úřad je jednodušší se nestarat, protože to nestojí žádnou energii. Když jsme se o to jako P8 začali zajímat, ukázalo se, že magistrát dokáže vyjít vstříc. Viděli, že máme koncept, co s domem udělat. Dlouho jsme vyjednávali, ale nakonec to klaplo. Tahle zkušenost mě přivedla k tomu více se zajímat o osud prázdných domů v Praze.

O kom jste uvažovali, že by v domě působil? Udělali jste výzvu nebo jste doporučili konkrétní projekty a lidi?
Praha 8 dlouhodobě spolupracuje se spolkem architektů CCEA MOBA. Řeší karlínský viadukt, ten dům a jeho problematické okolí dobře znali, takže bylo logické, že jsme spolupracovali s nimi. A protože oni zase spolupracují se spolkem Divoké matky, který loni v létě oživil prostor pod viaduktem, staly se Matky jedním z nájemců domu. Otevřely dvůr, bar a mají program na denní bázi. Dále tam působí další dva subjekty. Spolek divadla Pomezí, který se o objekt začal zajímat v té době co my a jejich žádost tehdy magistrát schválil. Dále jsou tam holky z Pokoje do pokoje, kterým jsem dala tip. Věděla jsem, že hledají místo, kde by si otevřely re-use centrum a sdílenou dílnu. Jejich vyjednávání bylo také úspěšné a pronájem dostaly.

Zdá se, že všechno šlo hladce. Neměli jste žádnou negativní zpětnou vazbu?
Zaznívá kritika, že to bylo netransparentní. Ale já spíš považuju za malý zázrak, že se to povedlo. My, jako zprostředkovatel, nejsme v tomhle případě schopni zařídit výběrové řízení. Vlastníkem je magistrát, kdyby oni chtěli, můžou si výběrko udělat. My jsme pouze přišli s nápadem, který se ujal.

Jaká byla tedy vaše role ve vztahu k úředníkům na magistrátu?
Na úřadech panuje syndrom Kliniky – tedy představa, že přijdou aktivisti, obsadí barák a nebudou chtít odejít. Chvíli nám trvalo, než jsme jim vysvětlili, že my na to chceme jít jinak a legálně. Takže jsme to jako městská část zaštítili, zaručili se za subjekty a přesvědčili magistrát, že to bude městotvorný koncept a objektu to pomůže.

Kdo a jak se v přípravě k otevření Bar/áku podílel finančně?
Magistrát dal peníze na nutnou opravu domu. Bylo třeba znovu zavést sítě a zprovoznit topení. P8 financovala kultivaci prostoru kolem domu, výmalbu ruského streetartisty v ulici Za Poříčskou branou za 200 000 Kč a květníky asi za 80 000 Kč. Pražské židle jsou zápůjčka od magistrátu. Nájemci do toho dali spoustu svých peněz, ale hlavně energie a času. Jejich zapálení a práce jsou hlavním důvodem, že se oživení domu povedlo. Odmakali tam desítky hodin svépomocných prací.

Vedle manuální práce je s podobným projektem asi i dost papírování a razítek. Jak dlouho vyjednávání trvalo?
Od začátku k otevření to trvalo zhruba dva roky. Vyjednávání se státní správou je zdlouhavé, s tím se musí počítat. Potřebovali jsme v místě upravit dopravní značení, spolupracovat s Dopravním podnikem, TSK a Billou, která vlastní jednu z pomalovaných stěn. Musela doběhnout nájemní smlouva uzavřená na dvůr, který se pronajímal jako parkoviště.

To bylo ve stejnou dobu, kdy se řešily Karlínská kasárna?
Ano. Akorát zde se jednalo s Ministerstvem spravedlnosti, protože objekt je v jejich majetku. To řešil s ministrem Pelikánem můj kolega místostarosta Petr Vilgus a jednání probíhalo skoro rok. Musím říct, že jsem nevěřila, že to vyjde. Dlouho to bylo tak padesát na padesát.

Není to také tím, že oživování opuštěných objektů je doba nakloněna? Visí to ve vzduchu a děje se to běžně v zahraničí.
Ano, zahraniční příklady určitě pomohly rozpohybovat i ty české snahy. U Kasáren myslím hrálo roli liberální naladění ministra Pelikána, Petru Vilgusovi se podařilo ho přesvědčit a sešlo se to. Prázdných domů je v Praze mnoho a ne vždy se oživení podaří. Ale je pravda, že projektů na oživování veřejného prostoru přibývá, funguje to už pár let, dokonce i v menších městech. Lidé si zvykli, že veřejný prostor je společný, a tedy také jejich. Třeba v Plzni se podařilo jednorázově oživit několik nevyužívaných domů v rámci Plzně jako Evropského hlavního města kultury 2015. Tady v Praze se to daří tam, kde je politická vůle prázdné domy oživovat, ten trend je postupný. Třeba na Praze 8 jsme se prázdným domům věnovali hodně a během dvou let se oživil Bar/ák, Kasárna a snad přibyde příští rok i Invalidovna.

Na začátku září jste za městskou část P8 pořádala v Karlínských kasárnách konferenci Oživujeme prázdné domy. Sešly se tam desítky aktivních lidí z Prahy i regionů a představily svoje úspěšné i neúspěšné projekty. Jak byste akci zhodnotila? Co nového jste se dozvěděla?
Chtěla jsem, aby konference zejména inspirovala a ukázala cesty, jak lze prázdné domy oživovat napříč republikou. Vystupující byli srdcaři. Jejich prezentace nebyly mnohdy formálně dokonalé, ale byly autentické. Až na jednu výjimku všichni vystupovali bez honoráře a myslím, že to nadšení pro téma bylo z těch prezentací vidět. Řada z prezentujících hodnotila akci tak, že poznali další podobné blázny, jako jsou oni. Taková setkání z mojí zkušenosti pomohou dobít energii pokračovat nebo naopak nakopnout do něčeho nového. Osobně hodnotím konferenci jako úspěšnou.

Zaslechla jsem tam názor, proč tam nebyli lidé z žižkovské Kliniky? Protože jde o squatting a zmíněný syndrom Kliniky?
Konference se věnovala tématu oživování prázdných domů, spolupráce aktivní veřejnosti, státu a soukromých majitelů. Od začátku tak byla konference pojímána, Klinika se tam tedy logicky nehodila. Ale chápu, že si pod tím názvem mohl někdo squatting představit.

Jak tyhle dva póly tématu upozorňující na opuštěné, nevyužívané a chátrající budovy vnímáte vy? Legálně vyjednat pronájem opuštěné budovy je mnohdy běh na dlouhou trať a ne vždy se to povede, zatímco squatting je rychlé řešení.
Byla jsem podpořit squattery při vyklizení Milady a na několika akcích na podporu Kliniky. Je mi proti srsti, pokud majitel nemá ve skutečnosti s domem žádné plány a vyklizení používá jen jako demonstraci moci. Pro mě osobně ale squatting není cestou. Vnímám ho jako politický a demonstrativní akt, který má upozornit na problematiku prázdných domů. Ale nevidím ho jako efektivní nástroj k oživování prázdných domů, rozhodně ne v dlouhodobém měřítku.

Cestu naopak vidím v posilování důvěry mezi státem a jeho občany. Za velmi dobrý považuji projekt Refill Ostrava (kancelář pro užívání chátrajících budov a opuštěných prostranství, pozn. red.), který chce být prostředníkem mezi vlastníky nemovitostí a těmi, kteří by je chtěli dočasně využívat. Mě samotnou toto napadlo asi před rokem pro Prahu, proto jsem je na konferenci pozvala. Pokud má město takového prostředníka, pak nemusí ani ten legální způsob být tak pomalý.

Na využívání opuštěných objektů je znepokojující moment dočasnosti. Třeba u Karlínských kasáren si lze jen těžko představit, že by program ve vnitrobloku měl nadobro skončit s proměnou budovy na justiční palác, který je v plánu.
Na jednu stranu je to dočasné, ale proces od zahájení řízení až po stavební povolení trvá u větších projektů i sedm let. Když je navíc objekt památkově chráněný a vlastníkem je stát, není podle mého názoru reálné, aby zde ministerstvo začalo něco budovat dříve než za deset let. Jediné, co by mohlo provoz Kasáren ohrozit, je osoba ministra, který by řekl, že to tu nechce. Toho se ale zase tolik nebojím. Kasárna mají za rok a víc svého působení velmi dobrou pověst. U Bar/áku je to závislé na rozhodnutí magistrátu, ale reakce na otevření jsou pozitivní.

Další vaší iniciativou byla dotační výzva na podporu komunitního zahradničení v Praze 8. Jaký byl zájem lidí?
Výzvu jsme spustili letos i s tím, že jsme věděli, že městská část nevlastní mnoho vhodných pozemků, kde by se mohly komunitní zahrady udělat. Po privatizaci v 90. letech a Bémově éře se Praha zbavila řady strategických pozemků a nemovitostí. Vyzvali jsme lidi, aby se hlásili se svými nápady na konkrétní pozemek. Přihlásilo se dvanáct lidí, z toho půlka nechtěla reálně založit zahradu, ale šlo jim o kultivaci zanedbaného pozemku. Ve spolupráci s organizací Kokoza jsme pozemky obcházeli a společně s lidmi hledali způsob, jak to zrealizovat.

Na co jste přišli?
Ve dvou případech půjde o vyvýšené záhony, kde lidé budou moct pěstovat bylinky či jedlé keře. Bez oplocení, ale s chutí zkrášlit to místo a společně se starat o kus zeleně. Našli jsme dvě místa, kde by se dala vybudovat komunitní zahrada toho klasického typu, oplocená a pro větší komunitu. Nedokážu nyní říct, jak to dopadne. Volby jsou moc blízko a nevím, zda bude mít budoucí politická reprezentace zájem v tom pokračovat.

V čem je problém?
Pro řadu stran nejsou komunitní projekty zajímavé téma. Kromě komunitních zahrad jsem realizovala i pilotní projekt komunitních kompostérů. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být terčem útoků z opozice, ale stalo se. Pro mě mají ale naopak tyto malé projekty, které mají potenciál zlepšit sousedské vztahy, velký smysl.

U projektů se zapojováním veřejnosti se ukazuje, že lidé si teprve musí zvyknout na to, že město s nimi chce spolupracovat. Na to narážíme s kolegou Petrem Vilgusem často. Jednáme s veřejností a snažíme se ji zapojit do tvorby strategie města. Chceme ji povzbudit, že má smysl městu předkládat svoje nápady a snažit se s městem spolupracovat. V Městské části Praha 8 ale nespolupracuje na zapojování veřejnosti celá radnice, proto ne vždy se podaří tu důvěru lidí nezklamat. Bohužel.

Můžete uvést nějaký příklad takového vztahu města a občanů?
Třeba participativní rozpočet. Občané už druhým rokem navrhují vlastní nápady, jak naložit s deseti miliony z rozpočtu. Letošní ročník je třeba kvalitativně významně lepší než ten předchozí. Lidé už pochopili, jak to funguje. Město musí získat důvěru lidí. Momentálně 99 % lidí na vedení města jen nadává. Málokdo přijde a konstruktivně řekne, co chce. Většina je zvyklá říkat, co nechce.

Je účinnější věci ovlivňovat z pozice městské zastupitelky, nebo občanské aktivistky?
Když je člověk aktivista a napíše tiskovou zprávu, tak jej novináři mají rádi a informace od něj přebírají. Ale ve chvíli, kdy jste politik, přístup všech se úplně změní a přestává se vám a priori důvěřovat. Člověk je v pozici, která je méně přijímaná.

Na druhou stranu je strašně dobrý pocit, když můžete věci ovlivňovat svrchu. Zároveň člověk musí počítat s velkou mírou frustrace. Nejsem profesionální politička, politika není můj denní chléb a věnuji se jí ve volném čase. Musela jsem si hodně zvykat na to, abych si nebrala věci osobně. Za věci, které se povedly, vás nikdo nepochválí. Vedle toho se na člověka sype velká míra kritiky za věci, které se nepovedly, ale které nemá v kompetenci ani je nemůže nijak ovlivnit. Lidé se neorientují ve složitém procesu, kdo je ve městě za co zodpovědný, tak se často všechno špatné dává za vinu radnici.

Jak byste svoje působení zhodnotila?
Často si pokládám otázku, zda mi to za to stojí. Zejména osobní útoky snáším špatně. Být veřejně činný s sebou nese rizika a frustrace je asi přirozená součást. Jde o to, jak se s tím člověk vyrovná. Mně osobně hodně pomohl kurz nenásilné komunikace, který mimo jiné dává návod, jak reagovat na nenávistné komentáře. Třeba moje mamka bývala jedno volební místostarostka, ale podruhé už do toho nešla, i když by bývala měla podporu lidí. Prostě jí to za to nestálo.

Budete na podzim opět kandidovat?
Ano, půjdu do druhého volebního období. Měla jsem ale i období, kdy jsem si říkala, že končím. Kdo dělá politiku s ideály, logicky hůř snáší kompromisy, které reálná politika přináší. Kdo to bere pragmatičtěji, tak se s tím líp vyrovná a to prostředí ho tak nevykolejí. Já do toho jdu víc instinktivně. Už nejsem členkou Strany zelených, neodešla jsem ve zlém, za Zelené znovu kandiduji a jejich program mi je pořád blízký.

Jaké to je být na plakátě?
Není mi příjemné koukat na svůj obličej na ulici. Ale pak mě těší, když se se mnou někdo vyfotí a pošle mi fotku.

Naznačila jste, že vstup do politiky není pro každého. Jak tedy nejlépe dělat změny a co byste ostatním doporučila – lépe takzvaně „svrchu“, nebo „zespodu“?
Nevím, co bych doporučila. Pokud je pro vás důležité zejména jedno téma, je asi lepší zůstat v pozici experta a snažit se ovlivnit dění z této pozice, protože role politika je spíše manažerská a zahrnuje řešení velkého spektra problémů. V roli aktivisty lze zastávat daleko radikálnější pozice, v politice je naopak nutné dělat kompromisy a vyjednávat a být relevantním partnerem ostatním politickým stranám. Je asi jedno, kterou cestu si člověk zvolí, ale je důležité umět ty dvě role rozlišit.

Myslím, že je na politiku blbá doba. Panuje velká míra populismu, na všech úrovních je těžké najít rozumnou koalici a snažit se něco budovat. Současné vládnoucí politické síly jsou názorově dost omezené a postrádají vizi. Když chcete něco prosadit, je třeba najít spojence. Místo aby se podobně smýšlející strany spojily, jdou proti sobě. Patrné je to i nyní před volbami tady v Praze. Politické spektrum se drobí na menší a menší subjekty. Nenávist proniká čím dál hlouběji do všech struktur společnosti, a to mě znepokojuje.

Jak vidíte další směřování Prahy?
Jsem poměrně skeptická. Politické spektrum se čím dál více drobí a znepřehledňuje, vznikají hnutí na jedno volební období. Město doposud občanským aktivitám vycházelo vstříc. Podporovalo organizace zabývající se oživením veřejného prostoru, například akci Zažít město jinak, máme Institut plánování a rozvoje města Prahy (IPR), příspěvkovou organizaci města a další. Ale to všechno může lehce skončit. Pražané si zvykli, že se město otevřelo lidem, že je to standard a že se konečně začínáme podobat městům na západ od nás. Po volbách ale může být všechno jinak. Je dobré si uvědomit, že vliv IPRu může po volbách významně oslabit, pokud jej nebude v radě města nikdo podporovat.

Jak vidíte sama sebe po volbách?
Pokud budu znovu zvolena, chci v práci na Praze 8 pokračovat. Pokud zvolena nebudu, plynule přejdu do občanské sféry. Stále se věnuji tématu hazardu, stejně tak stále působím jako osobní asistentka lidem na vozíku. A případně bude prostor pro další aktivity, zájem o veřejný prostor a o politiku u mě jen tak nezmizí.

Připravila: Kateřina Přidalová
Foto: Tomáš Rubín