Téma

Řemesla, 3. díl: ÚLUV: Strážce řemeslného dědictví

Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) bylo tvůrcem modelu pro obnovu tradičních lidových řemesel. Nejenže obnovovalo a inovovalo tuto tradici, ale také jí poskytoval perspektivu v moderním ekonomickém kontextu. Zároveň se staral o předávání kulturního dědictví z generace na generaci. Co se zachovalo z ÚLUVu dodnes a je to dostatečné?

Řemesla, 3. díl: ÚLUV: Strážce řemeslného dědictví
Řemesla, 3. díl: ÚLUV: Strážce řemeslného dědictví

Autorka textu: Renata Dračková Foto: K. Zástěra

Návrat k umělecko-řemeslnému dědictví

V důsledku zvyšující se efektivity práce během průmyslové revoluce v 19. století, zrušení řemeslných cechů a vydání živnostenského řádu v roce 1859 docházelo k postupnému úpadku řemeslné a domácí výroby, a to především té textilní. Rozdíl mezi různými formami řemeslné výroby a průmyslovou výrobou byl stále zřetelnější.

V poslední čtvrtině 19. století tak v reakci na tyto události začala v Českých zemích vznikat družstva a organizace, jež měly za cíl zvelebit a zachovat postupy tradičních vesnických řemesel a technik. Kromě toho byly zakládány řemeslnické školy a kurzy, které vedly na počátku 20. století k prvním iniciativám pro lepší organizaci výroby lidových řemesel a rukodělné výroby. Nový rozměr formování zázemí pro tradiční rukodělnou výrobu přinesly také sílící myšlenky národního obrození, které se opíralo o písně, vyprávění, zvyky a lidová řemesla venkovského a řemeslnického lidu.

Oslava české sounáležitosti a snaha oddělit se od Rakousko-uherské monarchie se staly základním kamenem pro budování české národní identity a udržení kulturních projevů českého národa také v podobě tradičních řemesel.

Vznik prvních družstev a organizací

Mezi první družstva starající se o „povznesení lidového průmyslu, hlavně uměleckého” patřila pražská Zádruha, založená v roce 1900. Ta prodávala vykoupené produkty od českých i slovenských výrobců a pořádala tuzemské i zahraniční výstavy. Na obdobném principu fungovala i Moravská ústředna pro lidový průmysl v Brně založená v roce 1909.

Mezi organizace zvelebující lidovou řemeslnou výrobu patřil pražský Artěl, což bylo významné české sdružení užitého umění a designu působící v první polovině 20. století. Bylo inspirované školou Bauhaus a rakouskými dílnami Wiener Werkstätte, ale také hnutím Arts & Crafts. Zabývalo se průmyslovým designem, uměleckými řemesly a bytovou kulturou. Toto sdružení výtvarníků a historiků umění, založené v roce 1908 kolem časopisu Volné směry, ve svém veřejném prohlášení deklarovalo: „(...)Proti tovární šabloně a surrogátu vzniklo naše sdružení; chceme vzkřísiti smysl pro výtvarnou práci a vkus v denním životě... "

Na činnost Artělu v roce 1914 navázali Jan Kotěra a Pavel Janák založením Svazu českého díla, který sdružoval a podporoval všechen umělecký průmysl. Jeho činnost byla přerušena první světovou válkou a v roce 1920 byla obnovena pod názvem Svaz československého díla. V roce 1922 bylo dále založeno nakladatelství Družstevní práce a o pět let později prodejny bytového zařízení Krásná jizba.
Přetrvávající zájem o řemeslnou výrobu s sebou přinesly i společenské proměny v první polovině 20. století. Emancipace žen a jejich zapojení do výrobního procesu, zvýšení informovanosti, nárůst volného času v životech dělnictva a úřednictva, rozvoj turismu, volnočasových aktivit a dalších aspektů moderního života vytvořily prostředí, které lidem umožňovalo věnovat se výrobě předmětů odlišných od těch průmyslově vyráběných.

Poválečné sjednocení pod jednou korporací

„Po druhé světové válce snahy o pokračování zachování a zvelebování aktivit lidové umělecké tvorby a řemesel stále přetrvávaly,“ zmiňuje Jiří Hlaváček, historik a výzkumný pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV. Byla tak vytvořena veřejnoprávní korporace Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Založená byla dekretem č. 110/1945 prezidenta Edvarda Beneše v roce 1945. Sdružovala všechna družstva a jednotlivce, ale i ty, kteří by se umělecko-řemeslné výrobě chtěli věnovat. Cílem mělo být podle tehdejšího přednosty odboru ministerstva průmyslu Theodora Pistoriuse zvýšení životní úrovně uměleckých řemeslníků a také konkurenceschopnost jejich výrobků na domácím i zahraničním trhu.

První vzorkovací dílny Úluvu vznikly v roce 1947 v Uherském Hradišti. Sdružovaly umělce a řemeslníky, kteří dříve působili v prvorepublikových družstvech a organizacích. Pracovali pod vedením architekta, teoretika lidové umělecké výroby a spoluzakladatele ÚLUVu Vladimíra Boučka, který rozpracoval metody aplikace a začlenění tradičních lidových výrobků s ohledem na jejich využití pro potřeby tehdejší společnosti. Cílem bylo vytvořit moderní, technologicky propracované a výtvarně kvalitnější vzory řemeslných výrobků. Při výrobě byl kladen důraz na využití lokálních materiálů a tradičních technik respektujících kulturní zázemí daného produktu.

Aby nedocházelo k hybridizaci či vyjmutí daného řemesla čí techniky z jejich původního kulturního kontextu, výzkumní pracovníci ÚLUVu uskutečňovali terénní výzkumné cesty. Podrobně dokumentovali zbytky lidových řemesel, technik a tvarosloví. Na základě terénních výzkumů v Česku i na Slovensku vznikla databáze české a slovenské rukodělné tvorby ještě v první polovině 20.století.
Po nástup komunismu v roce 1948 došlo ke sloučení ÚLUVu s veškerým majetkem Svazu československého.

Od poloviny 50. let měl ÚLUV tři regionální zastoupení – v Uherském Hradišti, kde byly zřízeny keramické a dřevozpracující dílny, dílny na modrotisk (Strážnice), košíkářské dílny (Morkovice), dílny na zpracování slámy (Lipová) a výrobci orobince (Blatnice a Brumovice). Brněnské zastoupení se specializovalo na textil (Strmilov, Kuželov) a perleť (Žirovnice). Třetí zastoupení bylo v Praze.

Slaměné podnosy. Zdroj: D. Kvasničková, ÚLUV

Reorganizace po roce 1957

První fáze ÚLUVu sloužila převážně k dokumentaci a shromažďování informací o zanikajících řemeslech, technikách a know-how. Šlo také o vyhledávání talentu, který by mohl v obnově těchto řemesel a technik pokračovat. V druhé fázi od roku 1957 byl ÚLUV transformován na odbornou organizaci a staral se pouze o ochranu a rozvoj lidové umělecké výroby. Jeho předním úkolem byla výrobní a komerční činnost, ale také podpora lidové umělecké tvorby prostřednictvím výzkumu, dokumentace, hledání nových talentů a propagace skrze výstavy a publikace.

Na základě terénních výzkumů a modelu „řezný styl” Vladimíra Boučka se od 50. let 20. století začal v Československu formovat nový styl, jež měl větší nadhled od původní lidové tvorby. Sjednotil estetiku bytového zařízení, bytových textilií, osvětlení, nápojových souprav a dekorativních doplňků i oděvů a upomínkových předmětů. Za použití domácích přírodních materiálů a tradičních řemeslných technik vznikaly v rukách některých výtvarníků předměty s vytříbenou stylizací a vysokým stupněm estetiky. Tyto předměty byly pak prodávány v kamenných prodejnách Krásné jizby, která měla sídla v Praze, Brně, Karlových Varech, Ostravě a Bratislavě. Některé z těchto produktů se dočkaly velkého mezinárodního úspěchu na Světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu.

Československý pavilon na Světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu. Zdroj: C. M. Giustino

Směřování po roce 1963

V tomto období začal narůstat větší zájem o lidové řemeslné produkty, a to především díky kultivovanosti a zásahu ÚLUVu do estetické vytříbenosti a designu produktů lidové tvorby (od roku 1958 do roku 1967 stoupl obrat těchto prodejen o 60 procent).

ÚLUV také uskutečnil anketu a průzkum mezi zákazníky kamenných prodejen Krásná jizba. Ukázalo se, že produkty Krásné jizby jsou preferovány lidmi s vytříbenějším vkusem a větším kulturním přehledem, přičemž většina z nich má středoškolské a vysokoškolské vzdělání. Průměrný věk nakupujících byl 27 let a ze 70 procent to byly ženy. Dále zde byla druhá specifická skupina zákazníků, kterou tvořili zahraniční turisté. Zaměřovali se především na upomínkové produkty ve formě výšivky, krajky, kraslic, krojovaných loutek, keramiky a ozdobných předmětů ze dřeva.

Lidová tvorba v období normalizace v 70. letech

V době normalizace ÚLUV strukturoval svou produkci do čtyř vývojových stupňů. První stupeň obnášel výrobu produktů pro původní spotřebu, jako byly krojové součásti. Druhý stupeň obsahoval původní výrobu produktů lidové tvorby určenou pro rozšířenou spotřebu - kupříkladu modrotisk a zvykoslovné předměty. Třetí skupina zahrnovala již upravenou výrobu pro rozšířenou spotřebu, šlo třeba o vyšívaný bytový textil a zdobené výrobky ze dřeva. Čtvrtá skupina zahrnovala proměněné výrobky pro rozšířenou spotřebu, jako byly batikované textilie a nábytek.

Podle architekta, scénografa, teoretika užitého umění a publicisty Josefa Rabana musely být úpravy a proměny provedeny citlivě, vyžadovaly určitý typ experimentu, výtvarnický zásah a kolektivní posouzení. Raban zdůrazňoval důležitost funkce produktu ve vztahu k umění a výroby, přičemž umělecká forma byla druhořadá.

ÚLUV po roce 1989

Hned v první vlně privatizace buď vrátil ÚLUV jako státní podnik své vzorkové dílny původním majitelům, nebo byly podle zákona privatizovány. Následně bylo plánováno, že by byl transformován na akciovou společnost, jejímž majitelem by zůstal i nadále z 95 procent stát, zatímco zbývající procenta by si rozdělili soukromí výrobci. Mezitím byl ale Dům uměleckého průmyslu převeden do vlastnictví nakladatelství ODEON. Plány na vznik akciové společnosti ÚLUV, či později společnosti s ručením omezeným, realizovány nebyly. V roce 1995 bylo Ústředí lidové umělecké výroby, stejně jako prodejny Krásná jizba, privatizovány formou likvidace. Jak zmiňuje ve svém článku Josef Jančář, toto rozhodnutí přispělo k tomu, že „[...] Česká republika dnes nemá reprezentativní orgán, který by zabezpečoval výzkum a vývoj, marketing a finanční služby pro lidové řemeslníky, a tím ani organizaci, která by byla s to sledovat dodržování právní ochrany práce lidových řemeslníků.”

Protože řemeslná výroba patří většinou k neformálnímu sektoru, oficiální obchodní komory neví, jak s ní pracovat, a tak o ni nemají zájem. Dokumentační fondy ÚLUV byly předány do Národopisného oddělení Národního muzea v Praze (z Čech) a do Valašského muzea v přírodě (z Moravy a Slezska). Existence ÚLUVu se tak v polovině 90. let minulého století definitivně uzavřela.

Dům uměleckého průmyslu v Praze. Zdroj: Mapamátky

Institucionální ochrana tradičních řemesel

V roce 1989 vydalo UNESCO dokument „Doporučení k ochraně tradiční lidové kultury a folkloru”. Národní ústav lidové kultury (NÚLK) byl tak pověřen tím, aby videodokumentoval všechny dosud dochované projevy rukodělných technologií, kterých bylo téměř 80. Na 25. konferenci v Paříži bylo poprvé ustanoveno, že „folklor je součástí univerzálního dědictví lidstva, je mocným prostředkem sbližování různých národů a sociálních skupin a potvrzování jejich kulturní identity” (Recommendation on the Safeguarding of Traditional Culture and Folklore, 1989) a je velice křehkým projevem materiálního a nemateriálního kulturního dědictví lidstva, které se ocitá na vysoké úrovni rizika zániku a zapomnění.

Projekt realizovaný NÚLK ve Strážnici poukázal na rychlé ztracení přímého a osvědčeného kontaktu mezi výrobci a výtvarníky během relativně krátké doby. Tím, že byly zrušeny prodejny Krásných jizeb, se výrobci dostali do situace, kdy byl konfrontován jejich interní ekonomický systém, jenž byl doposud zastřešený ÚLUV, ale také rigidní ekonomikou komunistického Československa. Jejich ekonomický systém musel najednou odolávat tlakům tržní ekonomiky západu.

Projekt NÚLK také zdůrazňoval potřebu předejít technologické degradaci výrobků vytvořených tradičními řemeslnými technikami. Dalo se totiž předpokládat, že pokud neexistuje žádná organizace jako ÚLUV, která by na celý proces dohlížela, je pravděpodobné, že se budou přírodní a lokální materiály nahrazovat čím dál tím častěji levnějšími produkty s neznámým původem. Dalšími obavami byla také výsledná forma produktu, která může následovat spíše umělecký výraz než respektovat celistvý kulturní kontext a postupně tak může podléhat kulturní hybridizaci.

Těmito tendencemi se zabývá dokument „Doporučení k ochraně tradiční lidové kultury a folkloru” od UNESCO. Definuje význam péče v době globalizace a na pravidelných konferencích mohou zástupci jednotlivých zemí sdílet informace o postupu členských zemí EU ohledně péče o své kulturní dědictví.

Existuje mnoho nástrojů, jak mohou jednotlivé státy oficiálně a legálně tradiční řemesla a techniky chránit - viz Bernská úmluva (WIPO), Všeobecná úmluva o autorských právech (UNESCO), Pařížská úmluva o ochraně průmyslového vlastnictví nebo Dohoda o obchodních aspektech práv na duševní vlastnictví (TRIPS). Otázkou je, jak moc je propracovaná infrastruktura jednotlivých států v oblasti autorského práva původních řemeslných výrobků, nebo třeba titulů řemeslníků či pracovníků ve specifických řemeslných oborech. V bývalém Československu instituce budující tuto infrastrukturu sice byly, ale v 90. letech byly zrušeny a dodnes nemá Česká republika reprezentativní orgán, který by zabezpečoval výzkum a vývoj, marketing a finanční služby pro lidové řemeslníky, a tím ani organizaci, která by byla s to sledovat dodržování právní ochrany práce lidovych řemeslníků, jak píše Josef Jančář, bývalý ředitel Slováckého muzea v Uherském Hradišti.

Titul ,,Nositel tradice lidových řemesel”

Od roku 2001 uděluje ministr kultury České republiky každoročně vybraným lidovým výrobcům titul Nositel tradice lidových řemesel. Udělování tohoto titulu je v současné době upraveno nařízením vlády č. 5/2003 Sb. o oceněních v oblasti kultury. Tento titul představuje českou obdobu projektu UNESCO nazvaného Žijící lidské poklady. Je udělován při národním zahájení Dnů evropského dědictví, které pořádá Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska. Podle Josefa Jančáře, bývalého ředitele Slováckého muzea v Uherském Hradišti, však ocenění neřeší praktické problémy související s ochranou lidových řemesel a lidové umělecké výroby. Tento titul může být udělen pouze pěti osobám ročně. Posuzuje jedinečnost technologie, estetickou hodnotu výrobků a propojení s tradicí. Dále se hodnotí aktivita nominovaných výrobců v daném oboru a jejich motivace v tomto řemesle pokračovat do budoucna.

Titul Nositel tradice - ochranná známka. Autorka grafické podoby: Ing. arch. Magdalena Říčná

V roce 2003 bylo vydáno vládní usnesení ke „Koncepci účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice", které podrobně definuje úkoly a nástroje péče o tradice lidové kultury. Stanovuje pro příslušné orgány státní správy a samosprávy úkoly v oblasti ochrany tradiční lidové kultury, přičemž identifikace a dokumentace těchto jevů jsou hlavním zaměřením vědeckých a odborných institucí.

Josef Jančář také zmiňuje podporu péče a udržování životnosti o novodobý zájem v jarmarcích lidových řemesel, které jsou součástí různých folklorních festivalů a slavností. To jsou právě místa, kde mohou řemeslníci nejen prodávat své výrobky, ale také předvádět výrobní postupy. Další konkrétní péčí o tradiční řemesla je výstava Lidových řemesel a lidové umělecké výroby v České republice, která probíhá v NÚLK ve Strážnici.

Je to však dostatečné? Činí české kraje a regiony dost pro zachování tradičních řemesel v jejich původní podobě pro budoucí generace?

Dejte nám do komentářů vědět o aktivitách a iniciativách vašich krajů, regionů, obcí nebo magistrátů, které směřují k uchování tradičních řemesel a technik. Rozšiřme si tak povědomí o všech možných příležitostech, které mohou řemeslníci využít pro svoji realizace a živnost.