Ptáme se

Řemesla, 2. díl: Místo matrjošek by se měly prodávat české tradiční výrobky, říká etnografka

Slovácké muzeum se zaměřuje na uchování hmotného i nehmotného dědictví regionu. Tradice, zvyky a kultura jsou na Slovácku stále živé, avšak umělečtí řemeslníci a mistři v oboru nemají i přes všechny snahy této instituce dostatek podpory pro svou umělecko-řemeslnou činnost. Existují instituce, certifikáty, tituly a ochranné známky, jež mohou řemeslníkům poskytnout podporu. Je to ale dlouhodobě udržitelné a dostatečné? A jak se mohou do tohoto procesu podpory zapojit další veřejnoprávní instituce, soukromý sektor, ale také jednotlivci z řad veřejnosti? To vše objasňuje v rozhovoru vedoucí etnografického oddělení Slováckého muzea Marta Kondrová. 

• 
  Řemesla, 2. díl: Místo matrjošek by se měly prodávat české tradiční výrobky, říká etnografka
  Řemesla, 2. díl: Místo matrjošek by se měly prodávat české tradiční výrobky, říká etnografka

Autorka: Renata Dračková • Foto: L. Chvalkovský 2015

Marta Kondrová

Narodila se v roce 1979 v Uherském Hradišti a trvale žije ve Vlčnově, kde svůj vztah k lidové kultuře získávala už od dětství. Vystudovala historii a etnologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a od roku 2001 pracuje jako etnografka ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. Zde od roku 2013 zastává post vedoucí etnografického oddělení. Ve své profesi se orientuje na lidový oděv Slovácka a lidové zvyky a obyčeje, postupně zpracovává sbírkový fond etnografického oddělení a vedle řady krátkodobých výstav se podílela na tvorbě expozice Slovácko (otevřena v roce 2014 ve Slováckém muzeu) a expozice Muzea lidových pálenic ve Vlčnově.

Jsou tradice a řemesla na Slovácku stále živá?

Téměř v každé obci v rámci republiky bychom našli nějakou místní tradici, kterou obyvatelé udržují a která je pro ně důležitá z hlediska uvědomění si vlastní identity a vztahu k místu. Na Slovácku lze nalézt hodně dodnes udržovaných, tedy tradovaných obyčejů, zvyků, zvyklostí či dokonce obřadů. Důležité je si uvědomit, že tradice nejsou neměnným konzervantem určité situace v minulosti. Tradice se po určité stránce stále vyvíjejí. Naději na další budoucnost mohou mít pouze tehdy, pokud jsou pro společnost důležité a významné. Právě tato ztráta významu dovedla v minulosti některé zvyky k zániku. Jiné prvky tradiční lidové kultury naopak mohou díky proměně funkce přežívat a prosperovat i nadále.

Staré Město, 2005. Stárci a stárky s hodovými právy. Staré Město 2005. Foto: I. Tymrová.

Uvedla byste nějaký příklad?

Tak třeba hody. Hodová slavnost byla především poděkováním za sklizenou úrodu a snahou o zajištění úrody budoucí. Projevovala se v ní také významná církevní rovina spojená se svátkem patrona kostela v každém místě – obci či městě. Hody byly v minulosti důležitou součástí hospodářského roku. Tuto funkci si do jisté míry podržely, ale na začátku 21. století ji převážila i funkce společenská, jež byla v životě obce neméně důležitá. A právě potřeba společenského setkávání a určité prestiže spojené s postavením stárků jako hlavních hodových představitelů vede k tomu, že například na Uherskohradišťsku jsou hody s právem živé v padesáti obcích („hody s právem” znamená, že konání hodů získalo svolení starosty obce, která se na jejich organizaci a financování podílí; symbolem tohoto práva je zdobená hůl, kterou nese v čele průvodu stárek, pozn.red). A nejen že žijí, ale můžeme říci, že vzkvétají a každoročně se jich účastní několik desítek až stovek mladých lidí. Mimochodem od roku 2019 jsou hody s právem na Uherskohradišťsku součástí Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Nominaci zpracovalo na základě dlouholetých výzkumů právě Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.

Hody s právem, v čele stárci s velkým a malým hodovým právem. Tupesy 2022. Foto: M. Kondrová.

Napadá vás i nějaká další tradice?

Podobně je tomu i s tradiční rukodělnou výrobou. Ta navíc velmi podléhala, řekněme, civilizačnímu tlaku. Existenci jednotlivých oborů tradiční rukodělné výroby, původnost materiálu a užití technologie ovlivňuje především poptávka, někdy ale také přirozená lidská snaha o maximální zjednodušení vlastního úsilí. Rukodělná výroba je specifická tím, že se u ní v celé řadě případů až do současnosti uchoval proces předávání souvisejících vědomostí a zkušeností z generace na generaci. Slovácké muzeum ve spolupráci s dalšími muzei Zlínského kraje provádělo v letech 2017 – 2018 výzkum zaměřený na současný stav tradiční rukodělné výroby v regionu. Ten prokázal, že se zde do současnosti dochovalo poměrně velké množství odvětví tradiční rukodělné výroby, nicméně řadě z nich se ale věnují už jen jednotlivci.

O jaká řemesla jde?

Na území Zlínského kraje se historicky vyskytovaly především obory rukodělné činnosti využívající ke své činnosti dřevo, proutí, slámu, hlínu či textilní vlákna i materiály živočišného původu – vlnu či kůži. V hornatých oblastech Valašska a Podřevnicka byla šindele významným zdrojem přivýdělku obyvatel závislých na málo úrodné půdě. Na Valašsku kromě práce se dřevem v minulosti kvetlo tkalcovství, specifická lokálně omezená výroba zavíracích nožů neboli křiváčkářství, v okolí Valašských Klobouk výroba papučí, na Rožnovsku pletení punčoch. Na Kroměřížsku byly jedním z hlavních středisek práce s proutím Morkovice. Naleziště vhodné hlíny v Pomoraví byly pak základním předpokladem pro působení velkého množství hrnčířů na Uherskohradišťsku.

Existují řemesla, která i přes to nebudou mít v následujících deseti letech pokračovatele?

Ano, velmi pravděpodobně se tak stane. Považujeme proto za nezbytné zachytit někdy i poslední žijící nositele určité rukodělné techniky a jejich práci jak dokumentačně, tak fyzicky díky jejich výrobkům, které se dostávají do sbírek našich muzeí. Jako takový příklad mě napadá výroba textilních květin, voniček a věnců.

Výrobek Marie Skrežinové – věneček z Vlčnova pro první svaté přijímání, 2008. Sbírka Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Foto: T. Heřmánek 2020.

Proč rukodělné výrobě těchto výrobků hrozí zánik?

Poslední nositelka této technologie, Marie Skrežinová, nemá v rodině ani blízkém okolí prozatím pokračovatele. Přitom její výrobky jsou nezbytnými doplňky slavnostního a obřadního kroje, uplatňují se o hodech, jízdě králů i krojovaných svatbách. Nicméně tato technologie je velice složitá. Od vyražení prvního lístku přes naformování květiny až po pletení věnce či voničky z mnoha komponentů musíte vše pracně a ručně vyrobit za pomoci raznic a mnoha speciálních pomůcek. Je to natolik náročné, že tuto techniku zatím nikdo nedokázal vstřebat.

Marie Skrežinová ze Zlechova, Nositelka tradice lidových řemesel 2008 při kompletování voniček z vyrobených textilních květů. Foto: R. Habartová, 2014.

Nevěsta z Vlčnova ve velkém věnci. Věnec: Marie Skrežinová 2011, pentlení a zbylé části věnce: Kristýna Petříčková 2012. Foto: R. Pijáček 2020.

Jakým způsobem by bylo možné zapojit do práce na udržení řemesel při životě více aktérů? Napadá mě, že například město by mohlo nabízet řemeslné dárky pro návštěvníky z jiných oblastí, států a podobně. Turistická centra, místní restaurace, hotely a další podniky by také mohly začlenit řemeslné výrobky do svých propagací a prodejních produktů.

Jako zásadní vidím působit osvětově směrem k vnímání rukodělných a řemeslných výrobků v očích veřejnosti. Je třeba změnit pohled na práci „rukama“ a na vzdělání v oblasti učebních a řemeslných oborů. Trend většinové společnosti je vychovávat IT specialisty, manažery, obchodníky. Mladý člověk, který nastoupí na učební obor, je výjimkou. Dostáváme se do fáze, kdy chybějí zedníci, tesaři, stolaři a tak dále. Speciální školu potřebují také obuvníci, nicméně učební obor ve Zlíně pro nezájem zanikl. Z hlediska tradičního odívání je přitom výroba krojové obuvi zásadní. Na Slovácku přitom máme všeho všudy čtyři krojové ševce.

Pokud nebudeme naše děti vychovávat v úctě k něčí práci a neoceníme ji i tím, že si koupíme na trhu košík od vyučeného nebo i oceněného košíkáře, který bude o několik stovek korun dražší než nekvalitní výrobek prodávaný ve velkých obchodních řetězcích, pak se brzy dostaneme k tomu, že ten kvalitní košík nám nebude mít kdo uplést. A řemeslně dobře zpracovaný košík vám nevydrží jednu sezonu, ale celý život.

Akcent na udržitelnost a ekologické chování je v tomto směru na místě – tradiční rukodělná výroba využívala vždy materiálů přírodních a regionálních.

Postup zhotovení výšivky na výřez. Vyšívala Jarmila Kraváčková z Babic 2018. Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje 2022, Nositel tradice lidových řemesel 2023. Sbírka Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Foto: T. Heřmánek 2022.

Na jaké překážky řemeslníci často narážejí a co jim komplikuje možnost se řemeslem živit?

Hrnčíř musí vytvořit zboží, které bude vizuálně atraktivní a zároveň respektuje tradiční dekor a tvarosloví dané lokality či regionu. Poté se však musí vydat na jarmark a zboží prodat nebo jej nabídnout do prodejen, které často využívají komisní prodej (tj. majitel nabízí své zboží prostřednictvím obchodníka, ale až do zaplacení zákazníkem zůstává majetkem původního majitele), což pro řemeslníka nepřináší okamžitý zisk. Opět si připomínáme ÚLUV, kde měli řemeslníci zajištěný odbyt. Považujeme za velmi důležité, aby samosprávné kraje, města a obce využívaly pro svou reprezentaci výrobky tvůrců působících na jejich území. Bohužel, toto není samozřejmostí a často se to neděje.

A pak je tu prakticky nemožnost zaplatit ruční práci v plné ceně. Většina řemeslníků vám řekne, že pokud spočítá časovou náročnost věnovanou určitému výrobku (a to se nebavíme o mnohdy velkých nákladech na vstupní materiál), pak jim vychází, že pracují maximálně zhruba za sto korun na hodinu. Pracuje za sto korun kdokoli, kdo například myje v restauraci nádobí, nebo uklízečka? A to rozhodně nechci dehonestovat ničí práci, chci pouze naznačit, že pro tyto obory nepotřebujete žádné zvláštní znalosti, pomůcky ani talent. Naproti tomu mnozí řemeslníci jsou skutečnými mistry ve svém oboru, v němž znalosti a zručnost získávali celá desetiletí. Jedním ze způsobů, jak upozornit na výjimečné osobnosti ovládající tradiční rukodělné techniky, jejichž výrobky se vyznačují vysokou řemeslnou kvalitou, je udělování titulů na krajské i celostátní úrovni. Ve Zlínském kraji se od roku 2011 uděluje speciální titul Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje. Dosud tímto titulem bylo oceněno čtyřicet šest osobností z různých oborů – od výroby vizovického pečiva a práce s pletivy až po krojové krejčí a obuvníky.

Petr Mužík z Velkých Karlovic při výrobě krpců. Nositel tradice lidových řemesel 2018 v oborech práce s kůží a perletí. Foto: T. Heřmánek 2020.

Košíkářka Romana Jablunková z Morkovic při práci. Nositelka tradice lidových řemesel 2022. Foto: T. Heřmánek 2020.

Můžete mi říci více o titulu Nositel tradice? Kdo všechno se o něj může ucházet a jak? Přináší řemeslníkům titul nějaké finanční ohodnocení nebo díky němu mohou nějaké získat?

Titul Nositel tradice lidových řemesel je ocenění udělované ministrem kultury ČR a představuje českou verzi projektu UNESCO „Žijící lidské poklady“. K získání tohoto titulu musí být daný řemeslník navržen někým dalším. Každý rok může být oceněno maximálně pět osobností, které obdrží diplom a finanční odměnu ve výši 50 tisíc korun. Navíc mohou žádat o finanční podporu v rámci dotačních titulů, například na materiál, vybavení dílny nebo prezentaci své tvorby. Tento systematický způsob oceňování a aktivity s ním spojené byly v roce 2022 zapsány na UNESCO Registr osvědčených postupů, což je první takový záznam pro Českou republiku. Přestože se nejedná o známější reprezentativní seznam UNESCO (kde figurují například jízda králů, modrotisk či verbuňk), tento krok byl na mezinárodním fóru velmi pozitivně přijat.

Ve Zlínském kraji je titul Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje spojen s finanční odměnou 30 tisíc korun, a Slovácké muzeum navíc odkupuje kolekci výrobků každého oceněného do svých sbírek jako dokumentaci jeho tvorby.

Krojový obuvník Petr Hejda z Hluku při práci. Spolu s manželkou Zlatuší je Nositel tradice lidových řemesel 2019. Foto: R. Habartová.

Detail zdobeného ženského střevíce k uherskobrodskému kroji. Autoři: Petr a Zlatuše Hejdovi 2014. Sbírka Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Foto: T. Heřmánek 2021.

Krojová krejčí Božena Habartová z Uherského Hradiště Sadů. Nositelka tradice lidových řemesel 2009. Foto: T. Heřmánek 2020.

Detail cifrování z mužské kopaničářké vesty. Výrobek Boženy Habartové 2015. Sbírka Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Foto: T. Heřmánek 2020.

Kde můžeme Nositele tradice najít?

Od roku 2001 do současné chvíle získalo titul Nositel tradice lidových řemesel devadesát osobností z různých koutů České republiky a napříč různými obory. Jde o keramiky, bednáře, kováře, košíkáře, krojové krejčí, vyšívačky a obuvníky, výrobce modrotisku, tkalce a další. Někteří Nositelé se věnují i velmi ojedinělým technikám, jako je výroba lidových hudebních nástrojů, pletení ze slámy, výroba perleťových spon, takzvaných kotulí ke kroji, výrobě textilního kvítí, vonic a věnců, výrobě ohýbaných sání nebo žinylky či zdobení soustružených nádob vyléváním cínem. Rozhodně jsem nevyjmenovala všechny zajímavé obory, které se navíc každoročně rozrůstají o další techniky a jména výrobců. Titul je každoročně udělován na Národním zahájení dnů evropského kulturního dědictví, které hostí vždy jiné město.

Jaká opatření nebo podpora by podle vás mohla pomoci zachovat a podporovat tradiční řemesla na Slovácku i do budoucna?

Mezi klíčové patří informovanost – vzbudit už u mladé generace povědomí a zájem o tradiční řemesla. To je zčásti práce paměťových institucí. Prakticky každé muzeum nebo muzeum v přírodě pořádá akce s předváděním výroby pro školy i širokou veřejnost. S tím souvisí i pořádání workshopů zaměřených na předávání technologie.

Obory tradiční rukodělné výroby se také dokumentují, vznikají publikace, videodokumenty – například ucelená řada DVD nosičů s doprovodnou publikací, kterou už od 90. let vytváří Národní ústav lidové kultury. Technologie předvádí největší mistři, často nositelé tradice lidových řemesel a text v doprovodné publikaci zpracovává etnograf, který se tomu danému oboru věnuje ve svých výzkumech dlouhodobě, často celý profesní život. Přesto si troufnu říct, že málokdo dnes o tomto počinu, vlastně videoencyklopedii řemesel, ví. Ministerstvo kultury také podporuje natáčení televizního cyklu představující Nositele tradice lidových řemesel i nemateriální statky tradiční lidové kultury, jak na úrovni národní, tak krajské. Slovácké muzeum pak například spolupracuje s regionální televizí Slovácko na seriálu Bohatství ukryté v tradici, které představuje regionální tvůrce.

Svícen a misky zdobené vyléváním cínem 2014. Výrobky Antonína Hájka (1938 – 2018) z Uherského Hradiště. Nositel tradice lidových řemesel 2011. Sbírka Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Foto: T. Heřmánek 2021.
Glazované formy na bábovky z tvrdé póroviny. Autor: Antonín Moštěk z Vlčnova, 2005. Nositel tradice lidových řemesel 2001. Sbírka Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Foto: T. Heřmánek 2020.
Taška tkaná z kukuřičného šustí. Výrobek Marie Bilíkové. Sbírka Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Foto: T. Heřmánek 2021.
Sklenice zdobená broušením. Výrobek Pavla Horáka z Karolinky 2020. Nositel tradice lidových řemesel 2019. Sbírka Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Foto: T. Heřmánek 2022.

Perleťové spony „kotule“ k valašskému kroji. Výrobky Petra Mužíka 2020. Sbírka Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Foto: T. Heřmánek 2022.

A co výrobky?

Je důležité vzbudit zájem nejen o řemeslo, ale i o výrobky, a to je v podstatě záležitost marketingová. V tomto ohledu nespornou roli hraje cestovní ruch. Využívat výrobky lidových tvůrců pro potřeby propagace a prezentace regionu i celé České republiky by mělo být samozřejmostí. A měli bychom za tím jít důsledně, aby z obchůdků s upomínkovými předměty v centru Prahy konečně zmizely matrjošky a místo nich se prodávaly tradiční dřevěné české hračky, kraslice, panenky z kukuřičného šustí a tak dále.

Rozhodně by se více měla rozvíjet spolupráce řemeslníků a designerů a návrhářů. To se děje na můj vkus velmi sporadicky a je to vždy aktivita konkrétního jednoho člověka. Nebylo by špatné například zřídit soutěž pro mladé designery využívající tradiční technologie, tvarosloví výrobků, a lokální suroviny.

Vítězné návrhy je ale třeba nejen ocenit a prezentovat, ale také iniciovat jejich průmyslovou či sériovou výrobu a zajistit propagaci, dostupnost a prodej realizovaných vítězných návrhů. Mimochodem, tohle všechno už tu kdysi bylo... v ÚLUV. Cílevědomě bychom měli podporovat také výstavní a prezentační akce rozvíjející estetické vnímání společnosti. I média by měla více akcentovat propagaci různých osvětových aktivit se zapojením odborné veřejnosti. Jen podporou těchto aktivit se můžeme snažit o nastavení jakési protiváhy ke konzumnímu způsobu života a masivnímu nákupu nekvalitních výrobků a předmětů nevalné estetické povahy.

Stálá národopisná expozice Slovácko otevřená v roce 2014. Foto: T. Heřmánek 2020.

31. 10. 2024