Ptáme se

František Skála: V organické říši má každý materiál svého likvidátora

Všestranný umělec František Skála vystavuje v komorní galerii Kuzebauch na pražském Břevnově soubor miniaturních objektů. Na únorové vernisáži výstavy Zři ke kořeni zapěl čerstvě složenou píseň s anglickým textem a hlubokým hlasem pronesl: „Potápím se ke dnu přiváben hlasem mořské okurky a na hladinu vynáším perlu.“ Soubor pomyslných perel a diorám, ve kterých vězí například starý námořník, nepřečtené dopisy či poselství čtyř generací, je veřejnosti vydán na odiv jen do konce dubna. Radno neváhat, čas plyne.

František Skála: V organické říši má každý materiál svého likvidátora
František Skála: V organické říši má každý materiál svého likvidátora
Schránka úmluvy
Schránka úmluvy
Starý námořník
Starý námořník
Žlutý Buddha
Žlutý Buddha
Chrám plastu
Chrám plastu

► switch to english version

V galerii Kuzebauch jste vystavil soubor věcí, který jste předtím nikde jinde nevystavoval. Co tomu předcházelo?
Na výstavě jsou instalace ve svítících boxech s čočkami, kterým předcházely hlavy z mořských řas. Boxy vznikly přímo pro galerii Kuzebauch díky dlouholeté spolupráci s Happy Materials. Jsem dokonce patronem Knihovny materiálů matériO, což pro mě obnáší samé výhody, žádné velké povinnosti.

Jak byste výstavu popsal?
Je to přehlídka různých podivných materiálů a předmětů – diorámky. Takhle uzavřené a malé jsem je nikdy nedělal. Dívá se na to skrz čočky, které vše dokonale zvětší, zároveň je to perfektně nasvíceno. Deset drobných instalací, jsou to křehounké věci.

Jak se vám na tom pracovalo?
Člověk by to neřekl, ale docela se u toho nadře. Aby se podíval, jak to svítí, jak to vypadá s čočkou, tak na to tu bednu musí pořád dávat a sundávat. Pak to definitivně zafixovat, aby se to dalo přenést… Je to piplačka. Jsem rád, když se materiály a věci zúročí, když věci zaklapnou a stane se z nich hotový artefakt. Můžu je odškrtnout ze seznamu předmětů, které mi zatěžují hlavu a útočí na mě, abych s nima něco dělal. Když to odejde jako hotové dílo, jsem spokojen.

Jak k těm věcem a materiálům přicházíte? Sbíráte to, co potkáváte?
Snažím se toho moc nesbírat. Spíše to přichází. V diorámech jsem třeba použil unikátní předměty, které jsem získal loni v Bruselu. Byl jsem tam asi týden na rezidenčním pobytu a denně jsem chodil paběrkovat na bleší trh právě v době, kdy končí. Zametají tam a na zemi se už válejí různé drobounké předměty a zbytky materiálů, které tam nechají. Mimo to jsem v jednom bruselském artovém krámku koupil něco, co jsem do té doby neviděl a třeba už neuvidím. Úplně mě to fascinovalo. Měli to tam ve vitrínce se šperkama a já jsem jim to vykoupil všechno.

Co to bylo?
Ostny nějakého zvláštního druhu mořské ježovky, mají úžasné barevnosti – přechody od fialové do zelené. Jsou silné, ani to jako ostny nevypadá. Nádherná věc, přesně na takovouhle malinkou instalaci.

Říkal jste, že věci přicházejí, je setkání s ježovkou právě ten případ?
Ano, to za mnou přišlo. Viděl jsem toho mraky, prošel jsem tam toho moc, ale když jsem na ně narazil, tak jsem úplně vykřiknul nadšením. Viděl jsem i další, ale už nebyly tak hezké. Většinou je to tak, že to první setkání zastupuje toho nejlepšího reprezentanta druhu. Nechávám to tak, jak to přichází, aby mě ještě občas něco překvapilo, abych si to nevyplácal.

Myslíte si, že s věkem se pravděpodobnost překvapení snižuje?
Jasně. Měl jsem třeba nějaký rozhovor v televizi a oni mi tam přinesli šišku a já jsem říkal dobrý, no, děkuju, mám jich doma asi deset. Je těžký mě jako něčím překvapit, ale může se to stát.

Je to i prostředím, ve kterém se teď pohybujeme?
Jistě. Kdybych jel do Afriky, asi bych byl z věcí, který jsem nikdy neviděl, nadšený. Jednou mi kamarád vědec tajně přivezl kloub ze slona. Zahlídnul jsem ho jen koutkem oka a úplně mi šel adrenalin nahoru, přesně jsem věděl, co to je. Lidé materiály málokdy rozeznávají, já jsem na to celkem vycvičenej. Ale samozřejmě nedovedu přesně určit například všechny druhy plastů a nových materiálů, ale mám to rád.

V jaké oblečení se cítíte dobře?
Oblíkám se pocitově. Třeba teď mám na sobě oblíbenou košili, ale je to nějaká umělotina. Je taková pérovací, ale je příjemná. Občas mám záchvaty, že bych si chtěl pořídit kvalitní boty, ale většinou na to nemám energii. Ale když přijdu do krámu a tam jsou ty, který se mi opravdu líbí, tak do nich vklouznu a už je pak nesundám z nohy. Ale málokdy se něco takového podaří, v podstatě jsem v těchto věcech docela náročný.

Když se zastavíme u vaší košile. I na výstavě Zři ke kořeni je vidět, že nepracujete jen s čistě přírodními materiály. A máte tam docela významně zastoupené i plasty.
V poslední době se zabývám tím, že zpracovávám odřezky sustamidu, což je konstrukční plast, který jsme získali právě přes Happy Materials, vyrábějí to ve fabrice v Plané nad Lužnicí. Dělali jsme z toho barové pulty, stolky a židle do Akropole. Ten materiál je úžasný, úplně ho teď zbožňuju.

Proč?
Miluju lehce průsvitné materiály. Dají se dobře podsvítit a září. A sustamid je i tvrdý, trochu křehký, i trochu pružný. Velice těžko se opracovává, teď ho opracovávám sekyrou, podobně jako kameny, nebo z něj dělám pazourkové hroty. A jeden z nich, takový oštěp, stojí u okna i na výstavě.

Ze zahájení výstavy Zři ke kořeni v galerii Kuzebauch.

V čem je vtip průmyslově vyráběných hmot, když jim chybí poetika přírodního materiálu?
Některé materiály docela hezky stárnou, jiné ne. Třeba takové polyestery, polypropyleny, jsou jakoby mastné a moc pěkně nestárnou. Když se poškrábou, tak se zasviní. Kdežto tvrdý sustamid se dá dokonale vyleštit. A pak blíží slonovině nebo kosti. Haptický dojem z něj je příjemný, je teplý. Rád se ho dotýkám. U toho baru v Akropoli se moc hezky stojí, ještě když září.

Není plast jako plast.
Hledám materiály, i plasty, které působí trochu organicky, třeba ten sustamid vypadá trošku jako sádlo. Jednou jsem od kamaráda získal i takovou zvláštní gumu. Našel ji někde ve fabrice a chtěl si ji prostě dát pod buchar, že pružila. A já byl úplně nadšený, bylo to takový žluťoučký a prosvítalo to a mělo to vevnitř téměř organickou strukturu. Vyrobil jsem z toho poměrně náročná díla, která se po deseti letech téměř rozpadla. Bylo to špatně vyrobené, chybělo ošetření proti ultrafialovému záření. Na světle to prostě zčernalo a pak se to rozsypalo.

S tím je asi třeba počítat, když vytváříte věci z přírodních materiálů?
Ale nelíbí se mi to.

Uvažoval jste někdy o tom, že byste si ty materiály vařil nebo míchal sám?
To je dost šílený. Plasty určitě ne. Ale před pár lety jsem dělal sérii šperků z různých měkčených PVC. Byly to různé hadičky, které jsem za tepla zpracovával. Kvůli jedovatým výparům jsem musel mít chemický respirátor. Ale jinak mě to moc bavilo, pracovalo se s tím podobně jako se sklem. Když se to zahřálo, dostalo to nádhernou jantarovou, zlatou barvu. Zapejkal jsem do toho různé věci.

To už je docela blízko k materiálovému kutilství.
Když se tomu věnujete a nejste úplně tupá, tak se dostáváte někam dál. Učíte se řemeslo, které je třeba nové, se kterým holt do té doby nikdo nedělal. To je normální vývoj, že se zdokonalujete. Až v nějaký fázi už to asi líp nejde.

Například?
Myslím si, že třeba u hlav z mořských řas, které jsem dělal v průběhu dvaceti let, bych už asi lepších výsledků nedosáhl, je to dané technologií výroby. Nakonec je to prostě malá hlava, která může vypadat jako živá. Ale o nějaký maximální realismus mi ani nejde. Na břevnovské výstavě mám jednu hlavu z pomela. Už jich mám vyrobených asi šest, je to dlouhodobá práce. Musíte to sušit pomalu.

Jak se takové věci prodávají? Když je jasné, že se jednoho dne pravděpodobně rozpadnou?
Víte co, na ty pomelové hlavy čeká jeden člověk už rok, rád by si je dal do galerie. Pustím to z ruky, až když jsem s nima úplně spokojený. Jinak ty věci jsou trvalé, uvnitř to vytvrdím licím polyreutanem, takže už se to nemůže za vlhka měnit. Zvenku to ještě nastříkám něčím proti hmyzu, protože je fakt, že v organické říši má každý materiál svého likvidátora. Různý houby, vždycky se najdou broučci, který to prostě sežerou. Například s objekty z chleba jsem měl problémy, ale ty se kdyžtak dají vyrobit znova.

Jsou vám bližší menší nebo větší věci? Na zahradě vedle galerie Kuzebauch se k nebesům tyčí váš několikametrový objekt.
Je mi to úplně jedno. Jsou různý, všechno je dobrý. Nejvíc by se mi líbilo dělat komplexní věci, od architektury až po ty nejdrobnější, vlastně takový Gesamtkunstwerky.

Což se vám vlastně docela daří.
Ono se to navzájem různě ovlivňuje. Třeba fotografie, které dělám, jsou mnohdy záznamem instalací, které vznikají u mě v ateliéru. Nebo je pořizuji v průběhu práce. Nastávají hezké okamžiky, o kterých vím, že pominou. Když pracuju například na průsvitných objektech a v místnosti do toho zasvítí slunce, tak to se nedá říct, jestli ta fotka není nakonec lepší než samotné dílo.

Když jsem se koukala do boxů na výstavě, tak mi přišlo, že jsou uvnitř zaprášené. Je to možné?
Nejsou zaprášené. Je to patina, evokuje starobu. Věci s patinou jsou pro mě vzácné, stejně jako kdyby byly ze zlata. Na výstavě je třeba jedna plechová cedulka s nápisem, která má nádhernou patinu, úplně neodolatelnou. Najít prkno nebo kus dřeva, který by měl autentickou patinu, není vůbec jednoduché. Nedá se jí dosáhnout uměle.

Ty věci mají hodnotu právě v tom čase.
A bohužel věci s úžasnou patinou mizí, je jich čím dál tím míň. Na některých nových předmětech se patina vůbec nevytváří. Některé současné materiály prostě nestárnou hezky. Současná architektura a současný design většinou vyžadují materiály, které působí standardně, stejně, jakákoliv chyba je špatně. Ale mě naopak ta chyba zajímá. Jsou lidi, kteří jdou k truhláři a chtějí dřevěné dveře bez suků. Aby v podstatě vypadaly jako z plastu. Což je úplně stupidní, ty suky jsou na tom to nejkrásnější.

připravila: Tereza Lišková, foto: Tomáš Princ, archiv galerie Kuzebauch