Ptáme se

Michèle Akers: Jak se žije v kamenném domě a se stádem koní?

Vysoko nad malou vesničkou Clamensane v provensálských Alpách je starý kamenný dům. V domě žije jedna obdivuhodná žena a třináct koní. To není začátek pohádky! Michèle Akers je skutečná. I když je menší, má mnohem větší ruce než já. Co jsou její ruce schopné dělat? Stavět. Rekonstruovat. Cvičit koně. Léčit koně i lidi. Pomáhat. Hrát na hudební nástroje. Chopit se jakékoliv příležitosti užívat si života.

Michèle Akers: Jak se žije v kamenném domě a se stádem koní?
Michèle Akers: Jak se žije v kamenném domě a se stádem koní?

► switch to english version

Pamatujete si stále svůj první dojem při pohledu na tento dům? Věděla jste hned, že je to vaše místo?
Ano, navštívila jsem několik jiných míst v Provence a věděla jsem, že tohle je místo mého života.

Kdo tu žil před vámi?
Farmáři. Je to rodinný dům farmářů. Poslední člověk, který zde žil, byl svobodný muž, který zemřel ve věku kolem osmdesáti dvou let. Měl několik krav, několik ovcí, koně na práci, a pěstoval hrušky. To proto je kolem tolik hrušní.

Před lety byly v prostoru, kde teď sedíme, stáje pro krávy a jiná zvířata.
V tomhle pokoji byly tři nebo čtyři krávy přivázané k tomuhle kusu dřeva, které jsem využila jako poličku. Tam, kde jsou teď knihy, bývalo obilí, kterým je farmář krmil. Tyhle okrouhlé otvory sloužily pro lano a krávy okusovaly dřevo kolem, aby se osvobodily – z toho ten zvláštní vlnovitý tvar. Když se jim to povedlo, musel majitel vyvrtat novou díru pod tím. Vedle tohohle pokoje byl další s ovcemi a v tom maličkém pokojíku za ním byla prasata, a taky tam měl králíky. A v tomhle pokoji napravo byli koně. Všechna zvířata žila dole, ohřívala dům, udržovala ho teplý, zvláště jejich hnůj.

Teď je pod okrouhlými stropy hlavní obytný prostor – kuchyně, obývák s jídelnou a hudební koutek. Za touto proměnou je celý rok práce.
Byla to skutečně pěkná a radostná práce. Mohla jsem nahlédnout do toho, jak byly tyto domy stavěné. Objevila jsem, že pod stěnami nebyly žádné základy, rovnou dosedaly na zem. Tyhle stěny jsou opravdu mohutné, jejich šíře je kolem šedesáti centimetrů. Musela jsem kopat asi třicet centimetrů pod ně, abych zvětšila prostor mezi podlahou a stropem, jinak by byly stropy příliš nízko. Bylo s tím dost práce. Pak jsem otevřela prostor mezi jednotlivými pokoji, které předtím byly oddělené. Také bylo třeba odvést vodu ze země a podlahy, aby nestoupala nahoru. Předtím tu byla jen hlína. To byla také pořádná práce.

Jaké materiály jste použila?
Na zem jsem položila kameny. Na některých místech byly velké ploché kameny, které jsem musela vyjmout. Přes ně jsem položila syntetickou izolační hmotu, na to cement a navrch dřevěnou podlahu.

Předtím jste žila ve dvou úplně nových dřevěných domech.
Dřevo je mnohem teplejší a je to velmi živý materiál, který zbožňuji. Po všech těch letech v dřevěném domě pro mě bylo opravdu velmi těžké začít žít v domě kamenném. Cítila jsem zvláštní chlad, proto jsem sem zakomponovala mnoho věcí ve dřevě – podlahu, nábytek, také jsem ponechala všechny tyhle dřevěné doplňky.

Originální svítidlo a polička, kdysi krmelec s obilím. Pod ní je lavice z kostela.

Tato lavice je z kostela, že? Jak se to stalo, že skončila právě zde?
Je to rodinná lavice z matčiny strany. Žili na severovýchodě Francie blízko hranice s Německem. V tom čase měly rodiny v kostele své vlastní lavice se jmény, takže byly vlastně soukromé. Později prodal kostel lavice majitelům a dal tam namísto nich židle.

Musí to být zajímavé žít s minulostí v takových věcech. Kameny mají paměť ještě větší. Cítíte to?
Ano, to tu cítím opravdu silně. V tomhle domě se děly skutečně podivné věci. Pohybovaly se tu rostliny nebo bylo cítit proudy vzduchu procházející pokoji, aniž byly otevřené dveře nebo okno. Vím, že mezi těmito kamennými zdmi je odlišný život.

A jak je to s koňmi? Vnímají nějak rozdíl mezi materiály, které je obklopují?
Zeptejte se jich (smích). Obecně mají koně rádi, když mohou být venku, ale všichni mají malé dřevěné domky, kam se můžou schovat při nepřízni počasí. Jdou dovnitř, jen když je příliš horko nebo když je zima či déšť. Nejsou to zvířata, která by měla ráda stáje a uzavřené prostory.

Jak vnímají různé druhy krajiny?
Koně se mohou stát kořistí pro jiná zvířata, takže jim vyhovuje prostor, kde kolem sebe vidí, zda se neblíží predátor a kde se případně mohou rychle rozeběhnout. Nelíbí se jim v údolí, cítí se tam zranitelnější. Jsou rádi vysoko, nemusí to být nutně hory, alespoň kopce, odkud mají přehled. Teď tu máme vlky, které pravděpodobně větří.

Vždy tu máte přinejmenším tři mladé koně na zajíždění. Jak připravujete hříbata, která ještě neznají ohlávku ani sedlo, aby je přijala?
Je to otázka důvěry, hlavně na začátku. Musíme mít vztah, v kterém si důvěřujeme, a pak s nimi můžeme dělat takové podivné věci jako nasazovat ohlávku nebo sedlo. K tomu musí člověk být opravdu zkušený, protože koně mají velmi dlouhou paměť, a když uděláš chybu, bude velmi těžké získat jejich důvěru zpět a bude to trvat hodně dlouho.

Jak vzniká důvěryhodný vztah mezi koněm a člověkem?
Naučila jsem etologickou metodu původem ze Spojených států, kde kovbojové žili se svými koňmi dvacet čtyři hodin denně. Funguje to velmi dobře, protože s koňmi komunikujeme jejich jazykem.

Jaký je základní princip této metody?
Koně žijí ve stádech a v každém stádu je vůdce. Často je to stará kobyla. Hřebec je tu pro to, aby se rozmnožoval a chránil ji, pokud přijde nebezpečí. Ale kobyla rozhoduje, kam jít jíst a pít, a vychovává hříbata. To jsou také důvody, proč je tak důležité mít ve stádu starší kobylu s hříbaty.

Na koních praktikujete také shiatsu (pozn. red.: shiatsu je druh léčby dotykem původem z Japonska; charakteristické je využívání tlakových technik s cílem stimulace životní energie). Co se při tom děje v těle koně?
Koně jsou velmi citlivá zvířata. Když jim dělám shiatsu, jejich tělo mi říká, kam mám jít, jak moc tlačit. Po několika minutách, když už si zvyknou, jsou cele ve vašich rukou. Takže v nich máte pět set kilo, se kterými můžete jednoduše hýbat (smích). Opět je tu nutná důvěra, musí s tím být svolní. S mými koňmi je to skvělé, protože to znají. Je to stejné jako s lidmi, akorát že koně při shiatsu stojí, takže si sami žádají o tlak rukou tím, že se k vám naklánějí. Můžete to opravdu cítit. Za tři čtvrtě hodiny jsou úplně uvolnění a zívají (smích).

Mimo to se věnujete několika alternativním technikám léčení lidí. Jaké jsou v průběhu léčení další rozdíly mezi chováním lidí a koní?
Lidé jsou převážně ve svých mozcích a to je velká překážka k léčení. Je pro ně těžké vypnout mentální režim, i když jim řekneš, aby se uvolnili. Koně jsou ve svých tělech, takže jsou vnímavější.

Mohou z takového druhu léčení přijmout více než lidé?
To záleží na koni. Koně, kteří měli těžký život, si kolem sebe vytvoří schránku, aby netrpěli. Rozbít ji je hodně komplikované.

Máte tu šest koní „v důchodu“, na kterých se nedá jezdit, a tak jejich život končí zde, v nádherné přírodě. Jak se koně vyrovnávají s nemocemi a jak přistupují ke smrti?
To se hodně liší. Sedmdesát až osmdesát procent koní trpí v pozdějším věku kolikami, jejich zažívací systém je velmi křehký. Takže často, když se příliš bojí nebo nemohou snést bolest, kterou procházejí, se jejich zažívací systém zablokuje. Je velmi obtížné uvést ho opět do správného chodu, pak musí přijít veterinář a dát jim injekci. Potom musím rozhodnout, zda chtějí ještě pokračovat v životě, nebo ne.

Jak?
Dokážu to vycítit opravdu silně, své koně znám. Poznám, když se snaží bojovat o přežití, nebo když chtějí se životem skoncovat a odejít pryč z těla. Pomáháme jim zemřít, když zemřít chtějí.

Umírají i přirozenou cestou?
Neměla jsem mnoho koní, kteří zemřeli přirozenou cestou, protože obvykle tolik trpí. Jsem tu, když jim veterinář dává injekci, a dělám jim shiatsu ve stejný čas. Chtějí, abych tam byla. Dokáže je to opravdu zklidnit.

Máte rituál, když kůň zemře?
Nemám. Když je kůň mrtvý, je pro mě pryč. Koně opouští svá těla velmi rychle a nezůstávají kolem, jak to děláme my, předpokládám.

Na koni jste i cestovala. Co vás zaujalo na způsobu chování ke koním v jiných zemích?
Byla jsem v Mongolsku, což je skutečně země koní. Kůň, to je způsob místních lidí, jak se pohybovat. Byla jsem velmi zklamaná z jejich jednání s koňmi. Místní jim nedávají ani jména, a v zimě jsou to poslední zvířata, která dostávají seno, pokud vůbec! Takže se koně snaží přežít tak, že zpod sněhu vyhrabávají trávu nebo okusují stromy. Bylo pro mě hodně těžké být s takovými koňmi, protože jsou napůl divocí. Na druhou stranu jsou velmi silní, i když jsou malinkatí. Ti, kteří nejsou dost silní, prostě zemřou.

Byla jste i jinde?
Viděla jsem třeba Maroko. Jezdí tam pouze na hřebcích. Je to něco jako tradice rolí mezi muži a ženami. Ženy a kobyly jsou tu od toho, aby rodily děti. A hřebci jsou ti nejsilnější, nejpyšnější a nejkrásnější, proto muži jezdí právě na nich. V mnoha kulturách je to tak.

Když jsme u mezikulturního srovnávání, vidíte ve Francii něco, co by mohlo být inspirující pro naši zemi? Nejen ve spojitosti s koňmi.
Myslím si, že tu dochází k velkému posunu nazpátek k tradičním věcem. Více lidí chce mít vlastní zahradu, pěstovat si zeleninu, žít zdravěji a jednodušeji. Mívali jsme hodně špatného jídla, ale teď je cítit, že se lidé stravují mnohem vědoměji a snaží se žít víc v sepětí s přírodou.

Rozhodně v této oblasti.
Ano, nikdy jsem nežila ve městě, nejsem úplně typický představitel francouzské populace. V naší vesnici je kolem sto třiceti lidí. Vytvořili jsme tu speciální asociaci na pomoc starým lidem, aby mohli žít ve vesnici až do konce. Pokud něco potřebují – donést dřevo, odklidit sníh ode dveří, udělat nákup nebo vyplnit nějaké dokumenty, jsme tu pro ně. V současné době je nás osm dobrovolníků a každý má svou specializaci, někdo nabízí spíše fyzickou práci, jiný papírování. Jsme různí lidé s různými možnostmi.

Mimo to se věnujete i hudbě. Jak je možné skloubit vše dohromady a mít ještě volný čas?
Volný čas vyplňuji hudbou (smích). Ve skutečnosti žiju podle ročních období. Na jaře a v létě mám hodně práce. V zimě je daleko snazší věnovat se jiným aktivitám, třeba hudbě nebo divadelním kurzům, které jsou teď novinkou u nás ve vesnici. A samozřejmě nezapomínám na návštěvy přátel.

Ale právě v létě pořádáte ve svém domě malý hudební festival...
Ano, mám dostatečně velký dům na to, abych to mohla dělat (smích). Snažím se povzbudit lidi, kteří nejsou profesionálními muzikanty, aby hráli nebo zpívali, objevovali v sobě nové schopnosti.

Takže tohle není jen farmářský dům, ale vlastně i kulturní a léčebné centrum!
Ano, dělat v životě různé věci je zábavné!