Ptáme se

Petr Sís: Češi mají jedinečnou tvůrčí kapacitu

Je to světoznámý grafik, spisovatel, ilustrátor i filmař. Petr Sís sám sebe ale konkrétně definovat nechce – říká zkrátka, že je tvůrčí. První půlku svého života strávil v Československu, nyní už třicet let žije v New Yorku, kde také vzniká většina jeho tvorby. České centrum v New Yorku nyní uspořádalo jeho retrospektivní výstavu Kartografie mysli. Ve svém newyorském ateliéru vyprávěl o nové knize Pilot a Malý princ, o pokoře i o spolupráci s tamním metrem.

Petr Sís: Češi mají jedinečnou tvůrčí kapacitu
Petr Sís: Češi mají jedinečnou tvůrčí kapacitu
Nejnovější knížka Petra Síse The Pilot and the Little Prince vyšla ve Spojených státech na konci května. Na český překlad se můžeme těšit 1. října, kdy kniha vyjde v Praze v nakladatelství Labyrint.
Nejnovější knížka Petra Síse The Pilot and the Little Prince vyšla ve Spojených státech na konci května. Na český překlad se můžeme těšit 1. října, kdy kniha vyjde v Praze v nakladatelství Labyrint.
Letící muž aneb poslední audience Václava Havla - Gobelín pro pražské letiště byl utkán v městečku Aubusson na jihu Francie.
Letící muž aneb poslední audience Václava Havla - Gobelín pro pražské letiště byl utkán v městečku Aubusson na jihu Francie.
Původní návrh plakátu k filmu Miloše Formana Amadeus, jedna z prvních zakázek Petra Síse v Americe.
Původní návrh plakátu k filmu Miloše Formana Amadeus, jedna z prvních zakázek Petra Síse v Americe.
Vitrína ke knize Tibet - tajemství červené krabičky na výstavě Kartografie mysli.
Vitrína ke knize Tibet - tajemství červené krabičky na výstavě Kartografie mysli.

V roce 1984 jste odjel do Ameriky a od té doby žijete i tvoříte v New Yorku. Jak na vás město působí?
Na začátku to pro mě bylo rozhodně inspirativní. New York má ohromné tempo a neskutečnou energii. Říká se o něm, že to je město, které nikdy nespí. Tak jsem to i vnímal a dodávalo mi to energii k práci. Mezitím jsem ale měl děti, odstěhoval jsem se za město a jezdím sem vlastně jenom do studia. Najednou zjišťuji, že New York je svým způsobem v podstatě bez soucitu. Pořád se žene dopředu, roste a nemá žádné sentimenty vůči minulosti. Někteří básníci, spisovatelé, matematici, kteří tady žili, jsou v podstatě v tom tempu zapomenutí. Představuji si, že když v Praze na Malé Straně chodili třeba pánové Bouda nebo Zrzavý, tak si všichni říkali: „á, támhle jde pan Zrzavý….“. Podobně to mohlo být v Paříži. New York takové sentimenty vůbec nemá, tady člověk najednou pochopí, že vlastně nic moc neznamená. Což je také někdy dobré – být pokorný.

V čem vidíte jeho sílu?
V New Yorku jsem zažil dvě krize, včetně pádu dvojčat 11. září, a tehdy jsem si říkal, že se to město nemůže vzpamatovat. Ale není to tak, vždy se oklepe a přijde zase nová generace, noví lidé. Najednou se toho začínám až trochu bát. Už chápu, proč tu lidé prožijí produktivní věk a potom se někam odstěhují – člověk to nemůže vydržet celý život. Nicméně vám New York pořád dává neskutečnou vizuální a emocionální inspiraci, jen je třeba to nějak vybalancovat.

Už dříve jste na plakát pro newyorské metro nakreslil Manhattan v podobě velryby, nyní jste ho ve své nové knížce Pilot a Malý princ pro změnu zase ztvárnil jako krokodýla. Proč zrovna tato zvířata?
Kdysi jsem potkal jednoho nepříčetného člověka, který mi začal vysvětlovat, že všechna města vypadají jako nějaké zvíře, třeba jako orel nebo lev. Je to, jako když letíte v letadle a krajina vám najednou něco připomíná. Podobné věci se ostatně dělaly už dříve v období manýrismu. Tady se kdysi vyprávěla historka o tom, že v newyorských kanálech žijí krokodýli, kteří na noc vylézají, to se mi líbilo. Plakát s velrybou zase vznikl jako alegorie na Moby Dick – nesmrtelná velryba, která proplave vším.

Jak jste se ke spolupráci s newyorským metrem dostal?
Úplně náhodou. Jde o sto let staré metro, které už chřadne, a lidé jsou často z toho každodenního cestování deprimovaní. Tak někdo chytře vymyslel, že se vždy vezme jedno procento z částky, která se vybere na opravu, a udělá se výzdoba stanice. Pod newyorským metrem tím pádem existuje neuvěřitelná podzemní galerie několika umělců, kteří pracují třeba se sklem nebo se dřevem. Nejčastěji využívají mozaiku. V metru je třeba něco, co se dá dobře udržovat. Nejdříve přišli na řadu ti nejznámější umělci a malíři. Protože ale chtěli co největší různorodost, začali se později dívat více kolem sebe a tak oslovili i mě. Nejdříve jsem nakreslil plakát ke čtvrti Gramercy Park a Velrybu, později jsem se dostal i k výzdobě celé stanice.

Mozaika dle vašeho návrhu dnes zdobí stanici metra, která je na 86. ulici a Lexington Avenue. Kousek odtud dříve bývalo České centrum, dnes tam sídlí Stálá mise České republiky při OSN. Je to náhoda?
Původně jsem se pokoušel dostat něco na náměstí v Queens, ale už tam nebylo volno. Tak mi řekli, že mají buď tu 86. nebo ještě 125. ulici v Harlemu. Byla tam sice krásná veliká stěna, ale uvědomil jsem si, že na Murray Hill u 86. dříve žila česká menšina. Z uměleckého hlediska to bylo těžší, protože tam jsou menší stěny, ale ta spojitost se mi líbila.

Mozaika Petra Síse Happy City ve stanici metra na 86. ulici a Lexington Avenue a plakát Velryby pro newyorské metro

Během života jste měl možnost vystřídat mnoho tvůrčích oblastí. Kde a s jakými materiály se vám pracovalo nejlépe?
Začínal jsem u animovaného filmu, později jsem se dostal ke knihám. Zjistil jsem, že ať už člověk dělá cokoliv, vyplatí se pracovat s dobrými a kvalitními materiály. Jakmile se něco udělá levněji, hned je to poznat. Cením si věcí, které se dělají pořádně. Mozaika, kterou jsem dělal pro newyorské metro, je z drahého skla a koberce podle mých návrhů se zase ručně tkají v tradičních dílnách na jihu Francie. Člověk jen pak například hrozně mile překvapen kvalitou výsledných barev.

Z gobelínu na pražském letišti jste měl radost?
Já jsem ho vlastně ani nikdy neviděl zblízka! Ale radost jsem měl. V Praze se to krásně propojilo, i s poctou Václavu Havlovi. Všichni byli spokojení, nikdo neřešil, kolik se toho prodá…

U knížek je to složitější?
Dnes si už knížku může udělat každý. Ale velmi snadno se pozná, kdo má tu kvalitu a kdo jen technickou zručnost. Když přijdete do galerie nebo i do toho metra, tak nemáte moc na výběr. Něco tam je, a buď vám to udělá den hezčí, nebo ne, třeba si toho ani nevšimnete. Abyste knížku koupili třeba svým dětem, musí vás nejdřív zaujmout. U knih je to tedy často i o propagaci a tak podobně.

Vybíráte si sám třeba i papíry?
To teď po mně chtějí! Občas mi posílají vzorky různých papírů, třeba z Chorvatska nebo Koreje. Je to vlastně hrozné. Když jsem vyrůstal, tak jsme si nemohli vybírat vůbec nic, byla jen jedna možnost a ne moc kvalitní. Tím pádem ale všechno, co jsem poté v životě dělal, bylo vlastně zlepšení. Nejsem žádný odborník na papír, ale předpokládám, že i nakladatel chce co nejlepší práci. Už se mi ale i stalo, že to vytiskli na papír, který prosvítá. Takové věci už prostě neovlivním. Proto spoléhám na nakladatele, kteří chtějí dělat krásné, ne levné, knihy. Dobrým příkladem je třeba pan Dvořák z Labyrintu v Praze.

Podle čeho vybíráte obálky ke svým knížkám? Stane se, že jedna knížka vypadá v každé zemi trochu jinak.
To záleží na nakladateli, každý si dělá obálky podle sebe. I když teď jsem si uvědomil, že jim nemůžu dávat moc na výběr. Daleko jednodušší by bylo říct: „Tady je knížka a takhle to prostě bude.“ Často se stává, že mají nakladatelé problém s něčím, co například nekoresponduje s jejich národními kulturními tradicemi. Třeba že Francouzi zrovna nemají rádi modrou barvu. S mojí nejnovější knížkou to bude podobně, ve Spojených státech i ve Francii je na obálce letadlo, ale třeba v Čechách ani v Německu ho použít nechtějí.

Pracovní stůl a knihy Petra Síse, které vycházejí v mnoha jazycích, úspěch mají například i v Číně

(Na snímku kromě českých knih také čínské vydání knihy Madlenka's Dog, která v češtině ani nevyšla a nejnovější Sísova kniha The Pilot and the Little Prince)

Píše se vám lépe v češtině nebo v angličtině?
Nápad většinou napíšu v angličtině, ale často to kombinuji. Kvůli nové knížce o Exupérym mi pan nakladatel Dvořák z Prahy poslal Malého prince v češtině. Je to nádhera, slova ke mně najednou mluví úplně jinak. Angličtina nikdy nebude jazyk mojí maminky, která říká synovi, ať jde už spát... Angličtina je jazyk, ve kterém funguji a můžu v něm i cítit, ale není to zkrátka jazyk, ve kterém jsem vyrůstal.

Vaše nejnovější knížka The Pilot and the Little Prince vyšla ve Spojených státech 28. května, ale v České republice se dočkáme až na podzim.
S každou knížkou to je trochu jiné. Ptačí sněm vyšel nejdříve v České republice, kde mě lidi znají a jsou hrozně milí. Vyšly recenze a já jsem měl pocit, že to je výborné a bezchybné. Teprve potom vyšla knížka ve Spojených státech, kde o ní kritici napsali, že to je první kniha Petra Síse, která není pro děti. Tím mi vlastně způsobili hrozné komplikace, netušil jsem, jak moc tady může být takové uvedení důležité. Učitelé, knihovníci a knihkupci tehdy řekli: „Tak to tím pádem není pro děti.“ Najedou jsem měl večerní čtení pro dospělé, kam třeba přišlo publikum, které má rádo básně. Po Praze to byl velmi rozdílný přístup. Nemám knížku, která by byla oceněná na celém světě stejně. Nějaké mají úspěch v Japonsku, jiné zase v Itálii. S Ptačím sněmem mi došlo, jak je těžké dobýt Ameriku, nic se tu nedá zobecňovat.

Píšete často knížky, které mapují životy slavných lidí – Darwina, Galilea, Kolumba a nyní Exupéryho. Dá se o někom říct, že by byl vaším vzorem?
V těch lidech hledám nějakou podobnost sám se sebou, je to takový můj narcisismus. Bojím se, že se dnes celá společnost stává tupější – často přejímá věci z televize, z medií. Chtěl jsem tímto způsobem poukázat na lidi, kteří si ten obdiv opravdu zaslouží. Nikdy to vlastně nebyl můj plán, ale vytvořil jsem takto celou plejádu lidí. V Americe moje knížky používají i ve školách. Mně se ale zároveň líbí, že nikdo z těch lidí přitom ani nebyl nějaký vzorný žák nebo tak. Chtěl jsem dětem ukázat, že každý má možnost stát se výjimečným člověkem.

Petr Sís ve svém newyorském ateliéru

O kom byste rád ještě napsal?
Krásné by bylo dělat knížky třeba o Komenském, o Havlovi, ale bohužel musím počítat s geografií, ve které žiju. Ne že bych lidem chtěl sloužit, chtěl bych je spíše vychovávat. Už roky připravuji projekt o Komenském, hlavně kvůli jeho divadlu a jeho názorům na výuku. Labyrint světa a ráj srdce je úžasná knížka! Komenský byl vizionář, naplňuje moje představy o světě, kde lidé žijí harmonicky ve společnosti. V České republice by s takovou knihou nebyl problém, ale tady v Americe to může dostat úplně jinou dimenzi, ať už kvůli náboženství nebo politice.

Jste označován jako grafik, spisovatel i filmař. Jak se cítíte vy sám?
Já to takhle neumím říct. Je nádherné, že dneska už je všechno jinak, každý může být, čímkoliv chce. Všichni tak nějak čekáme, jak se to vyvine. Já se zkrátka cítím jako tvůrčí, hrozně rád něco dělám.

Dá se o něčem, co jste udělal, říct, že to pro vás bylo zásadní?
Momentálně je taková doba, že lidé nedokážou věnovat pozornost věcem delší dobu, tím spíš si vážím toho, když ji věnují mým knihám. Pro mě osobně je významná knížka Tibet, tajemství červené krabičky, která je o mém otci. Jinak z obrázků, které mají nějakou větší sílu, je to třeba ten Letící muž – gobelín na památku Václava Havla na pražském letišti nebo Velryba z newyorského metra – to si lidé pamatují i roky.

Na knížce Tři zlaté klíče jste spolupracoval s Jacqueline Kennedyovou. Jak na spolupráci vzpomínáte?
To už se dneska zdá jako sen. Nedávno jsem si uvědomil, že uběhlo dvacet let od její smrti, což také ukazuje, jak je ten New York ďábelsky rychlý. Dnes je už Praha fenomén, ale tehdy o ní nikdo knížky dělat nechtěl. Jacqueline Kennedyová jela v té době do Prahy na pozvání Václava Havla a hrozně se jí tam líbilo. Pak přišla s nápadem a dala mi k tomu všechny možnosti. Bylo to po pádu režimu, do Prahy jsem zase mohl, ale v tu chvíli se nám tady narodila Madlenka a já jsem tu svou ženu nechtěl nechávat. Bylo to zvláštní, vlastně jsem maloval Prahu v New Yorku. Bál jsem se, že to bude sentimentální, ale když se na to zpětně dívám, ta knížka v sobě skrývá magii doby a patří mezi ty, na které jsem opravdu hrdý, právě i kvůli Jacqueline Kennedyové-Onassisové.

Výstava Kartografie mysli v Českém centru v New Yorku probíhá až do 1. září 2014, mapa Manhattanu jako krokodýl slouží jako plakát k výstavě

V Českém centru v New Yorku je nyní vaše retrospektivní výstava Kartografie mysli.
Dojalo mě, že Charlotta Kotíková, která byla roky ředitelkou sbírek současného umění v Brooklynském muzeu, souhlasila, že výstavu udělá. Vždycky jsem do všeho hodně mluvil, ale tady ne. Ona je zvyklá na to velké umění a všechno vybírala velmi zatvrzele, podle sebe. Všichni umělci totiž vidí svou tvorbu přes sebe, takže to je samé Já, já, já… ale ona ne. Charlotta vidí, co je můj problém, na mojí práci se dívá úplně jinak. Třeba mi řekla, že plakát k Amadeovi na výstavě sice bude, ale jenom malý. Její pohled pro mě byl hrozně zajímavý. Také žila půlku života v Československu a druhou tady v Americe. Chápe, jaké to je žít mezi New Yorkem a Prahou.

Sledujete českou výtvarnou scénu?
Sleduji, co můžu. Často jsem příjemně překvapen, dneska je tolik pozoruhodných mladých lidí. To je dobře. Doufal jsem, že se česká kultura propojí se světovou. My jsme ještě měli komplex, že nikam nemůžeme a nikdo nás nezná. Ale mladá generace teď může vidět svět, pochopí ho jinak a z toho vznikají věci, které jsou výjimečné. Vždycky, když to vidím, mám radost. Někdo může být šikovný třeba na matematiku, ale my v tom středu Evropy máme zkrátka jedinečnou tvůrčí kapacitu. Bob Krčil, fotograf žijící v New Yorku, vždycky říkal, že celá naše země leží na uranu, všichni Češi jsou tím uranem prosvícení, a proto jsme takoví unikátní…

Připravila a fotila: Kateřina Hendrychová, úvodní koláž: Taja Spasskova