Téma

Participace veřejnosti v environmentálně odpovědném designu

Ve dvacátém století se kladl důraz na vizuální a funkční stránku designu a návrháři byli posuzování podle toho, jak byly jejich výrobky masově úspěšné. Takový design byl nutně vázán a podřízen možnostem průmyslové výroby. V současné době vzniká nová logika, jak design členit a směrovat, a ta do značné míry závisí i na mezioborových vazbách. I když to nemusí být na první pohled patrné, spolupráce je nevyhnutelnou součástí všech návrhářských procesů. K čemu navíc povede participace veřejnosti při vzniku produktů?

Participace veřejnosti v environmentálně odpovědném designu
Participace veřejnosti v environmentálně odpovědném designu

Text: Valentýna Filípková • Foto: Coffee Composite Co02, Pilar Bolumburu, zdroj: materiom.org

Pojem participace je možné definovat jako účast nebo podílení se na něčem a v oblasti designu můžeme vývoj sledovat již od sedmdesátých let minulého století. I v umělecké teorii se prvotní snahy o participativní praxi datují obdobně. Vypůjčíme si proto definici historika a kurátora umění Christiana Kravagny, který trefně popisuje participaci jako vertikální druh spolupráce, jelikož obsahuje hierarchickou strukturu, v níž si nejsou všichni zcela rovni (na rozdíl od kolaborace – intenzivní týmové spolupráce). Počítá se tak se zapojením nejen odborníků, ale také veřejnosti, jež se stává součástí procesu umění či designu. Tyto myšlenky aktivně rozvíjejí designéři po mnoho let a o důležitosti a roli participace „ostatních“ v designu se diskutuje také v mnoha kontextech zahrnujících funkčnost, kulturu, užitečnost, sociální odpovědnost, identitu, designové vzdělávání a udržitelnost. Marie K. Harder, Gemma Burford, Elona Hoover; What Is Participation Design Leads the Way to a Cross-Disciplinary Framework; Design Issues; 2013

Zapojení veřejnosti do cirkulace

Právě zapojování široké veřejnosti do procesu vzniku produktů a materiálů může mít z pohledu ekologicky orientovaného designu několik pozitivních dopadů. Důraz na environmentální odpovědnost produkce lze vedle vědeckých snah a objevů nových materiálových zdrojů pozorovat i ve snaze o přechod z lineárního ekonomického modelu, ve kterém se většina spotřebovaných materiálů proměňuje v odpad, na cirkulární ekonomiku. Podle Institutu cirkulární ekonomiky (INCIEN) jen Evropa vyprodukuje dvě a půl miliardy tun odpadu ročně, z čehož zhruba padesát procent skončí na skládkách nebo ve spalovnách. Koncept cirkulární ekonomiky (CE) je založen na navracení použitých produktů a materiálů do produkce.

Pro udržitelný model cirkulace je tedy spoluúčast veřejnosti na procesu vzniku nového produktu velmi podstatná. Od spotřebitele se očekává jeho uvědomělost a iniciativa a motivovat jej k tomu mohou právě designéři a výrobci. Problematický moment většinou nastává v okamžiku, kdy designér předmět vyšle do světa a tím nad ním ztrácí kontrolu. V současné době ale s rostoucím vlivem sociálních sítí stoupá i míra možného pozitivního působení skutečně odpovědných tvůrců na veřejnost.

Systémy zpětného odběru

Důležitou roli hraje uživatelská srozumitelnost – správná volba kanálů a prostředků ke sdělení informací o tom, jak s produktem nakládat, když doslouží. Bez srozumitelných pokynů a doporučení přijde vniveč předchozí snaha designérů a výrobců o odpovědnou produkci. Například česká značka KAVE nabízí obuv vyrobenou ze zbytkových materiálů a apeluje na své zákazníky, aby jim obuv poté, co doslouží, poslali zpět a proces cirkulace materiálu tak podporuje. Postrádá ale důmyslnější motivování zákazníků, když spoléhá na jejich dobrovolnou skromnost a uvědomělost.

Otázkou pak zůstává, do jaké míry je koncept CE opravdu tou správnou a nejlepší volbou. Přičemž terčem kritiky je i samotný předpoklad, že vůbec počítá se vznikem odpadu. Například v textu Against wasted politics: A critique of the circular economy, zaměřeného na problematiku tzv. udržitelného růstu spojovaného s cirkulární ekonomikou, zmiňují Francisco Valenzuela a Steffen Böhm studii experimentálních psychologů Jesse R. Catlina a Yitong Wanga (2013). Ti objevili, že touha po spotřebě neklesá, ale naopak roste, když jsou veřejnosti nabízeny produkty, které vznikly recyklací. Přesouvání produktů do oblasti udržitelnosti, vede k jejich nakupování a tím k růstu výroby. Dostáváme se k paradoxu, kdy marketing propagující udržitelnost výrobků v praxi opravdu zvyšuje prodeje, přičemž pojem udržitelnost vznikl jako protiklad růstu.

Na odpadovou produkci je tedy možné nahlížet z různých úhlů pohledu. Pokud však nějaký odpad vznikne, je z hlediska životního prostředí jednoznačně prospěšnější jeho znovuvyužití (případně i recyklace), než kdyby měl skončit na skládce. Přesto, že zmíněná studie kritizuje fakt, že koncept CE počítá s odpadem jako zdrojem, CE rozhodně usiluje o jeho minimalizaci a taktéž snížení spotřeby obecně. Jak postupovat, aby žádný odpad nevznikal, do značné míry závisí na systémových otázkách. Jakým způsobem uvažují a mění svůj přístup jednotlivci? Jakými prostředky můžeme usilovat o snižování spotřeby obecně a jakou roli v těchto snahách může zastávat design a spolupráce s veřejností?

Návody a DIY postupy

Další z myšlenek podporujících environmentálně zodpovědnější prostředí souvisí se zapojováním široké veřejnosti do procesu vzniku produktů a materiálů, které povede k budování silnější emocionální vazby lidí k produktům. Pokud si lidé prostřednictvím své vlastní vynaložené energie budou předmětů a materiálů více vážit, pak by myšlenka participace v designu mohla přispět i k redukci zbytečných odpadů.

Hledání nových přístupů v designérské profesi se v současnosti inspiruje i našimi kořeny a s tím spojeným využíváním lokálních zdrojů. Dosažení alespoň malé míry soběstačnosti je tu jedním z klíčů ke změně, minimalizaci produkce a vnímání materiálů. Spotřebitelé se částečně přesouvají do svépomocné DIY sféry (do-it-yourself), kterou můžeme považovat za formu zapojení, pokud jim návrháři dodají nějaký tematický rámec, prostředky a informace.

Uvědomělí designéři reagují na zapojování zákazníků nově vznikajícími atlasy materiálů s návody a postupy pro sestavení a tvorbu předmětů. Často jde o rostoucí materiály (mycélium, combucha) nebo o recepty a postupy pro využívání domácího potravinového odpadu jako zdroje, z něhož si lidé mohou vytvořit biodegradabilní (v půdě samovolně rozložitelné) materiály a předměty. Příkladem takového smýšlení je platforma Materiom.org, která disponuje open-source recepty na širokou škálu materiálů.

Aqua Faba Foam, Paula Nerlich, zdroj: paulanerlich.com

Podobný přístup je možné představit na činnosti designérky Pauly Nerlich, která je spoluzakladatelkou nedávno spuštěné série virtuálních workshopů s názvem „Circular Home Lab“. Účastníci workshopů jsou zasvěceni do myšlenek a významu cirkulárního designu a učí se tvořit předměty do domácnosti ze svého vlastního potravinového odpadu. Nerlich tak vedle své výzkumné činnosti předává své objevy a znalosti i komunitám. Z vlastní iniciativy vzdělává společnost o materiálech a designu. Jak potvrdila v rozhovoru pro Cosnciousdesign.cz, jejím hlavním posláním je právě posílení vazby mezi člověkem a materiály: „Pokud dokážeme lépe porozumět příběhu, který se za daným objektem skrývá – jeho původ, proces výroby, ale i způsob, jak o něj pečovat – automaticky s ním zacházíme jiným způsobem. Můžeme jenom doufat, že to je právě vědomější a udržitelnější způsob, který podpoří udržitelnější cesty a snižování odpadu.“

Další DIY návody v současné designérské praxi se zaměřují především na sestavování nábytku. Historicky sahá tento přístup do sedmdesátých let minulého století a asi nejznámějším představitelem je designér Enzo Mari a jeho kniha Autoprogettazione s manuály pro sestavení vlastního nábytku. O rok dříve vydal Viktor Papanek společně s Jamesem Hennesseyem knihu Nomadic furniture, která obsahovala plánky a postupy pro sestavování odlehčeného, nafukovacího a stohovatelného nábytku. Kniha nejspíš ovlivnila aktuální kolekci známého studia Herrmann&Coufal (Nomad Laboratory), ve které se rovněž zabývají DIY postupy. A zákazníci si tak mohou pro svépomocné sestavení produktu zakoupit sadu materiálů společně s návodem.

Lampa Lift, Nomad Laboratory, design: Hermann&Coufal, zdroj: hermanncoufal.com

Pouhým zapojováním veřejnosti do procesu designu svět nejspíš nespasíme, ale rozhodně jde o jednu část skládačky, kterou pojí dohromady spolupráce lidí a oborů obecně. Je jisté, že potřebujeme přehodnotit vztah lidí k předmětům a materiálu a můžeme doufat, že toho lze dosáhnout i prostřednictvím participativního designu. Role odpovědných designérů se tak částečně přesune do jakési edukativní a zprostředkovatelské roviny. Návrháři, kteří si naléhavost enviromentální situace uvědomují, se nesnaží pouze nacházet řešení, ale jak konstatují Anthony Dunne a Fiona Raby v knize Speculative Everything, pracují s designem jako s médiem pro širokou veřejnost – pracují nejen pro lidi, ale s lidmi a nenutí kupovat, ale přemýšlet.