Téma týdne

Na lněné látky nedaly předchozí generace dopustit, přesto modrá kvítka z českých polí zmizela

Obliba lněné módy a tkanin opět roste. Nová éra lnu ale přišla dřív než pěstitelská obroda, designéři i tkalcovny se potýkají s nedostatkem místního materiálu. Přesto na evropském trhu najdeme působivě pojaté látky s minimalistickou adaptací tradičních ruských vzorů, čistá barevná řešení z Litvy i nový textilní materiál od berlínských výtvarníků.

Na lněné látky nedaly předchozí generace dopustit, přesto modrá kvítka z českých polí zmizela
Na lněné látky nedaly předchozí generace dopustit, přesto modrá kvítka z českých polí zmizela

Z modře kvetoucí rostliny můžeme upříst vlákno a utkat látku. Nicméně len lze použít i při výrobě vysoce kvalitního papíru, na zvukové i tepelné izolace ve stavebnictví nebo z něj můžeme lisovat olej. Len je spolu s konopím jedinou rostlinnou textilní surovinou, které se daří v našich klimatických podmínkách, přesto pěstování jeho přádelné odrůdy u nás skončilo v roce 2010. Časopis Lnář jmenuje ve svém posledním čísle z roku 2007 argumenty ve prospěch produkce této rostliny. Vzhledem k jejich významu je vymizení tradiční plodiny z našich polí téměř nepochopitelné.

Díky rychlému růstu a hustotě porostu rostlina dobře zápasí s plevelem, při pěstování zemědělec spotřebuje pětkrát méně pesticidů a hnojiv. V tradičních pěstitelských oblastech, mezi něž patří Pobaltí, Belgie, Francie i Česká republika, postačí běžné srážky, a není třeba umělého zavodňování; po celou dobu vegetace je spotřeba vody na plochu dvakrát menší než při pěstování bavlny. I z tohoto důvodu jsou modré kvítky doslova zeleným trumfem. Zatímco modré kvítečky vydrží pouze jediný den, příze ze lnu setého je jedním z nejtrvanlivějších a nejkvalitnějších přírodních textilních vláken. Když chtěly rodiny předchozích generací darovat opravdu hodnotné věno, dostala nevěsta lněné výrobky.

Výtěžnost je asi tuna rostlinného materiálu na akr půdy, v Evropě se vypěstuje téměř 200 000 tun lnu setého za rok. (foto: Belgian linen)

Zpracování lnu je i v současné době živé ve sféře oděvní tvorby a látek pro domácnost. Ruce tvůrce se do lnu otisknou charakteristicky a pokaždé jinak, lněný výrobek často odráží náladu a osobnost zpracovatele. Ilze Lebus je designérkou, která snoubila lněnou tradici rodné Litvy a lásku k vlněnému rounu a jeho plstění. Novou techniku objevila, když zjistila, že lněné plátno funguje jako ideální opora pro filcování. V malém studiu v Berlíně vytváří deky, přehozy, polštáře i nástěnné obrazy. Jejich struktura působí neobyčejně organicky a tomuto účinku se vyrovná málokterý textilní materiál. Na kvalitu její práce poukázal i úspěch na frankfurtském veletrhu Ambiente, kde byla její značka Leingrau vybrána do prestižního výběru na výstavu Trends.

Výtvory z dílny Leingrau nutí ruce k dotyku (foto: Leingrau)

Další pozoruhodnou ženou pracující se lnem je Inga Lukauskiene. Vystudovala design v Londýně, ale vždy se cítila vázána k pobaltstké lněné tradici svých předků. A jako interiérová designérka se posléze zaměřila na len. Na tradici a zkušenostech třech generací postavila značku Linen Me, která vyniká řemeslným i uměleckým zpracováním. „V rodině si předáváme znalosti ručního zpracování, stále používáme stroje z dob mojí babičky, protože látky v nich zpracované mají něco, co moderní technologie nenahradí. Ty naopak používáme k opírání látky, ručníky a oblečení je pak jemné, měkké a savé, zatímco právě utkaná látka je tužší a tvrdší,“ vysvětluje Inga Lukauskiene.

První modrý vzorek je z jemné látky na šití oblečení, druhé dva se používají k čalounění nábytku. Tmavě modrý ručník je z dílny Linen Me, kde ho pro zjemnění proprali s kameny, a děrovaný bílý vzor představuje tradiční ozdobu povlečení nebo prostírání. (foto: LinenMe)

Za osobitým zpracovatelem ale nemusíme jen za hranice. Rodinná firma Dolna šije a vyšívá oděvy a bytový textil. Dana Žemličková vidí svou práci jasně. Chce zpracovávat přírodní materiály místního původu. Na začátku len důkladně prozkoumala, a to nejen po technické stránce. „Ptala jsem se starších generací, poslouchala jsem babičky vyprávět o ubrusech a povlečení, které mají po svých babičkách, a není v nich jediná díra.“ Na otázku o dalších přírodních materiálech, například konopí, odpovídá: „Podívejte se na pole konopí, na ty špičaté listy, ostnaté tvary. Jako by vás chtěly probodnout! Zato len je jiný. Vlní se ve větru, modrá těší oči a uklidňuje mysl. Len vás hladí.“

Dana Žemličková má svůj pohled na kvalitu a cenu: „Když stojí povlečení tisíc korun, někde musel výrobce ubrat na kvalitě. Povlak na polštář za stejnou cenu je ale nadsazený a nemá odůvodnění ani při použití nejlepší látky. Často se také do lnu přidávají umělé příměsi, aby se nemačkal. Vidíte-li někde pokyn praní na 40°, není to len. Ten vydrží 60°a nebarvený i vyvářku.“

Ke svému podnikání dodává: „Jednat se zákazníky, kteří si objednávají lněné výrobky, je zkrátka příjemné. Jsou to většinou trpěliví, milí lidé. Zaplatí předem, respektují um a ocení mou práci. To je stejně důležité jako finanční odměna. I zpracovatelé příze, se kterými spolupracuji, jsou takoví. Například z tkalcovny Linmaster, odkud objednávám plátno, mi sami zavolají, když mají malý zbytek látky, který bych mohla použít.“ Její firma Dolna šije z nakoupené látky oděvy, povlečení a prostírání. Po sedmi letech práce se lnem cítí Dana stejnou potřebu jako většina tvůrců, kteří mají ke svému materiálu hlubší osobní vztah. „Už jsem pořídila dva tkalcovské stavy, abych měla v rukou i výrobu plátna,“ popisuje cestu ke zdroji.

„Díky hladkému povrch vlákna se látky méně špiní a lehce perou, nečistoty zůstávají na povrchu a nevnikají do vnitřku nití,“ říká Stanislav Šíma z tkalcovny Linmaster. (zdroj foto: alpacasocksrock.com)

U tkaní ale současná česká výroba končí. Přadný len už se u nás nepěstuje, tkalcovny berou přízi hlavně z Nizozemí, Francie a Belgie, kde se pěstuje čtvrtina světové produkce, pak také z Pobaltí, Polska, Egypta, Indie a Číny. „Rozhodujícím faktorem pro většinu výrobních společností je právě cena vlákna. Pokud necílí na ekotrh, rozhodnou se podle ní, což je škoda. Modrá pole by české krajině slušela,“ říká Anna Špuláková Beránková z pražské Knihovny materiálů matériO.

Nejlepší dlouhá vlákna tvoří jen asi deset procent stonku a zasahují i do kořenů, takže se len nikdy neseká, ale vytrhává ze země. Nechá se na poli ležet několik týdnů vystavený dešti a slunci, aby se zbavil klihu, a při tom se pravidelně obrací a suší. V tírnách se pak dřevnaté části přelámou a drtí, potíráním se načechrávají a zbavují rozdrcené dřeviny. Valchování materiál pročeše, zatímco vochlování vlákna štěpí po délce. Výsledkem je vlákno pro přízi o délce šedesát až osmdesát centimetrů a koudel, která má jednotlivá vlákna kratší než padesát centimetrů.

O českém tkalcovství mluví Stanislav Šíma z firmy Linmaster: „Hlavními odběrateli našich látek jsou země západní Evropy, USA a Nový Zéland. Na tuzemský trh dodáváme jen velmi málo zboží, protože lněná tkanina je dražší než bavlněná a užitné vlastnosti lnu málokdo zná a ocení.“ Mezi tyto vlastnosti patří třeba schopnost chladit v horkém klimatu, což dokládají i slova Dany Žemličkové, podle níž jsou látky českých tkalcoven velmi žádané v Africe.

Francouzský výrobce Amalthee dokazuje, že lněná móda má řadu tvůrčích poloh. (foto: Amalthee)

Řada firem dnes používá lněné látky na oblečení moderních střihů, tapiserie, barví je a zpracovává tak, že člověku ani vzdáleně nepřipomínají lidové kroje ani hrubé haleny z představení historického šermu. Tuzemské vnímání lněných látek možná zkreslují ukázky starých technik ve skanzenech a muzeích historických řemesel. Novodobé uchopení lněné výroby by možná mohlo vrátit modrá kvítka do i českých luhů a hájů.

3. 4. 2015 Text: Kateřina Zvelebilová, úvodní foto: OliBac, Flicker, 2007, CC BY 2.0

Komentáře

PŘEDMĚT	AUTOR	DATUM
divná věta	Jandíková Eva	2.7.2016 15:25
Re: divná věta	redakce	2.7.2016 22:57
Re: Re: divná věta	Kateřina	8.7.2016 12:10
Re: Re: Re: divná věta	Petr	21.4.2020 20:39