Ptáme se

Udržitelnost ve scénografii: Jak ekologické přístupy mění tvář divadelního umění

V divadelním zákulisí se vedle umělecké kreativity stále častěji objevuje otázka udržitelnosti. Jak mohou scénografové přispět k ekologičtějšímu provozu divadel, aniž by tím utrpěla estetická hodnota jejich práce? Přinášíme rozhovor s Martou Banal Fernández, která se ve svém výzkumu zaměřuje na udržitelnost při používání materiálů ve scénografických procesech. V současnosti pracuje jako inspicientka ve Švédsku v Malmö Opera. V loňském roce byla jednou z řečnic na Pražském Quadriennale scénografie a divadelního prostoru.

Udržitelnost ve scénografii: Jak ekologické přístupy mění tvář divadelního umění
Udržitelnost ve scénografii: Jak ekologické přístupy mění tvář divadelního umění

Autorka rozhovoru: Barbora Šturmová • Foto: Marta Banal Fernández

Jaké ekologické problémy se nyní řeší v oboru scénografie? Je hlavní problém recyklace, použití nevhodných materiálů, nebo energetická náročnost?

Scénografie je efemérním uměním a vytváří se s vědomím, že použité materiály brzy dosáhnou konce své životnosti. V antice se scénografie často skládala z opakovaně použitelných standardních prvků. Dnes už ale nikdo nechce používat prvky od jiných scénografů, nebo prvky, které už byly na jevišti. Podle mého názoru udržitelnost ve scénografii zahrnuje opětovné využití neviditelných prvků na jevišti a rozvolnění kreativity v těch viditelných částech konstrukce. Aby to mělo úspěch, nesmí se samozřejmě ohrozit estetická stránka.

Je to skutečně problém na mnoha úrovních. Nedostatek skladovacích prostor pro kulisy a rekvizity znamená, že se celé projekty musí po pár inscenacích vyhodit. Také nedostatek rozpočtu na separaci scénografických materiálů vede k většímu dopadu na životní prostředí. Za účelem zkrácení doby výstavby scénografických konstrukcí se dřevo, plasty, látky a kovy lepí dohromady. Konstrukce, které kombinují více materiálů, jsou vyřazovány.

Marta Banal Fernández. Foto: Adam Havel

Co by se s tím dalo dělat?

Podle mého názoru je největším problémem udržitelnosti při výběru a používání scénografických stavebních materiálů to, že není od počátku zahrnuta jako jeden z požadavků projektů. Projekty se obvykle zahajují s tím, že už se zná místo a čas konání, známý je už také umělecký tým nebo rozpočet. Udržitelnost nebyla donedávna považována za relevantní otázku. Domnívám se, že celý umělecký a technický tým by se měl již od první schůzky snažit najít udržitelnou verzi scénografických prvků a vyhnout se prvkům, které nelze znovu použít.

Proč se jednotlivé prvky nepoužívají opakovaně?

Lidé navrhující scénografii obvykle nevědí, jaké položky jsou k dispozici ve skladu, aby zjistili, zda je lze použít v jejich návrhu. Také se zdá, že každý projekt musí být jedinečný a silnější než ten předchozí, aby se lišil od všeho, co bylo na jevišti dosud k vidění. Tento přístup ztěžuje opakované použití scénických prvků. V tomto smyslu velmi souhlasím s Nebojsou Tabackým, který ve své práci Consuming Scenography hovoří o konzumerismu jevištních zážitků. Pokud bychom stavěli scénografie s modulárními konstrukcemi, mohli bychom ušetřit velké množství materiálu, aniž by to mělo vliv na estetické zpracování.

Jedním z nejpoužívanějších materálů je hliník, který má však velkou environmentální stopu. To samé textilie. Existuje nějaká alternativa?

Používá se hliník a další kovy. Největší dopad hliníku je při těžbě, proto bychom měli usilovat o použití recyklovaného hliníku. Optimální by bylo, kdyby stejný hliník mohl být aplikován na modulární struktury, se kterými bychom mohli pracovat tak, že bychom jen opakovaně měnili vrstvy. A především by bylo dobré se vyhnout lepení s jinými materiály, aby byla podpořena cirkularita. Tímto způsobem lze hliník nadále recyklovat, aniž bychom ho museli těžit z přírody.

Divadelní látky se často používají po mnoho sezón, často jsou sešívány a spravovány. Když již nejsou užitečné, jsou darovány menším divadlům. Samozřejmě mají environmentální dopad, ale ve srovnání s kovy nebo plasty je menší. Scénické podlahy, na které se používají látky, jako je plátno, a jsou malovány latexem a akrylem, jsou opakovaně používány, dokud nejsou příliš těžké. Scénická podlaha z látky a latexu je udržitelnější než podlaha z jevištního koberce. Tyto koberce jsou obvykle vyrobeny z PVC a nejsou obecně recyklovatelné ve všech zemích, kde se prodávají.

Nevím, jak je to s financemi v kultuře u vás, ale u nás v České republice si dlouhodobě odborové svazy kultury stěžují, že Ministerstvo kultury neřeší finanční problémy v kultuře. Nesouvisí mezery v ekologii právě s tímto - ve smyslu, že prostě nejsou peníze na zavádění ekologických řešení? Nebo udržitelné praktiky nejsou tak nákladné?

Žiji v Malmö ve Švédsku. Posun doprava na politické scéně výrazně ovlivnil kulturní rozpočty, a tak se nyní musí začít více efektivně nakládat s materiály. Zavedení udržitelných systémů je dlouhodobou investicí jak v divadelní sféře, tak i na globální úrovni. Všechny náznaky ukazují, že efektivní využívání materiálů je ekonomicky výhodné. Některá udržitelná řešení jsou nákladná z hlediska pracovní síly, počáteční investice nebo časově náročných kreativních procesů. V tomto ohledu agentura OSN 2030 naléhá na upřednostnění lokální pracovní síly v rozpočtu před nákupem materiálů, které musejí cestovat z velké vzdálenosti.

Studie Creative Europe nazvaná Oscar Project jasně ukazuje, s jakými omezeními se operní domy potýkají při uplatňování kritérií udržitelnosti ve scénografii. Rozpočet, napjaté časové plány a dostupnost kvalifikovaného personálu jsou určujícími faktory pro malá i velká divadla. Neznám ale jinou další statistiku.

Existují nějaké příklady dobré praxe?

Existuje několik udržitelných návrhů na úrovni velkých divadel a environmentálně uvědomělých scénografů. V některých operních domech se scénografie uchovávají desítky let (například v Glyndebourne). Tyto projekty se čas od času znovu uvádějí ve stejném sále, nebo se podporuje jejich přeprava na mezinárodní úrovni. Je třeba zvážit, zda je mezinárodní přeprava výhodnější než těžba a zpracování materiálů v místě určení. Obecně je velmi pozitivní, že projekty mají delší životnost.

Uvedu další příklad. Finská národní opera experimentuje s materiálem na bázi celulózy, který by mohl nahradit polystyren. Tento materiál se nazývá Tappio a lze jej použít k vytváření organických, vysoce odolných a biologicky odbouratelných forem.

Jaké nástroje mohou divadlům pomoci s efektivním využitím a sdílením scénických materiálů?

Existují systémy podporující cirkulaci scénických materiálů jak v rámci jednoho divadla, tak ve spolupráci s ostatními. Jde o software DIESE. Tento typ softwaru také pomáhá s rekvizitami, které nelze skladovat, ale mohou být prodány nebo darovány.

Jaké jsou hlavní výzvy, kterým čelí scénografové při prosazování udržitelných postupů?

Práce scénografa není snadná. Buď máte tisíc projektů najednou, nebo žádný. Například už téměř nejsou žádní asistenti, což ztěžuje první kroky. V akademickém prostředí není běžné kritické myšlení o materiálech, které volíme. Existuje mnoho nevědomosti a tendence si myslet, že ekologický přístup snižuje uměleckou hodnotu. Někteří scénografové kladou otázky o tom, čí je to zodpovědnost – zda institucí, nebo jejich vlastní. Myslím si, že odpovědnost nese každý, včetně produkčního, manažerského a technického personálu.

Naše umělecká forma se vizuálně vyvinula, ale stále má velmi tradiční struktury. Je velmi obtížné učinit kroky směrem k lepším praktikám. Existují projekty, které zavádějí parametry udržitelnosti, ale obecně se omezují na otázky spíše související s recyklací nebo začleněním přírodních prvků na scénu. Je to krok vpřed, ale velmi opatrný. Udržitelnost musí být aplikovatelná na velké i malé projekty. Musí být odvážná a jít ke kořenu problému, kterým je koncept a design, a který se zakládá na materiálech. Není to otázka estetiky a nelze to řešit pouze recyklací.