Ptáme se

Sklad uměleckého materiálu za odvoz – seznamte se s art re use

Projekt art re use inspiruje ke snižování odpadu díky tvůrčímu pohledu na recyklaci a transformaci nejen galerijního materiálu. Idea se formovala v roce 2013 a po osmi letech vyrostla do fyzické podoby skladu. Přinášíme rozhovor s jedním z iniciátorů, Tomášem Hrůzou, fotografem a předsedou zastřešujícího spolku ArtMap, a koordinátorem projektu, kurátorem Janem Vincenecem.

Bývalý autoservis Mladé fronty v Chlumově 8 na Žižkově, nyní sklad art re use.

Bývalý autoservis Mladé fronty v Chlumově 8 na Žižkově, nyní sklad art re use.
Bývalý autoservis Mladé fronty v Chlumově 8 na Žižkově, nyní sklad art re use.

Text: Milli Janatková • Foto: art re use

Nápad vyšel z potřeb galerií, které se potýkají s množstvím materiálu a minimem skladovacích prostor. Jak jste je získali vy?

Tomáš Hrůza: S městskou částí Praha 3 jsme se domluvili na pronájmu bývalé autodílny v Chlumově ulici na Žižkově, za symbolickou korunu měsíčně. Zastupitelé tímto velkorysým gestem ukázali, že stojí za kulturou i odpovědným přístupem ve vztahu k nakládání s odpady, čehož si velice vážíme. Díky této podpoře věřím, že projekt bude pokračovat.

Od vašeho nápadu na využití materiálu, který by jinak skončil na skládce, uběhla dost dlouhá doba. Co nakonec rozhodlo o jeho realizaci?

TH: Přemýšlel jsem tak vždycky. Řada mých aktivit, od těch uměleckých až po projekty tohoto typu, které jsem inicioval nebo jsem jejich součástí, má stejný základ. Nosí v sobě motiv udržitelnosti, nebo alespoň nabízejí pohled na svět, kde spotřeba a růst není tím hlavním cílem. Když se našla příležitost rozjet něco s tímhle zaměřením, vůbec jsem neváhal.

Jan Vincenec: Žižkovská radnice v tu dobu poptávala ArtMap s nabídkou kulturního využití dočasně prázdné budovy a situace se v tomto roce zlomila na stranu recyklace, na státní úrovni i pokud jde o aktivity zdola. Cestu reuse ekonomice prošlapávaly dlouholeté iniciativy, ale až v roce 2021 vzniká Nábytková banka Praha, Reuse Plzeň nebo Reuse Ostrava.

Za rok fungování vašeho skladu se v něm otočilo čtyřicet tun materiálu, od divadelních kulis, přes sto soklů až po bizarní předměty. Kolik času jeho provoz zabere?

JV: Je to práce na plný úvazek včetně víkendů. Práce ve skladu je relax, ale hlavní náplní je komunikace – nabídka, poptávka, partneři a rozvoj služby, včetně obsluhy e-shopu, a k tomu úředničina. Každému zájemci telefonuji a společně řešíme, splňuje-li jeho záměr povahu naší služby. Nemáme ani pevnou otevírací dobu, musím se přizpůsobit nabídce. Většinou je dovoz materiálu otázkou dnů. Proto improvizuji a často až v neděli znám svůj program na následující týden. Obvolám objednávky a na den dovozu pozvu všechny, kteří si objednali materiál na webu. Bývá to šrumec.

Provoz zajišťujete jen s pomocí dobrovolníků?

JV: Dosud stála služba na dobrovolnících. Většinou si nějací umělci přišli pro materiál, byli nadšení a nabídli mi pomoc. Často i vlastním autem sváželi potřebné věci nebo půjčili nářadí. A z jednoho dobrovolníka se nám stal spolupracovník. Viktor Švolík je studentem AVU, ale už má za sebou pár vlastních projektů. Když se potkáváme se zájemci ve skladu, často na místě vymýšlíme, co s aktuálně dostupnými materiály udělat. Baví mě to víc než realizovat výstavy. Těch je třeba devět do roka, ale tady vymýšlíme každý týden novou scénu nebo workshop. Celý projekt je o důvěře a osobním kontaktu s uživateli služby. Jelikož naši zákazníci jsou převážně studenti uměleckých škol, v době klauzur se tam otočí AVU, DAMU, FAMU i UMPRUM, myslím, že se na tu práci Viktor hodí. Teď pro nás ladí i krátké reklamní spoty naší dobročinné sbírky na Instagramu.

Na webu vedle nabídky zveřejňujete i zajímavé realizace. Krásný je příběh, který se týká známé osobnosti výtvarného umění Jiřího Valocha…

JV: Příběh Jiřího Valocha mě dojal. Z výstavy Registrace Stana Filka v brněnské Fait Gallery zůstala hromada sádrokartónu a CW profilů. Materiál jsme nabídli k dalšímu využití a díky Janě Písaříkové bude použit na stavbu vejminku pro kurátora v důchodu Jiřího Valocha v Ludvíkově. Skutečnost, že tento materiál pochází právě z této výstavy je symbolická. Byl to právě Jiří Valoch, kdo v roce 1974 kurátorsky zaštítil legendární výstavu Bílý prostor v bílém prostoru, jejímž spoluautorem byl i Stano Filko. Kus bílého prostoru tak po padesáti letech doputoval zpátky k němu.

Uvedl byste ještě nějaké další příklady?

JV: Vedle galerií spolupracujeme i s filmovými producenty z iniciativy bgreen, díky jejichž kulisám vzniklo divadelní představení a dvě výstavy – Rafani v Moravské galerii v Brně a David Böhm s Jiřím Frantou v Českém centru v Londýně. Příkladem spolupráce s komerčním sektorem jsou figuríny z H&M využité v realizaci Kamily Ženaté. Vtipná byla tvorba dětí z DDM Ulita, které vytvořily zvířecí hlavy z lístků po komunálních volbách. Mě osobně nadchla akce s Designblokem. V létě nás oslovili s poptávkou materiálu na podzimní přehlídku. Sbírali jsme jim OSB desky, látky a podobný materiál, ze kterých pak postavili svoji instalaci. Po týdnu přehlídka skončila, přivezli nám materiál zpět a obratem většina odjela na instalaci První udržitelný obchoďák SWAP Praha. Po týdnu se k nám materiál opět vrátil. Něco se pak rozuteklo po galeriích a ateliérech, a z velkých desek pak vznikly o Vánocích tři Betlémy do veřejného prostoru v Odolené Vodě a Statenicích.

Betlémy z materiálů letošního Designbloku v Odolené Vodě a Statenicích.

Pomoc s redistribucí použitelných materiálů je jistě vítaná. Stíháte zpracovat všechny požadavky?

JV: Zatím jsme nemuseli odmítnout žádný užitečný materiál. Je to loterie, ale máme štěstí. Sklad se chová jako vyvážený živý organismus. Když začínáme být prázdní, někdo se ozve, končící galerie, divadlo, film nebo firma. Jindy jsme zase plní a najednou si někdo odveze deset soklů a kompletní kulisy ze dvou představení. Ideál je mít depozitář materiálů a stát se obchoďákem pro kulturní provoz, ale zájem je tak velký, že jsme zatím všechno rozdali do čtrnácti dnů a stačí nám skromné překladiště na Žižkově. Až se více rozkročíme do komerčního sektoru, bude i depozitář materiálů. Intenzivně na tom pracujeme.

Používáte pro oslovení firem nějakou marketingovou strategii?

JV: Aniž bychom měli čas na marketing, firmy si nás už první rok našly samy. Ozvala se například nábytkářská firma se dvěma náklaďáky kůže, dýhy a korpusů židlí. Oslovila nás Skanska s nabídkou koberců z kancelářské budovy určené k demolici, nebo firma Cyrkl s kuriozitami, které se již nedají zobchodovat. Uvidíme, jestli si s nimi poradí fantazie kulturního provozu. Redistribuce přebytečného materiálu do kultury je velice elegantní řešení. Proto má projekt od počátku i velkou mediální odezvu. Většinou nejde o cenu materiálu, ale kde aktuálně překáží. Komerční firmy a filmové produkce by materiál rády přeprodaly, ale na to potřebujete čas, personál a prostor. Máte pronajatou halu za tisíce na den kvůli natáčení a nevyplatí se vám materiál skladovat. Navíc není v lidské přirozenosti věci vyhazovat. Často je likvidace finančně náročná a vyjde levněji to dovézt k nám, ale i kdyby ne, za ten pocit, že to ještě někdo využije, to stojí.

Dokázali jste, že model funguje a zmínil jste rozšíření služeb. Co si pod tím představit?

JV: Projekt art re use do budoucna vidím hlavně jako logistické centrum, které zprostředkuje kontakt mezi komerčním sektorem a kulturním provozem. Z takového užitečného spojení budou mít radost všichni. To je vidět už teď v našem malém provozu. Lidé donesou věci, které jim zahálely ve studiu, atelieru, galerii nebo doma, a mají radost, že nám je mohou předat, děkují za tu příležitost. Pak přicházejí umělci, studenti, spolky a děkují za darovaný materiál. Je to prostě práce snů.

Kromě Prahy 3 vám pomohla i firma, která vám půjčuje dodávku s řidičem. Vedle toho spravujete e-shop, jehož provoz máte také zdarma. V čem konkrétně vidíte možnosti dalšího rozvoje?

JV: Musíme rozšířit nabídku právě do komerční sféry, do jiných oborů i do jiných regionů. V tom je naším strategickým partnerem Reuse Federace – sdružení nábytkových bank a reuse center působících v České republice. Oni jsou průkopníci. Po letech práce se jim podařilo vytvořit mapu reuse center, propojit aktivity, pomalu posouvat legislativu, a hlavně sdílet zkušenosti z aktuálního provozu. Zároveň nesmíme ztratit vlastní cíl a obsah projektu, a tím je podpora kultury. Abychom s rostoucí nabídkou navýšili i poptávku a oživili distribuci přímo do galerií, divadel, umělcům a uměleckým školám. Aktuálně pracujeme na registrovaném členství, které nabídne samoobslužný poptávkový formulář a newsletter, ve kterém se zájemci přednostně dozvědí o dostupném materiálu. Teprve když umělecký svět materiál nevyužije, nabídneme ho na veřejně prospěšné projekty.

Vedle smysluplné cirkulace materiálu se věnujete také vzdělávací činnosti. S jakými školami – vedle zmíněných uměleckých – se vám podařilo navázat spolupráci?

JV: Pro materiál si k nám jezdí školy z celé republiky, od Ústí, Liberce, Prahy, Písku až po Brno a Mikulov. Například za rohem od nás je ScioŠkola a jejich žáci k nám chodí pravidelně. Párkrát přišli i s učitelem a vynosili si od nás v rukou desky, sokly a třeba stolní fotbálek, který darovala jedna galerie. Líbilo se mi, když přišli žáci ze ZŠ Strossmayerovo náměstí. Hledali materiál do projektu Umělci po škole v rámci přehlídky Máš umělecké střevo. Z materiálů, které u nás našli, postavili sochy na výstavu v DOXu. Ve skladu probíhají také exkurze, které organizují naši partneři Praha cirkulární, Trash Hero nebo Infocentrum Praha 3. Stejně jako materiál jsou prostory sdílené zdarma pro jakékoli tvůrčí aktivity. Organizujeme i workshopy, pokud nás zaujme práce autora s odpadovým materiálem a chceme veřejnosti ukázat, jak hravá a inspirativní může tvorba být.

Žáci ZŠ Praha 7, Strossmayerovo náměstí přišli pro věci do projektu Umělec po škole.

Mezi vaše partnery a dárce patří renomované galerie, divadla, umělci, přidávají se filmové produkce. Jak je na tom vaše spolupráce se státními institucemi?

JV: Nějaká podpora už tady je. Sice máme dům, auto a e-shop zdarma, ale nemohli bychom fungovat bez dotací Odboru kultury Magistrátu HMP i Ministerstva kultury na personální zajištění projektu. Teď hledáme cesty, jak se zapojit do programu určeného na odpadové hospodaření Ministerstva životního prostředí. Tam myslím patříme, ale tyto výzvy jsou v plenkách. Holky z Reuse Federace na tom roky neúnavně pracují, komunikují s úřady a věřím, že snad už letos se dočkáme adekvátní podpory i z této oblasti. Na umělecké platformě, na které jsme vznikli, chceme sami začít budovat i mezinárodní síť reuse center zaměřených na kulturní provoz. Mohla by fungovat jako zázemí hostujících umělců u nás a českých zase v zahraničí. Na mezinárodní spolupráci pracujeme s Lucií Nováčkovou, donedávna ředitelkou Pragovky. Zásadním partnerem je pro nás státní sektor.

Jak by to partnerství mělo vypadat?

JV: Máme stejný záměr jako státní úřady a regionální samospráva. Ušetřit peníze, podpořit veřejně prospěšné projekty a otázku nakládání s odpady. Už jsme jednali s magistráty Prahy i Ostravy nebo krajským zastupitelem z Olomouce. Krajské nebo městské samosprávy provozují galerie, divadla, a řeší stejný problém. Hledáme cesty, jak sdílet budovy pro redistribuci materiálu v rámci kulturních institucí. Ideální by bylo napojit fungující projekt art re use na depozitáře institucí, kde by se materiál smysluplně sdílel. Mluvím o sdílené budově kulturního domu nebo skladu. Jiná věc je související legislativa.

Narážíte na to, že státní a příspěvkové organizace nemohou darovat a přijímat materiál bez vyhlášení veřejné zakázky?

JV: Legislativa, podobně jako dotační výzvy v oboru recyklace, zaostává. Je velice obtížné nastavit pravidla. Dáváme si velice záležet, aby každá drobnost byla dohledatelná, že skončila v kulturním, veřejně prospěšném projektu. Na tom naše služba stojí a je stejně důležité nastavit toto i s ohledem na sice zahálející, překážející, ale cenný materiál kulturních a příspěvkových organizací. Vím, že na tom legislativní odbor pražského magistrátu ve spolupráci s GHMP pracuje, podobně Reuse Federace, a po vlastní lince i my. Základem je komunikace a sdílení dobrých příkladů a zkušeností z praxe. Myslím, že společně najdeme řešení.