Ptáme se

Maska má moc a ve Švýcarsku ji umějí využít! O basilejském karnevalu Fasnacht a jeho vlivu na život a město vypráví Olga Věra Cieslarová

Olga Věra Cieslarová je zakladatelka Sametového posvícení, satirického karnevalového průvodu, který letos již poosmé 17. listopadu prošel Prahou. Její zájem o srocování lidí v maskách trvá již řadu let. Jako badatelka ho rozvíjí na religionistice na FF UK, kterou spolu s DAMU vystudovala. V rozhovoru hovoří o tom, jak karnevalový průvod proměňuje jednotlivce, ulice města i vztahy mezi lidmi.

Maska má moc a ve Švýcarsku ji umějí využít! O basilejském karnevalu Fasnacht a jeho vlivu na život a město vypráví Olga Věra Cieslarová
Maska má moc a ve Švýcarsku ji umějí využít! O basilejském karnevalu Fasnacht a jeho vlivu na život a město vypráví Olga Věra Cieslarová
Během Sametového posvícení procházejí Prahou skupiny z neziskových organizací, škol či spolků
Během Sametového posvícení procházejí Prahou skupiny z neziskových organizací, škol či spolků
Satirický karnevalový průvod, Sametové posvícení, prošel českou metropolí 17. listopadu
Satirický karnevalový průvod, Sametové posvícení, prošel českou metropolí 17. listopadu
Letošní Sametové posvícení mělo podtitul Ulítly ti včele?
Letošní Sametové posvícení mělo podtitul Ulítly ti včele?

Připravila: Karolína Plachá • Foto: Tomáš Rubín (portréty), Jan Hromádko (Fasnacht/foto v textu, Sametové posvícení/foto v galerii)

Olgo, již osm let jezdíš do Basileje prožívat a zkoumat Fasnacht. Jde o rituál, který v Basileji probíhá od středověku, ale zvlášť v průběhu 20. století se jeho podoba změnila na satirickou reflexi společnosti. Do svátku, který na sedmdesát dva hodin ovládne Basilej, se zapojuje celé město. Letos v únoru jsem tam mohla být s tebou a na vlastní tělo jsem zažila, jakou má sílu. Jaké to bylo, když jsi masky pochodující městem viděla poprvé?
Tehdy jsem si vzala do kufru sádru, že si na místě vyrobím nějakou masku a půjdu s nimi. Nakonec jsem byla ráda, že jsem to neudělala. Maska v Basileji je specifická a má své náležitosti, které člověk musí znát. Jinak je jen turista s pomalovaným obličejem nebo s klaunským nosem, o kterém je zřejmé, že je to někdo, kdo neví, o co jde. Fasnacht je krásně strukturovaná, má velké množství pravidel, pro cizince a diváka je nemožné všechny postřehnout. Ale když v Basileji žiješ a Fasnacht vytváříš, jsi její součástí, tak právě pravidla jsou to, co ti pomáhá se do ní zapojit.

Začíná se ráno, ještě za tmy.
Fasnacht začíná ve čtyři takzvaným Moorgestraich (ranním úderem). Mezi třetí a čtvrtou je speciální čas, který je škoda prošvihnout. Všichni už mají na sobě kostým, ale hlavu kostýmu – tu masku – si drží pod ramenem. Přes druhé rameno mají zavěšený buben nebo mají v kapse pikolu. Všichni jdou takovým chvatným, ale radostným krokem na místo, kde potkají své přátele, svou skupinu – takzvanou kliku.

Ten moment miluju. Je těsně nad ránem, ale všichni už jsou vzhůru a ve městě je cítit očekávání. Za chvíli začne to, na co se všichni těší. Teprve až když je za minutu čtyři, nasadí si masku, ozvou se zvony a zazní povel Fasnacht, vorwärts, marsch! (Fasnacht, kupředu, pochodem vchod!). Zhasne pouliční osvětlení, rozsvítí se laterny a všichni začnou hrát stejný pochod. A všichni, tisíce masek, se dají do pohybu. Když jsem to zažila poprvé, naskočila mi husí kůže a vyhrkly slzy. Vždy když si na to vzpomenu, tak mě to znova dojme.

Čím to je, že to má v sobě takovou sílu?
Zjistíš, že je možné chodit po městě v maskách. Najednou člověk zažije rituál, který má opravdu archaickou sílu, protože prostupuje všemi smysly. To, co máš na sobě, co vidíš, slyšíš, je obrovský požitek. Vzduch voní, je zima, světlo, tma, barvy.

Tehdy, poprvé jsem tam stála jako divák a pamatuji si, jakou ohromnou zeď jsem vnímala mezi námi, diváky, a účastníky. Řekla jsem si, že takhle už to nikdy nebude, že příští rok toho chci být účastna. Bylo to silné přání a asi i zaklínadlo.

Přání se ti splnilo?
Ano. Druhý den jsem byla s jedním Basilejcem domluvená na rozhovor a on přišel i s maskou a přizval mě ke svojí skupině. Najednou jsem se nečekaně stala součástí Fasnacht. Dokud neprožiješ tu dlouhou dobu chůze v masce, tak je pro tebe nepředstavitelné, jakou má basilejská maska moc a co umožňuje…

Jde o kus materiálu, o kus něčeho fyzického, co změní pocit identity. Jak si ji máme představit?
Basilejská maska je velká, přes celý obličej. Nesmí z tebe být nic vidět. Nesmí být rozpoznatelné, jestli jsi muž nebo žena. Výjimkou jsou pištci, kteří mají volnou bradu, aby se jim tam vešla pikola. Basilejská maska nepřiléhá na tvář, ale je připevněna na kašírovanou nebo stavbařskou umělohmotnou helmu. Může se na ni přichytit také paruka, klobouk nebo květina... Důležité je, že to celé musí být pohodlné. Maska se nosí hodiny a hodiny a ve chvíli, kdy nesedí, se z chůze stane utrpení.

Můžeš víc popsat, k čemu dochází, když si masku nasadíš?
Jsem z divadelního prostředí, takže když si představím, že na sobě budu mít masku smutného klauna, očekávám, že se mnou maska bude něco dělat. Například, že se budu chovat jako smutný klaun a půjdu do odpovídajícího tělového gesta. Ale v Basileji je to jinak. Je jedno, jestli mám na sobě smutného klauna, starou babku, veselého muzikanta nebo černokněžníka. Basilejská maska je prostředkem vizuálního výrazu, ale vůbec se nepromítá do gestikulace.

Jakou roli hraje laterna, osvětlená malovaná konstrukce? Pochopila jsem, že každá skupina si vybírá téma, které pak promítne do svých masek a laterny.
Ano. Začíná se již na podzim. Skupina se schází a diskutuje o tom, jaké téma považují za palčivé. Pro jeho ztvárnění se domluví s výtvarníkem, který navrhne celou podobu výjevu a namaluje laternu. Dané téma se tak artikuluje, vymete, promyslí, vyzdvihne, osvítí a tři dny se s ním chodí městem. Tohle téma nás pálí, vidíte to! Po třech dnech se zastaví, naposledy zahrají na rozloučenou a téma zhasne.

Olga Věra Cieslarová a masky Sametového posvícení

Když se vrátíme na začátek slavnosti. Ještě se nerozednilo. Kliky se dávají do pohybu...
Musíš si představit, že v ulicích je okolo dvanácti tisíc masek, rozdělených do tří set až čtyř set klik. Na začátek svátku, Moorgestraich, má každý masku a kostým, jaký chce, nicméně na hlavách všech svítí malé laterničky s emblémem jejich kliky. Během Fasnacht není člověk individuum, je součástí skupiny. Všichni hrají na pikoly nebo na bubny a jdou – levá, levá, levá. Tváře masek jsou neživé. Člověk vidí šik, pochodující strnulé vojsko.

Jaké to bylo, když jsi šla s nimi?
Nejprve jsem se musela naučit jít jejich krokem a nést masku. Člověk po chvíli prostě jen jde skrytý v masce a dostane se do zvláštního meditativního stavu – klidného transu. Vždy se chvíli jde, třeba půl hodinky, pak se skupina zastaví, maska se sundá, povídáš si s přáteli, usmíváte se na sebe, dáš si víno a pak se zase maska nandá a jde se. Můj kamarád Michael Luisier říká, že nikdy v životě není tak sám, jako když má na sobě masku při Fasnacht.

Ne náhodou se té masce v Basileji říká „larva“.
Ano, to je starý název masek z latiny. Teprve nedávno, v rozhovoru s dokumentaristkou Violou Ježovou, jež o Fasnacht připravovala film, mi došlo, že larva je vlastně kukla, kam se zvíře zakuklí, je ve fázi klidu… než se z něj stane motýl.

Ta maska proměňuje člověka i tím, že ten, kdo ji nosí během Fasnacht, má privilegia. Může tykat svému šéfovi, může za někým skrytě v masce přijít a popichovat ho…
To je druhá podoba užití masky. A je spíše individuální. Může jít o postavu Alti Dante (staré babky) nebo Vaggi, to je maska s velkým nosem a zuby, jakási parodie na alsaské zelináře. Maska ti umožňuje i intrikování – to jde nejlépe na malém městě a hůře v Basileji. Maska k tobě přijde a něco ti řekne. Ty nevíš, kdo je v té masce, ale on ví, kdo jsi ty, a může na tebe něco vytáhnout. Tady se už dostává k masce i gesto.

Mě překvapilo, že to není jeden průvod, který má jeden jasný směr. Ale záhy po rozeznění zvonů se průvod rozděluje, různě zatáčí, jiná klika jde naproti té tvé. Jak k tomu dochází? A kolik lidí průvodem projde?
Fasnacht totiž není průvod. Respektive během pondělí a středy odpoledne je určená trasa městem, po které kliky chodí. Po zbytek času ale platí volnost pohybu. Kliky chodí sem a tam, tam a sem. Uvádí se, že v pondělním a středečním průvodu jde okolo jedenácti až dvanácti tisíc registrovaných účastníků. Jejich počet se za poslední léta výrazně nemění. Ale k nim se během nocí přidávají ještě další tisíce těch, kteří nikde zapsaní nejsou.

Jak Fasnacht mění město?
Ač je zima, vše se odehrává v ulicích. Město to občerstvuje, pročišťuje. Lidé si procházejí město, je jejich. Oni to prostě milujou. Mají tím protkané své sociální životy. A to je tam cítit během celého roku.

Co je potřeba k tomu, aby v ulicích mohl nastat takový „bordel“?
Je fascinující vidět tu sílu zespoda. Není to tak, že by si to někdo vymyslel a pak to zorganizoval. To se za ta léta vytváří. Mají na dvaasedmdesát hodin neomezené vlastnictví města. Město je v karnevalovém stavu, dnes se může chodit a hrát dnem i nocí, po dobu plných tří dní. Ale takhle to nebylo vždycky.

Původně byly limitní hodiny. Až v roce 1997 se ustálilo dvaasedmdesát hodin. Rámec se přizpůsoboval tlaku zespoda. Lidé chtěli chodit i v noci. Nejdříve chodili a tím porušovaly předpisy, policie je pronásledovala. Vytvářelo to také mnoho humorných situací a dávalo to podněty k revoltě. Postupně byl ten tlak tak velký, až se tomu město prostě přizpůsobilo.

Slyšela jsem, že úterý při Fasnacht patří dětem. Překvapilo mě, že ten den je opravdu pro ně. Dospělí táhnou děti ve vozech plných konfet. Některé děti jsou opravdu velmi malé, mají třeba i dudlík v puse a hází fascinovaně bonbony. Ten den děti opravdu vládnou městem.
Je fantastické, že Fasnacht opravdu zahrnuje všechny vrstvy obyvatel i věkových skupin. V průvodu jdou vedle sebe manikérka, filozof, bankovní ředitel, navzájem si tykají. Je jedno, jestli jsi ředitel farmaceutické firmy.

A stejně tak děti se do Fasnacht rodí. Pokud jsou jejich rodiče aktivní účastníci, mají už od malička svůj život protkaný tímto karnevalem, komunitou, přípravou. Již v mateřské školce vyrábějí masky, učí se hrát na bubny a pískat na pikoly, je to slyšet všude.

Takže díky Fasnacht skoro každý obyvatel, obyvatelka hraje minimálně na buben nebo pikolu.
Ne každý, ale jsou to tisíce. Aby mohli hrát, musí se scházet. Věnují tomu opravdu hodně času.

Do toho si šijí kostým, vyrábějí masky a pracují na laterně.
Ano, tak to bylo dřív. U mnohých klik je to dneska tak, že si je nechávají vyrábět. Scházejí se a povídají si o tom, jaké téma by chtěli ztvárnit, po několika schůzkách téma vycizelují. Pak najdou výtvarníka a zadají mu zakázku. Důležité je, že od chvíle, kdy mu dají zadání, již nechávají zcela na něm, jak to pojme.

To může být docela překvápko.
Letos byla dost překvapená klika, která se jmenuje Rolli, Kocouři. Slavili padesát let od založení. Název jejich kliky znamená kocour, ale v místním slangu je to také výraz pro „nadrženého kocoura“. Klika si vymyslela, že si nechá vyrobit mušketýrské kostýmy, že půjdou jako kocouři v botách. Namalování laterny předali výtvarníkovi. Jemu ale to přišlo trapné a hledal, kde tam je nějaká satira. Tak si z nich vystřelil a nakreslil jim na laternu rozcapenou sexy kočičku na bubnu. Představ si, jak sto padesát kocourů v botách šlo za touhle laternou. Zajímavé bylo, že si ze sebe nebyli schopni udělat legraci a nakonec laternu dali pryč. Něco takového jsem za deset let, co na Fasnacht jezdím, ještě nezažila. Neunesli to.

Mluvila jsi o tom, že se lidé pravidelně scházejí. Hledají téma svého průvodu, učí se hrát na hudební nástroje. Podílejí se i na výrobě masek?
Často si je nechají vyrobit na zakázku. Ale znám mnoho i velkých klik, které i masky vyrábějí sami. Respektive si je nakašírují a výtvarník je hromadně přemaluje, aby byly jednotné.

Někdo si nechává vyrobit plastové masky.
Samozřejmě, ale spíše se drží ty kašírované. Je to materiál, který dýchá.

A co laterny? Kdy se objevily?
Jejich formát se ustálil během 20. století. Již zmíněný Moorgestraich byl původně vojenským svoláním k ranní hlídce, kam se nosily pochodně. Z pochodně se stalo osvětlené téma. Oheň se zavřel do lucerny, aby nebyl nebezpečný.

Z čeho jsou?
Basilejské laterny jsou velice odolné. Nevadí, když na ně prší. Jsou to veliké dřevené konstrukce ze čtyř stran potažené plátnem. Na všechny strany výtvarník namaluje téma. Když se laterna zažehne, téma svítí do všech stran.

Minulý rok šla jedna laterna i při pražském Sametovém posvícení. Jak jste k ní přišli?
Pozvali jsme do Prahy basilejského výtvarníka Wernera Kerna. Náš výtvarník a dlouholetý vedoucí dílen Josef Koblic nejdříve podle Wernerova nákresu vytvořil dřevěnou konstrukci, na kterou jsme napnuli plátno. Podle seznamu ingrediencí jsme uvařili speciální směs, kterou jsme plátno několikrát natřeli.

A pak se na to teprve může malovat.
Werner maloval čistým pigmentem. Vyrovnal si na velkou lavici asi padesát skleniček, barvy ředil destilovanou vodou. Ke každé barvě měl asi tři skleničky různě naředěné. A ke každé skleničce zvláštní štětec. Nejprve si obraz nakreslil tužkou, pak štětcem. Musí to mít promyšlené, barvy se nekryjí, nesmí se udělat chyba

Trochu piplačka.
Část výjevu se maluje i zevnitř. Při rozsvícení jsou pak barvy zářivější. A zároveň to výtvarníkovi umožňuje, aby vytvořil překvapení. Něco namaluje jen zevnitř, přes den to není vidět, až v noci při rozsvícení se ti ukáže to, co tam je.

Jak Fasnacht proměňuje společnost?
Nedá se to zjistit, změřit. Odjakživa mě ale fascinovalo, kolik toho Basilejci vědí o Basileji, jaké mají povědomí o své společnosti. Švýcaři obecně hodně čtou noviny, poslouchají rádio. Jistě k tomu přispívají i další věci, nastavení jejich systému, všechna ta referenda, vzdělávací systém...

V Basileji má ale rozhodně právě Fasnacht na obeznámení se s tématy obrovský vliv. Vše, co se během roku udá, ztvární se během tohoto svátku. Je to zábavné a zároveň informativní. Každý Basilejec ví, že touto formou může dát najevo svůj názor. Jeho hlas bude slyšet.

Kam přijdou všechny ty vozy, vozíky… které tři dny putují městem?
Vozíky se dají někam do sklepa nebo na půdu. Velké obalené vozy, které jsi viděla, jsou traktory, které se během roku normálně používají. Ale problém je, že to celé produkuje velké množství odpadu. Plno materiálu skončí v kontejneru. Vznikne ho asi čtyři sta tun, a to je děsivé.

A kostýmy, masky?
Většinou je vyhodí. Když jsou kostýmy dobré a dobře sedí, tak si je nechají. Nosí je pak během Moorgestraichu nebo v úterý, kdy nemají masky podle aktuálního tématu. Jsou proto chvíle, kdy se díky tomu objevují masky z předchozích let. Jako by se tak duchové témat vraceli. Letos byl se mnou na Fasnacht kolega religionista Martin Pehal. Když jsem se pohoršovala nad množstvím vyhozených věcí, odvětil, že to má z rituálního hlediska svoje opodstatnění: „Přijde mi, že je to součástí té očisty. Téma postavíš, vyneseš, ozáříš a poté ho zničíš, vyhodíš.“

A díky tomu máš příležitost ho zpracovat.