Ptáme se

Spousta architektů si staví pomníky pro své ego. Já raději vytvářím vztahy, říká Alžběta Brůhová

Architektka Alžběta Brůhová je na volné noze a vedle tradičních architektonických zadání a postupů se zaměřuje na přístup design-build (navrhni a postav). Po studiu architektury na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM) se vyučila tesařkou. Kromě kontaktu s uživateli je pro ni zásadní také kontakt s materiálem. Alžběta často tvoří svépomocí, a proto ji můžete potkat i v montérkách. „Architekturu nevnímám jako cíl, vytvoření dokonalého produktu, ale spíše jako nástroj,“ říká.

Spousta architektů si staví pomníky pro své ego. Já raději vytvářím vztahy, říká Alžběta Brůhová
Spousta architektů si staví pomníky pro své ego. Já raději vytvářím vztahy, říká Alžběta Brůhová

S Alžbětou Brůhovou jsme si kromě její práce povídaly o autorizacích architektů, ženách v oboru a prekarizaci. Na závěr mi nadšeně vyprávěla o Bernardu Rudofském, autorovi knihy s výmluvným názvem Architektura bez architektů.

Připravila: Kateřina Přidalová • Foto: Tomáš Rubín

V jedné z facebookových diskusí jste řešila, že by Česká komora architektů (ČKA), jakožto jediná odpovídající oborová organizace u nás, měla řešit naléhavé otázky současné praxe a obecněji posilovat povědomí o současné architektuře. Komora dnes především sdružuje zavedené architekty a zároveň autorizuje nové. Dokázala by organizace, která je spíše klubem, který hájí zájmy svých členů, rozehrát celospolečenskou debatu?
Komora je orgán, který zastupuje tisíce členů, má nějaký hlas a sílu a v rámci profese dokáže prosazovat určitá témata. Není ale nápomocná z hlediska architektů, kteří nemají autorizaci, protože za ně se nepostaví. Neřeší jejich problémy, ale problémy svých členů, a to mi přijde škoda. Já sama autorizaci nemám, takže to vnímám citelně. Zrovna před pár týdny jsem měla rozhovor se současným předsedou ČKA Janem Kaslem na téma mladí architekti bez autorizace. Bavili jsme se i o ženách v architektuře. V současnosti je v komoře jen 25 % žen. Přitom podle statistik na českých architektonických fakultách studuje cca 60 % žen. Je zajímavé to vnímat taky z tohoto genderového pohledu. Z našeho rozhovoru jsem byla příjemně překvapená, byl to konstruktivní dialog a domluvili jsme se na dalších krocích.

Jaké jsou podmínky pro to, abyste se mohla stát autorizovanou architektkou?
Podle Autorizačního řádu ČKA to jsou tři roky praxe po absolvování magisterského studia architektury, které vám podepíše jiný autorizovaný architekt nebo architektka a doloží tím, že jste u něj nebo u ní vykonávala praxi.

To znamená, že se musíte jít nechat zaměstnat do zavedeného architektonického ateliéru?
Ideálně, ale pak taky musíte složit autorizační zkoušky, které jsou o portfoliu. Na svých realizacích musíte předvést, že rozumíte všem projekčním fázím. A potom je třeba udělat zkoušku z práva.

Usilujete o autorizaci?
Zatím to neplánuju, ale neříkám, že to nenastane.

Od jak velké realizace je třeba autorizovaný architekt?
Přesně to definuje Stavební zákon. Povolení je potřeba například pro stavbu, která má víc než pětadvacet metrů čtverečních zastavěné plochy, víc než pět metrů výšky, víc než jedno podlaží a obsahuje obytné místnosti. Je vtipné vycházet z toho zákona, protože mně to tím pádem definuje to, co můžu dělat. Pohybuji se v mantinelech, které mi zákon vytyčí, a dělám jen to, na co nepotřebuji povolení. Můžu dělat třeba skleníky do čtyřiceti metrů čtverečních, malé stavby nebo dočasné realizace.

Proč jste šla na architekturu a proč právě na UMPRUM?
Když mi bylo osmnáct, architektura mi přišla jako otevřený obor, který nemá mantinely. Hlásila jsem se i na ČVUT a do Liberce. UMPRUMka pro mě byl nedosažitelný scénář v rovině sci-fi. Trochu jsem si myslela, že bych se mohla dostat do Liberce, ale protože jsem to moc prožívala, přijímačky jsem překombinovala a tím to zablokovala. Na přijímačky na UMPRUM jsem šla v době, kdy už jsem věděla, že jsem přijatá na ČVUT. Byla jsem v klidu a to se na výsledku přijímaček dost projevilo. Moc jsem ale nevěděla, do čeho jdu. UMPRUMka je hodně speciální škola.

V jakém smyslu?
Nabízela spoustu skvělého. Naučila jsem se pokládat si otázky, hledat podstatu a promítat ji do návrhů, vnímat poetiku všedních věcí a situací. Ale chyběl přesah do aktuálního architektonického dění. To jsem začala zjišťovat až sama později. Nyní se snažím být otevřená současnému diskurzu a klást si otázky po tom, co dnes architektura může ve společnosti znamenat.

O absolventech Ateliéru A1, kde jste studovala a kde jste také nějaký čas působila jako odborná asistentka, pojednával výstavní projekt A1.zip, který jste spolukurátorovala. Někteří z dotazovaných absolventů ateliéru poukazovali právě na tu odloučenost UMPRUMky od světa, nejen toho architektonického.
UMPRUMka je ostrov, nevede vás jedním směrem, dá vám svobodu. Jak s ní naložíte, je na vás. Cestu si nacházíte sama. Mě velmi ovlivnila stáž ve Vídni, kde jsem byla ve studiu nonconform. To se zabývá participací v architektuře a celkově vtažením širšího obecenstva do architektonického děje. Tyto principy jsem se pak snažila aplikovat v českém prostředí v rámci diplomky.

O co šlo?
Spolupracovala jsem s obcí Dobročovice ve Středočeském kraji. Zkoumala jsem, jakým způsobem zahrnout do procesu plánování veřejného prostoru obce místní komunitu – od širší veřejnosti přes reprezentanty obce, konkrétní veřejně aktivní lidi až k osobám ze soukromého sektoru.

Jak se vám podařilo je přesvědčit ke spolupráci?
Šlo to dobře. Mimo jiné také proto, že z vesnice pocházel můj dědeček. Celý proces byl o vzájemné důvěře a jasně vysvětlených záměrech, proč to máme dělat. Navázala jsem tam fajn vztahy, které trvají dodnes.

Co tam vzniklo?
Vzniklo několik výstupů, které se lišily jak měřítkem, tak způsobem začlenění různých skupin obyvatel nebo jednotlivců do architektonického procesu. Když to vezmu od nejmenšího měřítka, uspořádala jsem workshop na výrobu laviček. Navrhla jsem, jak budou vypadat, a k realizaci jsem přizvala obyvatele obce. Ladili jsme výrobu a znova promýšleli jejich design. Vstoupily do toho i děti. Pokreslily některé části dřeva, my jsme to pak pájkou vypálili a společně smontovali. Bylo to navržené jednoduše, aby to mohl udělat kdokoliv.

Další výstupy mého projektu se týkaly celkového zamyšlení nad urbanismem obce. Také jsme ve spolupráci se soukromým investorem řešili návrh konkrétního objektu v proluce. Ale nejzajímavější část přišla až po diplomce. Obec mě oslovila s tím, že by chtěla realizovat rekonstrukci veřejného prostoru, kterou jsem v rámci diplomky navrhla. Z hlediska zadávání veřejných zakázek mi přišlo problematické hned oslovit prvního architekta, který se jim nabídne. Zorganizovala jsem pro ně proto vyzvanou soutěž, definovali jsme zadání, oslovili jsme architektonická studia a sestavili porotu, která vybrala jeden vítězný projekt, na němž se nyní pracuje. Myslím, že teď mají hotovou územní studii, která bude závaznou součástí územního plánu obce.

Oslovili jste mladé architekty, abyste jim dali šanci?
Ano, ale nebylo to úplně cílem. Původně jsme chtěli udělat otevřenou soutěž přes Českou komoru architektů podle Zákona o zadávání veřejných zakázek. Potíž byla v tom, že Dobročovice jsou malá obec s malým rozpočtem, která není schopna architektům zaplatit výši honorářů, které stanovuje komora. Proto jsme zvolili cestu vyzvané soutěže, oslovili zavedená studia a za návrh jsme stanovili skicovné 30 000 Kč. To nám přišlo adekvátní. Nicméně jedno zavedené studio do toho nešlo právě kvůli malému honoráři, takže se soutěže nakonec účastnila mladá studia.

Na svém webu uvádíte, že architektura je pro vás nástroj. Z hlediska zmíněné participace je důležitý také proces a spolupráce s budoucími uživateli. Nejsou právě autorizace získávané na základě již hmotných realizací pro tento směr architektury, který se orientuje na proces, limitující? Vyjma spolupráce s uživateli vytváříte i dočasné věci. Některá architektonická studia, jako třeba pražské studio MAK!, se zaměřují právě na malé, dočasné věci do veřejného prostoru a vzdělávání. Takže co si po pěti letech takové praxe dáte do portfolia kvůli autorizaci?
Právě nic, nesplňuji podmínky. Mám rok a půl vlastní praxi, jsem na volné noze a nemá mi to kdo podepsat. Systém je takto bohužel nastaven. V momentě, kdy se zaměřujete na jiné aspekty architektury, pro jejíž výstupy není autorizace potřeba, je razítko pro klienty spíše prvkem důvěryhodnosti, jakousi psychologickou garancí. Když už ale jako například já máte klienty, kteří věří, že to, co děláte, je správné, tak ho přece nepotřebujete.

Poukázala jste na to, že v komoře je málo žen. Spoluzaložila jste proto platformu Architektky. Je pro ženy problematické prosadit se v tomto mužském světě?
Vnímám postupné změny a zajímá mě například, proč není uchazeček o autorizaci alespoň stejně jako uchazečů, když je dnes na studiu architektury více studentek než studentů. Je pravda, že architektura je dost těžký obor. Člověk musí mít ostré lokty, je často vystaven stresu a nepsaná norma udává, že je běžné se zapřít a v případě potřeby dělat nocovky. To je stav oboru, který je běžný i ve světě. Často pracujete od nevidím do nevidím za směšné peníze nebo za nic. Když usilujete o autorizaci, sedíte někde ve studiu se svým hardwarem a softwarem a nakonec za to nedostanete odpovídající ohodnocení. Máte akorát zajímavou položku do životopisu, kvůli které mladí architekti na tyto strašné podmínky přistupují. Vedle toho u nás hodně kvete švarcsystém a zaměstnanecký poměr je dost výjimečný.

Když pracujete na sebe, je to velká zodpovědnost i otázka sebevědomí. Kdybych to měla zobecnit, tak z mého osobního pocitu jsou ženy v oboru méně sebevědomé než muži. To může mít spoustu důvodů. Jedním z nich je fakt, že architektura je historicky vnímána jako takový pánský spolek. Tím pádem do oboru přirozeněji zaplují muži než ženy. Také nám chybí ženské vzory, a to jak v architektonické praxi, tak ve výuce. Proto jsme s kolegyní Adélou Pečlovou někdy před půl rokem založily skupinu Architektky, kterou jste zmiňovala. Snažíme se sdružovat ženy v oboru, zatím jen v ČR a částečně na Slovensku. Děláme neformální, vzdělávací setkání, kde otevíráme různá témata. Zvažujeme, jak nacenit svoji práci a osobní ohodnocení v širším slova smyslu. Hledáme sebedůvěru.

Bavíte se i s muži?
Zatím jsme ve fázi, že to je čistě pro ženy. O další podobě fungování skupiny debatujeme. Já osobně do budoucna vnímám jako důležitý krok otevřít se i mužům, aby z toho nebyl zase jen ženský klub. Ale má to svůj čas.

Když se vrátíme ke zmiňovanému rozhovoru, který jste vedla s Janem Kaslem. Znamená to, že vyjednáváte i s ČKA?
Ano, dialog je nutná věc. Další klíčové téma je péče o rodinu a jak ji skloubit s praxí. Věříme, že to musí to jít, zatím hledáme jak. Myslíme si, že je třeba systémově nastavit lepší podmínky pro architektky, ale i architekty, kteří pečují o rodinu. Vracet se zpět do oboru po rodičovské je komplikované. V tomhle směru je důležité jednání s komorou.

Prekarizace tedy nesouvisí jen s ženami, jak jste naznačila.
Nemáme sice zatím data z výzkumů, což je v tuto chvíli škoda, ale máme informace od kolegů. Jak jsem řekla, jen málo studií zaměstnává, většina mých vrstevníků a vrstevnic v architektonickém oboru pracuje na živnost za cenu okolo sto, maximálně dvě stě korun hrubého za hodinu, což je v dnešní době velmi málo. Vůbec to nereflektuje venkovní dění a rostoucí ceny nájmů a všeho, hlavně v Praze.

Není to také tím, že architektů je na trhu moc? Podobně to mají totiž grafičtí designéři.
Ano, trh je architekty přesycený a je vůbec otázka, jaká má být role architektů a architektek v současné společnosti. Pokud ale na tyto nejisté pracovní podmínky přistupujeme, vysíláme signály, že je to ok, a kazíme podmínky jak sobě, tak ostatním v oboru. Cesta ven je obtížná. Sama se budu kvůli práci od nového roku přesouvat z Prahy do Českých Budějovic.

Takže se v Praze neuživíte?
Kdybych pracovala u někoho ve studiu, tak si vydělám zhruba tolik, co teď na volné noze, ne-li míň.

Pojďme k vaší práci. Nedávno jste vytvářeli objekt pro komunitu v jednom košickém vnitrobloku. Jak to probíhalo?
Sousedská komunita Poď na dvor si zažádala o grant na vznik zázemí na jejich dvoře. Přizvala mě do toho kamarádka Viki Mravčáková. Navrhovaly jsme to spolu. A protože mě baví věci i stavět, nabídla jsem jim, že to přijedu pomoct postavit. Byl to kouzelný zážitek společného tvoření. Každý se zapojil, jak uměl, a učili jsme se od sebe navzájem, jak se řeže, montuje, ostatní natírali, olejovali. Bylo to i o jídle a společně stráveném čase, na jehož konci je architektura. Jsem přesvědčená, že to, jakým způsobem architektura vzniká, jaké jsou během procesu vztahy mezi lidmi, se odrazí na výsledku. Díky tomu, že si domek stavěli svépomocí, ho budou vnímat jinak.

Tím pádem se o něj budou i starat, když je to jejich společné dílo. V architektuře je často problém právě s údržbou, zejména u veřejných staveb.
Ano, vytváří se vztah člověka a architektury, a to mě hodně zajímá. Realizace v Košicích byl jeden ze způsobů, jak takové vztahy utvářet.

Jiným příkladem může být Baugruppe, kdy si skupina lidí založí družstvo. Lidé spojí své finance a síly k tomu, aby si ve spolupráci s architektem postavili cenově výhodný bytový dům, který bude odpovídat jejich potřebám a představám. Myslím, že první takový dům má vzniknout v Praze 10, kde vedení městské části vyčlenilo pro tyto účely pozemek.
Baugruppe může fungovat i bez zapojení města. Jde o spojení jednotlivců do skupiny-družstva. Stavět mohou třeba i na soukromém pozemku. Vím, že jeden takový dům už je v Praze postaven a dělali ho No Architects. Nicméně současný pražský magistrát to hodně řeší v součinnosti s městskými částmi a občanskými iniciativami. Jsem za tuto otevřenost a strategické uvažování aktuální politické reprezentace hlavního města Prahy velmi ráda.

Reaguje tím město na to, že v Praze chybí městské byty?
Baugruppe je politicky zajímavý nástroj, protože může být o spolupráci města a družstva, které si vytvoří kapacitu částečně samo, a nebude to celé na bedrech města. A zároveň si město může dát podmínku, že v rámci nově vznikajících kapacit bude mít i nějaké své byty. S tématem vztah člověk a architektura to hodně souvisí.

Po studiu na UMPRUM jste se vyučila tesařkou, takže jste kromě architektky taky řemeslnice. Co vás k tomu vedlo?
Mám ráda kontakt s materiálem. To je něco, co posouvá přemýšlení o architektuře zase někam úplně jinam. Jsem ve fázi porozumění, jak věci fungují, a potřebuji s tím mít co nejpřímější, fyzickou zkušenost. Tesařinu vnímám ve spojitosti s architekturou jako její rozšíření.

Totéž se řeší i v jiných oborech. V zahraničí je například běžné, že se grafičtí designéři učí kódovat, aby pochopili rozhraní pro design.
V momentě, kdy porozumíte technologii, získáváte neuvěřitelnou svobodu, jak s ní nakládat. Osvojujete si principy, na kterých to vzniká, a můžete pak lépe navrhovat. Ověříte si, co jde a co ne. Mám moc ráda knihu Bernarda Rudofského Architektura bez architektů nebo The Prodigious Builders. Je to přesně o tom, co se stane, když rozpustíte architektovo ego. V knize jsou různé vernakulární věci, je tam kapitola o mobilní architektuře, ukázka toho, jak staví zvířata, a mnoho drobných věcí. Do těch staveb se hodně promítá to, co měli stavitelé v místě k dispozici. Třeba holubníky zahloubené do skal.

Dnes se dá stavět cokoliv. Dřív stavěli z toho, co bylo dostupné, dělali jen to, co jim možnosti dovolily, znali své materiály a technologie. V reálu pak vznikalo něco, co v počítači dopředu ani nenakreslíte. Mnoho věcí totiž vzniká improvizací na místě.

To znamená, že čistě od stolu nejde nic navrhnout?
Ano, jsem o tom přesvědčená. Pro mě je zásadní fyzický objekt, stavba, materiál, lidé, prostředí.

Obléct se do montérek a něco si nařezat.
Přesně. Je to jako kostým, který si vezmete a jste v nové roli. Potřebuji mít v ruce materiál, cítit ho. Když čtete knihu, je to fyzický zážitek celého těla. To samé je to řemeslo. Potřebuji architekturu vnímat celým tělem. Dělat rukama je pro mě radost.

V portfoliu máte hodně realizací ze dřeva. Je dřevo váš top materiál?
Ano, ze všech materiálů mu rozumím nejlíp. Zajímá mě i hlína, ale s ní nemám zas tak moc zkušeností. Když projdete celým procesem od ideje až po realizaci, tak v materiálu už přemýšlíte. Vnímáte letokruhy, skládání prken z různých stran, naučíte se, jak s materiálem pracovat tak, aby se choval, jak chcete. Pomůže vám to vnímat, co vzniká. Je to jiné, než když máte celý proces mediovaný skrz jiný nástroj, jako je třeba počítač. Na obrazovce je to přesný čtvereček a obdélník, ale realita je jiná. Není tak dokonalá jako ortogonální svět cadového systému (pozn. red. CAD, computer aided design je obecné označení pro počítačové programy sloužící k navrhování, jako je například AutoCAD, ArchiCAD).

Jak se stavíte k recyklaci nebo upcyklaci?
Snažím se o to, ale ne vždy se mi to daří. Sdílím dílnu s dalšími kamarády a odřezků z různých akcí je tam spoustu. Z recyklátů třeba vznikla lavička pro mého přítele. Nebo jsme v létě na chalupě u kamarádů ze zbytků stavěli teepee.

Nedávno vznikl Cyrkl – burza druhotných surovin, jejímž cílem je podle principů cirkulární ekonomiky udržet materiály a odpad co nejdéle v oběhu. Z pohledu trvalé udržitelnosti se v architektuře požaduje, aby se stavělo tak, aby se materiály a komponenty daly rozebrat a zase použít. Začínáte zkrátka už na začátku přemýšlet nad tím, co bude s věcí, až doslouží. V Holandsku se v tomto směru mluví o materiálových pasech, což je databáze materiálů a komponentů k dalšímu použití.
Přemýšlet od začátku o životním cyklu toho, co navrhujete, mi také přijde velmi důležité. Vemte si, že naši předci vycházeli z lokálních zdrojů, kterým rozuměli a byli s nimi v každodenním kontaktu. Zapomněli jsme na to. Recyklace objemných staveb ale naráží na to, že demontování je drahé a cena lidské práce je vysoká. Přemýšlím o tom, ale recept na to nemám.

Letos se to řeší ještě víc kvůli palčivosti klimatické změny.
Myslím si, že by se nemuselo stavět tolik. Neměli bychom se tak rozpínat, ale raději vložit energii do toho, co už máme. Portfolio domů na starém kontinentu je velké. Stálo by za to se zaměřit na znovuvyužívání toho, co tu je. Bariérou je fakt, že je levnější postavit něco nového, než staré rekonstruovat nebo konvertovat.

Letos jste spoluvedla workshop na Hello Wood Festivalu. Povězte mi, co je to za akci a co jste tam vytvářeli.
Účast na Hello Wood před dvěma lety spustila řetězovou reakci v mém přístupu k materiálu. Je to festival, který se letos konal už desátý rok. Bylo to v Maďarsku nedaleko Balatonu na několikahektarovém místě v polích se stromy. Moje kamarádka to nazývá letním táborem pro dospělé. Pracuje se tam se dřevem a většinou tam jezdí studenti architektury a hlásí se team-lídři se svými projekty. Sejde se tam každoročně cca sto padesát lidí.

V minulých letech byla tématem festivalu vesnice a společně jsme tento prostor budovali. Vlastně je to fajn, že se jeden rok něco postaví a druhý rok to obydlíte. Loni vznikly i velké stavby, a tak to chtěli pro letošek organizátoři odlehčit a dali téma karneval. Bylo to spíš o rituálech a manifestech. S kamarádkou Tinou Peirlinck z Belgie jsme udělaly projekt o vztahu člověka a architektury, o lidech, kteří vytvářejí dům. Podstatnou strukturální součástí našeho návrhu domu jsou lidi jako sloupy, které nesou střechu. Střechu jsme vyrobily ze dřeva, provazů a slámy na principu konstrukce deštníku. Šlo o domluvu lidí, co to nesou. Jeden byl dirigent a určoval, jak se máme v kruhu pohybovat.

To byla tedy spíš taková performance.
Ano. Je zajímavé vnímat tu hranici, kde končí performance a kde začíná architektura. Jak to vnímáte vy?

Pro mě je to hodně o tom času a trvání. Že tam něco zůstane. Vnímám architekturu dost tradičně: na konci je nějaká fixní konstrukce vázaná na místo i čas. I když je jasné, že mnoho dočasných intervencí třeba ve veřejném prostoru města je pro mě nezpochybnitelnou architekturou.
Téma času a časovosti mě zajímá. Obecně vnímáme, že architektura je tu nekonečně, že nás přežije. Ale nemusí to tak být.

Ano, to posilují dějiny architektury, památková péče a celkově kanonizace toho, co tu po předcích zůstalo. Když se soustředíte na dočasné věci, nemáte problém s tím, že za vámi nic nezůstane?
Mně přijde skvělé, když za mnou nic hmotného nebo trvalého nezůstane. Mám naopak pocit, že spousta architektů staví pomníky pro své ego. Já raději vytvářím vztahy.

Ani dům byste si nepostavila? Třeba pro děti.
Ano, to ano. Neříkám, že je jediná cesta dělat dočasné věci. Záleží na tom, jak moc zoomujete. Architektura je dočasná vždycky, někdy to máte v řádu dní, jindy v řádu staletí. Obecně si myslíme, že věci tu budou napořád. Ale ony nebudou. Proto se domnívám, že je důležité si uvědomit, že věci mají omezenou životnost. Že stavíte třeba něco, co by se za x let mohlo jinak využít nebo že se to za x let rozebere pro něco jiného. Je třeba vnímat cyklus domu, nejen fázi provozu.

Zmínila jste, že pro vás byla zásadní zkušenost z Vídně. Ve Vídni má městské plánování a participace velkou tradici.
Vídeň je daleko otevřenější a propojují se tam různé obory. Víc tam spolupracují architekti se sociology, sociálními geografy a dalšími, je to tvůrčí.

S tím souvisí sociální role architektury, navrhování s uživateli, komunitou. Je to v poslední době směr, kterým se část architektonické a designérské praxe ubírá. Napadá mě i loňské ocenění architekt roku, které získala překvapivě umělkyně Kateřina Šedá.
Tohle ocenění je skvělé a ukazuje na to, jak se architektura vyvíjí. Zdá se mi, že u nás je ale pořád zažité, že architekt navrhuje baráky, a pokud chce uznání, musí jít tradiční cestou. Když dělá něco trochu jinak nebo když jde pracovat do státní správy, tak jakoby trochu selhává. Přitom rolí, které mohou architekti nebo architektky sehrávat, je velká spousta a všechny jsou potřeba. Prostor souvisí nejen s fyzickým objektem, který se postaví, ale i s lidmi, zvířaty a rostlinami, kteří jej obývají. Je to součást ekosystému, na který by architekti měli reagovat.