Téma

Celej svět bejvávalo hřiště. Kdo si dneska hraje za barákem?

Děti si hrají všude. Hra je totiž principem jejich života. Konference Architektura dětem 2018: Děti a město / Prostor pro hru, která se na podzim konala v pražském CAMPU (Centrum architektury a městského plánování), se zajímala o to, jak udělat město přátelské pro děti. Na konferenci diskutovali zástupci různých organizací, architekti, tvůrci a výrobci herního mobiliáře a nakonec i děti. Ukázalo se, že nestačí jen myslet na děti, ale že je třeba i myslet jako děti. „Pokud uděláte město přátelské pro děti, bude přátelské pro všechny,“ shrnul situaci Tim Gill, odborník na dětskou hru z organizace Rethinking Childhood.

Celej svět bejvávalo hřiště. Kdo si dneska hraje za barákem?
Celej svět bejvávalo hřiště. Kdo si dneska hraje za barákem?

Text: Kateřina Přidalová • Úvodní ilustrace: Barbora Tögel

Jako malí jsme si hrávali „za barákem“. Byl tam jeden zašlý kovový kolotoč, pak taky klepač. Co nám chybělo, to jsme si vymysleli. Hrát se dalo jakkoli a s čímkoli, hlavně že jsme byli venku a bez dozoru. Když se během konference jeden z přednášejících, Tim Gill, zeptal, zda pro nás bylo nejlepší si hrát venku a mimo dohled rodičů, většina souhlasila. Jakkoli samozřejmá se tato odpověď zdá, v ten moment to byla náhle vyvolaná nostalgická vzpomínka na skutečnost, na niž jsme tak trochu zapomněli.

Dospělí zapomínají docela často, mimo jiné i na reálné potřeby dětí. Umisťují do veřejného prostoru prefabrikované herní prvky v domnění, že právě tohle děti požadují. Děti se s nimi nakonec spokojí, ale i tak se zdá, že „pro ně místa nalezená mají větší hodnotu než místa navržená,“ jak poznamenal další z přednášejících, Petr Daniš z organizace Tereza, která se zaměřuje na vzdělávání dětí venku. S Danišovým tvrzením se můžu jako matka plně ztotožnit. Pocházím z malého města, babičku mám na vesnici. Dětství jsem trávila svobodným pohybem na ulici. Nyní žiji v Praze a možná právě pro tu moji zkušenost mi vždy vadila dětská hřiště, tak nějak z principu. Ohrádka a za ní vřískající děti a znuděné nebo naopak stíhající matky, místy i otcové. Přitom zábava může být i u vykotlaného kmenu v parku nebo na chodníku s kamínky, nejen v místech určených pro takzvanou dětskou hru, která hýří barvami připravených atrakcí.

Problém dnešního města je v tom, že je pro nespoutanou dětskou hru na ulici nebezpečné. Rizikovým se stalo hlavně vlivem husté dopravy, nedostatku volných prostranství a zelených ploch, kde by se děti bezpečně scházely. Proto tu dnes máme fenomén oploceného hřiště. Plot zajišťuje bezpečí, může však znamenat i mentální bariéru, která brání pohlédnout na město a děti jako na živý organismus. Jsou snad dnes rodiče úzkostnější právě proto, že veřejný prostor je tak nebezpečný? Nabízejí digitální média lepší alternativu hry, a proto je čím dál méně dětí venku? „Sitting is new smoking,“ (Sezení je nové kouření) řekl na konferenci Tim Gill a ví to také zmíněná organizace Tereza, která motivuje děti a dospělé ve svém programu Jděte ven!. V různých výzkumech se současné děti shodují, že právě zeleň a pohyb venku jim ve městě chybí. A dokonce je přitahuje víc než sezení u obrazovek.

Konference Děti a město 2018, PROSTOR PRO HRU se uskutečnila v pražském CAMPu 25. až 26. října 2018 (foto: Zuzana Zbořilová)

Hra a tvořivost

O úzkostech rodičů, dětství a významu svobodné hry, která rozvíjí dětskou tvořivost, v úvodu konference mluvila psycholožka Lenka Šulová. Vedle stavu veřejného prostoru je jednou z příčin, proč děti chodí méně ven, i strach rodičů. Podle Šulové je to způsobeno jejich rostoucím věkem. Zatímco dříve se lidé stávali rodiči kolem věku dvaceti let, dnes je to o více než deset až patnáct let později (především pak ve městech). V pozdějším věku rodiče obvykle ztrácejí lehkovážnost, jsou moc uvědomělí, ambicióznější a pod vlivem „how to“ literatury se chtějí stát ideálními rodiči. To vede k větší úzkosti, potažmo ke kontrole dětí. Namísto pobytu na zahradě volí rodiče pro své děti docházku do kroužků. Podle Šulové je tato profesionální péče zbytečná a dětem chybí důvěra, ničím nezatížený čas strávený s rodiči a svobodná hra. „Děti jsou vyspělejší, než si myslíme,“ shrnula Šulová.

Během konference byla řeč sice hlavně o dětech, ale myslelo se i na náctileté, kteří jsou v jakémsi meziprostoru mezi dětstvím a dospělostí. Jejich problematický pubertální věk způsobuje, že jsou často z veřejného prostoru vyloučeni. „Společnost je nevyužívá třeba pro péči o prostředí, práci s menšími dětmi, chybí také diskusní fóra, kde by si mohli povídat o vlastní identitě a podobně. Přitom kolem patnácti let jsou již ve věku, kdy jsou pro něco připraveni, ale společnost to po nich nežádá,“ popsala situaci Šulová. Na dotaz z publika, jak navrhnout hřiště pro teenagery, Šulová jednoznačně odpovídá: „Zeptejte se jich, co chtějí, zapojte je do navrhování. Nedávejte jim nic hotového, ať si něco udělají sami. Dospívající nepotřebují hřiště, ale prostor pro dílčí aktivity.“

Děti vidí město jinak než dospělí

Rozdíl ve vnímání města dospělými a dětmi je dán také jejich fyziognomií, respektive tělesnou výškou. Zatímco děti se dívají zespodu, dospělí svrchu, jak poznamenal Tim Gill. Zapojit do plánování prostoru pro hru i dětské hledisko proto není vůbec od věci. To si uvědomuje i architektka a lektorka Mirjana Petrik z občanské iniciativy Město přátelské k dětem, která byla společně s Fakultou architektury pražské ČVUT organizátorem konference. Petrik se zasazuje o participaci dětí při plánování města ve spolupráci se základními školami a jeden ze svých projektů na konferenci prezentovaly i děti. Důvody zapojování dětí do plánování vysvětlila Petrik jednoduše: „Děti sice nejsou odborníci na architekturu, ale jsou odborníci na hru.“ Děti si dokážou hrát všude. „Celý svět je hřiště,“ jak výstižně poznamenala jedna ze zahraničních přednášejících, Helena Menezes.

Petrik dále zdůraznila, že dětem chybí nezávislost v pohybu, kontakt s přírodou, interakce s živly a nezávislé objevování. Největší bariéru podle ní tvoří auta, děti si nemohou na ulici hrát, chybí zelené plochy městské divočiny, prostor pro hru v bezprostředním okolí bydliště, před školou a všude tam, kde se zdržují. Vlivem těchto nedostatků se roztáčí kolotoč příčin a důsledků. Kromě zmiňovaného strachu rodiče děti ven nepouštějí také proto, že si venku vlastně nemají s kým hrát. Vypadá to, že všichni jsou buď doma, nebo v kroužku.

Na míru

Bezpečné řešení herních prostorů se tradičně nabízí v podobě prefabrikovaných oplocených hřišť, která se ve veřejném prostoru zjevují jako UFO. Současnou situaci by mohly vylepšit projekty, které vznikají přímo na míru danému místu. Místa pro hru je totiž třeba integrovat do celku konkrétního města, uvažovat o nich v širším pojetí. V našem kontextu je tento přístup však ojedinělý a municipality k těmto krokům obvykle nepřistupují. Důvodem mohou být obavy z časové a finanční náročnosti a případné problémy s bezpečností, které mohou nastat během procesu certifikace herních prvků. I tady však platí, že výjimky potvrzují pravidlo.

Mýty týkající se plánování herních prostorů na míru se na konferenci snažila vyvrátit Eva Kubjátová z Nadace Proměny Karla Komárka, která se zasazuje o rozvoj měst, povědomí o významu architektury, krajiny a kvalitního prostředí pro život. Podle Kubjátové poptávka po realizacích na míru chybí hlavně kvůli neznalosti a neinformovanosti na straně měst. Přitom takový přístup přispívá ke kvalitě veřejného prostoru, který reflektuje konkrétní potřeby lidí. Může vzniknout tvůrčí, inspirativní a originální prostředí. „Takové řešení nakonec vyjde finančně podobně, jako když si koupím hotový prvek,“ zhodnotila situaci Kubjátová. To ze své zkušenosti potvrdil i Petr Lešek z architektonického studia Projektil, který zdůrazňoval význam osvícených obcí, které se k plánování veřejného prostoru staví zodpovědně a pořádají veřejné soutěže. Jako příklad mohou posloužit Čtyři hory v Českých Budějovicích, park pro náctileté, který studio Projektil realizovalo.

Jiným příkladem herního prostoru, který vznikl s ohledem na konkrétní situaci, může být nábřeží řeky Loučné v Litomyšli, pro kterou vytvořili herní prvky umělci Dušan Záhoranský a Pavla Sceranková. Na konferenci hovořil i Matěj Hájek z umělecké skupiny Ztohoven, který navrhl Rezervaci Bororo v Zoo Praha nebo Herní krajinu Pecka ve Velké Úpě (ve spolupráci s Terezou Kučerovou). Hájkovy abstraktní herní struktury jsou navrženy tak, aby probouzely dětskou imaginaci, a čím víc jsou podle něj šílené, tím větší službu dětem udělají. Jeho přístup stojí v protikladu k tomu, jak konkrétně jsou obvykle provedeny herní prvky z katalogu – houpačka ve tvaru kačeny nebo prolézačka napodobující hrad.

Bezpečnostní normy a risk

Pozitivním zjištěním bylo, že bezpečnostní normy herních prvků nejsou v Česku překážkou. Sceranková se Záhoranským své návrhy od začátku konzultovali s úředníky, kteří mají na starost certifikaci. „Normy jsou v zásadě rozumné a mnohdy jsou horší ty v galerii při instalaci,“ komentovali situaci. „Limitující není norma sama o sobě, ale její výklad, a vždy záleží na tom, jak si to při certifikaci obhájíte,“ podělil se o svou zkušenost Ladislav Fuxa z firmy hřiště.cz. Jeho přednáška se pro změnu týkala výroby typových herních prvků, které jsou na rozdíl od běžné produkce z plastu z přírodních materiálů.

Během konference několikrát znělo motto „lepší zlomená paže než zlomená duše“. Bezpečnost při hře je obtížné obecně definovat, takže je to v podstatě ryze individuální záležitost. Na to jsou normy krátké, a zřejmě proto nejsou ani limitující. Každá, i nepříjemná, zkušenost jako třeba úraz je důležitým průvodním jevem, jak děti objevují svět a osvojují si kognitivní, sociální, fyzické kompetence. International School Grouds Alliance (ISGA), globální síť organizací a odborníků zabývajících se novými přístupy k navrhování hřišť ve své zprávě uvádí: „Setkávání se s rizikem je nezbytnou součástí dobře fungujícího školního hřiště. Instituce a dospělí, kteří dětem a mladým lidem aktivity s určitou mírou rizika umožňují, by přitom měli používat především selský rozum.“

Helena Menezes, konzultantka v oblasti bezpečnosti dětí a ředitelka portugalské firmy Risk Vision, poukázala na zvýšenou citlivost dospělých k bezpečnosti dětských hřišť. Dospělí od těchto míst pro své děti vyžadují absolutní bezpečnost, zatímco mimo hřiště jsou k rizikům mnohem tolerantnější. Podle Menezes z výzkumů vyplývá, že hřiště jsou v principu bezpečná a smrtelné úrazy jsou častěji způsobeny dopravou. Pro posuzování rovnováhy mezi bezpečností a svébytností hřišť doporučuje Menezes kompetentní inspektory, kteří kromě standardů herních prvků znají především psychosociální vývoj dítěte. „Bez risku není učení,“ lakonicky shrnul význam risku pro vývoj dětí Harry Harbottle, předseda organizace Play Scotland.

Alternativa. Udělej si sám

Místy pro svobodnou hru dětí různých věkových skupin mohou dnes ve městech být takzvaná dobrodružná hřiště (adventure playgrounds). Hojně se rozvíjejí v zahraničí, u nás jsou součástí některých lesních školek. Jde o prostory, kde si děti samy tvoří prostředí pro hru. Je to jakési punkové hřiště, které je zdravě riskantní, nemá žádné standardy, k dispozici jsou živly a různé nástroje pro tvorbu, včetně nožů například. Děti si v rámci dostupných možností dělají, co chtějí, a dospělí jsou tam pro jistotu, kdyby se něco stalo, ale spíše se také zapojují do hry.

Podle Nicoly Butler z Hackney Play Association, která dobrodružná hřiště v Anglii provozuje, jde o jiný přístup ke hře. Jakkoli není složité v Británii takové místo založit, může se podobná dobrodružná hra dělat i jednorázovými akcemi, jako je třeba dočasné uzavření ulice a podobně. Pro tento typ hřišť platí, že „špína není špína, je to jen barva,“ jak uvedl Harry Harbottle. Pro hru v tomto pojetí je totiž podstatný kontakt s autentickým prostředím a přírodními živly a takové prostředí není v principu běloskvoucí.

Hřiště, která poskytují prostor pro dobrodružnou hru. Homerton Adventuros Playground, East London (foto: Mirjana Petrik)

Hra ve světě

Zajímavým příspěvkem byla Národní strategie hry (playengland.net), kterou pro léta 2008 až 2011 definovala britská vláda. Představila ji ředitelka Hackney Play Association a členka rady Play England, sdružení pro městskou hru v Anglii Nicola Butler. Na základě této legislativy si jednotlivé státy Velké Británie tvoří své vlastní programy. Ty zahrnují i zmíněná dobrodružná hřiště. Téma hry se objevuje v mnoha městských strategiích jako východisko pro pojetí veřejného prostoru zahrnující nejrůznější oblasti od architektury přes dopravu, zdraví až ke sportu. Respekt k potřebám dětí ve městě přináší v důsledku také ekonomické benefity. Zabraňuje nežádoucímu odchodu rodin na venkov a ztrátě ekonomické síly měst.

Na toto pojetí navázal Tim Gill, který zkoumal, jak vedení několika světových měst (Antverpy, Calgary, Ghent, Rotterdam, Vancouver, Freiburg) přistupuje ke hře a veřejnému prostoru. Gill upozornil na zásadní roli radnic. Uvedl příklad, kdy změna strategie v péči o bezpečný veřejný prostor Rotterdamu, který býval špatným městem pro život, zamezila odlivu rodin s dětmi. Podobně se i německý Freiburg snaží budovat udržitelná sousedství stejně jako norské Oslo, ve kterém je kladen důraz na každodenní bezpečnou mobilitu dětí na ulicích. Nejde tedy jen o parky a hřiště, ale o volný pohyb z jedné čtvrti do druhé, jak se ukázalo i v Antverpách.

To jsou příklady dobré současné praxe, které se snaží koncepčně napravovat chyby minulých přístupů k veřejnému prostoru založeného hlavně na dopravě. Nakolik se tyto přístupy rozšíří, je otázkou. Statistika pohybu dětí ve městě dříve a nyní totiž přináší alarmující čísla. Podle Gilla byla v roce 1925 průměrná vzdálenost dítěte od domova 6,5 km, v roce 2000 jen 100 m a do budoucna se odhaduje vzdálenost do 10 m. Vedle ne-bezpečnosti města a úzkosti rodičů do hry vstupují i digitální technologie a nové, individuální formy zábavy, při jejichž využívání fyzický veřejný prostor téměř nepotřebujeme.

Lepší hřiště to nezachrání

„V základu jde o to být spolu,“ řekl trefně Julian Richter, zakladatel firmy na výrobu herních prvků Richter Spielgeräte GmbH. Symbolickým příkladem fungujícího sdíleného prostoru může být pojetí kodaňského Israel Platz, o kterém v úvodu mluvila Petrik, které je místem odpočinku pro různé cílové skupiny. Inkluzivně uvažuje také holandské studio Carve, které se zabývá designem hřišť a na konferenci jej představil Elger Blitz. Pro něj je hřiště něco jako sousedský hub a k tomuto účelu by mělo být uzpůsobeno. To v praxi znamená, že design jednotlivých prvků je multifunkční a lze je využít různými způsoby. Dětem třeba ke hře, dospělým pro odpočinek. Čím méně zřejmé je, co objekt představuje, tím rozmanitější funkce nabízí a nevytváří bariéry. Ani ty fyzické, ani mentální.

I když se během konference hodně mluvilo o hřištích, je zřejmé, že problém je mnohem komplexnější. Jde o naše vnímání města a reflektování jeho významu. Je to sociální a urbanistické téma, potažmo téma politické. Konference se snažila diskutovat město jako místo přátelské pro každodenní zkušenost a nejen jako prostor pro ostrůvkovité víkendové zážitky. „Hra není o hřišti, je to způsob života dětí,“ nechal se v Praze slyšet Julien Richter. „Celej svět bejvávalo hřiště,“připomíná nám klepač za barákem.