Ptáme se

Nepodporujme mrtvé umělce, říká sklářská výtvarnice Michaela Spružinová

Sklo začala nesnášet, přesto se k němu časem vrátila a v současnosti patří mezi vyhledávané české sklářské výtvarníky v zahraničí. Michaela Spružinová ve svých skleněných objektech zhmotňuje společenská témata na hranici tabu, především pak queer identitu. Jak sama říká – víří vody – ať již na konzervativní slovenské vesnici, v Ústí nad Labem nebo ve Zlíně, kde vyučuje v ateliéru Design skla. Michaela Spružinová v rozhovoru hovoří o svých zahraničních zkušenostech, o překračování vlastního strachu i o tom, proč bychom měli více podporovat žijící umělce a umělkyně.

Banana Saw.

Banana Saw.
Banana Saw.

Text: Nikol Galé • Úvodní fotografie: Jirka Dvořák

Jak byste popsala témata, které ve své práci reflektujete?

Jsou mi blízké hranice lidské existence, do kterých spadají drogy, alkohol, bezdomovectví. Hodně mě zajímá téma queer identity – pozadí a prostředí gay lidí, společná místa, kde tráví čas, různé kluby a podobně. V Ústí, odkud pocházím a kde bydlím, queer scéna vůbec neexistuje, protože je tam „malá poptávka“.

Mezi mladými lidmi ale tato témata hodně rezonují. Hodně to vnímám také prostřednictvím svých studentů a jejich okolí. Znám studenty, kteří procházejí tranzicí - jednoho například oslovuji pouze ve středním rodě. Další věcí je, že queer tématika se u nás vůbec neobjevuje v mém primárním médiu, tedy ve skle. Ve fotografii nebo ve filmu se queer scéna reflektuje již od šedesátých let, například ve filmech Paula Morrisey, ale ve skle vůbec.

Je vůbec sklářské prostředí těmto tématům otevřené?

Pokud hovoříme o historickém kontextu sklářské tvorby minulého století, tak lze konstatovat, že tento materiál byl prostředím, kde dominovali muži. V této době ani nelze hovořit o rovnocenném zastoupení ženských umělkyň ve stálých sbírkách a podobně. V současnosti se vše proměnilo. Ve studiu Berlin Glass například pracuje multimediální umělkyně a jedna z bývalých vedoucích ateliéru skla na PXL - MAD / School of arts Hasselt Belgie - Ilse van Roy a letošní druhé místo Ceny Stanislava Libenského vyhrál Ibrahim Erdogan, který je svou queer tematikou populární. Takže hurá, sklářská scéna je i queer-friendly.

Michaela Spružinová vyučuje v ateliéru Design skla ve Zlíně. Je také kurátorkou a vede galerii Deska. Letos rovněž vyhrála cenu Bienále v Dublinu. Foto: archiv Michaely Spružinové

Kdy jste se queer problematice začala umělecky věnovat?

V roce 2016 jsem si vytvořila svoje fiktivní alter ego. Nazvala jsem ji MC Nagyi (nagyi je maďarsky babička, pozn. red.), oblékala jsem ji do různých obleků a zpívala s ní karaoke – byla to fiktivní popová zpěvačka. Zpěvačky vydávají desky, které mají nějaké covery, nazývala jsem proto její převleky New Covers (= nové obaly – pozn.red.). Dělala jsem s ní různé performance a happeningy – třeba jsem ze sebe udělala Lady Michelin. Měla jsem na sobě šest Michelin pneumatik, které symbolizovaly sádlo. A v tomhle kostýmu jsem vyfocená u svojí babičky na Slovensku, kde jsou témata jako gay, queer a gender úplná tabu. Moje rodina pochází ze Slovenska a je hodně konzervativní a věřící. Rozhodně by neakceptovala, kdybych měla jinou sexuální orientaci. Já jsem vlastně s pomocí té fiktivní osoby, která může všechno, začala tyhle věci vnášet i do kontextu své rodiny. Z té doby mi zbyly hlavně fotky a texty písniček, které jsem psala jako MC Nagyi.

Takže váš zájem vznikl jako reakce na rodinné prostředí?

Vlastně ne úplně. Já mám hodně multikulturní rodinu. Moje máma je Maďarka, která žila na slovenském území. Vdala se do Ústí nad Labem, které má také svoje těžké sudetské břímě. Moji rodiče se snažili být ve výchově tak liberální, jak to jen šlo, byli hodně otevření. Už od svých dvaceti let jsem cestovala. Měla jsem v té době přítele v Holandsku. Hodně času jsem trávila v cizině, kde jsem nasávala různé atmosféry a formovala svůj pohled na svět. Byla jsem v Izraeli, nebo třeba v Turecku. Vlastně jsem tak trochu vyhledávala prostředí, kde je nějaký historicko-kulturní adrenalin. A to mě všechno formovalo k tomu být liberální a otevřená všemu. Snažím se k tomu vést i svoje děti.

Jak se to ve vašem životě projevilo?

Tady v Ústí jsme například začali dělat participativní projekty podobné těm, které dělá Kateřina Šedá s romskou komunitou. Docházela jsem k nim domů, do Předlic, což je asi největší ghetto v republice. Tohle jsem dělala ještě předtím, než jsem začala pracovat se sklem.

Kdy jste začala pracovat se sklem?

Já jsem sklo sice studovala v ateliéru Ilji Bílka na FUD UJEP (Fakulta umění a designu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem – pozn.red.), ale nelíbilo se mi to. On byl ohromně netolerantní vůči všemu, co nebyly formální skleněné věci – jinak řečeno k tomu, co nebylo v diktátu abstraktních geometrických kompozic. Sklo se mi díky tomu tak znechutilo, že jsem pak raději šla studovat kurátorská studia. Vrátila jsem se ke sklu až později díky práci a díky tomu, že jsem začala vyučovat ve Zlíně v ateliéru Design skla.

Zohledňujete tuto zkušenost nějak v tom, jakým způsobem dnes učíte vy sama?

Možná to bude znít jako klišé, ale chtěla jsem se stát rovnocenným partnerem pro své studenty. To znamená, že jsem chtěla opět zažít stejné zkušenosti s materiálem, o kterém s nimi hovořím. Donutilo mě to začít se opět zajímat o současnou sklářskou scénu a tu svým způsobem reflektovat v zadávání tematických okruhů, které jsou aktuální. Ten sklářský boj s křehkostí, technologií zpracování a neúspěchem jsem potřebovala zažívat znovu, abych na ně neměla přemrštěné nároky.

Fiji. Foto: Jirka Dvořák

Vaše práce se vyznačuje zájmem o materiál a časovost. Díla vytváříte dlouho, záměrně nepoužíváte lepidlo či jiné spojovací materiály, necháváte objekt „zrát“. Jaký význam má pro vás proces tvorby?

Časovost děl je v procesu, kterým člověk projde. Víc si uvědomuje pozadí děl a také to, za jakých okolností vznikají. Já je koncepčně promýšlím do detailu. Díky limitům, které jsou mi dané během procesu navrhování, vzniká výsledný objekt. Nemám například vlastní ateliér a možnost vyrábět sklo přímo ve sklárně.

V letošním roce jste vyhrála cenu Bienále v Dublinu, kde jste svou práci vystavovala. Jak queer témata rezonují v Irsku a obecně v západních zemích?

Na Bienále jsem se seznámila s Karen Donnellan, která působila jako profesorka National Casting Glass Studios na Alfred University NY v Americe, a ta mi řekla, že moje portfolio je výjimečné právě tím, že v Česku s těmito tématy nikdo ve skle nepracuje. V Americe, ale i v jiných zemích, je to hodně současné téma, kterému se věnuje velké množství umělců.

Výstava Serious play. Foto: Libor Stavjaník

Pojďme se věnovat tomu kurátorství. Máte zkušenosti s pořádáním výstav v zahraničí. Přímo v Ústí nad Labem vedete galerii Deska. Můžete mi přiblížit její program?

Galerie Deska je soukromou institucí a sídlí v bývalých veřejných toaletách na střekovské straně Labe. Zakládali ji architekti a manželé Kristýna a Jan Magasaníkovi žijící v Kodani a kurátorka Vendula Fremlová. Kristýna je shodou okolností od letošního roku architektkou města Ústí nad Labem, což je skvělé. Já jsem se spolu s umělcem Karlem Konopkou do provozu zapojila později. Ty veřejné záchodky byly na prodej pod podmínkou, že nesmí sloužit komerčním účelům. Kristýna s Janem tam v rámci architektonického konceptu vymysleli jakousi předstěnu, kterou postavili před ty záchodky, a se kterou se každý umělec musí nějak vypořádat. Je to vlastně konstantní site-specific instalace. V rámci našeho ročního programu se vždy snažíme pozvat dva zahraniční a dva české umělce, abychom zůstali regionální, ale zároveň byli otevření jiným vlivům.

Jak funguje financování?

Ze strany města jsme bohužel nikdy neměli velkou podporu – jednalo se například o deset tisíc korun na roční provoz. Největší příspěvky jsme dostávali od Ministerstva kultury, asi sto čtyřicet tisíc. Žádali jsme ale i jiné instituce, například Česko-německý fond budoucnosti. Ono se to nezdá, ale náklady na realizaci jsou obrovské, ta plocha má šest krát osm metrů. Musíme také započítat grafiku a tisk. Udělat pak velkou instalaci třeba za šedesát tisíc je téměř nemožné. Fungujeme jako spolek a vkládáme do provozu i vlastní finance, abychom pokryli například spotřebu energií. Na druhé straně řeky jsme v Ústí jediná outdoorová galerie, proto se snažíme provoz udržet.

Jaké instalace v galerii Deska již vznikly?

Zajímají nás témata na hraně společenské konvenčnosti – například německá umělkyně Stephanie Busch vytvořila instalaci evokující mořskou hladinu. Konkrétně šlo o pohled zpoza mořské hladiny, a tedy poslední pohled, který uvidí uprchlíci, když se topí ve Středozemním moři. Stephania ve své práci dlouhodobě pracuje s migranty. V Německu je učí anglicky a pomáhá jim integrovat se. Poznali jsme kluky z Eritrey, kteří utekli ze svých vesnic, pak rok sbírali odpadky na pláži, aby si vydělali na životu nebezpečnou cestu člunem do Itálie. To jsou neuvěřitelně silné příběhy. Navíc jsme tu instalaci dělali v době, kdy byla migrace v Čechách velice aktuální téma.

A co další instalace?

Děláme i participativní věci, například umělkyně Toybox, která dělá graffiti, pracovala s ženami z domova seniorů. Společně si devadesátileté dámy v rámci workshopu vypracovaly text, který pak sprejovaly – ten text byl „V klidu“ – tak se jmenuje i jejich domov důchodců. Máme také klasické instalace, například od Patrika Hábla. Snažíme se na té ústecké scéně být pořád v opozici a trochu čeřit vody.

Poodle. Foto: Jirka Dvořák

V rámci svého studia jste absolvovala také několik zahraničních stáží. Jak hodnotíte rozdíly mezi českou a zahraniční uměleckou scénou?

Stáže v zahraničí mi daly hodně, proto se je snažím přenášet také do své pedagogické praxe. Zveme k nám do ateliéru pedagogy ze zahraničí, aby u nás měli přednášky a konzultace, při kterých učíme studenty formulovat své koncepty v angličtině. Snažíme se jim vyjít vstříc, aby měli podněty pro designérskou dráhu i pro volnou tvorbu.

Kde jste byla při svých studiích nejvíce spokojená?

Já osobně jsem byla nejvíce spokojená na Bezazelu v Izraeli (Bezazel Academy of Arts and Design v Jeruzalémě – pozn.red.), kde jsem byla v roce 2008 a poprvé se tam potkala s konceptem ve skle. Na prvním místě tam byla intelektuální a mentální práce s tématem. Až na druhém bylo to, jak a z čeho se to pak vyrobí. Hranice mezi designem a uměním je tam úplně setřená. Podobná scéna je také v Belgii a v Holandsku. Design tam má výpovědní hodnotu, edukuje veřejnost a nabízí možnosti. To mi třeba chybí u Designbloku (největší tuzemský festival designu – pozn.red.), který posledních deset let postrádá právě ten přesah pro veřejnost, stal se z něj pouhý veletrh firem.

Zátiší. Foto: Jirka Dvořák

Takže podle vás Designblok ztratil schopnost přeložit design a umění veřejnosti?

Ano a je to škoda. Přestal být fresh. Zajímavá – a bohužel úplně opomíjená – scéna je třeba v Estonsku. Ve vedení ateliérů Estonian Academy of arts v Tallinnu jsou mladí lidé. Jsou nároční na studenty, na jejich výstupy, na sebeprezentaci i na uměleckou kvalitu. A tak by to podle mě mělo být. Skvělá je v tomto ohledu sklářská scéna také v Americe, ale tam je teď špatná politická situace, což se odráží samozřejmě i uvnitř sklářské komunity.

Je ovšem potřeba podporovat mladé lidi a vytáhnout je na světlo. Ztotožňuji se s názorem, že se nemají podporovat mrtví umělci, ale živí umělci, kteří potřebují z něčeho žít a tvořit. Teď do listopadu probíhá v Benátkách výstava českého skla Velcí mistři, na které jsou zastoupeni především Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Mám obrovský respekt k jejich tvorbě, ale nemyslím si, že je to dobrá cesta. Mohla bych tu teď vyjmenovat x lidí, kteří by si takovou prezentaci zasloužili a kteří ji i potřebují.

Myslím, že je to výborný apel na konec – podporovat živé, nikoliv mrtvé umění. Na druhou stranu, mrtví umělci také tvořili cenné věci, jak byste zařídila, aby se nevytratili z paměti? Nebo je podle vás jedno, když tito umělci po své smrti zmizí z mapy uměleckého světa?

Souhlasím s tímto názorem. Jen si myslím, že by u nás mohlo lépe fungovat propojení kurátorů sbírek skla, soukromých galerií a teoretiků, kteří se v tomto oboru uplatňují. Když tomu tak není, vznikají pak mezinárodní výstavy, které prezentují několikrát za sebou jednoho autora, a v některých případech tam není zastoupený nikdo z nejmladší generace. Vytváří se tedy jakýsi obraz umělecké scény z minulosti. Byla bych ráda, kdyby společně s velkou osobností, která už nežije a má výstavu, mohl být prezentován alespoň jeden současný mladý umělec. Proto hovořím o té kooperaci, která by mohla ztransparentnit výstavní plán na budoucí roky a koordinovaně mapovat současnou sklářskou scénu v kontextu té minulé.

Dále je třeba prezentovat také regionální umělce. Vyrábět umění v dnešní době je také o umění se prezentovat - aby si umělec obstaral finanční prostředky a komfortní zázemí. V Čechách je umění stále negativní konotací spojeno se špatným životním stylem, ale je to plnohodnotná práce. Snažím se tyto stereotypy rozbíjet, ať již ve své tvorbě, nebo ve své pedagogické praxi.