Ptáme se

Tadeáš Podracký: Jak by to asi vypadalo, kdyby bylo všechno jinak?

Tadeáš Podracký je český umělec tvořící na pomezí volného umění a designu. Je absolventem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a také holandské Design Academy v Eindhovenu. Svá díla pojímá jako náročné tvarové a materiálové experimenty, kterými posouvá (a překračuje) hranice designových objektů až do oblasti volného umění. Nyní má v galerii Kuzebauch výstavu s názvem The Bloom of Bones. Rozhovor s Tadeášem Podrackým vedl Ján Gajdušek.

Tadeáš Podracký: Jak by to asi vypadalo, kdyby bylo všechno jinak?
Tadeáš Podracký: Jak by to asi vypadalo, kdyby bylo všechno jinak?

Text: Ján Gajdušek • Foto: František Svatoš, Tomáš Brabec

Můžeš prosím detailněji popsat proces své tvorby ve fázích inspirace, návrhu a následné realizace? Zajímají mě inspirační zdroje, ale také určitá procesuální kontinuita, kterou tvé objekty obsahují. Na každém z nich je patrný určitý tvarový a konceptuální posun, přesto si ale zachovávají výrazný autorský jazyk, kdy je na první pohled zřejmé, že jejich autorem jsi ty.

Co mě na tom všem zajímá je určité prostředí člověka, což je vlastně i důvodem, proč se pořád držím v kontextu designu, který sice v rámci své tvorby pravidelně překračuji, ale zároveň jím nejsem omezen. Baví mě vytvářet objekty pro prostředí člověka, protože věřím, že jej mohou ovlivnit a jsou mu nejblíže. Zajímá mě to, že mohu určitým způsobem filtrovat něco, na co bude daný člověk následně narážet nebo si klást určité spekulativní otázky směrem do budoucnosti – například co by se stalo, kdyby šel vývoj trochu jiným směrem a jak by naše prostředí vypadalo, kdyby se v dané tematice udála zásadní změna. Z těchto myšlenek v poslední době často vycházím a má původní kolekce Metamorfózy byla hodně o materiálu, tvaru a prostředí, kdy jsem zabýval tím, že jsem nechtěl designovat, nechtěl jsem si vymýšlet celý koncept dopředu.

Naopak celý proces byl založený na tom, že mi vše vznikalo přímo pod rukama a dával jsem si různé restrikce, kdy jsem se třeba snažil zbavit gravitace a všechny postupy vrstvit tak, abych nikdy nevěděl, jak bude finální výstup vypadat. To vše se postupně vyvíjí do toho, že si představuji situace nebo určitou tematiku, která mě ovlivňuje a postupně začínám přemýšlet, jak by to asi vypadalo, kdyby dané prostředí bylo ovlivněno přesně takovou situací či zásahem. Tímto se v posledních dvou letech zabývám na různých rovinách. Výsledkem je, že v lidech probouzím určitou zvědavost, nebo vytvářím určitou možnost, kdy se mohou podívat, jak by to vypadalo, kdyby to bylo trochu jinak.

Pokud se budeme bavit o kategoriích, vždy jsem tvé objekty vnímal tak, že balancují na pomezí umění a designu a mají v sobě obsahový základ určitého účelného objektu, například lehátko, židle nebo lustr, který se nachází v jeho hlubokém DNA. Na druhou stranu ale to, čím je tato duše daného objektu obalena – jak vypadá – už přetéká daleko víc do kategorie volného umění. Proto mě zajímá, jestli to vnímáš podobně a jestli je tam určité záměrné potlačení funkce ve prospěch volného umění?

Já to vnímám tak, že existují dvě rozdílné kategorie. Člověk může být designér, který používá umělecké prostředky k tomu, aby se dostal k určité výpovědi, a nebo může být umělcem, který zpracovává užité objekty, které vychází právě z prostředí člověka, aby se k těm lidem dostal co nejblíže. Já v podstatě osciluji mezi těmito dvěma kategoriemi a myslím si, že jsem začal jako designér, který zpracovává užité věci na základě určitých uměleckých metod a pomalu se přesouvám spíše do umělecké pozice. Baví mě zpochybňovat dané očekávání a pohrávat si s užitým prostředím člověka. Zajímá mě tedy určitá výpověď a beru funkci jako nástroj, jak s člověkem interagovat. Proto si myslím, že se tam odehrává určitý přerod, což je pro mě zajímavé hřiště a způsob, jak se pohybovat v proměnlivých prostředích a kategoriích. Příkladem může být plastika pro výstavu v galerii Kuzebauch, která vyloženě zpochybňuje určité kategorie věcí a toho, jak je lidi vnímají. Zároveň tento přístup můžu přepnout do opačné polohy, kde budu moci zkoumat zase něco jiného. Tohle mě baví a zároveň mi to připadá jako nejupřímnější komunikace s divákem.

Tadeáš Podracký držitelem několika mezinárodních ocenění, včetně Czech Grand Design v kategorii objev roku, AD Design Award Germany a Vintage Reloaded. Foto: Magdalena Vojtekova

Posuňme se k realizaci. V rámci tvé tvorby je důležitá náročná metoda, která by se dala charakterizovat jako extrémní rukodělnost, což je zajímavé i z pohledu současnosti, kdy jde podobný procesuální přístup v podstatě spíše opačným směrem...

Jde mi vždy o autenticitu výpovědi, kterou vnímám velmi tělesně, což je důvodem, proč potřebuji být v tvůrčím procesu hodně integrovaný. Zároveň je to i určité vymezení se vůči konceptuálnímu přístupu, přestože ho v podstatě používám. Vědomě jsem se ale rozhodl, že chci využívat spíše tělesnost než intelektuální konstrukci. Proto jsem začal důvěřovat určitým vtěleným znalostem a zkušenostem a začal tvůrčí proces filtrovat skrze své ruce a tělo, které se stává do jisté míry důležitým hráčem procesu vzniku daného objektu.

Vytvářel jsem například videa, kde jsem se natáčel v průběhu tohoto procesu, a proto se také tato tělesnost silně promítá do mých objektů. Zároveň pokud pracuji s nějakou technologií, v poslední době například s roboty, tak vždy hledám způsob, jak ji zlomit k tomu, aby poslouchala fyzičnost těla. Snažím se ji použít jako nástroj, který reinterpretuje třeba otisky, které vytvářím svýma rukama. Proto odmítám pracovat s počítačem ve smyslu například návrhu objektu, protože se jedná o nástroj, který už ze své podstaty něco filtruje. Své objekty potřebuji dělat fyzicky a moderní technologie používat jako něco, co je schopno zprostředkovat například výrobu. Myslím si, že v tomto přístupu může ležet budoucnost těchto věcí a nesmíme se vzdát lidství, které je jejich součástí.

Jak se tento tvůj přístup proměňuje v rámci jednotlivých sérií?

Často se mi stávalo, že když jsem si vymyslel nějaký koncept, který se mi zdál konzistentní a dobrý a pak jsem jej začal realizovat, tak jsem zjistil, že není pravdivý – jde mi tedy v prvé řadě o pravdivost výsledku. Přestože mám v rámci všech sérií vybudovaný určitý koncept, kterého se držím, což je například součástí této výstavy, tak se v jisté chvíli nechávám unášet tvůrčím procesem, v průběhu kterého pak rozhoduji, jak bude daný objekt reálně vypadat. Na základě toho se snažím dílo kontextualizovat. Není tedy mým záměrem jeho finální podobu vymyslet dopředu, naopak reaguji na to, co dělá tělo, což je pak součástí tvůrčího procesu až do finální fáze dokončení práce. Výsledek pak většinou celkem přesně odpovídá tomu, co jsem na počátku chtěl, ale bez tohoto volného přístupu bych se k němu v podstatě nedostal. A jak jsi zmiňoval na začátku, právě tento přístup k tvorbě může být ta linka, která mi pomáhá být konzistentní a čitelný, přestože dlouhodobě pracuji s různými tématy.

V souvislosti s připravovanou výstavou jsme se bavili o inspiraci v lidových tradicích a mytologiích, kdy dané téma stojí na samotném počátku, v hloubce daných objektů a následně se rozplyne v tvůrčím procesu…

Ano, jeden z důvodů konkrétně pro tuto sérii je ten, že jsem si za poslední tři roky, kdy znovu žiji v České republice, začal všímat toho, že místní kultura a tradice jsou založeny na věcech, které mi připadají velmi bizarní. Například Velikonoce nebo pálení čarodějnic jsou tradiční rituály, které se ale společensky performují v určitém urbanizovaném kontextu města, což naprosto proměňuje jejich původní význam. Přestože si mnoho lidí tento původní význam ani neuvědomuje, tak daná tradice je tak silná, že stále dochází k udržení rituálu pomocí zvláštního sociálního propojení, které je symbolizováno prostřednictvím určitého artefaktu - například morana. To mi přijde hodně zajímavé a bizarní, na druhou stranu je ale také inspirativní vzít si tento jev, překlopit ho a zamyslet se nad tím, co kdyby naše prostředí, ve kterém žijeme a objekty, kterými se obklopujeme vypadaly trochu jinak a byly založené na tomto principu? Jak by to asi vypadalo? A na tom je založená tato výstava.

Mnoho objektů a nástrojů, které dnes používáme, má tisíciletou tradici, která je v průběhu času obráběla na základě určité kolektivní potřeby a funkce. Ty vlastně tento princip otáčíš a vytváříš alternativní způsob, jak tyto předměty mohou vznikat.

Já si uvědomuji, že daný artefakt vychází z určité kultury, která v nás je, ale zároveň má schopnost měnit chování člověka. Tak třeba židle, která vznikala v průběhu tisíců let – my víme, jak ji používat, ale zajímavé je právě zamýšlet se nad tím, co kdyby se celý vývoj ubíral trochu jiným směrem. Co by se stalo, kdyby naše společnost nebyla založená na hodnotách, na kterých je – jak by potom tyto artefakty vypadaly a jak by vypadala například architektura? A to mi přijde zajímavé.

Sprouting bone. Foto: František Svatoš

Pokusím se rozhovor posunout malinko dál a zajímá mě, jak se stalo, že jsi aktivnější a vystavuješ daleko víc v zahraničí než v Čechách? Zároveň už dlouho vnímám to, že jsi schopen si sám zprodukovat a prezentovat na velmi vysoké úrovni svou práci. Zajímá mě to proto, že jsem přesvědčen, že u nás je tato schopnost prosadit se ve vysoce konkurenčním prostředí v zahraničí pořád velmi vzácná.

Já věřím tomu, že v mé práci jsou nejdůležitější myšlenky, které jsou v ní obsaženy a schopnost je určitým způsobem verbalizovat. Uvědomil jsem si, že toto je nástroj, jak být srozumitelný. Bez konkrétního vysvětlení spousta lidí myšlenku díla nedokáže pochopit, a přestože dílo by mělo mluvit samo za sebe, tak ne všichni jsou tak senzitivní, aby dokázali odhalit, v čem spočívá. Proto si myslím, že toto je velmi důležitý moment, a sice nesoustředit se jen na vizuální stránku, ale zkoumat spíše to, čím daná věc opravdu je, co říká, jak s námi komunikuje a co přináší do určitého bazénu vědění daného oboru. V tu chvíli mi to přijde relevantní i pro zahraniční kurátory, kteří to pak dokáží lépe uchopit a zpracovat a stejně tak diváci. Věřím, že tohle je alfa a omega mého přístupu.

Souhlasím s tím, že právě srozumitelnost je tím důležitější, čím víc lidí rozdílných kultur má danou věc pochopit, vstřebat a předat dál – s čímž má velké množství tvůrců problém.

Samozřejmě je to ale práce, je to náročné a i já se to pořád učím. Zároveň je náročné se nad tím pořád zamýšlet, protože ona samotná tvorba je extrémně náročná a tvrdá a do toho člověk zároveň musí vstřebávat informace a hodně číst, aby byl relevantní a měl schopnost tohle všechno do svých věcí vkládat.

Ty jsi studoval na UMPRUM a následně v holandském Eindhovenu, hodně vystavuješ v zahraničí a spolupracuješ s barcelonskou SIDE gallery, proto mě zajímá, jaký vliv na tebe tyto zahraniční zkušenost mají?

Škola v Eindhovenu byla skvělá a také historicky v Holandsku vzniklo například hnutí De Stijl. Už samotný základ modernismu byl založený na tom, že umělci měli schopnost verbalizovat radikální myšlenky, které následně ovlivnily celou tvůrčí scénu. V devadesátých letech na tuto tradici navázal holandský Droog, který prakticky udal směr celosvětovému konceptuálnímu designu. A to v Holandsku pořád je, tento přístup je v začleněn do tamní akademické sféry, ale i profesionální infrastruktury, kde i instituce anebo výrobci se nebojí spolupracovat a vytvářet radikální koncepty. Tento přístup mě ovlivnil hodně a řekl jsem si, že se ve své tvorbě také nechci nijak omezovat, ale naopak hledat cesty jak i radikálnější přístupy uvést v život. Spolupráce se zahraničními galeriemi mně pomáhá moji tvorbu prezentovat ve správném kontextu, a to samozřejmě přináší nové příležitosti.

Přijde mi skvělé, že chceš určitou univerzální zkušenost, kterou jsi nabyl, předat dál. Od letošního roku jsi společně s Romanou Drdovou vedoucím ateliéru K.O.V. (Koncept – Objekt – Význam) na UMPRUM. Jaký byl důvod pro tvé rozhodnutí přihlásit se s Romanou do konkurzu na vedení ateliéru a kam plánujete výuku v ateliéru v následujících letech směrovat?

Rádi bychom ateliér drželi v materiálové rovině, myslím si, že je nezbytné, aby byl náš přístup založený na objektu a materiálech. Zároveň si ale myslím, že je zásadní, aby studenti začali pracovat a přemýšlet ze silnějšího teoretického základu a aby se jejich tvorba otevřela směrem k širšímu výrazu. Záměrem je, aby studenti nedělali jenom hezké věci, ale aby objevovali nová média, tělo nebo další nástroje a aby kriticky zpochybňovali daný objekt a jeho funkci v naší společnosti. To je něco, co bychom do výuky chtěli přinést a co mi připadá, že by mohlo být zajímavé i v širším kontextu.