Ptáme se

Miroslav Bambušek: Vytěžovat planetu a nemít vizi je strašná představa

Životní cesta dramatika a režiséra Miroslava Bambuška může být pro mnohé překvapivá, obdivuhodná, pro někoho divoká. Rozhodně však není jednotvárná. Z vyučeného zámečníka a strojníka s maturitou se pod vedením osobností, jako je profesor Sokol nebo docent Pinc, nakonec na Karlově univerzitě stal bakalář filozofie. Už během studijních let se v jeho srdci rozhořela láska k divadlu, poprvé zhmotňovaná v prostorech Lounské Vodárny. Miroslav Bambušek má dnes na kontě desítky divadelních inscenací, jež spojuje zejména sociální a politická reflexe dějinných událostí. Jeho nejvýraznějšími díly jsou patrně ucelené projekty Balkánská sezona, Perzekuce.cz a Cesty energie. Ten poslední z nich loni na podzim, po pěti letech skončil. V Bambuškově oblíbené Dejvické nádražce jsme mu věnovali jedno svižné ohlédnutí.

Miroslav Bambušek: Vytěžovat planetu a nemít vizi je strašná představa
Miroslav Bambušek: Vytěžovat planetu a nemít vizi je strašná představa

V kontextu českého divadla vynikáte výběrem ožehavých témat dějin, kterými se zabýváte prakticky od začátku své kariéry. Posledních čtyři roky jste pracoval na ucelené divadelní tetralogii Cesty energie, jak jste k ní dospěl?
Nepřišla zčistajasna, předcházely jí jiné dlouhodobější projekty. Ať to byla Balkánská sezona (v letech 2002–2004), nebo po ní velká a strašně důležitá Perzekuce.cz. Reflexe českých dějin, otázky na naše kořeny jsou jedna věc, ale jak pokračovat dál? Říkal jsem si, že fenomén jak blázen jsou zdroje, je to náboženství současnosti. Šílený náboženství! Proto vznikly Cesty energie, které se mnou realizoval producent a kamarád Ewan McLaren.

Skutečnost, že zdroje považujete za náboženství, asi vysvětluje váš nedávný výrok v jednom rozhovoru, totiž že určují naši identitu.
V minulých dobách identitu určoval například kněz, jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Vyznal se v písmu a z něho bral svou moudrost a sílu, které dovedl předávat dál. U něj se lidi shromažďovali, na něj směřovali svoje otázky, prosby a touhy, jemu otvírali svá srdce a jeho temné stránky. Dnes se shromažďujeme někde jinde: na dálnicích, v supermarketech, na plážích a sjezdovkách, v bankách. A všechna tato naše shromažďování mají za cíl jen jediné: pohodlí. Jako bychom neměli žádný problém, nepotřebujeme žádného prostředníka v komunikaci s Bohem. My se rovnou modlíme před hromadou haraburdí za to, aby ta pohoda nikdy neskončila. Ale pojďme od toho paušálu. Ano, energetické zdroje určují naši identitu tím, že nám umožňují pohodlný život. Ale třeba se mýlím. Strašně rád bych se mýlil.

V Cestách energie jste se věnoval zejména historické problematice získávání zdrojů, bojům o ně, neohleduplnosti vůči lidem v zemích, kde se těží…
Každá ze čtyř hlavních částí měla konkrétní dějinný rámec, všechny se týkaly našich dějin po roce 1945. Začaly u historie, ale postupně přirozeně prorůstaly do současnosti. V první části, inscenaci Zdař bůh, jsme se zaměřili na padesátá léta a exploataci uhlí v první pětiletce. Pak se dělala Voda, jejíž syžet se vztahoval ke stavbě vltavské kaskády. Další inscenace, Uran, byla lehce zakotvená v Jáchymově na třídičce uranu, ale její druhá půlka měla přesah do současnosti. A v případě posledního dílu – Ropy – se jedná o současnost, o Ázerbájdžán a o nás v tomhle světě. Každá inscenace měla navíc svůj předstupeň ve scénickém dokumentu, což je důležitý formát dokumentárního, vzdělávacího pořadu.

Čtyřdílný cyklus Cesty energie, který připravilo o.s. Mezery, se zabýval závislostí fungování lidské společnosti na konzumaci energie, ale i problematikou akvizice či zpracování zdrojů potřebných pro její výrobu. Fotka je z inscenace Zdař bůh!, která se mezi lety 2009 – 2011 hrála v ostravském Dole Michal.

V případě Ropy se jedná o současnost - o Ázerbájdžán a o nás v tomhle světě. Vždyť z Ázerbájdžánu naše země bere dva miliony barelů ropy ročně. (foto z inscenace Ropa)

„Na třídičce uranu pracovali převážně kněží a byla to ta nejhorší práce, která tam byla. A i když postupně umírali, udržovali si pořád tu svou sílu, víru a naději.“ Uran se odehrál v bývalém hlavním velení protivzdušné obrany ČSSR, v Drnově u Slaného.

V případě Uranu se Cesty energie asi nejvíc dotkly problému hospodaření se zdroji a dopadu na životní prostředí. Do jaké míry se zajímáte o tuto část problému?
To je těžká otázka. Když se tím tématem člověk zabývá, tak vidí i důsledky exploatace. A vidí taky všechny ty lidi, kteří stojí frontu na benzin. Vidí nás všechny, jak se strachujeme, aby nám nedošel plyn. A přitom se vůbec nezabýváme tím, jak to vypadá na místech, kde se ty suroviny berou. S jakými životními příběhy se to pojí. Můj vklad je asi hlavně ten, že se tím zabývám v performancích. Na Greenpeace demonstrace nechodím, ale těch lidí si vážím a jsem rád, že to dělají. Formátů, jak se k tomu problému vztahovat, je mnoho, já jsem zvolil živý umění.

Takže k ekologickým otázkám vztah máte.
No samozřejmě! To s tím úzce souvisí! Třeba Uran v tom byl těžce namočený. Hlasování o prvním úložišti radioaktivního odpadu bylo ryze současný a bylo kyselý, hořký, nebylo to nic příjemnýho. Nikdo ze současníků, kteří se ho účastnili, z toho nevyšel s čistým štítkem. Nikdo nemáme čistý štítek. Můžeme nadávat, plakat, ale šílený na tomhle je právě to, že jsme v pasti všichni, aniž by se nás někdo ptal! Jsme součástí světa, který planetu ničí! Každý z nás proti tomu může povstat, ale musí mít pořád na paměti, že ty zdroje také využívá, také na nich závisí!

Co s tím děláte vy?
Jedinou cestou je určitá šetrnost. U nás doma to není tak, že by tekla voda proudem, lidi se sprchovali dvakrát denně, že by se topilo jak o život, chodilo se v trenkách po bytě. A pak je na místě s tímto pohledem vstupovat do polis. Není to jenom o divadle. Je to o tom, že člověk žije politicky tím, že pečuje o vztahy s tím, co se ho bytostně týká. A je toho dost, co se nás bytostně týká – stačí si to jenom připustit. Není to tak, že bych udělal inscenaci a pak na všechno kašlal.

V jednom rozhovoru jste mluvil o tom, že jenom vytěžujeme, ale nehospodaříme, a hlavně neděkujeme. Jako by takové tvrzení mělo spirituální přesah.
Ano. Protože pro nás jsou zdroje jen matérie, o které si myslíme, že si s ní můžeme dělat, co chceme. Nevnímáme je jako paměť, jako stopu života, který už minul. Ať už je to uhlí, plyn, ropa nebo voda, která je nejvíc živá. To je život sám! Nese v sobě paměť, kterou denně polykáme a která se do nás propisuje. Ale my těm zdrojům neděkujeme! Mám pocit, že děkování by se mělo promítnout do samotného každodenního zacházení s nimi – s těmi minulými životy, s tou pamětí.

Jak zpětně hodnotíte přínos své práce na tetralogii Cesty energie? Mám na mysli zejména jejich vliv na publikum, ale i na samotné herce.
U diváků jsem to nikdy neřešil, protože to nejde. Většinou se s nimi nepotkám. Když se v divadle nebo v kině rozsvítí a sál je zase prázdnej, tak nevíš, co v nich zůstalo. Doufáš, že něco ano. Ale co se týče blízkých spolupracovníků, tak to máš kus od kusu. Jsou lidi, kteří tu věc berou jako práci, a jsou lidi, kteří ji berou jako poslání. Cítím, když s někým při práci rezonuju v tom smyslu, že to pro nás nekončí zkouškou, ale že rozpravy o těch tématech pokračují i mimo ně. Toho si cením. Samozřejmě, že jsou i diváci, pro něž jsou ta témata důležitá. Ti mi pak i píšou nebo se setkáme. Ne po špílu, ale někdy jindy. A to tě pak těší, protože si říkáš, že to zas tak není jen tvoje záležitost. Takových reakcí a vazeb je logicky málo. Často ale přemýšlím, jak se k lidem dostat blíž... (Špačkem kreslí do popela v popelníku anarchistické „Áčko“)

Ve Studiu hrdinů můžete v současné době navštívit inscenaci Pustina, kterou Bambušek vytvořil společně s DG 307 a s Pavlem Zajíčkem. „To je cenná věc, vnitřní, jakoby apolitická.“

Dělat osvětu je vaše poslání? Proto jste začal dělat divadlo?
V určité době mi došlo, že když něco dělám, tak pro to musím hořet. Úplně na začátku, což bylo v roce 1996, to byla fascinace tím, že můžeš zhmotnit nehmotné. To, co je mezi slovy. A po pěti, šesti letech k tomu přišly další věci. Pro mě je poslání, když vytahuju témata nebo problémy překračující standardní živé umění. Podle mě má umění překračovat samo sebe, aby před sebou samým mělo opodstatnění. Pronikám do souvislostí společenských věd, protože jsem vyšel z těchto kořenů. A divadlo by mělo být zrcadlem skutečnosti, ježíšmarjá! Nebo zrcadlem lidský duše. Pro mě není o estetice, ale o obsazích, které si říkají o formu. To je ten důvod, proč pro ty věci můžu dýchat, proč je můžu milovat. A po mě nastoupila na uměleckou dráhu spousta lidí, kteří možná dělají něco podobného.

Byli jste s vaší skupinou první, kdo u nás s těmito tématy začal?
Troufám si říct, že jsme v roce 2000 byli první. Ale na druhou stranu, co je to prvenství? Poměrně relativní záležitost. Mohli bychom vzpomínat na Nikolu Teslu. Ten byl první ve spoustě věcí, ale moc se s tím nezdržoval. Nezajímalo ho, jestli byl první, ale že objevil něco, co mu otevírá další možnosti v jeho hledání. To je dost důležité i pro mě. Nic takového jako prvenství ani neexistuje. Abychom se vrátili zpátky k počátku vizuálního umění, třeba do Řecka, tak tam by nám na téma prvenství řekli, že je to hybris, že je to pýcha. Protože jestli člověk nakonec na něco kápne, tak to není tak docela jen jeho zásluha. Ve starověkém Řecku k tomu měli dost co říci bohové.

Řeč byla i o vaší šetrnosti. Vaše projekty mívají hodně nízký rozpočet. Hodně používáte kulisy, rekvizity nebo kostýmy, které mají už něco odžito. I kdyby vám navýšili rozpočet třeba trojnásobně, šel byste pořád tou samou cestou?
Investoval bych to do lidí, ne do materiálu. Aspoň bych to mohl vrátit těm, kteří se mnou pracují už dlouho a kteří skutečně něco dělají. Mohli bychom spolu zkoušet delší dobu za víc peněz, protože u mě hrají za patnáct set, což je úplně k smíchu. Všichni to dělají kvůli mně, kvůli těm tématům a kvůli nějakému ohni, co je mezi mnou, tím tématem a jimi.

Takže byste nechtěl investovat třeba do výpravy.
Výpravu jsem schopen realizovat různě. Spoustu věcí si člověk může půjčit, mnohdy je získávám pod nějakým barterem nebo dobrým vztahem. Takže kdybych měl víc peněz, zaplatil bych i ty, kteří mi ty věci zadarmo půjčují. Jako třeba všechny ty instituce a lidi, kteří mi pomáhají na dobrý slovo, protože cítí, že ty věci jsou důležitý. Ale třeba jo, třeba bych si tam odněkud z Uralu dal přivézt něco, co tady nemáme.

Narazil jste na herce. Jejich výběr se odvíjí od toho, do jaké míry souzní problematikou inscenace, nebo dochází i k názorovým střetům?
Můj volný tým čítá asi padesát lidí, které různě vyzývám do různých projektů. A ten tým se neustále rozšiřuje. Beru lidi, ze kterých mám pocit, že jsou flexibilní, schopní ledasčeho, třeba i vydržet extrémní podmínky. A že jsou to lidi s intelektuálním přesahem. To jsou moje měřítka. Co se týká střetů, konfliktů, tak za ty jsem rád, když jsou produktivní, posouvají inscenaci dál a vytvářejí novou energii.

Máte nějakou vizi stran využívání přírodních zdrojů a nakládání s nimi? Vidíte naději na změnu?
Stejně jako Tesla vidím šanci v šetrnosti a ve využívání obnovitelných zdrojů. Vytěžovat planetu a nemít vizi je prostě strašná představa. To, že ještě pořád jedeme na benzin, je pravěk. Už bychom dávno mohli jezdit třeba na vodík, ale zejména lobby těžařských firem je silnější. Jak člověka naučit být šetrný? Jak ho přesvědčit, aby couvnul ve svých potřebách? Je to těžký. Myslím si, že člověk by měl začít od dětí a od lidí, s kterými je v nejbližším kontaktu. Může to být v rodině, může to být v komunální politice. Jen v malém okruhu lidí cítíš nějakou rezonanci. Můžou to být jenom lidi, se kterými jsi z očí do očí a u kterých máš pocit, že ti rozumějí a slova a činy nepadají jako hrách na zem. Je to těžká věc, ale nemůžeš mít vysoký nároky. Vždycky to začíná od jedince!

„Scénický dokument je důležitý formát dokumentárního, vzdělávacích pořadu. Pracuje se v něm s primárními a sekundárními historickými prameny, které jsou prezentovány živou formou na místech s konkrétním zdrojem spojených.“ Na fotce vlevo Martin Finger, coby Nikola Tesla ve Faradayově kleci.

Říkáte, že to začíná od jedince, ale lidi přeci mají sklony ke stádovitosti. Velké změny se uskutečňují přes masy.
Já si tím nejsem jistý. Masa je strašně těžko zvladatelný „materiál“, nedá se mu věřit. Je to něco, co nemá „intelekt“, reaguje to na základě silných impulzů. Mase není vlastní rozmysl a soustředění. Ty silné impulzy přicházejí vždy od jedince, od silné individuality, třeba velmi nenápadné individuality.

Nerýsují se vám nějaká nová témata z oblasti zdrojů?
Do budoucna může být hodně zajímavé téma lidských zdrojů, což je zvláštní krok zpátky, do zkolonizované Afriky, nebo taky krok vpřed, do tvrdé současnosti. A pak mě dost zajímá fenomén vesmíru. S čím komunikujeme a nevíme o tom. Respektive co komunikuje s námi, čemu podléháme.

Předpokládám, že mimozemské civilizace nemáte na mysli.
Ne, myslím záření, energii proudící vesmírem, které jsme součástí. Země není planetka sama o sobě. Když jsou výbuchy na Slunci, tak to s námi hýbe. Myslíme si, že máme migrénu nebo že jsme něco špatného snědli, ale třeba je to z úplně jiných důvodů. Taky bych se chtěl věnovat fenoménu Země – matky, Gaie. Bereme ji úplně jako něco samozřejmého, jako další „mrtvý“ zdroj. Naše odtržení od toho, co nám dává život, je skutečně velký problém. Už nežijeme venku, v exteriéru jako dřív, ale v zavřených domech, ve svých azylech, ve svých malých vězeních. Městský člověk už dávno pozbyl přímý kontakt se zemí, s vesmírem, se vším, co na nás neustále konstituuje. Spousta světů není vidět a není racionálně zpracovaná. Myslím, že vzdělaní vědí, o čem mluvím. A internet nám v tom fakt nepomůže. Naopak.

„Už nežijeme venku, v exteriéru jako dřív, ale v zavřených domech, ve svých azylech, ve svých malých vězeních."

Mluvil jste o obnovitelných zdrojích. Některé způsoby jejich využívání jsou kontroverzní a jejich přínos je sporný. Například v případě solárních panelů z Číny je prý ve výsledku uhlíková stopa větší než při výrobě srovnatelného množství energie z neobnovitelných zdrojů.
To je samozřejmě problém. Ve chvíli, kdy na to jdeme s velkým byznysem a s vidinou výdělku, tak to vždycky zavání průserem. Když do toho přijde hrabivý lidský faktor, tak je úplně jedno, co to je, a vždycky to dopadne špatně. V tomhle byl opravdu předskokan Tesla. Byl rok 1900 a on už mluvil o obnovitelných zdrojích.

Zase jsme u Tesly a jeho vizí. Kam vlastně směřovaly?
Byl humanista, věřil v člověka. Měl pravdu v tom, že globalizace přinese mír. Že spolu budou lidi víc komunikovat, a tím pádem bude míň zapouzdřených, skrytých nenávistí, eskalujících do válek. My jsme se ale samozřejmě dostali tam, kam se on ve svém uvažování nedostal – hned víme, když se někde něco podělá, ale nic se nestane. Pro většinu z nás je to dobré leda v tom, že jsme rádi, že se nás to netýká. Tesla nevzal do hry lidskou lhostejnost a pohodlnost, protože byl idealista.

Proto se také nechal okrást a skončil v bídě.
On byl v podstatě básník, tak skončil tak, jak správný básník skončit má. Opuštěnej, bez prachů, s velkými sny. Na druhou stranu si velmi zvykl na mediální pozornost. Býval na titulních stránkách, což pro něj samozřejmě nebylo dobré. A pak ve stáru, když už dlouho žil v ústraní, na okraji zájmu, vždycky vyhodil nějakou kachnu, jako například paprsky smrti.

To už ale není moc humanistické.
Humanistická byla úvaha, že když máš takovou zbraň, tak si na tebe netroufnou. V tom měl trochu pravdu, protože nukleární zbraně vlastně přinesly mír. Díky nim nastala studená válka, protože najednou bylo jasné, že do toho není možné jít. Že by byl fakt konec! Ale nechci předbíhat.

O Teslovi jste napsal a zrežíroval scénický dokument Prorok elektrického věku. Jak souvisí s tetralogií o zdrojích?
Jednoduše by se dalo říct, že projekt Cesty energie Teslou skončil. Byla to taková korunka o člověku, který energii pochopil ve své podstatě. On říkal, že je přítomná všude. Že je všechno, co vidíme, a my jsme toho jenom součástí. Byl to úplně jiný pohled na téma energie a víc už o ní nebude. Teď dlouho nebude nic, protože jsem se vyšťavil. Dělal jsem jednu věc za druhou.

„Jsem améba, rozskočená mezi žánry."

Co vás čeká pak?
Mám před sebou hraný film, který se má začít připravovat v dubnu, a dá-li pánbů, začne se točit v září, říjnu. Film se bude jmenovat Uprostřed noci a jeho tématem je fenomén noci a odvrácená strana duše, která se v noci probouzí. A do té doby budu makat rukama. Když nemám práci v uměleckém světě, tak dělám kováře, zahradníka, zedníka. Prostě tyhle obyčejné práce, při kterých si uvolňuju hlavu a díky nimž se taky cítím svobodný. Jsem améba, rozskočená mezi žánry.

V jednom rozhovoru jste kritizoval přílišnou orientaci studentů na humanitní obory. Současně to, že lidé už nechtějí pracovat rukama, zhmotňovat. Sám jste ale vystudoval Institut základů vzdělanosti (dnešní Fakulta humanitních studií, pozn. red.). Myslíte si, že by humanitně vzdělaní lidé měli mít podobný základ v praktických oborech, jako máte třeba vy?
Přinejmenším se to může hodit. Nerad bych cokoli komukoli radil, ale je prostě důležitý neztratit kontakt s lidmi, kteří každý den dělají normální, nejlépe těžkou práci. Neztratit kontakt sám se sebou, se svým tělem, které podléhá fyzické zátěži. Makat do úmoru. Je to taky dobrá cesta, jak nevyměknout na těle i na duchu. Fyzická práce osvobozuje, a to hlavně hlavu.

Má pro vás práce s matérií také nějaký spirituální nebo metafyzický rozměr?
Je to pro mě kontakt s něčím, co je skutečné. Umění je strašně chvějivý, nezbadatelný, živý a velmi pomíjivý formát. Kdežto třeba kopání výkopů je hmatatelné, a v tom taky jinak radostné. Když děláš inscenaci, tak nezůstane nic, jenom vzpomínka. Ale když zasadíš sto stromů, tak ty tě přežijí a bude se z nich radovat někdo úplně jiný. A to je další rozměr, radost a satisfakce jako prase!