Jak to vidí
Jana Klápová: Polovina balených potravin v našich supermarketech má zvláštní pachuť. Víte proč?
„Jsem jenom turista. Chci jen udělat nějaké fotky,“ to byly moje nacvičené odpovědi na všechny otázky místních lidí ve vesnici Bukit Duabelas (Dvanáct hor) na hranici stejnojmenného národního parku, nejmenšího na indonéském ostrově Sumatra. Články o návštěvách cizinců v této oblasti jasně varovaly: výzkumníci, novináři ani obyčejní šťouralové, ke kterým se řadím já, tu nejsou vítáni.
-
Jana Klápová: Polovina balených potravin v našich supermarketech má zvláštní pachuť. Víte proč?
Několik dní, které zde strávím, budu tedy vystupovat jako obyčejný turista, který se jaksi omylem dostal do džungle. Hned při mé první výpravě za místním kmenem Suku Anak Dalam se naštěstí ukáže, že s tím nebudu mít potíže. Po zboření několika můstků přes vodní toky, které protkávají prales, nesčetných pádech do proudu a po nekončícím opakování otázky „Je to ještě daleko?“ si už nikdo nemyslí, že jsem přijela v čemkoliv rýpat. A tak mi rozveselení domorodci začali líčit svůj život.
Život v tropickém lese
Suku Anak Dalam neboli Orang Rimbo (Lidé z lesa) je původní kmen provincie Jambi a zároveň jeden z posledních sumaterských kmenů, jehož část stále žije nomádským způsobem života plně závislým na tropickém lese. Ze zhruba dvousettisícové komunity si však do dnešních dnů zachovalo tradiční způsob života jen patnáct set jedinců.
Tito lidé se živí především sběrem lesního ovoce a lovem drobné zvěře. Ochotně ukazují, jak se dá z materiálů nalezených v lese připravit past na hlodavce či divoká prasata. Ptám se, jestli nějaké prase skutečně chytíme. „Není správné období,“ zní obligátní odpověď na jakoukoliv otázku, jakási obdoba mého „Jsem jenom turista.“
Specialitou těchto lidí je sběr lesního medu z korun stromů vysokých až padesát metrů. Některé rodiny si již osvojily zemědělské znalosti a pěstují maniok a další plodiny. Členové kmene stále udržují tajemné rituály, které vám rádi popíší, ale nikdy se jich jako člověk z venku nebudete moci zúčastnit.
A tak se dozvídám o mystickém polokeři sentubung, kterého se v lese nesmím ani dotknout, natož ho poškodit. Kůra keře se položí na hlavu novorozeného dítěte během rituálu, při němž místní stařešina vybírá pro nového člena kmene správné jméno. Jméno má pro lidi z kmene Suku Anak Dalam hluboký význam. Pokud někdo zemře, jeho jméno se již nesmí vyslovit a celá rodina se musí přestěhovat na jiné místo. „Chceme zůstat žít v lese, protože ve městě je moc velké horko. Ale lesa už je málo a my nemáme dostatek prasat a ovoce pro naše rodiny. Navíc už není téměř kam se stěhovat,“ říká žena oblečená pouze do kusu batikované látky kolem pasu.
Děti z kmene Suku Anak Dalam (foto: Jana Klápová)
Pomalu začínám pronikat do problémů, které tyto lidi pronásledují. Kromě zbývajících kousků tropického lesa obklopují vesnici především nekonečné plantáže palmy olejné. Tato „zelená poušť“ uzamkla neprodyšně celé daleké okolí národního parku. V omezeném prostoru šedesáti tisíc hektarů lesa již není dostatek kapacity na obnovu populací zvířat a les pomalu odumírá. Lidem hrozí násilné vystěhování, cizincům šťouralům zase vykázání z oblasti (a proto má opatrnost).
Plantáže na úkor pralesa
Proč to všechno? Palmový olej je nejlevnější rostlinný olej na světovém trhu a obsahuje ho polovina všech balených potravin v našich supermarketech. Najdeme ho i v kosmetice, čisticích prostředcích, krmivech pro zvířata a také v bionaftě. Palma olejná má ze všech olejných rostlin zdaleka největší výnos a je nenáročná na pěstování. Se stoupající poptávkou se však její výhody stávají prokletím pro místní obyvatele, ekosystémy a již tak ohrožené živočišné druhy, jako je orangutan nebo tygr sumaterský.
Mnoho palmových společností argumentuje tím, že odvětví zaměstnává v některých místech velkou část populace. Místní, se kterými jsem se setkala, si však stěžovali, že o práci spíše přišli. Drobní zemědělci přišli o půdu, na které po generace pěstovali rýži a další základní plodiny, o les, který jim dával různé produkty (například ovoce, damarovou pryskyřici, ratan a podobné), vodní zdroje byly otráveny. Slibovaná práce na plantážích uživí jen malé množství lidí – na udržování a sklizeň obrovských ploch stačí několik většinou jen sezónních dělníků, kteří pracují za mizivé mzdy (asi 2 000 Kč měsíčně pro muže a jen polovina pro ženy), bez ochranných pomůcek, bez smlouvy, bez pojištění.
Děti z kmene Suku Anak Dalam na palmové plantáži. Vykácený les a vůz s plody palmy olejné. (foto: Jana Klápová)
Palmový průmysl má velký podíl na tvorbě indonéského HDP, avšak už i významní ekonomové se shodují, že rostoucí HDP se nemusí nutně promítnout do vyšší kvality života obyčejných lidí. Indonésie je v tomto ukázkový případ. Bohatnou především velké národní a nadnárodní společnosti s mezinárodním kapitálem, které často odvádějí vydělané peníze pryč ze země skrze daňové ráje a další nezanedbatelná část zisků slouží ke korupci.
Na Sumatře jsem byla svědkem toho, že se v oblastech, kde se palmy olejné pěstují, nedá o pokroku a dobrých životních podmínkách místních lidí vůbec mluvit. Lidé žijí v chatrčích z prken, v toxickém prostředí, bez možnosti získat jinou práci než občasný sběr plodů palmy olejné, protože ta zabírá veškerou zemědělskou půdu.
Palmová plantáž z letadla (foto: Jana Harušťáková) a mladík z kmene Suku Anak Dalam u vykáceného lesa (foto: Fatris M. Faiz)
Co s tím?
Nejlepším řešením je omezit spotřebu produktů, které palmový olej obsahují. Jde často o produkty s malou výživovou hodnotou, které naše tělo stejně nepotřebuje (například sušenky, smažené brambůrky, popcorn a kakaové pomazánky). Druhou možností je nahradit palmový olej místními surovinami, u nás třeba olejem řepkovým.
V historii jsme si museli vystačit víceméně s tím, co jsme byli schopni sami vyprodukovat. Až v posledních dvaceti letech hojně využíváme možnost dovozu surovin a výrobků z jiných kontinentů. Při nákupu obvykle více než cokoliv jiného rozhoduje právě nízká cena. Tak vznikají nevratné škody nejen na vzdálených kontinentech, ale také u nás. Náš průmysl, drobné podnikání a zemědělství odumírají spolu s tropickým lesem.
Zřejmě „je správné období“ přijmout zodpovědnost za naše každodenní rozhodnutí.
S nacvičenou hláškou „Jsem jenom spotřebitel. Chci jen udělat nějaký nákup,“ nelze už v dnešní době před lidmi z kmene Suku Anak Dalam, tygrem sumaterským ani před sebou samotným obstát.
Jana Klápová vystudovala Institut tropů a subtropů na České zemědělské univerzitě. V letech 2008 – 2009 studovala indonéštinu na Universitas Andalas na ostrově Sumatra v Indonésii. V letech 2011 – 2013 pracovala jako analytička potravinové bezpečnosti v Glopolis, o. p. s., což jí umožnilo zúčastnit se další výpravy na Sumatru, tentokrát s cílem prozkoumat problematiku palmy olejné přímo v terénu. Díky této cestě vznikla výstava fotografií a brožura „Na čem (se) smaží Indonésie“. V současnosti se věnuje hlavně spolku Spolurádi o. s. (volnočasové aktivity pro lidi s postižením i bez) a koordinuje projekt centra pro osoby bez přístřeší v Benešově.
ilustrace: Barbora Tögel
2. 12. 2014
.jpg)
Aktuálně
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
20. 12. 15:39
Děkuji za rozhovor, TEXTILE MOUNTAIN i jeho zakladatelka jsou neuvěřitelné plní energie, že ...
Michael Rada - Textile Mountain zachraňuje látky od designérů stejně jako kvalitní metráž, jaká už se nevyrábí
15. 11. 13:02
Dobrý den, děkuji za další zajímavý článek. Rád bych upřesnil, že v některých z ...
Michael Rada - Recyklovaná jízda: Skateboardy z leteckých součástek i rybářských sítí
18. 10. 16:13
Dobrý den, děkuji za zajímavý příspěvek. Je škoda že autoři nejnovějších publikací, ...
Michael Rada - Řemesla, 1. díl: Proč v Evropě mizejí umělecká řemesla a jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna?
