Téma týdne

Instantní náhražka jídla budí emoce i otázky. Je práškový Soylent zdravější a ekologičtější než bio cuketa?

Jídlo je emocemi nabitý materiál. Vyznačuje se nejen nutričním složením, ale i ekologickým dopadem a kulturními významy, které si s jednotlivými potravinami spojujeme. O maximální efektivitu při získávání živin se snaží fanoušci nutričně vycizelovaného práškového koktejlu Soylent, který má nahradit běžné potraviny. Šetří čas, energii a možná i přírodu. Jde o cestu do pekel nebo o stravu budoucnosti?

Instantní náhražka jídla budí emoce i otázky. Je práškový Soylent zdravější a ekologičtější než bio cuketa?
Instantní náhražka jídla budí emoce i otázky. Je práškový Soylent zdravější a ekologičtější než bio cuketa?

V antickém Řecku lidé svým bohům připravovali rituální pokrmy, které se sami neodvážili ani ochutnat; středověká šlechta stolovala striktně oddělena od svých poddaných a menu servírovaná na mezinárodních politických zasedáních jsou populárním tématem dnešních médií. Indický premiér Nárendra Módí je hrdým vegetariánem a jeho PR tým s oblibou zdůrazňuje morální kredit obsažený v jeho dietě. Informuje ale také o tom, že zatímco Módí na výjezdním zasedání obědval jednoduchou nekořeněnou rýži, jeho pákistánský protějšek si dopřával mastné porce halal hovězího.

Tomio Okamura se nešťastně zmítá v mediálním humbuku kolem zmínky svého stranického kolegy o muslimech, prasátcích a kebabech. Neotesaná image hlavy českého státu je pravidelně přiživována zprávami o tom, co všechno zase prezident dokázal sníst a vypít. Ministr Andrej Babiš je oslavován i zatracována za to, kolik jídla stihl vyrobit a prodat.

Kromě nutričního indexu bychom mohli zavést i index emocionální
Francouzský právník a gurmán Jean Anthelme Brillat-Savarin kdysi řekl, že jsme to, co jíme. Římský filosof Lukrécius naopak navrhl, že nás definuje spíš to, co z nějakého důvodu jíst nemůžeme nebo nechceme, a antropolog Arjun Appadurai jídlo popisuje jako vysoce kondenzovanou sociální skutečnost a „unikátně plastické zhmotnění kolektivní reprezentace”. Jídlo je zkrátka citlivé společenské téma a kromě nutričního indexu potravin bychom proto mohli začít uvažovat i o zavedení indexu emocionálního.

Co, kde a s kým (ne)jíme, je součástí našeho vztahování se k okolnímu světu, k určování našeho místa v něm.

Mnohé z nás k jídlu pojí láska i nenávist. A dalším pádným důvodem, proč se o sentiment vepsaný do našich chuťových buněk zajímat podrobněji, je idea, která stojí za Soylentem. Instantní nutričně vycizelovaný koktejl, který se prezentuje jako absolutní náhrada potravy, u většiny diskuzních stolů funguje doslova jako emocionální časovaná bomba. Podívejme se na ni podrobněji.

Práškový koktejl Soylent jako výživa na míru
Bez shánění, připravování, kousání a trávení tuhé stravy bychom dle příznivců Soylentu měli ušetřit čas, peníze i pocity úzkosti z nedopnutých džín. Základem této perfekcionistické stravy je práškový mix přírodních a syntetických surovin. Prášek obsahuje převážně rýžový protein, ovesnou mouku, maltodextrin, arabskou gumu, řepkový olej a směsi vitamínů a minerálů. Složky jsou namíchány tak, aby plně pokryly průměrnou denní dávku makro i mikronutrientů, které lidské tělo potřebuje k fungování.

Futuristické nadšení na sociální síti Twitter.

Složení Soylentu není unifikované, jedná se totiž o tak zvané crowdsourcingové jídlo, které je vyvíjeno a upravováno online komunitou konzumentů. Na webu diy.soylent.me má každý člen možnost upravit si základní recepturu podle svého, respektive podle cílů, kterých chce konzumací Soylentu dosáhnout. Ti, co chtějí zhubnout, redukují sacharidové komponenty prášku, kdo naopak touží nabrat na tělesné hmotě, přidává bílkoviny. A jsou i tací, kteří svůj personalizovaný DIY (do it yourself) recept utvářejí na základě svého genetického kódu (tak zvaná nutrigenetická dieta). V online Soylent kuchařce je tak v současné době přes 3 800 receptů, volně reprodukovatelných a upravovatelných podle potřeb jednotlivých zájemců.

Samotná prášková hmota je v oficiální verzi dodávána původcem myšlenky Soylentu Robem Rhinehartem a jeho kalifornskou společností Rosa Labs, personalizované verze si pak musí každý vyrábět sám. Protože je ale Soylent veden duchem open source, tedy myšlenkou volného sdílení zdrojů a informací, objevují se po světě řady alternativních distributorů, kteří míchají různé modifikace nutričního prášku a nabízejí je ke koupi ve svých online shopech (aniž by se dostávali do právních konfliktů s oficiálním marketingem Soylentu). K dostání jsou tak například produkty jako Schmoylent, Joylent, Queal, Ambronite nebo česká verze s názvem Mana.

O jídle každý něco ví, každý s ním má svou vlastní zkušenost a má na něj nějaký názor. O vzniku Soylentu, který budí emoce i naděje, si můžete přečíst v článku z minulého roku.

Ekologicky příznivé. Nové amarouny šetří energii i krajinu
Na myšlence Soylentu a všech jeho kopiích je inspirativní nejen idea volného sdílení a hromadné kolaborace lidí z různých koutů světa, diskutujících o různorodých aspektech a vylepšeních soylentové stravy, ale také jeho „nenápadný” ekologický přívlastek. Pijáci „soylentů” (jak práškové superpotraviny navrhuje označovat Rhinehart), kteří nutričním práškem nahrazují svůj denní příjem potravy, totiž zároveň – jakoby mimoděk – snižují počet svých návštěv supermarketu, i obsah svých odpadkových košů v kuchyni.

Ne snad, že by se nějak vyvazovali z kapitalistického systému produkce poživatelných komodit. I když je Soylent svébytnou obdobou amarounu, stále se jedná o hmotný prášek, jehož komponenty je potřeba někde zakoupit. Vzhledem k jeho složení se pak nabízí možnost, že by se ušlý zisk potravinových gigantů jednoduše přesunul do rukou gigantů farmaceutických.

Je však nasnadě, že tři dávky prášku denně (to je dle údajů na webu Soylentu přibližně 440 gramů) jsou na výrobu méně ekologicky náročné, než obvyklé denní menu značného počtu městských obyvatel. Utopická, či snad dystopická představa o přechodu k práškové superstravě by s sebou ve své extrémní formě eventuálně nesla i zrušení velké části zemědělské produkce, což je myšlenka divoká, leč v jistém smyslu relevantní.

Soylent a jeho odraz na virtuálních sociálních sítích.

Zvířat a rostlin jsme již snědli dost?
Množství půdy a energie potřebné pro globální produkci zemědělských výrobků totiž tvoří jednu z nejnáročnějších položek v zatěžování životního prostředí. V současné době jsou lidé z mnoha geografických oblastí definováni tím, že se jim nedostává různých základních druhů potravy – tedy s odkazem na Lukrécia „jsou tím, co nemohou jíst”. Podle různých prognostik, mezi které patří i vědecký článek z minulého roku Quantifying the causes of the global food commodity price crisis, se bude globální nedostatek potravin dále rozšiřovat.

Myšlenka Soylentu je tedy prostá. Pojďme zapomenout na to, že je potřeba jíst rostliny a zvířata (kterých už jsme snědli dost) a zkrátka se smiřme s tím, že jsme technologicky zmutovaní živočichové, kteří by v rámci efektivní údržby svého vlastního i celospolečenského softwaru měli vzít zavděk životní energií z prášku.

Práškoví pionýři věří a na Twittru dí: Soylent není náhražka. Je to jídlo.

Stávající konzumenty Soylentu však jeho možný ekologický dopad moc nezajímá. Často se rekrutují z řad technologických nadšenců a hackerů, ale i různých start-up podnikatelů a byznysmenů, a jsou motivováni spíše časovou nenáročností konzumace soylentů, případně i posíleným pocitem kontroly nad svým vlastním tělem. Zakladatelé Synectaru, bratislavské verze soylentového prášku říkají: „Pro nás je podstatné především plné vědomí o tom, co spolu s každou sklenkou koktejlu vpravujeme do svého těla.“ Díky vlastnoručně namixovanému prášku se mohou přestat trápit tajuplnými či naopak krutě upřímnými popisky na obalech potravin ze supermarketů a zároveň se cítí být hrdými pionýry a vývojáři rodící se technologické inovace.

Degustace potravy v prášku v pražském brmlabu.

Podomácku vyrobený Synectar prášek, který jsem od jeho tvůrců Juraje a Pavola dostala k otestování, jsem následně „propašovala“ do českých končin (jakkoliv jsou všechny ingredience Synectaru legální, přenášení sáčků s bílým práškem zkrátka navozuje pašerácký pocit). V pražském hackerspace brmlab jsme pak spolu s několika jeho členy provedli ochutnávku jak „unflavored“ prášku z Bratislavy, tak čtyřech různých příchutí holandského Joylentu. Zatímco koktejl z prášku Synectar, který je stále v procesu vývoje a zatím není dostupný k oficiálnímu odběru, skutečně vypadal a chutnal trochu „podpultově“, komerčně distribuovaný Joylent svým balením, barvou i samotnou chutí navozoval pocit slunečné nedělní cukrárny. Všechny ozkoušené holandské příchutě – jahoda, banán, vanilka a čokoláda – chutnaly jako sladký mléčný shake, do kterého se člověku chtělo vhodit barevné brčko a přiobjednat si třešňový koláč. Jako nutričně vyváženější (zdravější, ekologičtější, časově nenáročnější) alternativa sváteční krmě docela dobré, ale představa, že bych se Joylentem měla vyživovat od rána do noci, mi kroutila obličej do komických grimas.

Nad plastovými kalíšky s nutričními tekutinami různých barev se strhla debata emocemi hustě protkaná. Na jedné straně se bojovalo za ideu „posvátné organické cukety” – za nutnost jíst potraviny, které stereotypně považujeme za přirozené, zdravé a ekologicky nezávadné. Na straně druhé pak zazněla myšlenka „exit-core”, která odkazuje k zastaralosti posvátných cuket, které již v městských končinách z velké části organické nejsou, a když už ano, tak jsou strašně drahé.

Namísto bojkotování masové průmyslové produkce potravin prostřednictvím nákupu zboží s nálepkou bio, navrhuje přístup exit-core radikální vystoupení z korporacemi ovládaného potravinového trhu. Kdo nejí, ten do supermarketu zkrátka chodit nepotřebuje. Zároveň si ale musí zajistit alternativní zdroj živin – a tím by mohl být právě komunitně designovaný superprášek.

Nabídka soylentových prášků se rozšiřuje.

Oba přístupy mohou přispět k řešení globální potravinové nerovnováhy. Z obou si můžeme vzít příklad, ale zároveň můžeme oba zavrhnout, jíst prostě „normálně” a jít si do Alberta pro další housku s máslem. Záleží na tom, co tím sledujeme. Dobré je, že obě tyto možnosti existují a vytyčují pole pro společné přemýšlení – ať už nad kelímkem Soylentu, bio šťávy, nebo půllitrem Braníku.

13. 1. 2015 text a foto: Markéta Dolejšová, úvodní ilustrace: Barbora Tögel

Komentáře

PŘEDMĚT	AUTOR	DATUM
alternativa	Petra	4.9.2016 09:10
Re: alternativa	Tereza Lišková	5.9.2016 11:15
Sobotní soylentový dýchánek v Polis	MaTerie	2.7.2015 01:03
Racionální vyhodnocení práškové stravy	Eliška Bor.	11.2.2015 20:47
Lákavé	TL	13.1.2015 17:44