Jak to vidí

Markéta Dolejšová: Food design v době krize

„Řekni mi, co jíš a já ti povím, jaký jsi“, prohlásil před téměř dvěma sty lety francouzský gurmet Jean Anthelme Brillat-Savarin. Dnes by svůj chytlavý bonmot nejspíš pronášel s menší jistotou v hlase. Většina z nás totiž neví, co vlastně jí. Možná i proto je pro nás stále složitější, ujasnit si, kdo nebo co vlastně jsme.

Jsi-li to, co jíš, jsi hnědá škrobová hmota? (ilustrace: Barbora Togel)

Jsi-li to, co jíš, jsi hnědá škrobová hmota? (ilustrace: Barbora Togel)
Jsi-li to, co jíš, jsi hnědá škrobová hmota? (ilustrace: Barbora Togel)
Materiál na přípravu Soylentu (zdroj: soylentme)
Materiál na přípravu Soylentu (zdroj: soylentme)
Vznik univerzální stravovací hmoty (zdroj: soylentme)
Vznik univerzální stravovací hmoty (zdroj: soylentme)
Budoucnost stravování? (zdroj: soylentme)
Budoucnost stravování? (zdroj: soylentme)
Americký sci-fi snímek z roku 1973 Soylent Green posloužil jako inspirace pro naší současnost.
Americký sci-fi snímek z roku 1973 Soylent Green posloužil jako inspirace pro naší současnost.
Free your body! (zdroj: soylentme)
Free your body! (zdroj: soylentme)
Škrob, rýžové proteiny, olivový olej a směs esenciálních nutrientů.
Škrob, rýžové proteiny, olivový olej a směs esenciálních nutrientů.
Do kaváren možná budeme chodit i v době Soylentu. Přijde změna? (foto: Lee Hutchinson, Arstechnica.com)
Do kaváren možná budeme chodit i v době Soylentu. Přijde změna? (foto: Lee Hutchinson, Arstechnica.com)

V posledních desetiletích jsme jak na běžícím pásu produkovali myšlenky, nápady, postupy, nástroje i potraviny. Protože ale vše probíhalo poměrně rychle, a ukázalo se, že čas jsou vlastně peníze, nestihli jsme to všechno důkladně propočítat. Na jedné straně planety se tak dnes masově produkuje jídlo, které se tu nestíhá sníst, na straně druhé pak děti, které by ho rády snědly hned.

Někteří tak hovoří o nutnosti zastavit globální populační růst, jiní se raději vrací zpět k Brillat-Savarinově gastronomické rovnici. Při jejím řešení se ukazují různé mezivýpočty: například že snězením jednoho Tesco jablka můžeme do ovzduší přispět až 84 měrnými jednotkami skleníkových plynů, nebo že přibližně 40% ročně vyprodukovaného jídla vyhodíme bez využití do koše.

Čísla spojená s globálním systémem potravinové produkce, neustálé počítání a následné vyčítání se nám postupně dostávají pod kůži. Někteří z nás proto nepozřou nic, co od nich vzniklo více než 100 km daleko, zatímco jiní se pro jídlo dobrovolně noří do popelnic. Mnohé uklidňuje nálepka bio, ačkoliv tuší, že s Tesco bio jablkem to zřejmě až tak slavné nebude – důležitý je už ale samotný pocit plného břicha bez výčitek, který lze s nálepkou zakoupit. Někteří na to ale nemají sílu, čas a/nebo peníze a tak se z toho všeho možná brzy zblázní.

Softwarový inženýr Rob Rhinehart se rozhodl vzít naše gastrofobie do svých rukou a představil zcela alternativní způsob stravování – v podstatě zrušil gastronomii jako takovou. Jeho nápoj Soylent vyráběný převážně ze škrobu, rýžového proteinu, olivového oleje a množství různých esenciálních nutrientů, by měl lidskému tělu poskytnout veškeré živiny, které potřebuje ke každodennímu výkonu. Mohli bychom tak přestat nakupovat dovážené jídlo, vyhazovat odpadky, plýtvat energiemi i časem při vaření. Zkrátka bychom mohli přestat jíst a prostě si jen občas srknout po všech stranách neškodného Soylentu. Supervýživná blátivá hmota je zatím ve fázi beta testování, ale prostřednictvím crowd-fundingové kampaně se už na její vývoj podařilo vybrat přes 1, 5 milionu dolarů. Stejnou částku pak projekt získal od nadšených korporátních investorů a komerční produkce Soylentové diety s cílovou cenou pěti dolarů za den je tedy na spadnutí.

Rhinehart, který nápoj testuje na vlastním těle, si pochvaluje, že jeho život je teď skutečně jednodušší. Nemusí si hlídat jídelníček, nemusí mýt nádobí ani se o tom hádat se spolubydlícími, netráví čas v obchodě pročítáním etiket, neutrácí, nemá drobky v klávesnici… a především, nemusí si nic vyčítat. Má se ale každý den na co těšit?

Zredukováním jídla do podoby tekutého utilitárního amarounu si totiž pravděpodobně Soylentoví lidé výrazně zredukují i svůj sociální kapitál. Roland Barthes jednou napsal, že jídlo se pozvolna přesouvá z kategorie substance do oblasti circumstance, tedy že společenské protokoly spojené s různými druhy potravin začínají v mnoha případech přerůstat jejich původní čistě výživovou funkci. Jít na kafe tak obvykle znamená víc, než jen vypít hrnek horké tekutiny. Při pracovním oběde s kolegou nejde ani tak o oběd samotný jako spíš o kolegu. Pozvat někoho na večeři má obvykle ambicióznější cíle, než jen splnit poslední ze tří etap pravidelného denního stravování. Jídlo hraje v životě člověka velkou roli: každý z nás je díky němu designérem sebe sama. Nejde však jen o tvarování vlastního těla, ale i svého okolí, vztahů, zkrátka svého místa na světě.

Už v pravěkých dobách se lidé pravidelně setkávali nad hotovým jídlem a kolem jeho pořizování i příprav vytvářeli celou řadu základních lidských interakcí. V kontextu 21. století tato tradice nabývá nových rozměrů. Vytrácející se kmenovou blízkost nahrazujeme blízkostí virtuální, a na sociálních sítích se svými friends nadšeně sdílíme fotografie toho co jsme právě snědli, jíme, nebo se chystáme sníst. Celospolečenské přijetí myšlenky Soylentu by tedy znamenalo konec jedné éry, kdy by se celá kultura jídla smrštila do roviny rutinního unifikovaného rituálu. Může se ale samozřejmě stát, že i na Soylent se postupem času nabalí stávající kulturní vzorce spojené s jídlem a všichni budeme chodit do kavárny na Soylent machiatto, nebo s kolegou na pracovní Soylent-lunch. Otázka ale je, jestli se z toho nezblázníme.

Rhinehartovu snahu ale přesto nelze jednoduše smést ze stolu – jeho ambice designovat skrze jídlo nejen sám sebe, ale i svět jako takový, je sama o sobě skvělá. Soylent a jemu podobné projekty mohou totiž fungovat jako výzva k procitnutí z letargického spánku: pokud se nám unifikovaný nahnědlý nápoj nezdá jako ideální řešení potravinové krize, můžeme přijít s jiným nápadem. Třeba zkusit experimentovat se zbytky jídla v lednici a vytvářet vlastní odpadové menu, nebo si nechávat zabalit zbytky od pracovních obědů a nosit je někomu, kdo má nejspíš hlad. Někdy stačí třeba začít na střeše činžáku pěstovat vlastní jablka – jakkoliv naivní se to někomu může zdát, pořád je to lepší, než si pro ně bezmyšlenkovitě zajít do Tesca. A kdo ví, třeba tím plevelem na střeše sousedy naštvete natolik, že se nad tím vším také sami zamyslí.

Markéta Dolejšová vystudovala digitální média na FSS MU a nová média na FF UK, pracuje jako produkční. Působí jako kurátorka v galerii Artwall a členka skupiny Cancel. Píše o jídle a technologiích, zabývá se street food kulturou a s oblibou na jídle testuje hranice lidských smyslů.