Ptáme se

Kreativita v sociální práci může mít i terapeutické účinky

Metráž je pražská nízkoprahová dílna pro ženy v tísnivé sociální situaci. Vznikají tam doplňky a móda, které spoluvytvářejí ženy ohrožené sociálním vyloučením, násilím, bezdomovectvím a chudobou. Cílem projektu je těmto ženám pomoci – poskytnout jim prostřednictvím tvořivé práce podporu, motivaci, know-how a možnost výdělku. Jak vidí možnosti dílny Metráž její zakladatelka Kateřina Jungová?

Kreativita v sociální práci může mít i terapeutické účinky
Kreativita v sociální práci může mít i terapeutické účinky

Autorka textu: Barbora Pešek • Foto: archiv dílny Metráž

Dáváte práci ženám, které jsou ohroženy chudobou. Často dříve pracovaly na špatně placených místech, kde dělaly rutinní úkoly. Jak se ženy staví k práci v Metráži, která občas vyžaduje vyzkoušet i to, co třeba nikdy dříve nedělaly?

Často se setkávám s tím, že ženy mají obavu z učení se nových věcí. Když se máme pustit do něčeho nového, tak jsou slyšet různé nářky a obavy ze selhání. Slýchávám, že novou práci dělat rozhodně nemůžou, protože ji nezvládnou. Některým z nich by vyhovovalo dělat stále stejnou práci, která se nebude měnit. Stává se také, že se něco naučí, pak to chvíli neděláme a ony to zapomenou.

Kde se podle vás ten strach z učení nového bere?

Myslím si, že to souvisí s věkem. Ty ženy také mají nějaké zdravotní potíže, například s hybností, zrakem a někdy s psychikou. Některé z pracovnic opravdu dlouhou dobu nepracovaly, takže úplně ztratily kontakt s požadavky trhu práce. Mívají zastaralou kvalifikaci a není výjimkou, že u nás pracují ženy se základním vzděláním. Neumějí pracovat s novými technologiemi, ani s obyčejným počítačem nebo chytrým telefonem. Z toho všeho dohromady vzniká takový koktejl téměř nulového pracovního sebevědomí. Spolu to pak zkoušíme pomalu měnit.

Můžete přiblížit, jaké ženy u vás nejčastěji pracují?

Mnoho žen, které k nám přicházejí, je opravdu ve vážných životních nesnázích, které my nemůžeme vyřešit. Objevují se u nás ženy se zkušenostmi s domácím násilím, nezřídka byly traumatizované v dětství i v dospělosti, prošly ústavní výchovou za socialismu, nebo nemají žádné zázemí. Nemůžeme je zachraňovat. Co ale můžeme, je přistupovat k nim s úctou a citlivě.

Probíráte s nimi jejich problémy?

Osobně se snažím řešit jen to, co se děje přímo v dílně při naší práci a případně spolupráci celého kolektivu. Samozřejmě tam vznikají vztahy, ženy se dokáží vzájemně velmi podpořit v nelehkých situacích, pomáhá, že se mají komu svěřit. To je hrozně moc důležité. Někdy se také objevují různá pracovní a mezilidská pnutí, která se snažíme řešit na pravidelných týmových supervizích. Ale léčivý je pro všechny už ten samotný pracovní proces. Chodí pravidelně do práce, komunikují, spolupracují. Snažíme se na ně klást přiměřené nároky. Když mají nějaké obavy, nemusí je skrývat, ale také trváme na tom, aby se s veškerou podporou pokoušely učit i nové věci. Velkým povzbuzením pak pro každou je, když je u prodeje svých výrobků a zákazníci ocení jejich kvalitu a krásu. To jsou opravdové terapeutické momenty.

Metráž pořádá i různé kreativní workshopy. Toto byl například workshop s Veronikou Vlkovou v rámci projektu METRÁŽ + EMILA MEDKOVÁ. Foto: archiv Metráže

V rozhovoru pro Bulletin Moravské galerie v Brně jste popisovala, že má kreativní práce na ženy v Metráži pozitivní vliv. Zmiňovala jste ji i jako přínos pro terapeutickou práci. Ony za sebou ale často mají extrémní zážitky a zkušenosti. V čem ti přijde, že je kreativní práce v tomto ohledudůležitá?

Každý tvůrčí proces má pro člověka velký seberealizační a hojivý potenciál. A toho právě v Metráži využíváme. Je na ženách, jak hluboce se do každého tvůrčího procesu ponoří. Naše projekty vedou zkušení lektoři a jsou také dostatečně vymezené - máme jasné téma i techniku. V rámci tvůrčí práce se nepouštíme do přímého terapeutického procesu, ale využíváme toho už zmíněného seberealizačního a hojivého potenciálu, který je její implicitní součástí. Myslím si, že je to bezpečné, potvrzují to i naše zkušenosti.

Jak dlouho u vás ženy pracují?

Od začátku, co Metráž vznikla, jsme práci v dílně nijak časově nelimitovali. Chtěli jsme to zkusit jinak. Proto si délku pracovního pobytu ženy určují samy podle svých potřeb. Zároveň máme jasná pravidla, na jejichž dodržování trváme. Na finanční úrovni je Metráž pouhou brigádou. Má být přemostěním mezi sociálním vyloučením a životem v hlavním společenském proudu. V určité chvíli proto každé ženě Metráž přestala stačit nebo vyhovovat, a tak to má být. Ženy většinou odcházejí, protože si najdou práci na plný nebo částečný úvazek. Bohužel - některé odcházejí i kvůli tomu, že se jim zhorší zdraví a na práci nestačí. A samozřejmě se stává, že některé odejdou ne zcela v dobrém. Například proto, že závažně naruší vztahy v dílně - někomu prostě opakovaně ublíží.

Když už se ženy jednou zapracují a zvládnou pro ně novou práci, nehrozí, že jim i tohle zevšední a stane se rutinou?

V oblasti módy a šperků pravidelně pracujeme na autorských projektech a nebojíme se i různých přesahů jinam. Zveme si designéry, kteří se ženami navrhují a vyvíjejí nové produkty, a také je pak často učí technologii výroby. Někdy je potřeba ženy mohutně motivovat a podporovat, protože mají obavu z nedostatečnosti a selhání, ale vždy dojdeme k zajímavým a krásným věcem.

Na začátku rozhovoru jste zmínila potřebu přistupovat k těmto ženám s úctou a citlivě. Se sociálními pracovníky, s nimiž jsou ženy z Metráže nejspíš často v kontaktu, nemám osobní zkušenost, ale v médiích nebo i přímo od lidí v nouzi často zaznívá jejich kritika. Jak se na jejich práci díváte vy?

Poznala jsem dobré sociální pracovníky, kteří zároveň pracovali v mainstreamových organizacích, jako jsou například Naděje či Armáda spásy. Dobré v tom smyslu, že ke svým klientům přistupovali s respektem. I když samozřejmě dělali chyby jako každý z nás, bylo vidět, že jim na lidech záleží. Ale taky jsem od žen v dílně slyšela o sociálních pracovnících z některých azylových domů, kteří byli nepříjemní.

V rámci workshopů si ženy zkusí nejrůznější techniky. Foto: archiv Metráže

Co mohlo být příčinou? Je něco špatně nastaveno přímo v systému?

Možná byli vyhořelí. Je to opravdu náročná práce, která navíc není dobře ohodnocená. Sociálních pracovníků je stále málo. S lidmi bez domova je to skoro práce jeden na jednoho. Na ulici jsou často lidé s extrémními zkušenostmi, kteří by potřebovali intenzivní, dlouhodobou sociální práci založenou na vztahu. Jedině na základě vzájemné důvěry a za předpokladu, že má pro klienta sociální pracovník dost kapacity, lze ve složitých situacích těchto lidí iniciovat změnu. V takovém nastavení vztahu sociální pracovník - klient, který jsem popsala, si dokážu představit, že plnění individuálního plánu není nějaká buzerace, ale práce na sobě s odbornou a lidskou podporou. Jenže praxe bývá jiná. Třeba v nízkoprahu pro mladé lidi bez domova, kde jsem pět let externě vedla teatroterapeutické aktivity, měl jeden sociální pracovník na starosti někdy i padesát klientů. Z přetížení často i ti dobří podléhají vyhoření, nemůžou mít totiž pocit z dobře odvedené práce.

Takže jestli nějakou systémovou změnu, tak více prostoru pro práci sociálních pracovníků?

Důležité také je, aby sociální pracovníci měli podporu v supervizích, vlastní psychoterapii, aby měli pro svou práci oporu v multidisciplinárním týmu. Když pečují o druhé, je důležité, aby měli také možnosti, jak pečovat sami o sebe. Systém by jim tyto možnosti měl poskytovat.

Někteří lidé zůstávají na ulici i navzdory skutečnosti, že jim sociální pracovníci nebo neziskové organizace nabízejí pomoc. Máte nějakou zkušenost s tím, co je k tomu vede?

Lidi, kteří dlouhodobě žijí na ulici, jsou většinou tak hluboce ponoření do problémů nebo spíš do řetězce problémů, že se jim řešení zdá naprosto nemožné. U mnoha z nich vše začalo už v dětství, kdy prošli ústavní výchovou, nebo žili v rodině, která zásadně selhávala, a byli vystavováni různým traumatům. Jejich příběhy jsou někdy tak kruté, že vypadají až neskutečně, ale bohužel skutečné jsou. Někteří lidé prostě podporu sociálního systému nedokážou využít, ať už je za tím selhání člověka, nebo systému, který se nedokáže přizpůsobit jeho potřebám.

Můžete uvést konkrétní příklad od vás z dílny?

Měli jsme u nás jednu paní, která naprosto rezignovala na jakoukoli pomoc sociálního systému. Žila s imobilním přítelem ve stanu, odmítali terénní sociální pomoc i zdravotní péči.

Práce u vás jí nepomohla?

Dělali jsme, co se dalo. Snažili jsme se jí pomoci ve spolupráci s různými organizacemi, nabízeli jsme jí pomoc sociální i lékařskou, protože bylo jasné, že je vážně nemocná, ale marně. Důvody tkvěly někde v její minulosti. Než skončila na ulici, byla v několika azylových domech a pobírala i různé dávky. Když byla podruhé těhotná, dostali s manželem sociální byt a žili tam pak i se starší dcerou. Takže sociální systém ji na začátku podpořil. Byt si ale nedokázali udržet a přišli o něj. Nakazila se tuberkulózou a během léčení byla její mladší dcera umístěna do dětského domova a starší svěřena do péče své babičce. S manželem se potom rozvedli. Paní spala na noclehárnách a chvíli byla i registrovaná na úřadu práce. Tam jí nabídli práci v nějakém skladu za Prahou, kam by musela dojíždět, na což ale neměla peníze. Protože se tam nedostavila, vyřadili ji pak na pracovním úřadě z evidence a ona ztratila zájem se do systému jakkoli vrátit. Přivydělávala si u nás a na jedné vrátnici a žila ve stanu - v zimě i v létě. Z peněz živila i toho svého nepohyblivého přítele a hrozně chřadla, v podstatě nám umřela před očima.

Pojďme si na závěr přiblížit konkrétně jednu z vašich aktivit, která nabízí pozitivní zkušenost. Už zhruba rok pořádáte různé workshopy METRÁŽ + EMILA MEDKOVÁ. Co všechno se během nich děje a s jakým výsledkem?

Do dílny si zveme české ilustrátory a výtvarníky, pod jejichž vedením ženy reagují na fotografie významné české fotografky Emily Medkové. Kreslí, vytvářejí fotogramy, dělají koláže, fotografují nebo aranžují. Pro každou je to samozřejmě jiné. Některým je to velmi blízké, některé hledají, jak navázat na své dřívější zkušenosti a pro některé je to nové, tápou, pomalu do té práce pronikají a nemusí jim to jít úplně lehce. Ale už takto pracujeme skoro rok, takže všechny už máme trénink. Na konci prázdnin jsme si udělaly improvizovanou výstavu toho, co už jsme vytvořily. Rozložily jsme to u nás v dílně na dlouhé společné chodbě a byly jsme překvapené tou bohatostí, rozsahem i nápaditostí našich obrazů. Procházely jsme se po chodbě, povídaly jsme si o tom a měly z toho super pocit. A přesně o takovéhle momenty jde.

Kateřina Jungová - divadelní režisérka a terapeutka. Dlouhodobě se věnuje projektům z oblasti užitého umění a uměleckým projektům se sociálním přesahem a také terapii. Pět let vedla dramaterapeutické a socioterapeutické aktivity v nízkoprahovém denním centru pro mladé lidi bez domova Naděje a jako taneční a pohybová terapeutka spolupracovala s Jedličkovým ústavem v Praze. V nízkoprahové dílně Metráž se věnuje jejímu řízení a vede zde pracovně tréninkový program. Kromě toho vyučuje dramatickou výchovu na soukromém osmiletém gymnáziu v Praze.